Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Anketa: Má Jaromír Jágr ve třiačtyřiceti letech ještě na to, aby hrál NHL?

Anketa: Má Jaromír Jágr ve třiačtyřiceti letech ještě na to, aby hrál NHL?

Anketa: Má Jaromír Jágr ve třiačtyřiceti letech ještě na to, aby hrál NHL?

Generace20
+
Anketa: Má Jaromír Jágr ve třiačtyřiceti letech ještě na to, aby hrál NHL?

Anketa: Má Jaromír Jágr ve třiačtyřiceti letech ještě na to, aby hrál NHL?

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

12. 03. 2015

Objevují se názory, že Jaromír Jágr na nejprestižnější hokejovou soutěž světa NHL již nemá. Rychlostně nestačí a byť ve třiačtyřiceti letech patří k nejzkušenějším hráčům celé ligy, tak dravost mladíků nad veteránovou chytrostí začíná vítězit. Jak se na to tváří čeští hokejisté a sportovní novináři?

Zřejmě nejslavnější český hokejista všech dob a nejlepší Evropan v historii celé zámořské NHL na konci února změnil v prestižní zámořské hokejové soutěži dres. Z New Jersey Devils byl vyrejdován do týmu Florida Panters, kde si od veterána slibují, že povede mladíky Panters a svými zkušenosmi dotáhne tým do play off od kterého je Florida vzdálená jenom jednu pozici v tabulce. Je to již osmý klub, jehož dres třiačtyřicetiletý Jágr v NHL obléká.

Pavel Kantor (brankář Mountfieldu Hradec Králové)
Určitě na NHL má. Samozřejmě, že už není tak rychlý, to od něj ve třiačtyřiceti letech ani nikdo neočekává. Jeho přednosti vždy byly přesná a rychlá střela zápěstím a schopnost držet puk – to mu zůstalo, a proto může být pořád platným hráčem pro jakýkoliv tým v NHL. Osobně si ale myslím, že v tomto věku se může ze dne na den vše zlomit a jeho výkonnost půjde najednou prudce dolů.

Michal Švihálek (hráč Motoru České Budějovice)
Asi může, ale otázkou je, jak dlouho. On pořád tvrdě pracuje a je příkladem pro ostatní hráče. Je to obrovská persona i z toho ve své hře těží. I ve třiačtyřiceti letech je stále nebezpečným útočníkem a myslím si, že minimálně rok bude fyzicky a NHL ještě stačit.

Petr Novotný (šéfredaktor magazínu ProHocekey)
Kdyby Jágr na NHL neměl, tak za něj Florida nepřenechá New Jersey volbu ve druhém kole draftu 2015 a třetím kole 2016. To jsou tptož poměrně významné předností možnosti volby. Tým Floridy táhnou mladíci a on tam přichází jako jejich učitel, který je má vychovat a zkrotit. To bude hlavní Jágrova úloha, protože ve svém věku se hlavním útočným esem již nestane.

Michael Langer (redaktor NHL.com)
Na NHL má za jistých podmínek. Potřebuje postavit formaci na míru a dostat prostor, už se nepřizpůsobí jako mladíček. Jágr stále má na to, aby dával góly, uplatnil přehled, podržel puk. Věk je na něm ale pochopitelně znát a to především ve druhé polovině sezony NHL. V ní už naplno běží honička za play off a hraje se jiný hokej – fyzický a rychlejší, což není styl pro třiačtyřicetiletého Jágra. Myslím si, že pro jeho osobní vyhlídky by bylo nejlepší, kdyby Florida o bodík o dva nepostoupila do play off – pak by byla paradoxně větší šance, že ho podepíše i na příští sezonu.

Nemůžete tahat za provaz jen tak. Melodii musíte slyšet a cítit, říká zvoník

Nemůžete tahat za provaz jen tak. Melodii musíte slyšet a cítit, říká zvoník

Nemůžete tahat za provaz jen tak. Melodii musíte slyšet a cítit, říká zvoník

Generace20
+
Nemůžete tahat za provaz jen tak. Melodii musíte slyšet a cítit, říká zvoník

Nemůžete tahat za provaz jen tak. Melodii musíte slyšet a cítit, říká zvoník

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

12. 03. 2015

Většina lidí se v důchodu chce věnovat činnostem, které v produktivním věku musely jít stranou. Třiasedmdesátiletý Václav Tůma z jihočeského Borotína se před téměř dvaceti lety vydal nevšední cestou. V postarším věku se stal správcem kostelních hodin a zvoníkem. Dle jeho slov je k tomu zapotřebí „jenom“ absolutní hudební sluch.

Jak jste se dostal k činnosti zvoníka?
Od pěti let jsem dělal ministranta, pomocníka faráře v místním kostele v Borotíně a měl jsem tedy ke zvonu hodně blízko. Ovšem zvonit v takové podobě jako dnes, jsem začal až v sedmapadesáti letech, když jsem šel do důchodu.

Proč ne dřív?
Do té doby byl v kostele jiný zvoník. Zároveň se staral i o kostelní hodiny a já jsem to vše převzal po něm a teď zvoním ob neděli v kostele, protože tady je mše jednou za čtrnáct dní a k tomu jsem začal objíždět okolní vesnice s zvonit umíráček nebo také takzvanou hranu, když někdo zemřel. Již to dělám sedmnáct let a bez jakéhokoliv honoráře. Je to moje činnost v důchodu.

Lze přirovnat zvon k nějakému všednímu hudebnímu nástroji?
Asi ne. Potřebujete absolutní hudební sluch, což pro hru na některých hudebních nástrojích nepotřebujete, protože se to prostě dá naučit. V minulosti jsem hrá na harmoniku a na trumpetu, to také musíte slyšet, jako ten zvon. Neučíte se na něj „hrát“, to on vás sám naučí, aby zněl tak, jak má. Provazem, za který taháte, se spojí srdce zvonu s tím vaším.

Jak to myslíte, aby zněl tak, jak má?
Všechny zvony jsou už naladěné a v tom se liší od jiných hudebních nástrojů. Každý je ale naladěný na jinou tóninu. Pokaždé tedy taháte za provaz jinou rychlostí, vždy slyšíte malinko jiný zvuk a tomu přizpůsobíte rytmus. Dalo by se ve zkratce říct, že čím menší zvon, tím rychleji musíte tahat a naopak.

Co si myslíte o tom, že zvoníky nahrazuje elektrický pohon zvonu?
Ušetří to práci, ale podle mého názoru to nemůže být zvonu prospěšné. Motor má pořád stejný rytmus, ale zvon má srdce, a vy se s ním musíte spojit a cítit ho, slyšet ten zvuk a jedině tak ho dobře rozezvučíte. Nikoliv nějakým motorem.

Když zvoníte „umíráček“, je to pro vás už rutina i když oznamujete úmrtí člověka?
Beru to jako poctu zesnulému. Pokaždé je to trochu rozdílné, protože oznamujete odchod někoho jiného. Navíc pokud se zesnulý pohřbívá na hřbitov v Borotíně, tak mu zvoním ještě jednou v kostele při smutečním obřadu. Tomu se říká třídenní, protože dříve se pohřbívalo do tří dnů po smrti. Musím se ale přiznat, že už mě od toho tahání za provaz někdy pěkně bolí ruce. V mých letech je to už fyzicky náročné.

Nepřemýšlel jste tedy o nástupci?
Napřed by se to musel někdo naučit někdo s absolutní hudebním sluchem. Bude mi čtyřiasedmdesát let, takže doufám, že se nějaký nástupce brzo objeví. Rád mu v začátcích poradím.

Po tréninku si dám dvojku bílého. Padnu do postele a zaspím tak hlad, říká boxerka

Po tréninku si dám dvojku bílého. Padnu do postele a zaspím tak hlad, říká boxerka

Po tréninku si dám dvojku bílého. Padnu do postele a zaspím tak hlad, říká boxerka

Generace20
+
Po tréninku si dám dvojku bílého. Padnu do postele a zaspím tak hlad, říká boxerka

Po tréninku si dám dvojku bílého. Padnu do postele a zaspím tak hlad, říká boxerka

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

12. 03. 2015

Jídelníček a s ním související i psychická pohoda jsou v ringu asi dva nejdůležitější faktory. Pětadvacetiletá amatérská boxerka Lenka Kardová hájící barvy Budějovického Samsonu závodí ve váhové skupině do 54 kilogramů. Při shazování kil před zápasem používá své metody – po náročném tréninku a sklence bílého usne a zaspí tak chuť na jídlo, které si den před zápasem nemůže dovolit.

Boxujete v kategorii do 54 kilogramů. Jak těžké je udržovat si takovou stabilní váhu?
Je to různé. Já osobně s tím příliš problémy nemám. Například před loňským mistrovství světa v Koreji jsem si to udržovala stabilně již tři měsíce před tím. Ale někdy mi to o kilo, maximálně dvě ulítne nahoru. Ale znám i boxery, kteří přiberou třeba pět až sedm kilogramů. To už je horší.

Lenka Kardová

Amatérskému boxu se věnuje pět let, je trojnásobná mistryně České republiky a účastnice mistrovství světa 2014 v Jižní Koreji v Jeju.

Amatérský box od profesionálního se na první pohled liší tím, že amatérky mají dres a helmu. Profesionálky nemají helmu a boxují v kraťasech a vrchním dílu – lambádě. Amatérský box je olympijský sport a striktně se dodržuje počet kol v ringu – u žen 4x 2 minuty a u mužů 3x 3 minuty. U profesionálů je počet kol úměrný důležitosti zápasu – maximálně však 12 kol.

Shazujete dvě kila dlouho?
Teď už ani ne. Boxuju již pět let a naučila jsem se, jak pracuje moje tělo a za jak dlouho jsem schopná se dostat zpět do své váhy. To kilo a půl klidně udělám na vodě.

Co to znamená?
Že jdu na trénink, hodně se navleču, a když skončím a vlezu na váhu, tak je kilo a půl dole. Večer před spaním se nenapiju a ráno při vážení před zápasem jsem úplně v klidu ve své váze. Nebo když to opravdu nemůžu vydržet, tak si dám dvě dvojky bílého a jak je tělo unavené, tak to rychle cítím v krvi, padnu do postele a hlad a žízeň zaspím.

Není to pro tělo příliš drastické?
Samozřejmě, že je, ale žádný vrcholový sport není zdravý. Když nemám před zápasem, tak po tréninku normálně piju a jím. Nicméně teď bych se chtěla dostat o ještě o váhovou kategorii níž, tedy do 51 kilogramů.

Protože je to olympijská váha?
Ano přesně tak a stejně jako snem jiných sportovců je dostat se na olympiádu, tak takový sen mám i já. Uvidíme, jestli to vyjde.

Když zhubnete ještě tři kila, nebudete příliš slabá?
Myslím si, že ne, protože už jsem se dvakrát do této kategorie dostala, ale vždy přiberu. Proto jsem začala spolupracovat i s výživovým poradcem, kterého jsem do teď nepotřebovala. Začal mi psát podrobný jídelníček, který budu striktně dodržovat

Jak je náročné na psychiku, když chodíte kolem dobrého jídla, ale nesmíte si ho dát?
Myslím si, že v boxu je na prvním místě právě ta hlava. Být psychicky v pohodě – v tom mi pomůže i nový systém stravování. Jednou za čtrnáct dní mám totiž napsané v jídelníčku takzvané prasečí dny, kdy můžu sníst, co mě napadne.

Nepřiberete?
Ne, protože jinak stále dodržuji, co smím konzumovat a co ne. Z dodržování přísného jídelníčku mám už hodně stažený žaludek, takže i když máte chuť na sladké, tak toho stejně nesníte tolik. Navíc tělo přijme jenom potřebné a zbytek vyloučí. Myslím, že to je dobrá strategie, které věřím a budu si tak moct zaboxovat olympijskou kvalifikaci a třeba se podívám i na samotné hry pro pěti kruhy.

Největší nezvyk byl sdílený pokoj, říká studentka o bydlení na kolejích

Největší nezvyk byl sdílený pokoj, říká studentka o bydlení na kolejích

Největší nezvyk byl sdílený pokoj, říká studentka o bydlení na kolejích

Generace20
+
Největší nezvyk byl sdílený pokoj, říká studentka o bydlení na kolejích

Největší nezvyk byl sdílený pokoj, říká studentka o bydlení na kolejích

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

11. 03. 2015

Přechod ze střední na vysokou školu mnohdy znamená i změnu bydliště a životní zkoušku v podobě delšího odloučení od rodičů. To zažila i jedenadvacetiletá Renata Outlá z Českých Budějovic, která se rozhodla po gymnáziu pokračovat ve studiu v Praze. Na kolejích si nejhůře zvykala na neustálou přítomnost spolubydlící.

Rozhodnutí o dalším pokračování ve studiu nebo jeho ukončení a tudíž nastoupení do práce, je jedno z velkých dilema, které řeší většina maturantů. „Po gymplu mi bylo jasné, že musím jít studovat dál, navíc mi škola nedělá problém. Takže jsem se rozhodla pokračovat na vysokou do Prahy,“ odůvodňuje rozhodnutí pokračovat ve studiu nynější studentka Vysoké školy ekonomické Renata Outlá z Českých Budějovic.

Přestěhovat se do Prahy přitom byla jedna z podmínek studia, dojíždět každý den přes půl republiky je časově nemožné. Navíc to mělo být první delší odloučení od rodiny, protože na gymnáziu v Českých Budějovicích bydlela v domě s rodiči. „Největší nezvyk byl sdílený pokoj. Téměř čtyřiadvacet hodin tam s vámi pořád někdo je a na to si těžko zvykám do teď,“ přibližuje největší úskalí pobytu na kolejích v Praze na Chodově Outlá, která v hlavním městě bydlí již druhým rokem. Doma totiž měla místnost sama pro sebe.

S cizími si byt nepronajme

Řešení by se nabízelo v pronájmu koleje se samostatným pokojem nebo spolubydlení ve velkém bytě. V tom případě má každý nájemník jednu místnost sám pro sebe. „Když jsem přišla před rokem a půl do Prahy, tak tu nebyl nikdo natolik známý, abych si s ním troufala pronajmout si byt a stěhovat se k úplně cizím lidem se mi nechce,“ vysvětluje studentka. Další možnost v podobě koleje, kde má každý svůj pokoj, je dost ekonomicky nevýhodná. Ceny za takový způsob bydlení totiž v hlavním městě šplhají až do rozmezí sedmi a osmi tisíci korun.

Nájemné za klasickou kolej, kde se sdílí jedna místnost s dalším studentem a pokoj v bytě s vícero nájemníky je přibližně srovnatelný. Rodiče Outlé nyní platí čtyři tisíce korun. Za tuto částku spolubydlení v Praze sehnat lze. „Navíc dostávám tři tisíce kapesné na měsíc a přivydělávám si jako hosteska,“ říká a dodává, že finančně rozhodně nestrádá. Naopak v odloučení našla i pozitiva. „Je to škola života k nezaplacení. Zvyknout si na nepřítomnost rodičů bylo těžké, ale teď jsem za to ráda. Věci musím prostě řešit sama. Když se mi opravdu zasteskne, tak není problém si zavolat,“ líčí Outlá, která by se ráda v budoucnu věnovala práci v bankovnictví.

Dělat autoškolu v Praze představuje pro řidiče výzvu

Dělat autoškolu v Praze představuje pro řidiče výzvu

Dělat autoškolu v Praze představuje pro řidiče výzvu

Generace20
+
Dělat autoškolu v Praze představuje pro řidiče výzvu

Dělat autoškolu v Praze představuje pro řidiče výzvu

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

11. 03. 2015

Jezdit do školy místo autobusem vlastním autem či osamostatnit se od rodičů. I z těchto důvodů si někteří dělají autoškolu. Začínající řidiči však mají mnohdy respekt z infrastruktury velkých měst, a proto se jim vyhýbají. Najdou se však i tací, kteří naopak berou absolvování autoškoly v Praze jako výzvu a příležitost naučit se zvládat i komplikovanější dopravní situace.

Pořízení řidičského průkazu je časově náročné. Většina lidí si proto naplánuje jízdy ve městě, kde bydlí. Někteří se však chtějí naučit řídit v metropoli, aniž by z ní pocházeli. „Autoškolu jsem chtěla dělat v Praze z toho důvodu, abych se naučila jezdit v husté dopravě a nebála se ani na velkých křižovatkách,“ vysvětluje své rozhodnutí absolvovat řidičské kurzy v hlavním městě jednadvacetiletá Klára Skálová z Vysočiny. Na cestách má teď důvěru svých rodičů a ve velkých městech za volant usedá už tři roky místo nich. Největší problém jí však dělalo přizpůsobit se tramvajím v centru.

Právě městská hromadná doprava je pro mnohé čerstvé účastníky silničního provozu největším úskalím. „Mým studentům dělá v Praze problém především odbočení vlevo v kombinaci s tramvajemi. Mnohdy zapomínají, že v takové situaci musí dávat přednost,“ uvádí lektor autoškoly Radek Pasecký. Dodává také, že žáci zkušenosti s pražskou dopravou většinou vítají pozitivně a berou je jako přidanou hodnotu.

Za praxi si připlatí

Jízdy po metropolích s sebou také přináší mnohá úskalí. „Člověk je během jízd nervóznější, když je ve velkém městě, ale po získání řidičského průkazu má sám v sebe mnohem větší důvěru a při řízení má tudíž větší jistotu,“ popisuje své zážitky Skálová. Dodává, že by zkušenost s autoškolou v Praze doporučila každému začínajícímu řidiči. Podobný názor má i dvacetiletý David Horák. „Poprosil jsem rodiče, aby mi zaplatili jízdy v Praze. Ve městě, kde bydlím nemáme ani jeden semafor, tudíž bych se na řízení v metropoli nepřipravil,“ uzavírá.

Přestože řidičské kurzy v Praze vycházejí mnohdy až na dvanáct tisíc korun, někteří studenti si za ně rádi připlatí. „Pokud bych si řidičák udělala na Vysočině, vyšel by mě asi o čtyři tisíce korun levněji. Myslím si ale, že v Praze jsem se naučila mít rychlejší reakce a tudíž se mi to vyplatilo,“ říká Skálová, která si řidičák zaplatila sama.

Fotograf Roger Ballen šokuje temnými snímky z Afriky

Fotograf Roger Ballen šokuje temnými snímky z Afriky

Fotograf Roger Ballen šokuje temnými snímky z Afriky

Generace20
+
Fotograf Roger Ballen šokuje temnými snímky z Afriky

Fotograf Roger Ballen šokuje temnými snímky z Afriky

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

11. 03. 2015

Americký umělec představuje své životní dílo a jeho putovní výstava je vůbec poprvé k vidění v Praze. Fotograf Roger Ballen návštěvníky překvapí svým pohledem do zákulisí společnosti jižní Afriky. Prostřednictvím černobílých snímků představuje kontinent z jiného úhlu pohledu.

Lidé na okraji společnosti a šokující scenérie s výraznou symbolikou. To vše mohou návštěvníci spatřit na výstavě Rogera Ballena v pražském Kafkově domě. Umělec žijící v Africe uvádí své dílo z posledních třiceti let s charakteristickým názvem Shadowland – Země stínů. „Ballen v lidech probouzí aktivního diváka. Zobrazuje Afriku tak, jak ji neznáme a nutí k zamyšlení a ke zkoumání vlastních emocí,“ okomentovala umělcovu tvorbu fotografka Simona Samková.

Vystaveny jsou černobílé snímky, které nejrůznějšími způsoby zachycují životy obyčejných lidí, ale také například tělesně postižené jedince. Pro fotografa je typické zobrazování ponurých interiérů do kterých často jako kontrast zahrnuje zvířata. „Strach, radost, krása i ohavnost. Tohle všechno dokáže dát Ballendo ohromujícího kontrastu a náležitě dojem zesílit černobílým provedením fotky, které si až dramaticky hraje s vyobrazením světla a stínu,“ řekla Samková.

Racionalita jde stranou

Snímky mají emotivní charakter. V návštěvnících výstava vzbuzuje pozitivní i negativní pocity. Racionalita a logické opodstatnění jdou v tomtopřípadě stranou. „Celé to na mě působí takovým dekadentním dojmem. Snímky mi přijdou někdy až depresivní a děsivé. Zároveň se nad nimi člověk zamyslí, to mě baví,“ vyjádřila svůj názor návštěvnice Sandra Kabátová. „Některé fotky jsou hodně vtipně zachycené a u většiny mě upoutal nápad. Černobílé provedení je určitě plus,“ komentoval návštěvník Jakub Nový.

Ballen je známý tím, že rád provokuje a šokuje, a proto záleží pouze na divákovi, jakým způsobem bude na jeho tvorbu nahlížet. Do povědomí lidí se dostal také svým extravagantním videoklipem pro jihoafrickou skupinu Die Antwoord, který je zpracován obdobně jako jeho fotografie. Výstava je k vidění do poloviny března 2015.

Florbalistka si zpestřila výlet do Peru tréninkem s tamními dětmi

Florbalistka si zpestřila výlet do Peru tréninkem s tamními dětmi

Florbalistka si zpestřila výlet do Peru tréninkem s tamními dětmi

Generace20
+
Florbalistka si zpestřila výlet do Peru tréninkem s tamními dětmi

Florbalistka si zpestřila výlet do Peru tréninkem s tamními dětmi

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

10. 03. 2015

Měla v úmyslu si tříměsíční dovolenou v Jižní Americe nějak okořenit. Nakonec florbalistka Petra Batíková rozšířila povědomí o hře s děrovaným míčkem do Peru. Tam se trénovala s mládeží z předměstí hlavního města Limy. Sportem se podle Batíkové děti baví a nemusí stále myslet na chudobu a nepříznivé životní podmínky.

Zkusit něco nového a rozšířit tak obzory i ostatním bylo hlavním cílem florbalistky extraligového celku Královských Vinohrad – Petry Batíkové. Ta odcestovala začátkem listopadu loňského roku do Jižní Ameriky za přítelem. Svůj pobyt si chtěla nějak zpestřit, a tak ji napadla florbalová spolupráce s neziskovou organizací Ruwasunchis, která sdružuje mládež z předměstí Limy. „Sport přiměje děti z Peru myslet na něco jiného než jen na chudobu a horší životní podmínky,“ říká Batíková.

Úkolem bylo představit dětem, co florbal vlastně je a jak se hraje. „Po krátkém úvodu jsem začala vysvětlovat, jak mají držet hokejku, jak nahrávat a základní pravidla,“ vysvětluje trenérka. Komunikace probíhala ve španělštině, jelikož anglický jazyk se v organizaci teprve učí. O hře s děrovaným míčkem neměl však nikdo ponětí. Úskalím bylo podle Batíkové technika uchopení hokejky, které se dětem i přes neustálé opravování nedařilo.

Největším problémem bylo sehnat vybavení. Florbalové hokejky se cenově pohybují okolo 1500 Kč, a tak Batíková přemýšlela, jak vůbec pomůcky získat, ale také, jak je dopravit do Peru. Všechno se zrealizovalo v průběhu deseti dní před odletem. „Oslovila jsem spoluhráčky v týmu, jestli by neměly nějaké použité hokejky, se kterými už neplánují hrát, a které by mi mohly věnovat. Celá akce byla tak trochu narychlo, ale podařilo se mi vybrat 17 florbalek a nějaké míčky,“ přibližuje Batíková.

Všude kolem prach a kameny

Ideální florbalové podmínky by se v chudinských čtvrtích Peru hledaly těžko. „Organizace sídlí mezi malými, provizorně postavenými domky, něco jako sídliště. Všude jsou kameny, prach a strašné horko,“ popisuje Batíková stav prostředí. Děti se začaly scházet a zkoumavě se dívaly na florbalové hole. Nakonec se skupina přesunula na nedaleké betonové hřiště, které bylo volně přístupné.

Tréninkové pomůcky byly nahrazeny kameny a kartony, které se válely vedle hřiště. Došlo i na slalom s překážkami. „V tom prachu a na betonu se hrálo celkem těžko, ale hlavní bylo, že děti měly radost,“ říká Batíková. Celé snažení zakončila skupina hrou. Elementární pravidla, která trenérka řekla, byla v průběhu hry zapomenuta, ale naštěstí se nestal žádný úraz. „Nepříjemné bylo, že po celou dobu tréninku byli přítomni i psi, kteří kradli míčky a děti je pak mlátily hokejkami,“ vysvětluje tamní podmínky Batíková.

Florbalová trenérka je sice v současné době doma v České republice, ale i nadále chce s organizací spolupracovat. „Zatím jsem jim poslala nějaké tréninkové plány a videa. Bylo mi přislíbeno, že s florbalem se bude pokračovat,“ doufá. Do Limy se však chce Batíková vrátit a pokračovat s dětmi v tréninku osobně.

Komentář: Závislost na počítání „éček“ vznikla z přebytku volného času

Komentář: Závislost na počítání „éček“ vznikla z přebytku volného času

Komentář: Závislost na počítání „éček“ vznikla z přebytku volného času

Generace20
+
Komentář: Závislost na počítání „éček“ vznikla z přebytku volného času

Komentář: Závislost na počítání „éček“ vznikla z přebytku volného času

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

10. 03. 2015

Zdravý životní styl se na na nás hrne ze všech stran. Kde je ale pomyslná hranice mezi zdravou stravou a posedlostí? Z lidí zaujatých tím, co jedí, se postupem času stanou otroci tohoto trendu – ortorektici. Odmítají nezdravou výživu, nakupují pouze v biopotravinách a veškerý čas věnují počítání obsahu „éček" a tuku v jídlech. Lidé mají moc volného času a nevědí jak by s ním naložily.

Nemám nic proti biopotravinám, pokud chce někdo utrácet za jídlo, které se tváří jako přírodní, ať to dělá. I já si někdy zajdu pro ovoce nebo nějaký jogurt, když mám nutkání udělat něco pro sebe. Trávit však všechen volný čas počítáním „éček“,konzervantů, tuků a vypracováním jídelníčků není nic pro mě. Místo toho si raději přečtu knihy nebo posedím s přáteli.

Ortorexií jsou nejvíce ohrožení adolescenti, kteří více podléhají vlivům reklamy a časopisům, a ženy ve věku 20 – 30 let. Není se čemu divit. Většina nemá ještě děti a nepotřebují vmísit starost o rodinu, zaměstnání a práci v domácnosti do jednoho dne.Převážně proto věnují svůj volnýčas hloupostem. I zmíněná ortorexie podle mě vznikla pouze z vrtochů nudících se jedinců.

Strava jako náboženství

Podle přívrženců zdravého životního stylu jejich strava léčí chronická onemocnění, má preventivní účinky a způsobuje dlouhověkost. Přitom pohled na ortorektiky je k pláči.Vypadají jako chodící rachitická stvoření, která se úzkostlivě bojí všeho, co jim dříve chutnalo, protože si myslí, že by jim to mohlo ublížit. Nemocní touto chorobou jsou ve většině případů ochotni jít do konfliktu nebo vás vymazat ze svého života. Pro něj je zdravé jídlo náboženství a vy jste pro něj antikrist, který mu chce jeho víru pošpinit.

Vinu bychom mohli hledat i v dnešní společnosti, ve které se klade důraz na štíhlou postavu, propaguje se biovýživa a odsuzují nezdravé potraviny. Ze všech stran nám média vnucují makrobiotiku, vitariánství nebo krabičkové diety. Reklamy a časopisy na nás chrlí články o detoxech a krásné štíhlé ženy, které za svou figuru vděčí právě zdravé stravě. Většina žen by si měla uvědomit, že nikdy nebude mít postavu jako ony krásky v televizi nebo časopisech.

Každá má jinou stavbu těla, genetické předpoklady a ani vyřazení potravin, které měla dříve ráda, ji ke snu nepomohou. Život je krásný a lidé by si ho měli naplno užívat. Neomezovat své chutě a trávit více času s rodinou a přáteli, což doporučují i psychologové, kteří léči lidi s poruchou příjmu potravy.

Cílem Jednoho světa je narušit předsudky lidí

Cílem Jednoho světa je narušit předsudky lidí

Cílem Jednoho světa je narušit předsudky lidí

Generace20
+
Cílem Jednoho světa je narušit předsudky lidí

Cílem Jednoho světa je narušit předsudky lidí

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

06. 03. 2015

Narušit předsudky a nevědomí lidí - to je hlavním cílem festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2015. Sedmnáctý ročník akce, která odstartovala 2. března v Praze, vybízí návštěvníky mottem “Praskněte své bubliny”. Podle pořadatelů by lidé měli mít větší kontakt se světem a tím, co se v něm děje, a nepouštět k sobě jen pozitivní zprávy.

Stránky novin či internetové zpravodajské servery denně hlásí o zásadních událostech, které se aktuálně dějí ve světě. Ať se jedná o válku na Ukrajině, nebo o útok na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo v Paříži – festival Jeden svět 2015 tato témata nenechá bez povšimnutí. „Praskněte své bubliny” se stalo hlavním mottem festivalu. Organizátoři mají jasno: prostřednictvím akce vyzývají lidi, aby se zamysleli nad tím, co se neděje úplně vedle nich, ale třeba i někde jinde ve světě. Návštěvníci by měli změnit pohled na věc a tím narušit své bubliny, které mají zažité.

„Díky moderním technologiím máme možnost sledovat události prakticky v přímém přenosu a nějakým způsobem na ně reagovat. I přesto není moc lidí, kteří by se aktivně angažovali, ale spíše naopak. Ti se uzavírají do svých ochranných bublin,” tvrdí mluvčí festivalu Tereza Hronová. Dodává, že lidem je v těchto ochranných rezervacích příjemně a pouštějí k sobě jen vybrané zprávy, zbytek se jich už netýká. Z toho důvodu organizátoři vyzývají návštěvníky, aby zrušili své předsudky už jen tím, že zhlédnou projekci dokumentárních snímků a zúčastní se debat na vybraná témata.

Premiéra oskarového filmu

Projekci zahájí filmový snímek Bojovníci ze severu, jehož na festivalu uvede sám dánský režisér Soren Steen Jespersen. „Vybíráme snímky, které se tématicky hodí do našeho projektu. Nyní máme také v nabídce snímek Citizenfour, který získal Oskara 2015 za nejlepší dokument,” tvrdí dramaturgyně festivalu Eva Rybková. Podle ní bude na akci promítnuto 114 filmů a novinkou v programu jsou tři nové kategorie – V zajetí mysli, která promítne filmy o duševním zdraví, dále dokumenty o vzdělávání a k 20. výročí konce války  v bývalé Jugoslávii bude představena kategorie Jugoskop. K vidění budou také čtyři české filmové premiéry jako jsou Zatajené dopisy nebo Cukr Blog.

„Jeden svět není jen o filmech. Důležité jsou pro nás hlavně debaty na různá témata jako je třeba válka na Ukrajině, nebo diskuze o bezpečnosti internetu. Přijedou zahraniční hosté a odborníci, kteří budou o různých událostech hovořit a zapojovat se do debaty,” říká Hronová. Podle ní je o akci Jeden svět velký zájem nejen mezi dospělými, ale také i mezi studenty středních i univerzitních škol.

Jedná se již o 17. ročník festivalu o lidských právech, který pořádá organizace Člověk v tísni. Začíná v Praze od 2. do 11. března 2015 a dále pokračuje i v dalších 33 městech. Poté se akce přesune také za hranice – do Bruselu. Filmy se budou promítat ve vybraných pražských kinech jako jsou Lucerna, Světozor, Atlas, Ponrepo a Evald. Představení budou dále také v Městské knihovně či ve Francouzském institutu.

O absolventy ekonomických a obchodních oborů není velký zájem

O absolventy ekonomických a obchodních oborů není velký zájem

O absolventy ekonomických a obchodních oborů není velký zájem

Generace20
+
O absolventy ekonomických a obchodních oborů není velký zájem

O absolventy ekonomických a obchodních oborů není velký zájem

Generace20

Autor: Petr Kubec

06. 03. 2015

Diplom v kapse není automaticky zárukou dobré pracovní pozice. Přestože čeští vysokoškoláci nacházejí uplatnění obvykle sami, i oni občas potřebují s hledáním pomoci od úřadu práce. S největšími problémy se potýkají absolventi ekonomických, zemědělských, obchodních a pedagogických oborů, které dlouhodobě nenabízejí dostatek pracovních míst.

Být zaevidován na úřadu práce přináší několik výhod, jako zdravotní pojištění hrazené státem, právo na podporu v nezaměstnanosti, ale především se zvýší uchazečovy šance najít práci v patřičném oboru. Podle Miroslavy Stojkovičové, zprostředkovatelky zaměstnání Úřadu práce Trutnov, existuje však celá řada odvětví, kde čerství absolventi nacházejí uplatnění jen stěží.

„Obchodní obory se dlouhodobě potýkají s nedostatkem pracovních míst. Podobně jsou na tom i obory ekonomické, tam ovšem bývají navíc problémy s praxí. Zaměstnavatelé obvykle vyžadují letité zkušenosti a ty studenti zkrátka nemají,“ říká Stojkovičová a dodává, že praxe je běžný problém všech absolventů, nehledě na obor. Naopak bez větších komplikací si práci hledají absolventi zdravotnických odvětví, obzvlášť velkou výhodu mají doktoři-specialisté.

Specifickou skupinu tvoří podle Stojkovičové vysokoškoláci s pedagogickým vzděláním. „V tomto případě hraje velkou roli region. Nicméně absolventi bývají specializovaní tak úzce, že v podstatě mohou vykonávat zaměstnání na jedné, konkrétní pozici.“ Takovým uchazečům úřad práce obvykle doporučuje rozšířit zaměření, což pro budoucí učitele však znamená další roky studia.

Nejdůležitější je pro úspěšné hledání zaměstnání aktivita samotných uchazečů. Podle Stojkovičové si většina vysokoškoláků, kteří se na úřadu práce zaevidují, najdou v krátkém čase zaměstnání sami. „Úřad práce je odkázán na nabídku pozic, kterou zadávají zaměstnavatelé. Měl by fungovat spíše jako nouzový plán, který by si měl zřídit každý, kdo nestihne najít uplatnění v patřičném termínu po ukončení studia. Hlavní iniciativu by měli mít v rukou sami uchazeči,“ dodává.

Bez Berdycha budou mít čeští tenisté starost udržet se mezi daviscupovou elitou

Bez Berdycha budou mít čeští tenisté starost udržet se mezi daviscupovou elitou

Bez Berdycha budou mít čeští tenisté starost udržet se mezi daviscupovou elitou

Generace20
+
Bez Berdycha budou mít čeští tenisté starost udržet se mezi daviscupovou elitou

Bez Berdycha budou mít čeští tenisté starost udržet se mezi daviscupovou elitou

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

05. 03. 2015

Češi by se neměli těšit na zisk další „salátové mísy“ pro šampiony Davis Cupu. Trofej se podle mínění oslovených tenisových expertů v rukách českých hráčů jen tak znovu neocitne, pokud jim k ní nepomůže známá dvojka Tomáš Berdych a Radek Štěpánek. Bez dvou hlavních opor týmu bude mít český výběr co dělat, aby se udržel v elitní skupině Davisova poháru.

Tomáš Berdych a Radek Štěpánek. Dvojice, která se nejvíce zasloužila o zisk dvou trofejí Davisova poháru v letech 2012 a 2013. S postupujícím časem a rostoucím věkem hlavních opor týmu však před českým výběrem stojí zapeklitá otázka. A ta zní: Kdo je nahradí v případě, že nebudou moci hrát? Devětadvacetiletému Berdychovi se pomalu krátí čas k získání vysněné grandslamové trofeje a soustředí se tak spíše na turnaje velké čtyřky. Štěpánka zase ve 36 letech limitují časté zdravotní problémy.

Podle komentátora sportovní stanice Eurosport a aktivního tenisty Libora Basíka není momentálně nikdo na takové úrovni, aby je zastal. Bez nich prý bude v příštích letech tým usilovat o udržení se ve světové skupině, v níž bojuje 16 nejlepších výběrů světa. „Jen při shodě všech okolností, jako je domácí prostředí, či ne zcela kompletní soupeř, budou mít hráči jiné starosti než záchranu mezi daviscupovou elitou,“ říká. K tomu je zapotřebí buď vyhrát první kolo, které zaručuje udržení se ve světové skupině, či poté ve vyřazovacím boji nikomu nepodlehnout.

Ženský tenis je populárnější

V ženském tenisu je hned osm českých hráček ve světové stovce. Nehrající fedcupový kapitán Petr Pála má tak z čeho vybírat, když mu z nominace vypadne hvězda jako Petra Kvitová. U mužů je tomu ale jinak. V nejlepší stovce má Česko zastoupení jen poloviční. Basík si to vysvětluje tak, že ženský tenis je v Česku nesmírně populární a jeho základna je mnohem silnější než u mužů. S tím souhlasí i bývalý tenista a nynější trenér Michal Kozák. „Bylo by lepší, kdyby se tým mohl spoléhat na více hráčů než jen na Berdycha se Štěpánkem. Hráčská základna to ale moc nedovoluje,“ uvádí.

Basík skepticky přiznává, že si nemyslí, že by z jakéhokoli českého tenisty, který v současnosti hraje na okruhu ATP, mohl vyrůst druhý Berdych. Ani z hráčů nominovaných na první kolo Davis Cupu s Austrálií, které se odehraje v Ostravě od 6. do 8. března. Premiéru si odbudou dvacetiletý Adam Pavlásek a třiatřicetiletý Jan Mertl, kteří se pohybují ve třetí stovce na světovém žebříčku. Do hry se ale nejspíš dostanou jen za již rozhodnutého stavu. „Davis Cup je velmi prestižní soutěž a nejde jí brát jako trénink či tam někoho brát na zkušenou. Když je výsledek rozhodnut, pak je prostor pro mladé a méně zkušené hráče,“ míní Kozák.

Jedničkou bude proti Austrálii devětadvacetiletý Lukáš Rosol, který odehrál v týmové soutěži čtrnáct utkání, z toho devět vítězných. Dvojkou pak jednadvacetiletý Jiří Veselý, který nastoupil celkem čtyřikrát a bilanci výher má půl na půl. Takový je tým bez hlavních opor. A v tomto rozložení ho budou tenisoví příznivci nejspíše vídat v dalších letech čím dál tím více.

Nové opory zatím nerostou

K daviscupovému týmu by se časem mohl připojit nadějný patnáctiletý Tomáš Jirousek. Mladý hráč na žebříčku hráčů do 16 let okupuje čtvrté místo a řadí se k evropské špičce. Basík si ale nemyslí, že by mohl vyrůst ve hvězdu Berdychova kalibru. „Výsledky má zatím skvělé, ale myslím, že jej bude v dospělém věku limitovat technika úderů, která mi nepřijde zcela optimální,“ vysvětluje Basík své důvody. „Samozřejmě ale vše může dopadnout jinak. Jsou to jen mé odhady,“ doplňuje.

Do budoucna se bude muset český fanoušek smířit s faktem, že druhý Berdych zatím na obzoru nejspíš není a další „salátové mísy“ bez něj česká výprava asi nevybojuje. „Myslím, že vzhledem k množství skvělých tenistek veřejnost trošku opomíjí obrovskou kvalitu a schopnosti Tomáše Berdycha. Dal bych ruku do ohně, že na něj budeme ještě dlouho vzpomínat,“ dodává Basík.

Největším problémem při včelaření jsou nemoci

Největším problémem při včelaření jsou nemoci

Největším problémem při včelaření jsou nemoci

Generace20
+
Největším problémem při včelaření jsou nemoci

Největším problémem při včelaření jsou nemoci

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

04. 03. 2015

Med - sladká pochoutka, která se hodí na přípravu perníčků nebo se přidává jako sladidlo do čaje. Málokdo si však při konzumaci této pochutiny uvědomuje, co vše její výroba obnáší pro pěstitele. Tomuto koníčku musí věnovat mnoho času, finančních prostředků. Pozor si musí dávat ale především na zloděje a nemoci svých včelstev.

Včelaři se musí potýkat s mnohými překážkami. Největší z nich jsou nemoci. „Nejhorší, co může přijít je mor včel. Vše co se před tím vybudovalo, musí být spáleno a zlikvidováno. Potom je nutné začít od začátku,“ říká Pavel Laštovička, který se tomuto koníčku věnuje již pět let. Dalším nebezpečím je parazitické onemocnění Varioza, proti kterému se bojuje nejrůznějšími přípravky například odpařováním kyseliny mravenčí.

Další nepříjemností, která může včelaře potkat je řádění zlodějů. Ti někdy odcizí i prázdný úl. Z tohoto důvodu je nejlepší místo pro jeho umístění na zahradě přímo u domu. Pozor si musí dát samozřejmě také na žihadla. V současné době se proto šlechtí především včely s malou agresivitou. Na jejich útočnost má však vliv také počasí či to, jak moc je člověk zpocený. „Zejména před deštěm bývá celé společenství doma a brání úl i sebe,“ uzavírá Laštovička.

Vybavení lze vyrobit

Počítat včelaři musí také se značnou investicí. Člověk, který chce s tímto koníčkem začít, potřebuje podle Laštovičky především čas. Konkrétně je nutné vědět například to, že na podzim se včelstva musí krmit roztokem obsahujícím vodu a cukr v poměru 1:1, je důležité také připravovat úly a další vybavení či kontrolovat, aby se společenství nerojilo. Nezbytné jsou také prostory, kam umístí úly a jednu místnost, kde bude medovat a uschovávat věci v zimních měsících. Nutností jsou také například úly, ochranné prostředky či nádoba, do které bude stékat med.

„Začátečníci si musí mnohé vybavení koupit. Například medomed, který se používá pro získávání medu z plástů, ho bude stát okolo 10 000 Kč. Když jsou však včelaři kutilové a mají prostory a možnosti, tak si například úly a některé další potřeby udělají doma,“ upřesňuje Pavel Laštovička. Celková cena vybavení je velmi individuální a odvíjí se zejména od počtu pěstovaných včelstev.

Výnos medu závisí na počasí

Pokud se včelaři se všemi překážkami vypořádají, mohou si pochutnat na sladkém nektaru. I produkce medu však záleží na mnoha faktorech. Roli přitom hraje například síla a doba trvání zimy, která ovlivňuje délku období, kdy mohou být včely venku. Dalším faktorem je také aktuální stav a síla daného včelstva. O něm rozhoduje především to, zda je společenství správně zazimováno, zda není napadeno nemocemi a v neposlední řadě také hojnost rojení.

Při včelaření může mnohdy hrát roli i rodinná tradice. „Kdysi dávno to dělal můj děda a potom můj otec, který musel kvůli nemoci přestat. Mně se tento koníček líbil, a proto jsem si ho chtěl zkusit. Začal jsem, když jsem dodělal školu,“ popisuje Laštovička své začátky. V současné době má na zahradě za domem čtyři včelstva a na jeho medu si pochutnává celá jeho rodina.

Když jsem slyšela výstřely, myslela jsem jen na vysvobození, říká účastnice kurzu přežití

Když jsem slyšela výstřely, myslela jsem jen na vysvobození, říká účastnice kurzu přežití

Když jsem slyšela výstřely, myslela jsem jen na vysvobození, říká účastnice kurzu přežití

Generace20
+
Když jsem slyšela výstřely, myslela jsem jen na vysvobození, říká účastnice kurzu přežití

Když jsem slyšela výstřely, myslela jsem jen na vysvobození, říká účastnice kurzu přežití

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

02. 03. 2015

Ocitnout se v nebezpečné situaci a přežít. To je hlavním smyslem Kurzu speciální přípravy pro krizové situace, který pořádá ministerstvo obrany od roku 1994. Před několika lety se projektu zúčastnila také studentka publicistiky Barbara Guneyová. Na kurz dodnes ráda vzpomíná, ačkoli podle ní někdy až moc připomínal realitu.

Vyplnit přihlášku, donést potvrzení od lékaře, projít fyzickými a psychickými testy. To jsou v současné době základní kritéria pro přijetí do Kurzu speciální přípravy pro krizové situace. Kromě základního výcviku v ohroženém prostoru, kde se předpokládá výskyt trhavin a min či hrozí ostřelování, jsou účastníci také uneseni ozbrojeným komandem.

„Dvě hodiny pochodu připoutaná k provazu, želízka utažená tak, že se mi zařezávala do zápěstí,“ vzpomíná Barbara Guineyová, která se kurzu zúčastnila v roce 2002 jako studentka Vyšší odborné školy publicistiky. Byla nucená lehat si v maskáčích do bahna, poté klečet na studeném betonu se zavázanýma očima, To vše v rámci tak zavného závěrečného vyvedení.

Projekt je určen převážně pro pracovníky médií a humanitních organizací. Během několika dní se účastníci na Vojenské akademii ve Vyškově naučí přežít v rizikových oblastech válečného konfliktu a čeká na ně také fingovaný únos. Ačkoli jde o „hru“ a nikdo nemůže být mučen či zabit, účastníci si sáhnou na dno svých fyzických i psychických sil.

Cestou si Guineyová představovala, jak o této akci napíše do školních novin. Když ale ležela svázaná na zemi a do obličeje jí dýchaly psy, které viděla den předtím v akci, nepřála si nic jiného, než aby ji vysvobodili. „Nějaký článek už mě vůbec nezajímal. A když jsem pak uslyšela vrtulníky a výstřely, když mi uvolnili ruce a sundali pásku z očí a řekli, ať běžím do tanku, seděla jsem vevnitř a měla jsem slzy v očích,“ vzpomíná.

Výroba rozbušek

Účastníci celou dobu vědí, že je nikdo nebude skutečně mučit, znásilňovat či střílet, ale při opravdovém únosu to tak není. Podle Guineyové se právě tohle musí honit hlavou lidem uneseným například Islámským státem. „Ale vojáci nám dokázali vytvořit alespoň malý kousek reality a ten pocit úlevy byl neskutečný a vytoužený,“ dodává.

I tak na kurz vzpomíná ráda. „Ne každý den se učíte vyrábět rozbušky, střílet ze samopalu nebo si lehat pod tank,“ oceňuje zkušenosti vzhledem k tomu, že jsou na světě nebezpečná místa jako Sýrie či Pákistán, Tam se běžní lidé dostávají do takových situací denně a žádný výcvik za sebou nemají. Naštěstí účastníkům kurzu žádné smrtelné nebezpečí nehrozí. Přesto by to někdo mohl vzdát.

Často si totiž lidé myslí, že už jsou na dně svých sil, přitom do cíle zbývá ještě několik kilometrů. „Bojíme něčeho jen proto, že nás tím někdo straší, ale když se pak s daným problémem setkáme ve skutečnosti, není často až tak strašidelný a nepřekonatelný, jak se na první pohled zdálo,“ uvědomuje si Guineyová.

Nikdy už se v takové situaci neocitla, ale kdyby to náhodou přišlo, věděla by, co má dělat. „Když šla moje kamarádka několik dní po kurzu v metru a někdo hodil na zem petardu, ona si automaticky naučeně lehla na zem a kryla hlavu.“

KOMENTÁŘ: Integrace všech dětí ze speciálních škol je nereálná

KOMENTÁŘ: Integrace všech dětí ze speciálních škol je nereálná

KOMENTÁŘ: Integrace všech dětí ze speciálních škol je nereálná

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Integrace všech dětí ze speciálních škol je nereálná

KOMENTÁŘ: Integrace všech dětí ze speciálních škol je nereálná

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

27. 02. 2015

Vyjádření prezidenta Miloše Zemana o handicapovaných dětech rozdělilo společnost na dva názorové tábory. To, zda by děti ze speciálních škol měly navštěvovat školy základní, je velmi komplikovaným tématem. Plošná integrace by však některým dětem mohla místo pomoci spíše ublížit. Ve standardních třídách by mohly získat pocit méněcennosti a zbytečně by se trápily s náročností učiva.

Co se týče mentálních poruch, záleží vždy na daném dítěti jako na jednotlivci. Mentální retardaci mnohdy provází i další poruchy, což může vzdělávání komplikovat. Ve většině případů se tyto děti učí mnohem pomaleji, tudíž bynestačily tempu svých spolužáků. Mohly by se proto špatně vyrovnávat s pocitem, že za ostatními zaostávají.Díky modernizaci škol, které jsou dnes v mnoha případech bezbariérové, je integrace dětí do základních škol na místě v případě, že je žák handicapovaný tělesně.

Nelze opomenout ani finanční stránku této problematiky. Je důležité si uvědomit, že každý druh postižení si žádá jiné učební pomůcky. Speciální školy mají k dispozici finančně nákladné vybavení pro různé druhy handicapů, které během několika let mohou posloužit víckrát. Pokud by tyto výrobky měla mít základní škola, mnohdy by se mohlo stát, že by jimi koupená pomůcka nemohla být znovu použita pro dalšího žáka s jiným handicapem a škola by tak vynakládala mnoho peněz, které by mohly být použity jiným způsobem pro více žáků.

Asistenti nestačí

Dalším ukazatelem toho, že integrovat handicapované děti do základních škol by bylo velmi obtížné je současná přeplněnost tříd. Učitelé na základních školách mají mnohdy na starosti až kolem třiceti žáků. Pokud by se navíc měli věnovat dětem se speciálními potřebami, mohlo by to narušit plynulost a tempo výuky ostatních.

Jako řešení tohoto problému navrhuje mnoho lidí asistenty. Málokdo si však uvědomí, že kdyby handicapovaný žák měl ve třídě svého asistenta, byl tím vyčleněn z kolektivu třídy. Nejen z pohledu jeho vlastního, ale i ze strany jeho spolužáků, kteří by viděli, že je s ním zacházeno jinak než s nimi. Schůdné řešení to je navíc pouze v případě dětí, které spadají nejníže do hraničního pásma inteligence, tedy s IQ 70 – 80. S touto inteligencí mohou základní školu zvládnout aniž by narušovaly klasické tempo výuky.

VIDEO: Ledoví sportovci vyrostli v Praze

VIDEO: Ledoví sportovci vyrostli v Praze

VIDEO: Ledoví sportovci vyrostli v Praze

Generace20
+
VIDEO: Ledoví sportovci vyrostli v Praze

VIDEO: Ledoví sportovci vyrostli v Praze

Generace20

Autor: Ondřej Neufus

25. 02. 2015

Na střeše obchodního centra Harfa se objevil i Krteček. V rámci 4. ročníku Festivalu ledových soch si mohli návštěvníci zdarma prohlédnout podobizny českých atletů vytvořených za den a půl z ledových kvádrů. Podívaná zůstane na místě, dokud sama neroztaje.

Lidí, kteří se přišli na festival podívat, bylo skutečně hodně. Za velkou návštěvnost mohlo také příjemné počasí, které ovšem výtvorům nedělalo dobře. Děti zase lákala jediná nesoutěžní socha – Krteček.

Mozart byl stejný blázen jako já, tvrdí operní pěvkyně

Mozart byl stejný blázen jako já, tvrdí operní pěvkyně

Mozart byl stejný blázen jako já, tvrdí operní pěvkyně

Generace20
+
Mozart byl stejný blázen jako já, tvrdí operní pěvkyně

Mozart byl stejný blázen jako já, tvrdí operní pěvkyně

Generace20

Autor: Jana Vepřeková

25. 02. 2015

Dvojnásobná držitelka Thálie za operu Jana Šrejma Kačírková, která přebírala svou druhou cenu jen několik dní po porodu, se rozpovídala o svých profesních začátcích. Promluvila také o představení Mozartovy narozeniny a přirovnala se k tomuto geniálnímu skladateli. Prý byl stejný blázen do hudby jako ona.

Na jaké operní role z poslední doby jste pyšná?
Hodně zdařilé bylo představení Mozartovy narozeniny, kde jsme ve Stavovském divadle ku příležitosti jeho 259. narozenin zpívaly jeho největší hudební díla. Teď zkouším ještě dvě nové hry. V opeře Ernani od G.Verdi představuji Elviru a pak hraji hlavní roli ve hře Maria od G. Donizetti. Tak jsem na to velmi zvědavá.

Jaké dílo z představení Mozartovy narozeniny zpíváte nejraději?
Mozarta mám ráda celého, jeho hudba je krásná na poslech i pro pěveckou školu. Mám pocit, že bychom si s Mozartem i rozuměli, byl to taky takový blázen do hudby jako já. Moje nejoblíbenější role od něj je nyní Donna Anna z Dona Giovanniho.

Ku příležitosti Mozartových narozenin se také objevily plakáty s vaší fotkou, které lákaly k návštěvě koncertu. Jaký to byl pocit, když jste věděla, že váš lidé mohou vidět denně na zastávkách MHD?
Moc jsem to nevnímala, protože jsem žádný plakát sama nemíjela. Přátelé mi ale volali, jak je ze mě hvězda, že mě viděli na plakátech v metru. To byl moc hezký pocit. Doufám, že to bude stávat častěji, ne jen párkrát za život.

Lidé vás ale nemusí znát jen z plakátu, v roce 2013 jste také získala svou první Thálii, jejíž udílení se vysílá na České televizi. Jaké byly vaše první pocity, když jste se to dozvěděla?
Bylo to neuvěřitelné, nepochopitelné a překvapivé. Byla jsem v zahraničí, takže jsme to sledovali s kolegy v přímém přenosu na mém mobilu. Bylo to ale o pár vteřin zpožděné a ve chvíli, kdy měli vyhlásit jméno, mi volala moje manažerka, aby mi pogratulovala. Jenže já to rychle ťípla, abychom to slyšeli. Cenu za mě přebíral ředitel Národního divadla v Ostravě Jiří Nekvasil. Než mi došlo, co to vlastně znamená, ještě chvilku to trvalo. A pak už jen pořád pípal mobil.

Druhou cenu Thálie jste už přebírala krátce po porodu, dokážete porovnat tyto dvě životní výhry – tedy Thálii a narození dcery?
Největší životní výhrou je samozřejmě naše dcera Anička. Mateřství u mě překonalo všechno. Ale cena Thálie ČR je maximální ocenění mé práce. Tím, že mi dali cenu dvakrát za sebou, mě přesvědčili, že nic není nemožné, ale zároveň mi trochu zvýšili zodpovědnost, se kterou musím vcházet na jeviště.

Svou dceru jste pojmenovala Anička a Thálii jste získala za Annu Boleynovou, mělo to nějakou spojitost mezi sebou?
Ze začátku ani ne, prostě se nám líbilo jméno Anna Šrejmová, ale pak jsem si uvědomila, že všechny moje Aničky mi přinášejí štěstí, hrála jsem už tři muzikálové Anny – Donna Anna, Anna Bolena i Anne Truelove z Rake’s progress.

Jak vám pomáhá vaše rodina, když musíte kvůli angažmá v různých divadlech cestovat po republice? 
Celkem často jezdím mezi Prahou, Ostravou a Českými Budějovicemi, ale teď se to kvůli dceři snažím omezovat. Rodina cestuje všude se mnou. Manžel je totiž místo mě na rodičovské dovolené, takže si to užíváme. Příští rok by se počet měst, ve kterých budu zpívat, měl zase trochu rozšířit, tak doufám, že se nám podaří ježdění zase tak dobře naplánovat.

Nedávno jste ještě získala titul magistry. Jak jste to zvládala, když jste takto časově vytížená?
Vystudovala jsem zpěv na fakultě umění na Ostravské univerzitě. Nebylo to časově jednoduché. Stále jsem se vracela do divadel a zároveň jsem se nechtěla přicházet o dceřinu přítomnost. Ale jsem moc ráda, že mě k tomu před více než pěti lety přemluvily mé kolegyně z oboru.

Jakou hudbu posloucháte, když máte volné chvilky?
Ve většině volných chvilek poslouchám opery, které se musím naučit. Když je ale příležitost, ráda si poslechnu vlastně cokoliv. Nejsem nijak originální, ale mám ráda Karla Gotta, Lucii Bílou, Čtyřtet, Laru Fabian, Whitney Houston, Celine Dion a plno dalších. V poslední době jsem si hodně oblíbila mladého zpěváka Voxela. A to díky mé dvouleté neteři, která miluje píseň V naší ulici.

Chtěla jste dříve zpívat i populární hudbu?
Když jsem studovala na Česko-anglickém gymnáziu, zpívala jsem si doma popové písničky a muzikálové role s utrženým mikrofonem od starého magneťáku. Chtěla jsem být jako Lucie Bílá. Myslím, že to ale není nic neobvyklého, tím si prošla snad každá začínající zpěvačka.

Fitbox: když si ženy chtějí vybít vztek a nezranit se při tom

Fitbox: když si ženy chtějí vybít vztek a nezranit se při tom

Fitbox: když si ženy chtějí vybít vztek a nezranit se při tom

Generace20
+
Fitbox: když si ženy chtějí vybít vztek a nezranit se při tom

Fitbox: když si ženy chtějí vybít vztek a nezranit se při tom

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

23. 02. 2015

Zhubnout, zlepšit si fyzičku a se naučit základní prvky sebeobrany. To nabízí fitbox, série úderů a kopů cvičená na hudbu primárně určená ženám. Na rozdíl od kickboxu se nepoužívá pytel ale totem. Ženy se tak nemusejí bát zpětného rázu a zranění v obličeji. Protože i dámy si potřebují občas do něčeho bouchnut a ještě při tom zpevní tělo.

Fitbox, aerobní cvičení na hudbu, při kterém se spalují tuky. Tak by se dal definovat bojový sport určený převážně ženám, i když ho samozřejmě mohou dělat i muži. „Chlapi mají větší problém zkoordinovat pohyby rukou a nohou do hudby než ženy, takže muži preferují jiné sporty, ale i tak jich na mých hodinách pár bylo,“ vysvětluje trenérka fitboxu Aranka Chlivényiová.

Základní technické prvky jako údery a kopy jsou převzaté z jiných bojových sportů, převážně kickboxu, hlavní rozdíl mezi těmito podobnými aktivitami je především v tom, do čeho se „mlátí“ a kope. Zatímco kickboxeři používají zavěšený pytel, který se po úderu vrátí, při fitboxu jsou údery vedeny do totemu, který stojí pevně na zemi a váží přes sto kilo. „Je minimální pravděpodobnost, že se zraníte v obličeji, což právě většinu žen odrazuje od bojových sportů,“ uvádí Chlivényiová. I tak ale neuškodí, když si žena sem tam do něčeho bouchne, jako odreagování z práce či od manžela.

Zpevnit a hubnout

Na hodinu fitboxu může přijít i někdo, kdo žádnou kondici nemá. Toto cvičení není o svalech, ale o správném postoji a technice. „Největší síla úderu vychází z břicha, které je celou hodinu cvičení zpevněné, což vede ke zvyšování fyzičky a tvorby svalové hmoty,“ vysvětluje Chlivényiová, která se fitboxu věnuje přes tři roky.

Dodává, že pokud přijde na běžnou hodinu úplný začátečník, zvládne cvičení i pro pokročilé. Naučí se základní techniku – zpevnit zápěstí, pokrčit kolena – a náročnost už si udává sám podle toho, jakou sílu do rány dá. Takže cvičení stejně náročné jako je například kickbox či taekwondo zvládne i nováček s malou fyzičkou, jen nebude dávat do totemu takové rány. Břicho má ovšem zpevněné a díky tomu zhubne i člověk s vyšším stupněm obezity.

Rozhodně by ale podle Chlivényiové neměli s fitboxem začínat děti mladší třináct let. „Dětská kostra není ještě přizpůsobená na takovou zátěž, takže by se zarazil růst kvůli nárůstu svalové hmoty,“ vysvětluje. Navíc při tom trpí kolena, zápěstí a články prstů, na něž je vyvíjen permanentní nápor. Není proto od věci kombinovat tento sport s jinou aktivitou, například plaváním.

Otužilec: Když tají ledy, voda se mění v jehlu

Otužilec: Když tají ledy, voda se mění v jehlu

Otužilec: Když tají ledy, voda se mění v jehlu

Generace20
+
Otužilec: Když tají ledy, voda se mění v jehlu

Otužilec: Když tají ledy, voda se mění v jehlu

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

17. 02. 2015

Na zvýšení imunity existuje mnoho metod, vitamínů a přípravků. Jedním ze způsobů, jak podpořit zdraví a předcházet psychickým problémům, je také pravidelné otužování. Ponoření se do ledové zimní vody však předchází pravidelné prohlídky u lékaře a celoroční trénink plavců.

Zdravé noření se do ledové vody není pro každého. „Kdo chce s otužováním začít, musí navštívit kardiologa či sportovního lékaře. Pokud se potvrdí, že má plavec v pořádku srdce a bude trénovat už od léta, může potom plavat v zimní vodě,“ říká předseda České otužilecké unie Vladimír Komárek. Dodává také, že by každý otužilec měl tuto prohlídku podstoupit nejméně jednou ročně.

Účinky ledové vody na organismus jsou velmi individuální. Kromě teploty řek a vzduchu má na psychiku plavců vliv i počasí, případně to, zda mají hlad. „ Plavat by se nemělo hned po jídle, ale s kručením v břiše to také není ideální,“ uvádí Komárek. Doplňuje, že nejhorší je, když do vody napadne sníh, nebo tají ledy, jelikož se voda změní v jehlu, která bodá především do prstů.

Otužování od školky

Otužování se může věnovat téměř každý, komu to zdraví dovolí. Většinou se však do studené vody vydávají spíše muži. Ženám podle Komárka mnohdy nestojí za to, aby jim mráz nezalézal pouze za nehty, ale po celém těle. „ Mě konkrétně na tom baví, že to nedělá každý a můžu překonávat sám sebe,“ uvádí otužilec Jan Němec.

Amatérské neboli občanské otužování je nejlepší praktikovat ráno. Tělo se díky chladné sprše probudí a nastartuje. Člověk, který chce podpořit svůj imunitní systém, se může také méně oblékat a před spaním si vyvětrat v ložnici. Existují však i speciální školky, kde lze posilovat obranyschopnost těm nejmenším. V takových zařízeních děti například omývají žínkami.

Sezóna začíná v Punkvě

Pokud by se chtěl nějaký otužilec účastnit soutěží, musel by se nejprve podrobit lékařskému vyšetření a stát členem některého z českých otužileckých klubů, kterých je v České republice přes 30. Plavci mohou při závodech ve vodě strávit maximálně 22 minut a teplota okolního vzduchu by neměla klesnout pod 25 °C.

Otužilecké soutěže se konají na mnoha místech v České republice.  Sezóna plavcům začíná první říjnovou neděli, kdy se ponoří do říčky Punkvy v Moravském Krasu a končí v polovině dubna. „ Plavaní mezi skalami je vždy zajímavý zážitek, zahajování sezóny je proto velmi vyhledávaná akce,“ popisuje Komárek. Kromě selhání srdce si otužilci musí dát pozor na svalové křeče a uklouznutí. Z těchtodůvodů by raději neměli plavat sami.

AUDIO: Hrozí po Charlie Hebdo útok i českým redakcím? Novináři strach nemají

AUDIO: Hrozí po Charlie Hebdo útok i českým redakcím? Novináři strach nemají

AUDIO: Hrozí po Charlie Hebdo útok i českým redakcím? Novináři strach nemají

Generace20
+
AUDIO: Hrozí po Charlie Hebdo útok i českým redakcím? Novináři strach nemají

AUDIO: Hrozí po Charlie Hebdo útok i českým redakcím? Novináři strach nemají

Generace20

Autor: Petr Kubec

14. 02. 2015

Vice než měsíc uběhl od teroristického útoku na redakci francouzského týdeníku Charlie Hebdo. Tato událost, která zvedla velkou vlnu solidarity, vyvolala množství otázek ohledně novinářské etiky, multikulturalismu a také bezpečnosti práce v žurnalistice. Měli by se čeští novináři podobného útoku také obávat?

Některá povolání v oblasti žurnalistiky jsou nebezpečná už od své podstaty – váleční reportéři či fotografové umírají při bojových konfliktech denně. Masakr v pařížské redakci satirického časopisu však ukázal, že podobné riziko existuje například i pro karikaturisty sídlící v centru evropské metropole. Hrozí podobné nebezpečí i českým médiím? Obávají se tuzemští novináři teroristického útoku? Ptali jsme se studentek Vyšší odborné školy publicistiky Adély Valentové a Kateřiny Matiové a novinářek Zuzany Duzbabové a Kristýny Kulové.

Češi nemají moc vzorů, které by mohli kopírovat, říká odbornice na etiketu

Češi nemají moc vzorů, které by mohli kopírovat, říká odbornice na etiketu

Češi nemají moc vzorů, které by mohli kopírovat, říká odbornice na etiketu

Generace20
+
Češi nemají moc vzorů, které by mohli kopírovat, říká odbornice na etiketu

Češi nemají moc vzorů, které by mohli kopírovat, říká odbornice na etiketu

Generace20

Autor: Gabriela Krejčová

09. 02. 2015

Jak by byla cesta do práce jednodušší, kdyby všichni dodržovali základní pravidlo, že se chodí vpravo, a pouštěli ze dveří lidi, kteří vycházejí. Jenomže slušné vychování není u spousty lidí samozřejmostí. Často se z důvodů neznalosti neumějí ve společnosti chovat. A především Češi mají v etiketě velké mezery. Podle odbornice na společenská pravidla Evy Filipové za to může především bývalý komunistický režim, který zničil tradici z první republiky. Proto dnes nemají Češi ty pravé vzory, kterými by se mohli inspirovat.

Základy slušného chování se většinou učí děti už od svých rodičů. K etiketě si potom mohou „přičuchnout“ jako náctiletí, pokud navštěvují taneční kurzy. Výuka samotné etikety by ovšem podle odbornice Evy Filipové měla být součástí školní výuky. „V Česku vzdělávání v etiketě chybí a jednoznačně by se mělo zavést na školách. Základy má každé dítě od rodičů, ale pokud pochází ze sociálně slabší rodiny, mělo by se slušnému chování učit nenásilnou formou už na základní škole,“ míní autorka několika knih o společenském chování.

Vinu za neznalost pravidel etikety u Čechů vidí Filipová v historii. „Společenská výchova tu měla kvůli minulému režimu 40 letou pauzu. Měli si být skoro všichni rovni a soudruzi tak zničili tradice a zvyky dam a džentlmenů z první republiky,“ vysvětluje. Pokud se někdo v pravidlech slušného chování dnes ztrácí, nezbývá mu tedy nic jiného, než se je sám naučit.

Inspirace u královské rodiny

Problémem ale je, že Češi se nemají od koho inspirovat. Lidé vždy potřebují vzory, kterých si váží a chtějí je napodobit. Ale ty my nemáme. „Společensky vysoce postavení lidé jako jsou poslanci a ministři se chovají tak, že je to někdy až za hranou slušného vychování. Nemáme dobrý vzor, který by se dal kopírovat,“ vysvětluje Filipová a odkazuje například na Velkou Británii, kde si berou mladí lidé skvělý příklad z prince Williama a jeho ženy Kate.

Česká republika ale nemá žádnou královskou rodinu, která by udávala módní trendy a vedla občany ke slušnému chování. Ženy se ale mohou podle Filipové inspirovat v oblékání například od některých modelek. „Tereza Maxová je velmi dobrý vzor jak v chování, tak v oblékání,“ míní odbornice. „Pro muže je určitě dobrým příkladem Karel Gott, který na společenské akce umí výborně vystihnout oblečení podle předepsaného dress code a právě zdvořilé chování mu mimo jiné již tolik let zajišťuje velkou oblibu u lidí.“

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“