Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

AUDIO: Náramek je jako můj deník, tvrdí studentka

AUDIO: Náramek je jako můj deník, tvrdí studentka

AUDIO: Náramek je jako můj deník, tvrdí studentka

Generace20
+
AUDIO: Náramek je jako můj deník, tvrdí studentka

AUDIO: Náramek je jako můj deník, tvrdí studentka

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

30. 03. 2015

Krása u šperků už nestačí - některé ženy si je vybírají tak, aby měly svůj význam, nějakou myšlenku nebo aby vyjadřoval nějaký příběh. V poslední době je u dívek velmi oblíbený náramek od dánské značky Pandora. Záleží totiž hlavně na kreativitě majitelky.

Zajímavý design, originalita a kvalitní kov – snad téměř každá žena alespoň jednou zatoužila po takovém šperku. Vyjadřoval by její osobnost a zároveň by se stal ideálním módním doplňkem a talismanem v jednom. Své majitelce by vždy při pohledu na něj připomínal výjimečné chvíle a stal by se tak neodmyslitelnou součástí její osoby.

Některé dívky si nové ozdoby pořizují na památku nebo si na nich sestavují své cíle, kterých dosáhly či priority. Studentka Monika Jíchová (21) vlastní šperk, na kterém má již deset korálků. „Do svého náramku postupně zasazuji své vzpomínky. Je to jako můj deník,” tvrdí. Velký význam pro ní má miniaturní socha Svobody. Tu si pořídila po návratu ze Spojených států. Také přívěsek vlajky USA, který jí pořídil její přítel, je vzpomínkou na výlet za hranice.

Šperk má svůj příběh

Mánii „sběratelských” ozdob propadla také studentka Nikola Fousová (22). „Před třemi lety jsem dostala svůj první šperk jako dárek od známé. Od té doby jsem tomu propadla,” vypráví. Fousová vlastní již čtyři náramky a každý má podle ní svůj příběh. Nejraději má však zirkonové srdíčko, které dostala jako dárek od přítelovy matky za úspěšné absolvování zkoušek.

Fousová dodává, že i přes to, že jeden stříbrný náramek stojí kolem 1500 korun, se do něj rozhodně vyplatí investovat. K jednotlivým šperkům se totiž dají dokupovat korálky či přívěsky s různým designem a významem jako je láska, štěstí, radost a podobně. „Každý si může seskládat náramek podle svého, tudíž se nestane, že by měl někdo stejný jako mám já,” dodává Fousová.

Přívěsky zvýrazní osobitost

Galeristka Kateřina Rezková říká, že unikátní ozdoba nepodtrhne pouze outfit, který má člověk na sobě, ale také zvýrazní naší osobitost. „Šperk vyjadřuje naše hodnoty, kultury, i to, jak si sami sebe vážíme. Můžeme si obléknout tričko za babku, ale šperk by k nám měl patřit, měli bychom ho vybírat velmi pečlivě,“ uvedla pro dámský webový magazín ona.idnes.cz. 

Dánské náramky inspirované řeckou mytologií, astrologií a kulturou, podnítily k tvorbě i další šperkařské firmy. Jedná se například o americkou firmu Chamilia, nebo Trollbeads, která pochází také z Dánska. Dnes jsou šperky Pandora prodávané ve více než padesáti zemích světa již 33 let a mezi další sortiment oblíbený u žen jsou také prstýnky, náušnice a náhrdelníky.

Poslechněte si anketu Anny Basikové na téma ozdobných náramků:

Léčba zraněného může s přepravou ze zahraničí stát miliony

Léčba zraněného může s přepravou ze zahraničí stát miliony

Léčba zraněného může s přepravou ze zahraničí stát miliony

Generace20
+
Léčba zraněného může s přepravou ze zahraničí stát miliony

Léčba zraněného může s přepravou ze zahraničí stát miliony

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

27. 03. 2015

Připojištění je pro cesty do ciziny nezbytné. Pokud pojede člověk do zahraničí s kartou pojišťovny, musí počítat s vysokou spoluúčastí. Při závažnějších zraněních se celková léčba s přepravou do České republiky může vyšplhat až k milionům.

Finanční náklady zahraničního ošetření mohou dosahovat vysokých částek. „V Alpách mě převoz do nemocnice vyšel asi na 5000 Kč,“ říká student Tomáš Hrubý. Ten si při pádu na snowboardu způsobil otřes mozku. Peníze za něj uhradila Komerční banka, u níž se k některým kartám vztahuje cestovní pojištění do ciziny. Nezahrnuje však odpovědnost za škodu, která činí asi 20 Kč za den a taková investice se vyplatí. Nároky poškozených v takovém případě zaplatí pojišťovna.

V rámci Evropské unie jsou lidé ošetřeni i díky klasické kartě pojištěnce. Tento případ ale nese riziko spoluúčasti a nezahrnuje převoz do České republiky. Také se nevztahuje na pojištění odpovědnosti za škodu. Doporučované je také pojištění nákladů na léčebné výlohy. V takovém případě poraněný zaplatí náklady například na místě a později doloží originální doklady pojišťovně a peníze se mu vrátí.

Tuto variantu pojištění využil i třiadvacetiletý student Ondřej Nožička, který přišel v Itálii málem o život. Skočil šipku do vody a zřejmě narazil do dna. „Původní diagnóza byla ochrnutí od krku dolů, a že to vůbec nepřežiiu,“ vzpomíná Nožička. Operován byl přímo v Itálii a do ČR se dostal leteckým speciálem. Všeobecná zdravotní pojišťovna, u níž měl Nožička sjednané připojištění, zaplatila veškeré náklady i následný pobyt v rehabilitačním centru.

Doživotní následky

Vzhledem k tomu, že úraz se stal v průběhu školní akce a daná škola nebyla do zahraničí pojištěná, finanční náhradu za doživotní následky dostal Nožička od Středočeského kraje. „Trvalých následků mám dodnes spoustu, ale skoro nic už není na první pohled viditelné,“ přibližuje Nožička. Všechny finance uhradila jak v Itálii, tak v České republice pojišťovna. Operace a převoz se v celkovém součtu pohybovaly okolo tří milionů korun.

Většinou vše uhradí pojišťovna, ale jsou i případy, kdy nemá člověk na finanční náhradu nárok. Například pokud se nějaká událost stane po užití alkoholu či drog. Také v případě, kdy se lidé vystavují extrémnímu nebezpečí jako je horolezectví mimo vyznačené trasy či potápění do větší hloubky než 30 metrů. „K odmítnutí peněžního plnění může dojít i v případě, kdy dotyčný úraz nenahlásí přímo z ciziny,“ říká pracovnice České pojišťovny Jaroslava Schedivá.

Festival ProTibet přispěje na pomoc malým mnichům

Festival ProTibet přispěje na pomoc malým mnichům

Festival ProTibet přispěje na pomoc malým mnichům

Generace20
+
Festival ProTibet přispěje na pomoc malým mnichům

Festival ProTibet přispěje na pomoc malým mnichům

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

26. 03. 2015

Čtrnáctý ročník festivalu Pro Tibet chce pomáhat. Prostřednictvím projekcí, přednášek a workshopů představí lidem tibetskou kulturu a jeho výtěžek přispěje na pomoc malým mnichům v Himalájích. Do projektu se zapojilo 44 českých měst.

Humanitární pomoci se dá dosáhnout přímo v terénu i na dálku. Česká organizace Most se dlouhodobě věnuje podpoře Tibetu a festival ProTibet představuje pravidelnou formu pomoci této organizce. Letos jeho výtěžek z dobrovolného vstupného půjde na pomoc třiceti malým mnichům z kláštera v Himalájích. Ten byl založen již roku 1463 a dnes poskytuje zázemí více než 200 duchovním. „Výtěžek věnujeme malým mnichům z kláštera Diskit  na zajištění vzdělání, kvalitní stravy a lékařské péče,“ sdělila koordinátorka projektů Gabriela Gazdíková.

Malí mniši se ve školách učí tibetskou gramatiku, tibetštinu, matematiku, hindštinu ale také angličtinu a náboženství. Svůj den zahajují modlitbou, kterou výuku i zakončí. Po studiu se věnují zábavě a sportovním aktivitám, například fotbalu. Mniši studují, aby se mohli stát duchovními v klášterech, jejichž role je v tibetské kultuře důležitá i pro laické obyvatelstvo. Mnoho klášterních škol patří pod přímý vliv Jeho Svatosti dalajlamy, který se rovněž podílí na aktivní podpoře.

Koza jako dárek

Organizace se zaměřuje hlavně na adopce na dálku, a to jak malých dětí bez rodičů, tak starších Tibeťanů nebo budoucích mnichů. Peníze z adopcí přispívají na vzdělání a sociální zajištění, což zlepšuje životní podmínky těchto lidí. „Považujeme za důležité, aby tibetská kultura přežila, protože je nositelkou důležitých hodnot, mezi které patří laskavost a soucit ke všem živým bytostem,“ řekla Gabriela Gazdíková.

Adopce na dálku umožňuje korespondenci se svými svěřenci a  v rámci dlouhodobé podpory může být uskutečněna také návštěva. To lidem dovoluje nejlépe poznat život  adoptovaného jedince. „Se třídou jsme kdysi adoptovali chlapce z Afriky a mohli jsme mu posílat dopisy. Možnost komunikace je v tomto případě skvělá, protože vidíte, jaký účinek vaše pomoc má,“ vzpomíná studentka Anna Vymyslická na výhody dálkové adopce.

Další forma pomoci, kterou organizace nabízí, je například možnost zakoupit kozu nomádským pastevcům, pro něž jsou zvířata hlavním zdrojem obživy. V Tibetu byla také založena šicí dílna, kde vznikají tradiční látky a další výrobky, které lze následně zakoupit v tibetském obchodě a na internetu.

Četba himalájských pohádek

Hlavní myšlenkou festivalu je přiblížit lidem problematiku Tibetu a prezentovat jim kulturu Himalájí. „Každý ročník se snažíme vymyslet zajímavý program, aby si lidé z akcí odnesli nejenom nové informace, ale také příjemný pocit, že se zapojili do dobré věci,“ sdělila Gazdíková.

Akce je tvořena hlavně filmy s tibetskou tematikou. „Letos jsme pro návštěvníky připravili mnoho přednášek, tanečních workshopů a představení, čtení tibetských příběhů a himalájských pohádek,“ řekla Gazdíková. Návštěvníci se mohou těšit například na dokument o životě dalajlamy s názvem Bez mrknutí, vězeňské drama Drapchi indického režiséra Arvinda Iyera nebo pohled do života tibetských uprchlíků v dokumentu Good Bye Tibet.

Festival zanechává kladné odezvy. Do projektu se zapojuje mnoho dobrovolníků také z řad studentů,kteří tvoří pro organizaci jednu z největších cílových skupin. „Byla jsem v rámci festivalu na několika akcích v Praze již loňský rok. Myšlenka mě natolik zaujala, že jsem již sama párkrát finančně přispěla,“říká studentka Tereza Vrbová. Organizace se orientuje především na lidská práva a životní úroveň Tibeťanů.

Happeningy na podporu Tibetu nemají podle některých téměř žádný dopad

Happeningy na podporu Tibetu nemají podle některých téměř žádný dopad

Happeningy na podporu Tibetu nemají podle některých téměř žádný dopad

Generace20
+
Happeningy na podporu Tibetu nemají podle některých téměř žádný dopad

Happeningy na podporu Tibetu nemají podle některých téměř žádný dopad

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

25. 03. 2015

Svobodu Tibetu. I takové bylo heslo, které před čínskou ambasádou v Praze křičelo asi tři sta lidí. V rámci Světového dne Tibetu, který připadá na 10. března, lidé v České republice vyjádřili svůj nesouhlas s porušováním lidských práv. I někteří účastníci se však domnívají, že podobné akce nemají velký dosah.

Nejrůznější akce a události upozorňující na okupaci Tibetu Čínskou lidovou republikou, která začala v roce 1950, se tradičně konají během celého března i v České republice. Jednou z nich byl happening s názvem „Čína chrání lidská práva? Nesouhlasím!“, kterého se podle odhadů organizace Amnesty International zúčastnilo tři sta lidí. Pomocí vzkazů v papírových bublinách vyjádřili svůj nesouhlas s porušováním základních práv na území „střechy světa“. Někteří návštěvníci happeningu však nevěří, že by tím mohli situaci zlepšit.

„Takové akce jsou pouhé výkřiky do tmy a nic nezmění,“ myslí si Matyáš Tůma, který na podobné happeningy chodí jen zřídka. Raději podle svých slov posílá pravidelné finanční příspěvky nejrůznějším humanitárním organizacím. Považuje to za efektivnější způsob, jak pomoci v Tibetu. „Těm lidem je jedno, že někdo v České republice křičí před čínskou ambasádou, potřebují vybudovat například školy,“ dodává.

Zapojila se i kapela Zrní

Vyjádřit podporu Tibetu a upozornit na porušování základních lidských práv přišla i kapela Zrní. Členové skupiny se shodují, že podobné happeningy viditelně nezmění současnou situaci, zvláště když se jich účastní pouze pár stovek lidí. Myslí si však, že i přesto mají tyto akce význam. „Věříme, že někde se tato vyslaná energie odrazit musí. Opakované vyjadřování podpory vytvoří nakonec určitý tlak, alespoň na naše politiky, aby otázky lidských práv při obchodních jednáních neopomíjeli,“ uvádí zpěvák Jan Unger.

Pomocí nápisů, jako například „Učíme se od Číny sociální stabilizaci? Nesouhlasím!“, vyjadřovali lidé svůj odmítavý postoj i vůči některým výrokům prezidenta Miloše Zemana. Ten na podzim loňského roku řekl při zahraniční návštěvě v Číně, že se chce od Pekingu učit, jak stabilizovat společnost. Tento postoj mu však mnozí vytýkají. „Jsem tu, abych upozornil na to, že lidský práva se v Tibetu porušují už mnoho let. A proto si nemyslím, že bychom se od Číny měli učit, a to v jakékoli oblasti,“ říká účastník happeningu Pavel Mrtka.

Solidaritu Tibetu vyjadřuje během března mnoho evropských států. V řadě zemí se 10. března lidé shromažďují předčínskými ambasádami a protestují proti nadvládě země na území Tibetu. Právě v tento den v roce 1959 vypuklo povstání v hlavním městě Lhase, které podle odhadů některých historiků přneslo 87 tisíc obětí.

Chytré výměny a rozvíjející se talent. Hokejisté Islanders znovu prahnou po úspěchu

Chytré výměny a rozvíjející se talent. Hokejisté Islanders znovu prahnou po úspěchu

Chytré výměny a rozvíjející se talent. Hokejisté Islanders znovu prahnou po úspěchu

Generace20
+
Chytré výměny a rozvíjející se talent. Hokejisté Islanders znovu prahnou po úspěchu

Chytré výměny a rozvíjející se talent. Hokejisté Islanders znovu prahnou po úspěchu

Generace20

Autor: Michal Sobotka

24. 03. 2015

Z outsidera favoritem. Hokejisté New Yorku Islanders se v letošní sezoně NHL vyšvihli mezi kandidáty na zisk Stanley Cupu. Tři chytře vybrané posily a rozvíjející se mladí hráči zajistili týmu play-off. V tom ovšem Islanders musí projít přes první kolo, což je úkol, který se celku nepovedl už přes dvacet let.

Hokejoví experti řadili New York Islanders před sezonou do dolní poloviny tabulky. Generální manažer Garth Snow však na začátku října udělal chytré výměny a z „Ostrovanů“ se stal přední celek soutěže. „Mají v týmu několik hráčů, kteří jim hokejově dozrávají. Letošní sezona je dílem postupné rekonstrukce mančaftu,“ tvrdí bývalý útočník David Volek, který v dresu Islanders hrál mezi lety 1988-94.

Kromě mladých hvězd Johna Tavarese, Ryana Stromea nebo Brocka Nelsona táhnou celek dvě posily, které dorazily těsně před startem sezony – obránci Nick Leddy a Johnny Boychuk. Oba už s klubem podepsali nové kontrakty. „Stanley Cup převážně vyhrávají týmy s kvalitní obranou. Leddy i Boychuk už tento pohár nad hlavu zvedli, Islanders mají co dát, od Snowa se jednalo o chytrý tah,“ míní redaktor webu NHL.cz Martin Zíta.

Po loňské sezoně a nevydařeném experimentu v brankovišti s ruským veteránem Jevgenijem Nabokovem přivedli „Ostrované“ kvalitní a dlouhodobou jedničku v podobě Jaroslava Haláka, kterému od 2. března, kdy byla uzávěrka přestupů, kryje záda Čech Michal Neuvirth. Slovenský brankář Halák stihl za 46 odchytaných zápasů v novém působišti překonat přes třicet let starý rekord týmu v počtu výher, který stanovil s 32 úspěšnými zápasy Billy Smith. Bratislavský rodák na začátku března vychytal 34. výhru, ale do konce sezony může ještě přidat další.

Čekají dvaadvacet let

Základní část končí 12. dubna. Islanders by o play-off musela připravit velká náhoda. Od sezony 1992/93 ovšem čekají na postup přes první kolo vyřazovacích bojů. „Byl jsem hrozně překvapený, že se od té doby nedostali dál. Věděli, kde jsou jejich slabiny, a přesto je nedokázali odstranit,“ překvapuje Volka, který poslední postup přes první kolo zažil na ledě. V play-off 1993 dokonce vstřelil svůj nejdůležitější gól kariéry, když v posledním sedmém zápase druhého kola vyřazovacích bojů rozhodl v prodloužení o postupu přes Pittsburgh. „Na ten gól si vzpomenu jen ve chvíli, když mi ho někdo připomene,“ říká.

Tehdy však Islanders vstupovali do vyřazovacích bojů coby outsider, v letošní sezoně tomu bude naopak. „Na Stanley Cup si podle mě budou muset počkat,“ předvídá Zíta. „Nevěřím tomu, že jsou schopni čtyřikrát vyhrát proti stejnému soupeři v rozmezí několika dní. Favority na Stanley Cup vidím v Los Angeles, ačkoli nebudou po základní části vysoko,“ dodává. Ostrované navíc s play-off nemají mnoho zkušeností. Od výluky v roce sezoně 2004/05, kdy se vedení NHL nedohodlo s hráčskou asociací na nové kolektivní smlouvě, se do něj podívali jen dvakrát.

Teplá polévka vrací lidem bez domova naději

Teplá polévka vrací lidem bez domova naději

Teplá polévka vrací lidem bez domova naději

Generace20
+
Teplá polévka vrací lidem bez domova naději

Teplá polévka vrací lidem bez domova naději

Generace20

Autor: Anna Vrhelová

23. 03. 2015

Lidé bez domova se každý den v poledne scházejí v Praze na Uhelném trhu, kde jim Marcel Levin nalévá teplou polévku. Řadě z nich vrací sílu už jen to, že ho denně vidí. Pro samotného Levina to znamená osobní naplnění.

V pravé poledne se v Praze okolo fontány na Uhelném trhu scházejí lidé žijící na ulici. Čekají na Marcela Levina (38), který jim každý den nosí teplou polévku. Před tím se vždy všichni pomodlí a Levin jim přitom připomíná, proč vůbec přichází. „Chlapi, jsem tu, abych vám sloužil,“ říká. Za pomoc lidem bez domova nic nechce. Právě naopak, dává vše, co může. Polévku jí s nimi a je to jediný oběd, který má.

Motivaci Levina ilustruje příběh, který se stal na konci prosince. Přišel za ním pán s tím, že měl před Vánoci velké deprese a chtěl se zabít. „Ale pak prý potkal mne a řekl mi: Teď můžu chodit každý den na polévku, pomodlit se a našel jsem si kamarády. Dostal jsem se z toho, protože vím, že vy jste můjpřítel,“ vypráví svou zkušenost Levin.

Tohle je podle jeho slov důvod, proč stojí každý den v poledne na stejném místě. „Vidět někdy úsměvy na tvářích lidí, kteří nic nemají, je to, co mě doopravdy naplňuje. Sloužit těm nejpotřebnějším, je ten nejkrásnější pocit, který momentálně zažívám,“ vysvětluje Levin. Lidé bez domova tak nacházejí naději, že díky polévce a Levinově podpoře zvládnou i těžké chvíle. „To není jenom o polévce. To je také o tom, že ho uvidíme. To nám dává sílu a naději,“ svěřil se Jiří Waclawek, který žije na ulici. Bezdomovci tak mají každý den alespoň půl hodiny, kdy je nikdo nevyhání a mohou se tak cítit svobodní.

Peníze dává potřebným

Marcel Levin pracuje v developerské firmě a většinu výdělku investuje do společnosti Seven Roses, jejímž je zakladatelem. Ta nabízí lidem bez domova dva autobusy pod pražskou magistrálou, ve kterých mohou přespat. V jednom z nich mají i možnost četby, sledování televize nebo použití telefonu, díky kterému mohou zavolat svým rodinám. Otevřené dveře mají bezdomovci také přímo u Levina doma v malé garsonce, kde bydlí sám. Někdy se u něj umyjí, jindy si vyperou prádlo.

Práce pro druhé má však i svá úskalí. „Lidé k této službě skoro nemají vztah, málokdo se obětuje pro druhé,“ myslí si Levin. A tak je na vše téměř sám. Proto skoro každý rok odcestuje do Jeruzaléma. Čtyřicet dní se tam modlí a vrátí se zpět plný sil na další rok.

Život studenta dvou vysokých škol: hodně stresu, málo volného času a prospané víkendy

Život studenta dvou vysokých škol: hodně stresu, málo volného času a prospané víkendy

Život studenta dvou vysokých škol: hodně stresu, málo volného času a prospané víkendy

Generace20
+
Život studenta dvou vysokých škol: hodně stresu, málo volného času a prospané víkendy

Život studenta dvou vysokých škol: hodně stresu, málo volného času a prospané víkendy

Generace20

Autor: Ondřej Neufus

22. 03. 2015

Stíhat dvě vysoké školy, práci i povinnosti doma není snadné. Na vlastní kůži to zažívá student Jan Šanda, který prý stres cítí neustále. Málo spánku a nezdravé jídlo ovšem může snadno ohrozit zdraví. Studentům tak podle psychologa hrozí deprese nebo anorexie.

Studium je pro mnoho lidí velice náročné. Pokud ale jako Šanda studujete prezenčně Vysokou školu ekonomickou a dálkově Univerzitu Karlovu, navíc na půl úvazku pracujete jako finanční analytik, máte program na každý den jasný.

Dopoledne i odpoledne tráví Jan ve škole. Na oběd si najde maximálně 20 minut, aby snědl jídlo, které si vzal z domova. Po škole jde do práce a večer domu. Tam povinnosti ale nekončí, musí se učit na další den a chce trávit čas i se svou partnerkou. „Druhá škola pro mě neznamená 100% nárůst práce. Školy se mi v mnohém prolínají. Navíc se snažím předmět pochopit a ne ho jen absolvovat. Ve volném čase tak čtu knihy k tématu a tím se vlastně učím,“ říká Šanda.

S přibývajícími starostmi se automaticky hromadí stres. Navíc při zkouškovém období si mnoho studentů sáhne na dno svých sil. I když lze ve škole zaslechnout výmluvy o tom, jak se pod tlakem lépe pracuje, nemělo by se nic přehánět. Šanda běžně naspí jen pár hodin mezi zkouškami a první volný víkend obvykle celý prospí.

Ze stresu mohou snadno vzniknout zdravotní potíže

Systém učení do noci a dopisování seminárních prací na poslední chvíli ovšem není jen hazard s výslednými známkami. Podle Jana Kulhánka z Psychoterapie Anděl, která nabízí ambulantní služby psychologů a psychoterapeutů, hrozí i depresivní stavy a úzkost. „Pokud má student ještě nějaké vrozené vlohy pro stres. Může se rychle dostat k nechutenství, či přejídání. Což může končit až anorexií, či bulimií,“ dodává.

Sám Šanda se snaží po večerech sportovat. Na pár minut se jít proběhnout prý pomáhá k hlubšímu spánku i celkové psychické pohodě. Dále je třeba během náročných týdnů dostatek zeleniny. Navíc pomáhá mít denně pevný režim. Jen tak poté může člověk studovat, pracovat a pořád si vyhradit hodinu na poker, nebo procházku se psem. „Největší trik, jak vše zvládnout, je jednoduchý. Musí vás škola bavit. Já mám štěstí, že jsem si vybral školy, které se doplňují a přednášky jsou velice zajímavé,“ vysvětluje Šanda. Jen díky tomu se podle svých slov mohl dostat až do třetího ročníku.

Za lepší zdravotní stav se dá bojovat

Kulhánek radí, že pro opravdový boj se stresem je třeba studium neprokrastinovat. Právě hotové úkoly jsou klíčem ke klidu. To ovšem není žádná novinka a snadněji se o tom mluví, než dodržuje.

V případě, že by na sobě člověk začal cítit příznaky horšího zdravotního stavu, měl by okamžitě vyhledat lékařskou pomoc. Takové příznaky bývají návaly úzkosti, nechutenství, nebo naopak přejídání. Častým signálem je i špatný spánek.

Různých pomůcek pro boj se stresem je nespočet. Každému ovšem pomáhá něco jiného. Zdarma si lze přehrát relaxační hudbu, která pomůže se uklidnit. Pokud ale chce člověk do relaxace investovat, na lepší duševní klid se specializují hodiny jógy. Všechny tyto metody ovšem mají jeden společný princip – na chvíli odpoutat mysl od povinností a tím jí dopřát odpočinek.

Tři měsíce bez rodiny a peněz. V Řecku byly od začátku problémy, popisuje fotbalista Blažek

Tři měsíce bez rodiny a peněz. V Řecku byly od začátku problémy, popisuje fotbalista Blažek

Tři měsíce bez rodiny a peněz. V Řecku byly od začátku problémy, popisuje fotbalista Blažek

Generace20
+
Tři měsíce bez rodiny a peněz. V Řecku byly od začátku problémy, popisuje fotbalista Blažek

Tři měsíce bez rodiny a peněz. V Řecku byly od začátku problémy, popisuje fotbalista Blažek

Generace20

Autor: Michal Sobotka

21. 03. 2015

V Řecku prošel drastickými podmínkami. Fotbalista Jan Blažek strávil podzimní část sezony v druholigovém klubu AP Eginiakos. Po třech měsících bez výplaty a rodiny oslovil Českou asociaci fotbalových hráčů, která jej z nechtěného angažmá vysvobodila. „Bylo to utrpení,“ přiznává 26letý útočník.

Kvůli smlouvě s řeckým manažerem musel Jan Blažek do druholigového řeckého celku AP Eginiakos. V jižanské zemi nakonec strávil tři měsíce. Odtržen od rodiny a bez peněz. Nyní je fotbalový útočník Jan Blažek zpět v Česku. Slovan Liberec, jehož je kmenovým hráčem, jej uvolnil na hostování do Dukly Praha.

Proč jste odešel do Řecka? Četl jsem, že jste tam sám nechtěl.
To je pravda. Měl jsem podepsanou smlouvu s řeckým manažerem, který mi dělal problémy. Dostal jsem nabídku z Itálie, kterou jsem chtěl přijmout. Jenže poté za mnou přišel manažer a dělal mi nepříjemnosti. Říkal, že mi domluvil angažmá v druhé řecké lize. Mně se tam nechtělo, ale byl bych půl roku bez fotbalu, takže jsem nakonec šel.

Jan Blažek

pozice: útočník
narozen: 20. 3. 1988
současný klub: FK Dukla Praha
předchozí kluby:
FC Slovan Liberec – 2008-09
AE Larissa (Řec.) – 2010-11
FC Slovan Liberec – 2011
SK Slavia Praha – 2011-12
FC Slovan Liberec – 2012-13
Ap. Smyrnis (Řec.) – 2013
Podbeskidzie (Pol.) – 2014
AP Eginiakos (Řec.) – 2014
FK Dukla Praha – 2015-?

Strávil jste tam tři měsíce. Jak byste je popsal?
Byly problémové hned od začátku. Měl jsem mít připravené bydlení pro rodinu, ale dopadlo to tak, že jsem tam byl sám a navíc bez výplat. Prostě utrpení. Později jsem se dozvěděl, že manažer vzal od prezidenta Eginiakosu peníze, které byly určeny pro mě. Od té doby jsem manažera neviděl a ani jsme spolu nekomunikovali.

Řekové už potřetí v letošní sezoně pozastavili své soutěže. Jak se přerušení dotklo vás?
Začínali jsme o tři týdny později kvůli finančním problémům týmů. Potom stávkovali rozhodčí, a když jsem z Řecka odešel, zjistil jsem na internetu, že se nehraje kvůli výtržnostem na stadionech. Situace je čím dál tím horší…

Proto jste se v průběhu angažmá obrátil na Českou asociaci fotbalových hráčů?
Já se obrátil i na řeckou, protože přes tu by se situace tak jako tak řešila. Takže jsem oslovil obě asociace, aby mezi sebou komunikovaly. Chtěl jsem se z Řecka dostat, nakonec se zadařilo.

Vrátil jste se domů, hrajete za Duklu Praha. Váš čtvrtý klub ve čtvrté sezoně. Plánujete se usadit na delší dobu?
Těžko říct. Časté přesuny v zahraničí způsobovaly především smlouvy. Dostával jsem půlroční, maximálně roční kontrakty. V létě se rýsovala Itálie na tři roky, ale jak jsem říkal, nakonec jsem musel do Řecka. Po návratu domů jsem doufal, že dostanu dlouhodobější smlouvu, ale v Dukle mám podepsáno do konce sezony. Asi se nemůžu divit, protože Dukla nevěděla, jak to se mnou bude vypadat. V létě mi smlouva vyprší a co bude dál momentálně neřeším.

Přátelství i rivalita. Běh nabízí obojí

Přátelství i rivalita. Běh nabízí obojí

Přátelství i rivalita. Běh nabízí obojí

Generace20
+
Přátelství i rivalita. Běh nabízí obojí

Přátelství i rivalita. Běh nabízí obojí

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

20. 03. 2015

Levný a snadný způsob jak se udržet v kondici. Tak někteří lidé hodnotí běh, který se hlavně díky mobilním aplikacím stává populárnějším. Programy umožňují sdílení vlastních rekordů na sociálních sítích, a to vybízí lidi k neustálému překonávání vlastních výsledků, což vede k rivalitě, ale také ke vzájemnému sbližování.

Zájem o běh díky možnosti sdílení na sociálních sítích vzrostl. Lidé skrz tento sport mohou navazovat nová přátelství nebo stavět vztahy na vzájemné rivalitě. Začaly tak vznikat skupiny lidí, které měří své síly na dálku. Věnují se společným běžeckým tréninkům a soupeří pak s ostatními mezinárodně.

Tato seskupení jsou díky volnému zveřejňování fotek přístupná komukoliv a každý se může zapojit do vzájemné podpory. „Utvořili jsme s kamarády takovou tréninkovou partu, jejíž výsledky dáváme na Instagram prostřednictvím fotek. Začali jsme se předhánět se studenty z Ameriky, se kterými navzájem sledujeme své pokroky,“ uvádí studentka Andrea Vítová.

Skupiny na sociálních sítích zavádějí také hromadné běžecké tréninky, které vedou profesionální trenéři. Ti zároveň organizují lekce ve fitness centrech, kde mají zájemci možnost doplňovat své kardio cvičení posilováním. „Šla jsem několikrát na společný trénink. Musím říct, že i přesto, že raději běhám sama jen s hudbou ve sluchátkách, jsem se seznámila se zajímavými lidmi a chodíme často běhat hromadně,“ tvrdí Vítová.

Osobní rekordy

Možnost sdílení sportovních úspěchů s ostatními nabízí také tréninkové mobilní aplikace. Hlavním cílem uživatelů je vylepšovat vlastní výkony. S výsledky se poté mohou pochlubit prostřednictvím svých fotek, které navíc přesně mapují trasu a uběhnuté kilometry.

„Člověk může ukázat svoji aktivitu a aplikace ho porovnává s jeho přáteli, takže mohou mezi sebou soupeřit. Také anonymně srovnává vlastní výkon s průměrem, který uběhnou lidé jeho věku a pohlaví,“ komentuje studentka Veronika Bednáriková. Jedna z mobilních aplikací dokonce simuluje útěk před útokem zombie. Uvádí tak uživatele formou hry do zajímavého příběhu, který je navíc obohacen hlasovými vstupy.

Trénink s celebritou

Virtuální osobní tréninky začaly podporovat také celebrity a známí sportovci. Jedna ze sportovních společností nově nabízí ke stažení tréninkové programy pod vedením slavných osobností. Zaběhat si tak lidé mohou například se zpěvačkou Ellie Gouldingovou, americkou krasobruslařkou Gracií Goldovou nebo s mistryní světa v překážkovém běhu na sto metrů Briannou Rollinsovou.

Velká pozornost se v poslední době věnuje také maratonům, které jsou pořádány většinou ve větších městech České republiky. Lidé skrz aplikace na tyto závody trénují a hromadně potvrzují účast. „Maraton jsem zatím žádný nezaběhla, ale letos se chystáme s kamarády na We run Prague,“ říká studentka Kristýna Bílá.

Pražská trasa tohoto závodu má deset kilometrů, ale je zcela individuální, kolik toho závodník uběhne. Označováním fotek ze závodů na sociálních sítích se šíří podpora běhu jako celosvětového trendu.

Proč se ve Vídni žije nejlépe? Večer ve městě nikdy nemám strach, říká její obyvatelka

Proč se ve Vídni žije nejlépe? Večer ve městě nikdy nemám strach, říká její obyvatelka

Proč se ve Vídni žije nejlépe? Večer ve městě nikdy nemám strach, říká její obyvatelka

Generace20
+
Proč se ve Vídni žije nejlépe? Večer ve městě nikdy nemám strach, říká její obyvatelka

Proč se ve Vídni žije nejlépe? Večer ve městě nikdy nemám strach, říká její obyvatelka

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

19. 03. 2015

Vídeň je v čele. Podle průzkumu firmy Mercet se stala pošesté nejlepším městem pro život. Obyvatelé si pochvalují bezpečnost, městskou hromadnou dopravu, koupání v Dunaji či cyklostezky. Na bydlení ale musí vynaložit minimálně polovinu příjmů.

Nejlépe se žije ve Vídni. Ta vyhrála v průzkumu společnosti Mercet, která bere v potaz kritéria jako například bezpečnost. „Nikdy nemám strach, když se vracím večer domů,“ potvrzuje absolventka vysoké školy Anna Hobishová (25). Na svůj půlroční pobyt velmi dobře vzpomíná studentka Nela Stefanová (24). Podle ní je Vídeň krásná, plná výborně udržovaných památek. „Jednou bych se chtěla vrátit,“ říká.

Na dobrou úroveň se ve Vídni řadí i přeprava po městě. Hromadná doprava je tam vcelku levná, rychlá a hodně využívaná. „U nás v práci má auto pouze jeden člověk z pěti,“ vysvětluje Hobishová. Méně aut možná způsobuje i fakt, že roční povinné ručení stojí v Rakousku v přepočtu 22 500 Kč, což je šestkrát více než v České republice. Stefanová si pochvaluje nepřetržitý provoz metra a dosahující mobilní signál v podzemí

Průzkum uvádí i levné bydlení, s čímž by se shodl pouze jeden člověk ze čtyř dotázaných. Průměrný plat absolventů je 43 000 Kč čistého a dvoupokojový byt stojí i s poplatky 25 500 Kč. „Z výplaty mi nezbude ani polovina, což není tolik, pokud drink v baru stojí 450 Kč,“ říká Hobishová. Názory na bydlení se však liší. Student vídeňské univezity a pracovník McDonaldu Petr Zpěváček (21) bere poloviční zůstatek platu jako pozitivum. „V Praze bych si sám z průměrného výdelku nemohl byt dovolit,“ připodobňuje.

Koupání v Dunaji

V rámci studií žila Hobishová v Petrohradě, kde byl podle ní velký chaos a špína, a tak se tam necítila dobře. Ve Vídni si pochvaluje čistotu a klid. V létě se vylidní centrum, protože obyvatelé tráví čas v parcích a koupou se v Dunaji. Pozitivní je také blízkost k horám a možnosti pro cyklisty. „Moc se mi líbí široká síť cyklostezek, a to i v centru. Vadí mi ale kouření na veřejných místech,“ říká maminka na mateřské dovolené Kateřina Chaloupková (31), která bydlí v hlavním městě Rakouska již sedm let.

Přistěhovalci hodnotí spíše negativně mentalitu tamních obyvatel. Hobishová považuje chování Vídeňanů za nadřazené. „Občané metropole si myslí, že ostatní lidé v Rakousku žijí na farmě a neumí ani číst a psát,“ vysvětluje v nadsázce. S odměřeným přístupem souhlasí i Zpěváček, kterému jsou bližší Češi. Možná právě s ohledem na to, že pochází z Moravy, kde k sobě mají lidé blízko. „Kdybych měl dobrou práci v České republice, tak bych se vrátil,“ uzavírá.

AUDIO: Elektronické čtečky by mohly pomáhat ve školách

AUDIO: Elektronické čtečky by mohly pomáhat ve školách

AUDIO: Elektronické čtečky by mohly pomáhat ve školách

Generace20
+
AUDIO: Elektronické čtečky by mohly pomáhat ve školách

AUDIO: Elektronické čtečky by mohly pomáhat ve školách

Generace20

Autor: Ondřej Neufus

18. 03. 2015

Stále více lidí čte knihy pouze v jejich elektronické podobě. Čtečky knih nyní dělí společnost na jejich milovníky a odpůrce. Přesto by však elektronické knihy mohly významně pomoci dětem ve škole.

Elektronické knihy – tento nový styl četby proráží i v ČR. Důkazem je například celá řada městských knihoven, která nabízí půjčení tohoto zařízení spolu s několika e-knihami. Čtečky knih by ale mohly prorazit i ve školách. Představte si všechny učebnice v perfektním stavu při ruce. Takový je potenciál e-booků.

 

Pro štíhlou postavu je lepší pravidelný pohyb než diety

Pro štíhlou postavu je lepší pravidelný pohyb než diety

Pro štíhlou postavu je lepší pravidelný pohyb než diety

Generace20
+
Pro štíhlou postavu je lepší pravidelný pohyb než diety

Pro štíhlou postavu je lepší pravidelný pohyb než diety

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

17. 03. 2015

Štíhlá a atraktivní postava - většina žen touží po takovém těle. S blížícím se letním obdobím lidé vyhledávají různé prostředky k pohodlnému hubnutí, aby v plavkách vypadali dobře. Jednou z takových možností je ketonová dieta, která slibuje rychlý úbytek váhy, ale má i svá zdravotní rizika. Nutriční poradci doporučují svým klientům zvážit jejich životní styl a dát přednost spíše pohybu.

Vylepšit svou postavu pravidelným cvičením a zdravým životním stylem je pro někoho mnohdy náročný a zdlouhavý proces. Proto se někteří lidé uchylují k drastickým dietám, jako je například ketonová neboli proteinová. Ta slibuje rychlý úbytek na váze za krátkou dobu. Jen málokdo si však uvědomí, že některé metody hubnutí mohou mít i svou stinnou stránku. Odborníci proto doporučují svým klientům raději fyzickou aktivitu.

Ketonová dieta se však stala v poslední době velmi populární, zejména u žen. Podle internetového magazínu krasna.cz si takto udržuje svou postavu i modelka Heidi Klum. „Jedná se o radikální snížení sacharidů, omezení tuků a velmi zvýšený příjem bílkovin a tekutin,” vysvětluje nutriční poradkyně Gabriela Tomanová. Dodává, že tělo pak musí brát energii z tukové tkáně. Jedná se o radikální úbytek váhy za krátkou dobu a princip diety je postaven na stravování pětkrát až šestkrát denně. Jídelníček obsahuje převážně potraviny jako jsou sýry, vejce, tvaroh a ryby. Dodržuje se dva až tři týdny, záleží na tom, jak moc člověk chce zhubnout. Podmínkou je dodržovat striktně daný jídelníček.

Své zkušenosti s proteinovou dietou má i Edita Nová (29). „Začala jsem jí dodržovat hlavně ze zvědavosti, nikdy předtím jsem totiž žádnou nezkoušela. Dlouho jsem však hubnutí nevydržela, vždy jen maximálně deset dní a cítila jsem se velmi unavená a podrážděná,“ vypráví. Díky dietě sice na chvilku shodila pár kilo, ale kvůli jojo efektu se dostala zase zpět na původní váhu.

Hrozí poškození ledvin

Tomanová tento způsob diety neschvaluje, sama ji totiž vydržela pouhé dva dny. „Rozhodně ji z vlastní zkušenosti nedoporučuji, protože je založena na vysokém příjmu bílkovin, které tělo není schopno využít a ledviny mohou být tak přetěžovány,” tvrdí. Podle ní může i v nejhorším případě dojít i k poškození ledvin, pokud by lidé špatně pochopili princip diety. Tomanová doporučuje, aby se lidé zamýšleli nad svým životním stylem – to znamená jíst vyváženě a zařadit do svého života také pohybovou aktivitu.

Proteinová dieta má však také svou příznivou stránku. I přes radikální úbytek váhy a možných zdravotních problémů, se podle Tomanové spekuluje o pozitivních účincích u nemocí jako je alzheimer, epilepsie a rakovina. Například při omezení celkového množství sacharidů snižujeme vyživování rakovinových buněk. U epilepsie přináší úlevu a zmírňuje záchvaty. Právě ze zdravotních důvodů má s ketonovou dietou zkušenosti Nikola Malíková (28) z Horažďovic. „Mám epilepsii a můj lékař mi doporučil omezení stravy, které je stejné jako u proteinového hubnutí. Díky tomu se mi také podařilo shodit přebytečná kila a svou hmotnost si i nadále udržuji,” tvrdí.

Novináři se vrátili do školních let a doplňovali své znalosti o holocaustu

Novináři se vrátili do školních let a doplňovali své znalosti o holocaustu

Novináři se vrátili do školních let a doplňovali své znalosti o holocaustu

Generace20
+
Novináři se vrátili do školních let a doplňovali své znalosti o holocaustu

Novináři se vrátili do školních let a doplňovali své znalosti o holocaustu

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

16. 03. 2015

Co je holocaust a jak s ním naložit v médiích. To bylo hlavním tématem souboru přednášek a workshopu pro novináře pod vedením Židovského muzea v Praze. Účastnili se jak žurnalisté, tak i studenti, kteří se na práci v médiích teprve připravují. Pondělní akce připomněla noc z 8. na 9. března 1944, kdy bylo v Osvětimi zavražděno 3792 českých a moravských Židů.

Psaní o tragických událostech 20. století je stále nevyčerpaným tématem. Objevování nových informací a odhalování očitých svědků se stává téměř detektivním pátráním. Židovské muzeum v Praze uspořádalo v pondělí 9. března cyklus přednášek s workshopem pro novináře právě na události druhé světové války.

Muzeum už delší dobu pořádá semináře pro učitele dějepisu, aby jim osvětlilo další informace z období druhé světové války. „Pondělní cyklus byl obdobou těch, co pořádáme pro pedagogy, ale lehce jsme ho upravili pro novináře,“ vysvětluje Jiří Tejkal z odboru rozvoje a vztahů s veřejností Židovského muzea v Praze. Akce měla lidem, kteří pracují v médiích,  pomoci, v jakém kontextu používat označení Žid a jak postupovat při rozhovoru s přeživšími o citlivých tématech.

Akce sice byla zacílena hlavně na novináře, ale mezi návštěvníky nebyli jen lidé pracující v médiích, ale i studenti žurnalistiky a jiných oborů. „Na workshop jsme šli, protože studujeme hebrejštinu a tento cyklus nás zaujal. Je to pro nás další způsob vzdělání a získání nových informací,“ říká student Tomáš z Karlovy Univerzity.

Pamětník je stěžejní

Média používají ve spojení s oběťmi holocaustu označení Žid. Jednalo se však opravdu o Židy a kdo o tom rozhoduje? To bylo tématem semináře Martina Šmoka z USC Shoah Foundation. Svou přednášku postavil na videích. Jedním z nich byl záznam z rozhovoru s Kunhutou Burešovou, která byla Němka adoptovaná do smíšené židovské rodiny, ale studovala českou školu. Z jednoho úhlu pohledu byla Němkou, z druhého Židovkou, ale ona sama se cítila být Češkou.

Právě přeživší jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů pro novináře. Práce s pamětníky nepatří mezi nejjednodušší, je potřeba se na rozhovor důkladně připravit a dokázat se vcítit do osudů onoho člověka. Součástí přednášek byl i workshop pod vedením Judity Matyášové z Lidových novin. Kromě práce v kulturní rubrice píše i příběhy lidí například z druhé světové války.

„Nikdy dopředu nevíte, jak dlouho vám bude reportáž z osudného místa trvat. Můžete narazit na zajímavého člověka, který vás odkáže na dalšího z vedlejší vesnice,“ vypráví o své detektivní práci Matyášová. Dále dodává, že takové workshopy bere jako svou tajnou misi pomoci znásobit počet novinářů, kteří by se podobnými tématy zabývali.

Pořadatelé akce přemýšlejí o dalším cyklu přednášek se židovskou tematikou. „Uvažujeme o tradicích a svátcích judaistů nebo o životě lidí, kteří přežili holocaust,“ dodává Tejkal. Na pondělní akci se podílela i zahraniční nadace International Holocaust Remembrance Alliance a USC Shoah Foundation.

VIDEO: Budoucí novináři navštívili Evropský parlament a diskutovali s poslanci

VIDEO: Budoucí novináři navštívili Evropský parlament a diskutovali s poslanci

VIDEO: Budoucí novináři navštívili Evropský parlament a diskutovali s poslanci

Generace20
+
VIDEO: Budoucí novináři navštívili Evropský parlament a diskutovali s poslanci

VIDEO: Budoucí novináři navštívili Evropský parlament a diskutovali s poslanci

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

15. 03. 2015

Poznat fungování EU a debatovat s některými českými europoslanci bylo cílem cesty budoucích novinářů do Evropského parlamentu (EP) v Bruselu. Zájezd pořádala Informační kancelář EP v Praze a zúčastnilo se jí dvacet studentů žurnalistiky z celé České republiky, včetně tří studentek Vyšší odborné školy publicistiky.

Začátkem března se na pražském letišti sešlo dvacet mladých lidí. Jednu věc měli společnou – všichni chtějí být součástí mediálního světa. Právě pro studenty žurnalistiky zorganizovala Informační kancelář EP třídenní zájezd do Bruselu. „Akce se koná každý rok a mladým lidem má přiblížit fungování Evropské unie a jejích institucí,“ řekl tiskový atašé Informační kanceláře Jan Pátek.

Studenti si prohlédli Parlamentarium, což je interaktivní výstava o EU a podívali se i do audiovizuálních studií, které jsou v parlamentu novinářům k dispozici. Setkali se také například se zahraničním zpravodajem České televize v Bruselu Bohumilem Vostalem nebo debatovali s některými českými europoslanci.

Bruselská betonová džungle

Studentku Masarkyovy univerzity Kláru Galovou nejvíce zaujal europoslanec Pavel Telička (ANO 2011).  „Zapůsobil na mě svým přísným, ale přesto profesionálním chováním. Na Michaele Šojdrové, která je v Bruselu za lidovce, se mi zase líbilo, že se o nás zajímala. Ptala se na školu, a jak se nám v Bruselu líbí,“ popisuje Galová.

Cesty do EP se letos zúčastnily i tři studentky Vyšší odborné školy publicistiky. „Program byl skvělý, oceňuji, co všechno organizátoři zařídili,“ hodnotí akci jedna z nich Gabriela Krejčová. Podle ní je však Evropský parlament zbytečně rozlehlý a část města vypadá kvůli budovám EU jako betonová džungle.

Základem úspěchu je atmosféra v kabině, říkají hokejisté

Základem úspěchu je atmosféra v kabině, říkají hokejisté

Základem úspěchu je atmosféra v kabině, říkají hokejisté

Generace20
+
Základem úspěchu je atmosféra v kabině, říkají hokejisté

Základem úspěchu je atmosféra v kabině, říkají hokejisté

Generace20

Autor: Michal Sobotka

14. 03. 2015

Jedná se o posvátná místa na stadionu. V hokejových kabinách se rodí vítězství i porážky. Když v nich parta funguje, většinou se jedná o zárodek úspěšné sezony a všichni se do této společnosti těší. Ne nadarmo hráči říkají, že klíčem úspěšného celku je fungující kolektiv.

Většina hráčů má své rituály, někdo obléká dříve pravou brusli, jiní opačně. Další se při zápasech play-off neholí. Především se však v kabině utvoří parta lidí, kteří jdou za stejným cílem. Úspěšné kluby od neúspěšných dělí právě kolektiv. Nejedná se pouze o souznění hráčů, ale také o to, jak hokejisté vychází s realizačním týmem. Šatnu tak často utužují maséři a kustodi. „Čím více s hráči komunikují, tím je situace lepší. Je důležité, aby si rozuměl celý kolektiv,“ popisuje Libor Kuchyňa, který jako masér prošel Jihlavou, Karlovými Vary či pražským Lvem.

Podobná slova volí také hráči. „Když není dobrá atmosféra v kabině, většinou se to projeví na výsledcích,“ míní bývalý kladenský hokejista Josef Zajíc. Tato praxe však nefunguje jen na profesionální úrovni. „Pro mě je týmová morálka základ úspěchu. Bez ní ničeho nedosáhnete,“ říká David Mekleš, který hraje krajskou soutěž mužů za středočeské Hořovice.

Rozdíly se stírají

Ačkoli starší hráči by leckdy věkem mohli dělat mladším otce, jako například Jaromír Jágr (43) svým novým spoluhráčům Finovi Barkovovi (19) a Kanaďanu Huberdeauovi (21) na Floridě, kabina už se na mladé a staré příliš nerozděluje. Některé rituály ale zůstávají. „Mladší třeba musí sbírat puky na trénincích,“ říká Zajíc. Masér Kuchyňa, který ještě loni působil v klubu Lva Praha v KHL, tvrdí, že mladší hráči nechovají tak velký respekt, jako dříve. Hráči se v kabině berou jako rovnocenní. Když ale starší promluví, jejich slovo nikdo z mladších nebere nadarmo.

Kvůli výluce strávil část předloňské sezony slovenský obránce Zdeno Chára ve Lvu Praha. Kuchyňa popisoval situaci, kterou s vysokým obráncem zažil. Například, když se několik mladých hráčů natlačilo do výtahu před Chárou. „Nevadilo mu to, ale divil se. Říkal, že v NHL by se s podobným chováním nesetkal. Tam je respektovaná osobnost a mladší mu automaticky dávají přednost,“ říká Kuchyňa ke své zkušenosti s vítězem Stanley Cupu z roku 2011. V týmech se už nedodržuje tolik tradic. Kromě sbírání kotoučů na tréninku je výjimkou snad jen zápisné. Platí se většinou za první branku v novém působišti, premiérový start a pochopitelně pozdní příchody. „Já měl první zápas za sud piva pro kabinu,“ vzpomíná Mekleš. Za branky však hráči platí většinou rádi.

Bude to masakr, říká Richtr o moderování studia F1

Bude to masakr, říká Richtr o moderování studia F1

Bude to masakr, říká Richtr o moderování studia F1

Generace20
+
Bude to masakr, říká Richtr o moderování studia F1

Bude to masakr, říká Richtr o moderování studia F1

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

13. 03. 2015

Sedm let provázel jeho hlas závody Formule 1 na televizní stanici Nova. Tomáš Richtr se nejdříve rozhodl kariéru komentátora na podzim ukončit. Nabídka od kanálu Sport TV ho však zlákala a Richtr se tak vrací za mikrofon a dokonce i před kameru. S novou rolí moderátora závodního studia ho čeká spolu s komentováním tříhodinový maraton.

Už o dvou hodinách komentování závodu kdysi Richtr prohlásil, že je to náročná práce. Nyní ho čeká ještě těžší úkol, když kývl na nabídku moderovat závodní studio. „Bojím se toho. Receptem je perfektně se připravit,“ říká. Parťáka mu bude u mikrofonu i před kamerou dělat expert a bývalý závodník Formule 1 Jan Charouz.

Loni, když jste končil na Nově, jste říkal, že už se komentování Formule 1 věnovat nebudete. Co vás přimělo změnit názor?
Existovalo nějaké opravdu malé procento, spíše promile, že bych se Formuli 1 mohl i nadále věnovat. Nakonec se na stole objevila nabídka od Sport TV. A ten hlavní důvod, proč jsem do toho šel, byla rozšířená role o funkci moderátora studia F1.

Kdysi jste uvedl, že komentovat dvě hodiny je dost náročná věc. Nyní vám k tomu přibude ještě hodinové závodní studio, nemáte z toho trochu strach?
Bude to masakr co do fyzičky. Proto si už teď v hlavě připravuji nějakou proceduru, že například daleko před tím, než začne studio, tak už budu mít připravenou pozici na komentátorském stanovišti. A teď nemyslím jen techniku, ale i přísun energie, ať už v podobě nápojů nebo nějaké energetické tyčinky. Nepopírám, že nemám trochu strach, protože z dvou hodin se stane tříhodinový maraton. Navíc ta první hodina bude víc stresující tím, že není jen o hlasovém projevu, ale i koordinaci studia. Bojím se toho. Receptem je perfektně se připravit.

Na Nově jste chodil do studia jako host, moderoval jste už nějaké sám?
Chodil jsem jako host, což byla obrovská zkušenost, bez které bych si netroufl do své nové role jít. Byl by to určitě propadák. Malou zkušenost s moderováním ale mám. V roce 2007 jsme uváděli shodou okolností s Janem Charouzem studio před závodem Le Mans.

Jak se těšíte na spolupráci s Janem Charouzem? F1 jste spolu ještě nekomentovali.
Těším se, protože Charouz má obrovské zkušenosti napříč motorsportem a to komentátor nikde nekoupí. Pro nás to bude novinka a je důležité, aby ten tým byl sehraný. Ale co jsem stihl vypozorovat, tak Honza je profesionál a vím, že o tom budeme hovořit otevřeně. Pokud se objeví nějaké nedostatky jako skákání do řeči, tak to srovnáme hned pro další závod.

Jaké další změny budou v přenosech F1 oproti vysílání na Nově?
Nechci aby to vypadalo že Nova dělala něco hůř. Vysílání Formule 1 tam fungovalo do roku 2006, takže kredit si zaslouží. Je to program, který je zaměřený na mainstream a to té televizi neumožní jít v případě nějakých závažných témat, ať už to je skandál během Velké ceny nebo skandál v pozadí, do hloubky té problematiky. My tu problematiku nyní můžeme lidem vysvětlit, což na Nově nešlo. Chceme ty, kteří si budou ochotni zakoupit kanály Sport 1 HD a Sport 2 HD, dostat do víru událostí a dění.

Chtěl bych za armádu do zahraničí, říká zájemce o vojenskou kariéru

Chtěl bych za armádu do zahraničí, říká zájemce o vojenskou kariéru

Chtěl bych za armádu do zahraničí, říká zájemce o vojenskou kariéru

Generace20
+
Chtěl bych za armádu do zahraničí, říká zájemce o vojenskou kariéru

Chtěl bych za armádu do zahraničí, říká zájemce o vojenskou kariéru

Generace20

Autor: Anna Vrhelová

13. 03. 2015

Martin Čierny (20), student Jihočeské univerzity, je jeden z těch, kteří se letos snaží dostat do Armády České republiky. Žije pohybem a v budoucnu by si přál jezdit na zahraniční mise. Nejprve se ale musí stát vojínem. Základem je přijetí na vojenský výcvik do Vyškova. Kritéria jsou však vysoká.

Už jako malý kluk stál Martin Čierny při přestřelce s kuličkovou pistolí na straně vojáků. Tento sen si chce letos uskutečnit. Podmínkou je splnění tří testů. Psychický a zdravotní má za sebou a kromě jedné hodnoty v krvi, úspěšně. Na odběr půjde znovu. Pokud nové výsledky budou v pořádku, čeká ho už jen zkouška zdatnosti. Úspěch by pro něj znamenal zahájení pracovního poměru a volnou cestu do Vyškova na tříměsíční zkušební dobu. Když tento devadesátidenní výcvik absolvuje, sen se stane skutečností a zůstane vojákem z povolání.

Proč chcete jít do armády?
Žiji pohybem, chci otestovat co vydržím a na co mám. Chtěl bych se věnovat armádním účelům i v zahraničí. Právě na tom si chci pevně založit kariéru, abych já, popřípadě moje rodina byla po finanční stránce zabezpečená. Také kvůli disciplíně aurčitému druhu respektu, co se týče okolí. Od výcviku si slibuji pořádný zápřah, chci se naučit zacházet se zbraní a jednat v situacích, kdy půjde o život.

Takové rozhodnutí chce odvahu. Kdy jste se pro tuto cestu rozhodl?
Už jako malí kluci jsme si hráli s kuličkovou pistolí na vojáky a padouchy. Já jsem vždy patřil na stranu vojáků. Postupem času jsem nad tím začal přemýšlet a řekl si, proč se nestát vojákem doopravdy. Tak jsem se přihlásil na rekrutačním středisku a zapsal se k ozbrojeným silám Armády České republiky.

Co bylo pak?
Z rekrutačního střediska mě poslali na zdravotní a psychické testy do Prahy. Podstoupil jsem snad všechna vyšetření,která existují. Dokonce jsem byl na jedné prohlídce, kde jsem byl nucen prokázat, že jsem vážně chlap. Testy mi dopadly celkem úspěšně, více o nich říci nemůžu, protože si nejsem jistý, jestli smím. Myslím si, že je to armádní tajemství.

Můžete mi něco říci alespoň obecně?
Snad jen to, že jsou dané normy na požadované hodnoty látek v krvi a moči. Pokud nesouhlasí, nemáte šanci se stát vojínem. U mě nesedí jedna látka v krvi, tak musím znovu na odběr a poslat výsledky do Prahy. To samé se stalo kamarádovi. Před pěti lety měl alergii, a musí zjistit, zda ji ještě má nebo ne. Když ano, má smůlu a armáda ho nepřijme.

Zájemce se tedy stane vojínem poté, co zvládne všechny testy?
Ano. Všichni, kteří zvládnou testy, jsou přijati do armády a mají hodnost vojína. Abych byl vojín, musím mít tedy povolení v září nastoupit do Vyškova. Tam začíná oficiálně výcvik nováčků. To je můj cíl, takže mě čekají ještě testy zdatnosti a pak tříměsíční výcvik ve Vyškově. Pokud tedy ty druhé testy mé krve budou v pořádku. Po Vyškově budu zařazen do hodnosti a rozřazen na místo kde budu vykonávat službu.

Když celý život sníte o armádě, sekal jste vždy dobrotu?
Byl jsem v podstatě vždy slušný hoch. Například alkoholu jsem se do šestnácti let ani nedotkl. Obrat přišel na střední, kde situace prostě vyžadovala zajít se s kamarády čas od času trochu pobavit. Také jsem často jezdil na chaty plné alkoholu, úrazů a srandy.

Po střední škole toto období skončilo?
Už ve třetím ročníku. Po jednom průšvihu mě nějak osvítilo. Došlo mi, že kdyby někdo věděl, kolik nepořádku a rošťáren jsem udělal, tak bych se dostal leda tak k lopatě a koštěti a ne k armádě. Uvědomil jsem si, že jestli chci být správný voják, touto cestou jít nemůžu. To mi v osmnácti dalo facku, a tak jsem na sobě začal mnohem víc dřít.

Jak by podle vás měl vypadat správný voják?
Měl by se umět postavit k problému čelem. Měl by být vyšší, než sto sedmdesát centimetrů, mít silné tělo i ducha a vzbuzovat respekt. Já se zatím považuji za správného chlapa, správný voják ze mě teprve bude. Alespoň doufám.

Preferujeme autobus před vlakem, říkají studenti

Preferujeme autobus před vlakem, říkají studenti

Preferujeme autobus před vlakem, říkají studenti

Generace20
+
Preferujeme autobus před vlakem, říkají studenti

Preferujeme autobus před vlakem, říkají studenti

Generace20

Autor: Anna Vrhelová

13. 03. 2015

Rychlejší a levnější než vlak. Tak na cestu autobusem pohlíží většina oslovených studentů. Tvrdí, že mají také mnohem větší soukromí než v kupé vlaku a nesetkávají se s neustálými výlukami.

Oslovení studenti preferují před vlakem spíše autobus, ve kterém nalézají soukromí. Vlak pro ně tyto představy nesplňuje. „V autobusu jsou pohodlnější a rozdělené sedačky. Mám tam více soukromí, je to rychlejší, levnější a nejsou tam neustálé výluky,“ svěřila se Eliška Havlová, studentka Jihočeské univerzity. Dle výpovědí mají vlaky i další nevýhody. „Lidé v kupé na vás koukají jako na vraha, když se jen chystáte přisednout si k nim,“ myslí si Ondřej Sarvaš, student Vysokého učení technického v Brně.

V dnešní době je pro mladé důležitý také komfort. Ten představuje pro mnohé takzvaný „žlutý autobus“ od společnosti Student Agency, v němž cestující obdrží zdarma noviny, teplý nápoj a mají možnost pustit si film na zabudované obrazovce v sedadle před nimi. „Dneska už je žlutý autobus natolik rozšířený, že si vybírám pouze cestu se Student Agency,“ potvrzuje Sarvaš.

V kupé se pohodlněji komunikuje

Student Policejní akademie v Praze, Antonín Ettler je jeden z těch, kteří se naopak zastávají cesty vlakem. Rád se dívá z okna na ubíhající krajinu a chválí si to, že lidé v kupé sedí čelem k sobě a můžou si pohodlněji povídat. „Je to příjemnější než v autobuse, kde je hlava na hlavě a každý vše slyší. Na autobusu mi navíc vadí i to, že si nemůžu natáhnout nohy, což je při delších cestách nepříjemné.“

Vlak přináší příjemné zkušenosti i těm, kteří s ním tak často nejezdí. „Zrovna včera jsem jel po dlouhé době vlakem. S kamarádem jsme se zapovídali s úplně neznámým člověkem, vytáhli kytaru a celou cestu jsme hráli a povídali. Bylo to prima,“ podělil se Martin Broukal, student Masarykovy univerzity v Brně.

Málokdo se zapovídá

Do rozhovoru s neznámou osobou se ale dnes dostane jen málokdo. Většina mladých poslouchá hudbu ve sluchátkách a jednoduše čeká, až dorazí do cíle. „Zdá se mi, že člověk, který má celou cestu sluchátka v uších, by čas nejraději přetočil, aby byl co nejdříve v cílové zastávce. Z mého pohledu by cestování bylo pro všechny příjemnější, kdyby se lidé dávali do řeči s dalšími cestujícími,“ dodává Ettler.

Kdyby studenti měli na výběr mezi autobusem a vlakem s vědomím toho, že by si na cestě mohli zaručeně příjemně popovídat s dalšími spolucestujícími, většina by si vybrala vlak. „Vlaky jsou super v tom, že je tam víc místa a možností k povídání,“ potvrzuje Broukal.

Téma divokých psů v Bukurešti zpracoval český student jako jeden z prvních

Téma divokých psů v Bukurešti zpracoval český student jako jeden z prvních

Téma divokých psů v Bukurešti zpracoval český student jako jeden z prvních

Generace20
+
Téma divokých psů v Bukurešti zpracoval český student jako jeden z prvních

Téma divokých psů v Bukurešti zpracoval český student jako jeden z prvních

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

13. 03. 2015

Smečky toulavých psů, jejich zabíjení, denně pokousaní lidé - taková jsou všední témata hlavního města Rumunska, Bukurešti. Problematiku se rozhodl ve své bakalářské práci přímo z místa zpracovat český student Filip Ludvík. Jak sám v zemi zjistil, je jedním z prvních, kdo téma začal zpracovávat.

Četné smečky divokých psů jsou problémem ve většině oblastí jihovýchodní Evropy. Nejmarkantnější je ovšem tato potíž v Rumunsku. Výskyt zbloudilých psů se datuje už od devatenáctého století. „Když jsem si hledal historii této problematiky, narazil jsem na francouzské průvodce z té doby, kteří radí brát si na vycházky po Bukurešti hůl, protože hrozí nebezpečí pokousání psem,“ popisuje jeden ze svých poznatků hledání Filip Ludvík, který se věnuje jihovýchodoevropským studiím.

Počet toulavých psů dosahuje v zemi enormních čísel. Jenom v Bukurešti se jejich počet odhaduje na čtyřicet až šedesát tisíc.Takovému množství psů denně čelí dvoumilionové obyvatelstvo hlavního města. Potíž tkví hlavně v jejich agresivitě a v nebezpečí přenosu vztekliny. Denně je v Bukurešti napadeno 30 až 40 lidí, kteří jsou ošetřeni. Čísla mohou být ovšem i vyšší.

Množství psů rapidně narostlo také v polovině sedmdesátých let minulého století, kdy komunistický prezident Nicolae Ceauşescu nechal přebudovat hlavní město a začala takzvaná systematizace, tedy přesidlování menších vesnic do měst. Velkou část rodinných domů nahradily panelové budovy a sídliště. Lidé, kteří se museli přestěhovat z domů do bytů, tak často zanechali svá zvířata na uli

V terénu pomohly neziskovky

Se zdroji to student neměl jednoduché. „V knihovně mi řekli, že na toto téma žádné publikace neexistují a že se o problematiku pouličních psů zatím nikdo nezajímal, což mě dost překvapilo,“ vysvětluje Ludvík. Snažil se získat data od vládních institucí, které mají danou problematiku na starosti. To se mu tak z devadesáti procent nepodařilo, protože mu je úřady odmítly poskytnout nebo s ním vůbec nekomunikovaly. Obrátil se proto na nezisková sdružení. „Nějaké informace a čísla jsem získal alespoň od nevládních organizací, které se o opuštěná zvířata starají. Ovšem údaje jsem bral s rezervou, kvůli případné neobjektivnosti,“ líčí Ludvík.

I přes filtrování informací, které mu nevládní organizace poskytly, se nedají vyvrátit některá fakta. Například to, že se staly případy, kdy byli psi v Rumunsku usmrcování nehumánními způsoby, třeba cihlami. Studentovi to potvrdili někteří z dotázaných Rumunů. Kritizovanou skutečností je i nedostatek útulků, v celé Bukurešti se nachází jenom jeden, ten je však permanentně přeplněn.

Rumunská veřejnost nemá možnost se o aktuálním stavu a počtu psů dozvědět víc. A to i přesto, že se odchyty, čipování a sterilizace psů platí z peněz daňových poplatníků a z příspěvků Evropské unie. „Úřady nechtějí nic šířit. A na jejich webových stránkách se člověk mnoho nedozví,“ objasňuje student. Pár statistik, které jsou k sehnání, získal na stránkách zdravotního zařízení Institut Matei Balş, určeného k ošetřování občanů napadených divokými psy.

Odpovědi hledal na škole

Přínosné údaje a názory na situaci nabral student z dotazníku, který vytvořil, a z rozhovorů. Respondenty získal na vysoké škole, ve které celý semestr studoval v rámci programu Erasmus. „Před každou hodinou mi dal vyučující prostor, abych mohl představit svou práci a poprosit spolužáky o vyplnění dotazníku. K dnešnímu datu jich mám vyplněno přes sto, z čehož je tak šedesát procent studentů,“ vysvětluje Ludvík. Otázky v dotazníku stavěl tak, aby zjistil, jakým způsobem vnímají problematiku obyvatelé Bukurešti.

Výsledky byly zajímavé. „Řekl bych, že většina z dotázaných má k problematice takový dvojitý postoj. Respondenti vnímají, že jsou psi v Bukurešti problémem, a že představují nebezpečí. Přesto se celkem čtyřicet procent přiznalo, že zvířata na ulicích krmí,“ komentuje výsledky svého průzkumu Ludvík. Navíc polovina odpovídajících se setkala s agresivním psem a z té bylo třicet procent přímo napadeno, avšak většina z nich nevyhledala doktora. Nicméně převážná část hodnotí toulavé psy jako třetí nejvážnější problém v zemi. Na první a druhou příčku umístili obyvatelé dopravní kolony a špinavé ulice města.

VIDEO: Matějská pouť slaví 420. výročí, návštěvníky do Holešovic lákají obrovské atrakce

VIDEO: Matějská pouť slaví 420. výročí, návštěvníky do Holešovic lákají obrovské atrakce

VIDEO: Matějská pouť slaví 420. výročí, návštěvníky do Holešovic lákají obrovské atrakce

Generace20
+
VIDEO: Matějská pouť slaví 420. výročí, návštěvníky do Holešovic lákají obrovské atrakce

VIDEO: Matějská pouť slaví 420. výročí, návštěvníky do Holešovic lákají obrovské atrakce

Generace20

Autor: Vladimír Koča

12. 03. 2015

Stala se tradičním středobodem pražské pouťové zábavy. Na Matějskou pouť chodí každý rok davy lidí, jen málo z nich ale ví, že její kořeny sahají až do 16. století a letos slaví své 420. výročí. Reportáž o akci nabité rozsáhlými atrakcemi natočil na holešovickém výstavišti náš štáb.

Matějská pouť nebyla ve své čtyřsetdvacetileté historii vždy spojena s Holešovicemi. Atrakce dříve stávaly v Dejvicích nebo na Letné. Největších rozměrů ale zábavná akce nabyla v 90. letech minulého století, kdy se na holešovické výstaviště vydalo na milion návštěvníků ročně. Od té doby jsou také součástí pouti velké atrakce ze zahraničí, které mnohdy bývají evropskými unikáty.

Kostelní Svatomatějská pouť změnila od doby založení datum konání. Se zavedením českého liturgického kalendáře byla přesunuta z února na květen. Zábavní část pouti je ale spojena s únorovým začátkem pevně, a tak často začíná i v mrazivém počasí. Konec letošního ročníku je plánovaný na 19. dubna.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“