Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Poslední zápas je o taktice a soustředění, tvrdí sportovci

Poslední zápas je o taktice a soustředění, tvrdí sportovci

Poslední zápas je o taktice a soustředění, tvrdí sportovci

Generace20
+
Poslední zápas je o taktice a soustředění, tvrdí sportovci

Poslední zápas je o taktice a soustředění, tvrdí sportovci

Generace20

Autor: Michal Sobotka

23. 04. 2015

O úspěchu ve vyřazovací části sezóny rozhodují maličkosti. Zvlášť ve chvíli, kdy během necelých dvou týdnů narazíte na jednoho soupeře třeba hned sedmkrát. V kolektivních sportech jde o maximální plnění taktických pokynů a udržení koncentrace.

Play off je vrcholovou částí sezony. Pokud navíc jakákoli série dospěje do posledního duelu, vypovídá to o vyrovnanosti obou celků. V těchto rozhodujících zápasech je třeba maximálně dodržovat taktické pokyny a nenechat se vyvést z koncentrace. Se sedmým zápasem vyřazovacích bojů má z letošní sezony čerstvou zkušenost hokejista Jiří Zeman, který letos sehrál prvoligové play off v dresu Kladna proti Jihlavě. „Rozhodují maličkosti. Například disciplína, ve které jsme dobří nebyli,“ připomíná dva obdržené góly v oslabení, které zapříčinily porážku 2:3.

Mírně odlišný způsob vyřazovacích bojů znají volejbalisté, kteří hrají série jen na pět vítězných zápasů. Hlavním faktorem je u nich především bojovnost, takže jsou úspěšnější týmy, které v této činnosti vynikají. „A také je důležité nenechat se vyvést z koncentrace,“ říká zlínský smečař Matěj Uchytil.

Překvapit jde jen občas

Už během základní části sezony se týmy dobře poznají. Pokud na sebe v následné nadstavbové části narazí několikrát za sebou v krátkém časovém úseku, je těžké soupeře překvapit nečekanou změnou v taktice. „Možná na začátku série, ale v posledním zápase už asi nic nového nevymyslíte,“ myslí si Uchytil. Nad sítí a v poli rozhoduje koncentrace na každý míč. „Když v ní polevíte, sklouznete ke starým návykům a nebudete dodržovat pokyny od trenéra,“ dodává.

V hokeji se každé utkání analyzuje u videa. Trenéři dopodrobna rozebírají každý detail hry, aby jej v dalším zápase mohli vyladit k dokonalosti. „Především pokud jste předchozí zápas prohráli, musíte vymyslet správnou taktiku,“ tvrdí Zeman. Následuje správná komunikace. Hráči musí porozumět pokynům koučů, aby jejich rady mohli následně uplatnit na ledě.

Žáci soutěžící o nejlepší školní časopis si vyzkoušeli média na vlastní kůži

Žáci soutěžící o nejlepší školní časopis si vyzkoušeli média na vlastní kůži

Žáci soutěžící o nejlepší školní časopis si vyzkoušeli média na vlastní kůži

Generace20
+
Žáci soutěžící o nejlepší školní časopis si vyzkoušeli média na vlastní kůži

Žáci soutěžící o nejlepší školní časopis si vyzkoušeli média na vlastní kůži

Generace20

Autor: Aneta Beková

22. 04. 2015

Školáci ze čtyř krajů se sjeli do Prahy. Na Vyšší odborné škole publicistiky totiž probíhalo 16. dubna vyhlášení krajského kola soutěže o nejlepší školní časopis roku. Před samotným vyhlášením ale škola pro návštěvníky připravila workshopy, kde si zájemci mohli vyzkoušet práci v médiích.

Hlouček školáků se tlačí u nástěnky, horlivě zapisují svá jména do tabulky. Přihlašují se tak na workshopy, které pro ně připravili pedagogové na VOŠP. Vedle formulářů visí pestrobarevné časopisy. Přivezli je s sebou právě žáci středních škol a gymnázií. Ti si v poledne vyslechnou, na jakém místě se umístili v soutěži o nejlepší školní časopis. „Ten náš je vedle ostatních nevýrazný,“ vzdychá jedna dívka. „To se ti zdá,“ uklidňuje ji spolužák.

Soutěž pořádá Asociace středoškolských klubů České republiky, partnery jsou právě VOŠP a Městská knihovna v Praze. „Jedná se o devátý ročník, zúčastnilo se sedmnáct časopisů,“ přibližuje Robert Kostner, zástupce ředitele pro vzdělávací program. Na půdě školy jsou tedy žáci z Plzeňského, Libereckého a Středočeského kraje a z hlavního města Prahy.

Zahájení programu začíná v aule. Pro účastníky už jsou připravené ceny, které věnovala vydavatelství Mladá fronta, Burda Praha, Astrosat Media a K4K publishing. Nejprve ale přichází na řadu workshopy. Každý žák se může zapsat maximálně na dva. Zůstávám tedy v aule a čekám na ten s názvem Zpráva snadno a rychle.

Jakoby se neříká

Většinu workshopů vedou pedagogové VOŠP, o psaní zprávy hovoří Martin Kézr a Vojtěch Krasnický. Žáci se jim představují a Kézr si hned všímá proslulého nešvaru naší generace: „Slovíčko jakoby mezi vámi řádí jako virus,“ zuří, ovšem jen naoko. „Novinář ho nikdy nepoužívá,“ dodává. Během padesáti minut se účastníci dovídají, jak se staví zpráva a ke konci si ji zkoušejí sami napsat.

O kousek dál v jiné učebně se konají Hrátky s češtinou. Žáci se soustředí, pracují s textem. Na konci je čeká promítání krátkého filmu, ve kterém si Zdeněk Svěrák vyhrál s bohatostí českého jazyka. „Žáci byli aktivní. Ti, co odpovídali na otázky, mají češtinu na dobré úrovni,“ hodnotí pedagožka Ivana Hurytová.

O krátké přestávce dostávají všichni něco na zub – bagetu, sušenku a vodu. Sdělují si dojmy a chystají se na druhé kolo workshopů. „Vyzkoušely jsme Hlasovou výchovu, jsme nadšené a taky pěkně rozmluvené,“ smějí se spolužačky z Prahy Klára Bergmannová (18) a Anna Bartoňová (18). Dokonce uvažují o tom, že by se v budoucnu chtěly věnovat moderování.

Reportáže s chybami

Ve druhém kole workshopů Dominik Fellner pouští zájemcům reportáž, na které si ukazují chyby. „Zvuk není autentický, komentář reportéra zní jako pohádka na dobrou noc,“ vytýká. Na to konto vysvětluje, že v hlase musí být znát, že člověka jeho práce baví.

Workshopů je k dispozici celkem sedm, mimo zmíněných ještě Titulka časopisu, Literární tvorba a Moderování. Na posledním jmenovaném je plná místnost zájemců, nikomu se ale nechce mluvit před ostatními. Nakonec se jeden z chlapců osmělí a vypráví historku. „Máš hezký hlas, dobrá gesta, ale zatím slabou pointu,“ hodnotí pedagog Miroslav Brada.

Rozhovory i básničky

Aula plná lidí čeká na zlatý hřeb dopoledne, vyhlášení nejlepších časopisů. Žáci dojídají svačinu a jsou zvědaví na výsledky. Robert Kostner vyhlašuje po krajích. V Plzeňském se na prvním místě umisťuje časopis Infiš. „Každý si u nás najde své téma, píšeme rozhovory, básničky i fejetony,“ říká redaktorka Simona Ježková (17) ze Střední školy informatiky a finančních služeb v Plzni.

Nejlepší středoškolské časopisyPLZEŇSKÝ KRAJ
1. místo    Infiš (Střední škola informatiky a finančních služeb Plzeň)

LIBERECKÝ KRAJ
1. místo    Zkrat (Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická Liberec)
1. místo    Školní noviny (Základní škola a Obchodní akademie Tanvald)

PRAHA
1. místo    KáGéčko (Křesťanské gymnázium)
1. místo    Terminál (Hotelová škola Radlická)

STŘEDOČESKÝ KRAJ
1. místo    Školník (Gymnázium Mladá Boleslav)
1. místo    Student´s life (Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie Kladno)

Plzeňští dostávají také cenu za obsah, grafiku a titulku. Následují kraje Liberecký, Středočeský a Praha. Nově se vyhlašuje ve dvou kategoriích – samostatně stojí střední školy, druhou kategorií jsou víceletá gymnázia a podobné typy škol. Ve Středočeském kraji vítězí časopis Student´s life z Kladna. „Dáváme možnost také ostatním, kteří nejsou ve školní redakci, aby přispívali svými články,“ vysvětluje šéfredaktorka Jana Hanzalíková (19).

Nejdelší minuta v životě

Program pokračuje ještě 17. dubna dopoledne, kdy se na VOŠP scházejí o něco mladší nadšenci školních časopisů, jejichž věk se pohybuje od 11 do 15 let. Taktéž se jich týkají různé workshopy, a tak se žáci s nadšením zapisují na jednotlivé archy. Na bloku Moderování s pedagogem Miroslavem Bradou zažívají některé děti možná nejdelší minutu ve svém životě. Předstupují před třídu a mluví o sobě. Nutno říci, že někteří se s tím perou statečně a dostávají pochvalu.

Vrchol však přichází něco málo po dvanácté hodině, kdy všichni netrpělivě čekají v lavicích auly na výsledky. Z Libereckého kraje se nejvíc těší žáci ze základní školy Vrchlického, kteří publikují časopis Zvonění. Nejenom, že získávají první místo celkově, ale také dostávají ocenění za nejlepší obsah, grafiku a titulku. „Fungujeme už dvacet let. Teď nám pomáhají nové technologie, kdy vylepšujeme design, takže to děti víc baví,“ přibližuje tvorbu učitelka Marcela Lubasová.

ANKETA: Co může Jaromír Jágr přinést do kabiny národního hokejového týmu?

ANKETA: Co může Jaromír Jágr přinést do kabiny národního hokejového týmu?

ANKETA: Co může Jaromír Jágr přinést do kabiny národního hokejového týmu?

Generace20
+
ANKETA: Co může Jaromír Jágr přinést do kabiny národního hokejového týmu?

ANKETA: Co může Jaromír Jágr přinést do kabiny národního hokejového týmu?

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

22. 04. 2015

Jaromír Jágr. Jméno, o kterém se s nadcházejícím světovým šampionátem na domácí půdě debatuje asi nejvíce. Na loňském mistrovství skončil český výběr s kladenským odchovancem na čtvrtém místě. Jágr poté oznámil, že s reprezentací už skončil. Fanoušci i kouč Vladimír Růžička by ale olympijského vítěze z Nagana v týmu viděli rádi.
simunek_opt

Zdroj: Archiv Jaroslava Šimůnka

 

Jaroslav Šimůnek, 52 let

Rozhodně letité zkušenosti. Jágr si v národním týmu prožil jak vítězství, tak porážky. Díky tomu může v kabině šířit pohodu a uklidňovat situaci, či podněcovat k lepším výkonům. Pomoci to může hlavně mladým hráčům. Čekat od něj zázraky ale nemůžeme. Nemyslím si, že by byl rozhodujícím hráčem, jehož účast zajistí úspěch.

frydl_opt

Archiv Tomáše Frýdla

 

Tomáš Frýdl, 25 let

Přijde do kabiny jako psychická podpora. Za prvé má za léta působení nasbírané zkušenosti, které může předávat dál. A za druhé – hodně pozornosti by se soustřeďovalo na něj, což by spoluhráčům mělo pomoci. V podstatě bude podle mě plnit funkci panáka, na kterého se všechno svede, protože je to Jágr a všichni budou mít pocit, že on by měl tým dovést k titulu. Když se povede zlatá medaile, tak budou všichni milovaní, ale když ne, tak to bude Jágr, na kterého se to opět sesype.

kratochvilova_opt

Archiv Terezy Kratochvílové

 

Tereza Kratochvílová, 21 let

Nejsem příliš nadšená z představy, že by měl Jágr opět nastoupit v reprezentačním dresu. Je to bezpochyby vynikající hokejista, ale už několik let pokaždé mluví o tom, jak je pro něj těžké zvyknout si na širší evropské kluziště. Už prostě není nejmladší. Rozhodně by v kabině měly pomoci jeho zkušenosti. Myslím si ale, že ty by už měl možná zúročovat z pozice kouče a ne hráče.

mar_opt

Archiv Tomáše Mára

 

Tomáš Már, 27 let

Kromě toho, co se od něj očekává – což je hlavně dobrý hokej, podle mého sejme z mužstva část tlaku, protože se pořád bude někdo ptát na Jágra a ne třeba na Červenku či Ručinského. Tím tedy budou ostatní trochu ušetřeni od mediálního tlaku, který vzhledem k tomu, že jde o šampionát na domácí půdě, bude enormní.

koukec_opt

Archiv Petra Koukala

 

Petr Koukal, 22 let

Myslím si že Jágr národnímu týmu přinese jak velkou psychickou podporu, tak spoustu zkušeností. Hlavně ty jsou v klíčových okamžicích důležité. Navíc na sebe strhne velký díl pozornosti na ledě i mimo něj. Ze spousty hráčů tak opadne prvotní nátlak a stres.

Díky přirozené komunikaci se mohu na svého koně spolehnout, říká jezdkyně

Díky přirozené komunikaci se mohu na svého koně spolehnout, říká jezdkyně

Díky přirozené komunikaci se mohu na svého koně spolehnout, říká jezdkyně

Generace20
+
Díky přirozené komunikaci se mohu na svého koně spolehnout, říká jezdkyně

Díky přirozené komunikaci se mohu na svého koně spolehnout, říká jezdkyně

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

20. 04. 2015

Vzájemná komunikace mezi koněm a jezdcem bývá někdy podceňována. Zvířata mohou projít přísným tréninkem, a nebo se jim člověk přizpůsobí. Delší, ale účinnější metoda horsemanshipu, neboli přirozené komunikace, pomáhá budovat vztah mezi jezdcem a koněm i těm, co nejezdí profesionálně. Výsledkem je celoživotní důvěra.

Nature horsemanship – metoda, při které se jezdci učí přirozené komunikaci se svým koněm. Od klasického tréninku se liší tím, že dochází k minimálnímu užití fyzické síly. Díky vybudované důvěře už jezdci zvládli i situaci s ohrožením na životě. Člověk koně cvičí prostřednictvím toho, co je pro zvíře přirozené. Učí se z pozorování jeho reflexů a reakcí na určité situace. Sleduje, co se koni líbí a co ne, a podle toho si k němu buduje vztah.

Horsemanship probíhá bez ježdění na koni. „Je to skvělá příprava pro komunikaci a výchovu koně. Člověk si získá jeho důvěru, dokáže mu, že se s ním nemusí bát,“ říká dlouholetá jezdkyně westernuKarolína Kodrová. Technika horsemanshipu využívá různé metody a hry, které působí na psychiku zvířete. Jezdec musí například projít s koněm přes plachtu reflexních barev, která vydává zvuky a snaží se docílit toho, aby se mu kůň nesplašil.

Jezdkyně vzpomíná na vyjížďku, při které se terén začal zvedat prudce nahoru, a pro nedostatek prostoru k otočení nešlo jít zpět. Musela koně vyvést po svažitém terénu, přičemž jí podklouzla noha, šála se jí obtočila kolem větve a ona se začala škrtit. Chytila se tedy kobyly za ocas a nechala ji, aby ji vytáhla. „Nic z toho by nebylo možné, kdybych nevěděla, že se na sebe můžeme navzájem spolehnout a mohu jí věřit. Kůň nepřipravený na takový psychický tlak by se okamžitě splašil. Zachránila mi život,“ vypráví jezdkyně.

Cesta přes řeku

Na svou zkušenost s přirozenou komunikací vzpomíná také jezdkyně Anna Řeháková. Ta kurz horsemanshipu podstoupila v USA a podle ní hodně záleží na tom, kdo výcvik vede. Muž, u kterého se učila, jezdil deset let. „Koně ho poslouchali na slovo, ne kvůli tomu, že by museli, ale protože chtěli spolupracovat. O tom horsemanship je, najít se zvířaty společnou řeč, respektovat je a být respektován,“ říká Řeháková.

Přirozená komunikace nabízí pochopení koňské řeči těla, dokáže zvířata zbavit strachu, ale také tvrdohlavosti. Když kůň například nechce přejít přes řeku, existují dva způsoby, jak ho tomu odnaučit. Donutit ho řeku přejít prostřednictvím povelů přímo ze sedla, a nebo pochopit, proč se kůň bojí a strachu ho zbavit.

Původ je v Americe

Metoda horsemanship vznikla v Americe a vychází z původní komunikace indiánů s koňmi. Kurzy jsou pořádané na větších rančích, jsou zcela dobrovolné a otevřené všem, kteří na koni jezdí. Mnozí lidé ale nemají v tuto metodu důvěru. „Někdo očekává od koně pouze sportovní stránku a nepřijde mu důležité, aby ho kůň poslouchal i mimo závodiště. Považují přirozenou komunikaci za zdlouhavou a nedůslednou,“ dodává Kodrová.

Technika také učí koně určitému režimu. Vytyčuje jim jasné hranice toho, co si smí k jezdci dovolit. Funguje na principu motivace, jakmile kůň zvládne danou situaci správně, trénink končí. Na zvířata se nenaléhá opakovaným požadováním plnění povelů. Obě jezdkyně se shodly, že by si nikdy nesedly na koně, ke kterému nemají předem vybudovanou důvěru.

Investigativní novináři neradi spolupracují, zaznělo na festivalu Všemi směry

Investigativní novináři neradi spolupracují, zaznělo na festivalu Všemi směry

Investigativní novináři neradi spolupracují, zaznělo na festivalu Všemi směry

Generace20
+
Investigativní novináři neradi spolupracují, zaznělo na festivalu Všemi směry

Investigativní novináři neradi spolupracují, zaznělo na festivalu Všemi směry

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

17. 04. 2015

Pořídit si „selfie“ s kostlivcem Kevinem bylo jednou z možností jak si zpestřit den v Experimentálním prostoru NoD. Tam se ve čtvrtek 16. dubna vydali nejen studenti Vyšší odborné školy publicistiky. Na jedenáctém ročníku festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry se diskutovalo například s novinářkou Sabinou Slonkovou či reportážní fotografkou Alžbětou Jungrovou.

Skupinky zvídavých studentů Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP) a ostatní návštěvníci zabírají místa ve velkém sále. Na židlích jsou batohy, bundy i šátky. Důvodem není nic jiného než vrchol programu – diskuse „Válka hodnot“. Vedle studentů Anny Řehákové, Vladimíra Koči a Jana Hrušovského se jí účastní i investigativní novinářka Sabina Slonková a bývalý zahraniční zpravodaj České televize Roman Bradáč.

„Investigativní novináři neradi s někým spolupracují. Nikoli z důvodu nedůvěry, ale z opatrnosti,“ zaznívá během diskuse z úst Sabiny Slonkové. Probírají se také témata jako je vliv internetu na novinářskou práci či, jak je důležité mít v této profesi pevné rodinné zázemí. Oba dva novináři se také shodují, že se z médií vytrácí osobnosti a informace se tak schovávají do metaforické mlhy.

Jak si vybrat studium

Na odpolední diskuzi „Chci bejt slyšet“ míří hudební nadšenci a frontmani začínajících kapel. Mladí muzikanti se zde dozvídají mnoho užitečných rad, jak se prosadit nejen v České republice, ale i v zahraničí. Hudebník Ondřej Pacner a ředitelka online rádia Street Culture Iva Jonášová se například shodují, že pro začínající kapely je lepší účast v soutěžích, které mají odbornou porotu. Aplikace pro hlasování se podle nich dají snadno obejít.

Největší zájem je o „Prvácký speed dating“. Studenti i uchazeči o studium na VOŠP se lektorů i samotných studentů ptají na detaily z jednotlivých zaměření. Největší nával je u stolečku marketingu a autorské žurnalistiky. Na tento workshop zavítala i Anna Žáková, která se na vysoké školy bude hlásit až za dva roky. „Snažím se tvořit do internetového hudebního magazínu. Proto jsem chtěla zjistit, jak na této škole vypadá výuka autorské a webové žurnalistiky,“ popisuje důvod své účasti.

Fotograf je pro vojáka přítěží

Světla v sále zhasínají a na scénu přichází reportážní fotografka Alžběta Jungrová, již doplňuje praporčík Armády České republiky, Pavel Stehlík. Právě ten v bloku nazvaném „Příběh válečné fotografie“ popisuje, jaký postoj mají členové armády k válečným fotografům. „Tito lidé jsou pro vojáka jako batoh,“ říká a rozesmává tak celý sál. Myslí si však, že jejich přítomnost na bojišti je velmi důležitá. Skrze fotografii lze podat svědectví i o situaci na druhém konci světa.

Alžběta Jungrová se svěřuje, že na svých misích pocítila velký střet s realitou a ztratila víru ve spravedlnost. Možná i proto se rozhodla začít dělat klidnější dokumentaristiku a do válečných zón se již nevydávat. Přiznává však, že je pro ni mačkání tlačítka na fotoaparátu formou sebevyjádření a na svou profesi tedy nezanevře.

V osm hodin večer přichází na řadu uvolněnější část programu. Návštěvníci se fotí s kostlivcem Kevinem, který je ztělesněním motta festivalu – Až na kost. Součástí afterparty je také dražba. Jen málokdo necítí nutkání zvednout ruku a přihodit nějaké peníze na knoflík Kevina Costnera, barevnou košili připomínající duo pedagogů VOŠP či na gumovou ruku, která pomáhala s přípravou festivalu. Pak už návštěvníkům nezbývá nic jiného než se jít bavit a zmítat v rytmu kapel Wild Tides a Them Darned Teenagers.

VIDEO: Na Festival Všemi směry přišli rozebrat média Slonková i Bradáč

VIDEO: Na Festival Všemi směry přišli rozebrat média Slonková i Bradáč

VIDEO: Na Festival Všemi směry přišli rozebrat média Slonková i Bradáč

Generace20
+
VIDEO: Na Festival Všemi směry přišli rozebrat média Slonková i Bradáč

VIDEO: Na Festival Všemi směry přišli rozebrat média Slonková i Bradáč

Generace20

Autor: Barbora Zpěváčková

17. 04. 2015

Dostat se médiím pod kůži bylo cílem letošního ročníku festivalu nezávislé publicistiky Všemi směry. Ten už po jedenácté zorganizovali studenti Vyšší odborné školy publicistiky (VOŠP). Rozebrat svět novinářů přišla například investigativní novinářka Sabina Slonková a pedagog VOŠP Roman Bradáč.

Festival letos nesl motto Až na kost a konal se 16. dubna v experimentálním prostoru NoD v Praze. „Cílem bylo dostat se až do morku kostí daným tématům,“ vysvětlila organizátorka Všemi směry Monika Suková. Podle návštěvníka akce a studenta VOŠP Michaela Švarce se to pořadatelům a hostům více méně povedlo. „V debatě o morálních hodnotách, kde spolu diskutovali Sabina Slonková a Roman Bradáč, jsem však čekal, že se bude více probírat svoboda slova,“ řekl Švarc.

Kromě morálních hodnot se na festivalu řešila témata, která se dotýkala nejen tištěných médií, ale také hudby a dokumentaristiky. O válečné fotografii a samotné válce přišla do NoDu předat své zkušenosti fotografka Alžběta Jungrová a nadpraporčík Armády České republiky Pavel Stehlík.

Na Všemi směry nechyběly ani workshopy. Díky takzvanému Speed datingu se zájemci mohli dozvědět informace o specializačních oborech, které lze na VOŠP studovat. Na Generation Session – Kam až jsme došli se zase představily bývalé studentky VOŠP, které působily ve školním magazínu Generace20 a v současnosti pracují v médiích. Budoucí novináři se tak mohli dozvědět, co je třeba jednou čeká.

ANKETA: Jak lidé v cizině vnímají po letech zákaz kouření v restauracích?

ANKETA: Jak lidé v cizině vnímají po letech zákaz kouření v restauracích?

ANKETA: Jak lidé v cizině vnímají po letech zákaz kouření v restauracích?

Generace20
+
ANKETA: Jak lidé v cizině vnímají po letech zákaz kouření v restauracích?

ANKETA: Jak lidé v cizině vnímají po letech zákaz kouření v restauracích?

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

17. 04. 2015

Úplný nebo částečný zákaz kouření v restauracích se momentálně týká téměř všech zemí Evropské unie. Nekuřáci jsou rádi za nezapáchající oblečení. Ti druzí si sice musí zapálit venku, v omezení ale vidí i pozitiva.

Zatímco v České republice se už řadu let diskutuje o zákazu kouření v restauracích, ve většině zemí Evropské unie už podobné zákony platí léta. Jak to vnímají místní?

Ortega

Zdroj: archiv Susany Ortegové

 

Susana Ortegová (34), Španělsko, kuřačka

Přestože kouřím, tak rozhodnutí o zákazu cigaret v restauracích respektuji. I když je pro mě někdy otravné chodit ven pokaždé, když mám na cigaretu chuť, vnímám fakt, že tím obtěžuji své okolí. Pracuji jako sestra v nemocnici, takže si uvědomuji zdravotní rizika. Dlouhá cesta letadlem by pro mě byla bez cigarety asi těžká, ale musím přiznat, že od platnosti zákona kouřím méně.

Amarazanof

Zdroj: archiv Anny Amarazanofové

 

Anna Marazanofová (19), Francie, nekuřačka

Opravdu mi vadilo, když jsem v restauraci jedla a někdo mi kouřil pod nos, takže se zákazem souhlasím. Možná i proto, že studuji medicínu a betu v potaz i následky na pasivních kuřácích. Také konečně nemusím větrat oblečení dva dny. Pozitivum vidím i v tom, že někteří moji kamarádi kouření dost omezili. Navíc si začali uvědomovat, že tím obtěžují okolí.

Lifante

Zdroj: archiv Héctora Cuenca Lifanteho

 

Héctor Cuenca Lifante (26), Španělsko, kuřák

Jsem kuřák, ale ne intenzivní, takže si myslím, že je tento zákaz na místě. Na lidi má dobrý vliv a beru ho jako pozitivum. Spousta z mých přátel díky němu kouření omezila. Občas mi sice chybí zapálená cigareta v barové atmosféře, ale nemám problém jít ven na terasu. Také mají větší možnosti rodiny s dětmi, protože se nemusí omezovat ve výběru prostředí, když si chtějí zajít na oběd.

Sirůčková

Zdroj: archiv Sandry Sirůčkové

 

Sandra Sirůčková (22), Velká Británie, nekuřačka

Je to hezký pocit, když po návratu z restaurace stále cítíte svůj parfém a ne kouř z cigaret, za což jsem tady v Británii ráda. Navíc si myslím, že i jídlo chutná mnohem lépe. Také mi po delším čase stráveném v zakouřeném prostředí svědí a slzí oči, jelikož je mám citlivé. Kvůli přátelům v Česku jsem ochotná kuřácké prostředí někdy strpět. Chápu, že v zimním období se nikomu ven moc nechce.

 

Živě z festivalu Všemi směry 2015

Živě z festivalu Všemi směry 2015

Živě z festivalu Všemi směry 2015

Generace20
+
Živě z festivalu Všemi směry 2015

Živě z festivalu Všemi směry 2015

Generace20

Autor: Vladimír Koča

16. 04. 2015

Sledujte přímý přenos z festivalu Všemi směry!

Mladí Romové na východním Slovensku jsou úplně demotivovaní, říká dokumentaristka Kohoutová

Mladí Romové na východním Slovensku jsou úplně demotivovaní, říká dokumentaristka Kohoutová

Mladí Romové na východním Slovensku jsou úplně demotivovaní, říká dokumentaristka Kohoutová

Generace20
+
Mladí Romové na východním Slovensku jsou úplně demotivovaní, říká dokumentaristka Kohoutová

Mladí Romové na východním Slovensku jsou úplně demotivovaní, říká dokumentaristka Kohoutová

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

15. 04. 2015

Dokumentaristka Rozálie Kohoutová před studiem na FAMU studovala romistiku, kterou využila již ve dvou svých snímcích. Nový dokument Jenica a Perla mapuje dva roky života dvou mladých Romek, které spojuje hudební soubor. Jedna je z Paříže a druhá z východního Slovenska. Film měl premiéru na letošním ročníku festivalu Jeden svět.

Jak jste se s Jenicou a Perlou seznámila?
Obě jsem si vyhlédla na představení souboru Kesaj Tchave, což je hudební a taneční sbor.

Znala jste ten soubor už dříve?
Ne. Dostala jsem se k němu náhodou. Odjela jsme při studiích na FAMU na stáž do Paříže. Kamarád mě pozval na představení souboru Kesaj Tchave, který se v novém dokumentu objevuje.

Proč jste chtěla o souboru točit?
Projekt pod vedením Slováka Ivana Akimova mě zcela nadchnul. Nejprve jsem chtěla natočit portrét souboru skrze osobu Akimova a šesti vybraných dětí.

Kdy se nápad změnil?
Po začátku natáčení se dvěma členkami souboru, Jenicou z Paříže a Perlou z východního Slovenska. Myšlenka dokumentu se přechýlila k dvojportrétu. Dalo by se říct, že jde o mapování romské kultury na dvou stranách Evropy.

Kývly vám slečny ihned na natáčení?
Ano, ani jsem je nemusela přemlouvat. Jenica do toho šla po hlavě. Je hodně komunikativní a bezprostřední. S každou byla jiná práce.

V čem?
K Perle jsem si musela najít cestu. V době natáčení jsem byla převážně v Paříži a měla jsem tak k Jenice blíž. Perla byla pro mě dál. Musela jsem si vše naplánovat. Viděly jsme se sice méně než s Jenicou, ale využily jsme každé minuty.

Bydlela jste u nich?
Ne. Potřebovala jsem vlastní klid a nechtěla jsem zatěžovat rodinu mojí přítomností. Ale trávila jsem s nimi celé dny.

V jakých poměrech žijí?
Jenica je vystudovaná kadeřnice, má vlastní byt a je více moderní. Naopak Perla žije v izolovaném světě, kde je hygiena lidí pod bodem mrazu.

Dolehl na vás způsob jejich života?
Chvílemi to bylo psychicky náročné. Vydrží sedět celý den u televize nebo jen sedí, kouří a pijí kávu. Neměla jsem vlastně co točit, každý den se opakuje ta samá situace. Mladí lidé na východním Slovensku jsou totálně demotivovaní.

Z čeho ta demotivovanost vyplývá?
Žijí izolovaně a znají pouze osadu za kopcem. Mladí Romové vidí, že i když mají dospělí vystudovanou školu, tak stejně nemají práci. Nevědí jak naložit s volným časem a soubor je z toho aspoň jednou týdně vytrhne.

Vznikl mezi vámi vztah?
Určitě. U Perly mám pocit, že mě vnímá jako tetu, která občas přijede s kamerou. S Jenicou to je více přátelský vztah. I mimo kameru jsme spolu řešily intimní věci z mého i jejího života a natáčení tak bylo více spontánní.

Nechaly si od vás i poradit?
Ano. S Jenicou jsme řešily skoro pořád kluky a dala na mojí radu ohledně jich.

Proč jste si vybrala dvě dívky?
Vybrala jsem si holky, protože jsem sama žena a lépe se sobě otevřeme.

Chcete v tomto dokumentu pokračovat?
Přemýšlím, že až zase pojedu do Paříže tak bych natočila s Jenicou nějakou sekvenci a dávala si to do šuplíku. Uvidíme, jestli z toho něco bude.

Chybí důvěra a uskutečnění myšlenky demokracie, říká přeživší 2. světové války

Chybí důvěra a uskutečnění myšlenky demokracie, říká přeživší 2. světové války

Chybí důvěra a uskutečnění myšlenky demokracie, říká přeživší 2. světové války

Generace20
+
Chybí důvěra a uskutečnění myšlenky demokracie, říká přeživší 2. světové války

Chybí důvěra a uskutečnění myšlenky demokracie, říká přeživší 2. světové války

Generace20

Autor: Anna Vrhelová

13. 04. 2015

Margit Maršálková (86) přežila druhou světovou válku a zažila nespočet utrpení. Podle ní si však lidé dříve věřili daleko více, zatímco dnes zmizela důvěra a přátelství. Příčinu vidí v tom, že lidé nerespektují názory druhých. Když někdo projeví svůj názor, je považován za nepřítele nebo blbce.

V dětství prožila hrůzy druhé světové války. Její otec byl dlouho v koncentračních táborech a nakonec byl zavražděn v plynové komoře. Matka zemřela během otcova věznění psychickým vyčerpáním poté, co se pokusila o sebevraždu. Margit Maršálkové bylo tehdy patnáct let a zůstala sama. Po válce vystudovala filosofickou fakultu a později pracovala jako socioložka se zaměřením na mezinárodní vztahy. Měla šťastné dvaapadesátileté manželství a vychovala jednoho syna. Na dnešní svět je však kritická. Podle jejích slov se lidem změnil žebříček hodnot.

Co podle vás chybí v dnešní společnosti?
Uznání mínění druhých a respektování každého lidského života. Jsem přesvědčena, že u nás se každému pejskovi dostává více péče než člověku. Chybí uskutečnění opravdové myšlenky demokracie. Tak, jak říkal  Václav Havel jako prezident, který chtěl vytvořit občanskou společnost, v níž už neplatí komunistické heslo: „Kdo není s námi, je proti nám.“ Zkuste dneska říct někde na veřejnosti nějaký svůj názor, který nebude konvenovat s tím všeobecným, co se tady pronáší. V tom okamžiku jste nepřítel a nebo z vás udělají blbce. Tohle není demokracie.

Narážíte tím na našeho současného prezidenta?
Ano, pan Miloš Zeman je samorost, ale velmi sečtělý a taky chytrý. Ještě za komunistů se profiloval v technickém magazínu a už tenkrát byl kritický jako dnes. Je pořád stejný a říká to, co si myslí. Když však vyjádřil svůj názor, že handicapované děti by neměly být ve škole s normálními dětmi, byl z toho skandál po celé zemi. Vždyť je to jeho názor. Demokracie by byla: „Budeme o tom po tomto názoru diskutovat.“ Za komunismu si lidé sami sebe více vážili a důvěra byla kupodivu větší než dnes.

Myslíte si, že dnes důvěra není?
Ne, ani já ji nemám. Dřív jsem otvírala dveře každému beze strachu. Dneska bych nešla sama ani do obchodu ve dne. Když to slyšíte, jak ti staří lidé jsou lehkými oběťmi, ten strach prostě máte. Ještě před několika lety bylo normální, že jsme dali dítě do kočárku pod okna paneláku a vykouknutím jsme ho hlídali. Dneska to není, protože se lidé bojí, že ho někdo ukradne. A spíše ten kočár než dítě. Bylo běžné, že před obchodem se zaparkoval kočárek a bylo jich tam dalších deset. Dneska už to nikde nevidíte. Zaprvé se matky bojí, že by z nich někdo udělal krkavčí matku nebo mají strach z krádeží. Nikdy to takhle nebylo a po válce už vůbec ne.

Můžete to poválečné chování charakterizovat?
Vládla všeobecná důvěra a přátelství, skutečně to bylo až euforické. Všichni věřili tomu, že vybudují socialismus na lepší svět. Já jsem zažila jednu scénu ve vlaku do Prahy, kdy jeden pán nadšeně vykládal, že teďka máme dvouletku, což byl dvouletý hospodářský plán a že víme, co bude. Vykládal to celému vagonu plných lidí a oni ho poslouchali, usmívali se a přikyvovali. Ta situace je naprosto neporovnatelná.

Jak byste tedy popsala dnešní situaci?
Je hodně vysokoškoláků a řemeslo upadá. Myslím si, že lidé za dvacet let budou umět jenom mačkat a štelovat knoflíky. Už se skoro nečte, protože jsou všechny odpovědi na internetu, a tak se mladí nepotřebují o nic starat. Vzduchem lítají miliardy a všechno se měří penězi. My jsme opravdu měli jiný žebříček hodnot.

Prozradíte ho?
Díky tomu, co si naše generace prožila, pochopili jsme, že člověk musí cítit určité bezpečí ať už rodiny nebo přátel. To bezpečí je něco nenahraditelného. Když ho člověk má, tak snáší všechny útrapy a nebezpečí. Ten pocit je vnitřní, což neznamená, že na ulici nemůže být horda loupežníků. Bezpečí je v tom, že mám někoho, kdo mi rozumí, kdo mi pomůže v jakékoli situaci. Já jsem se tedy celý život snažila vytvořit fungující rodinu, která si může důvěřovat.

Počítačové hry mohou být zdrojem zábavy i špatného prospěchu

Počítačové hry mohou být zdrojem zábavy i špatného prospěchu

Počítačové hry mohou být zdrojem zábavy i špatného prospěchu

Generace20
+
Počítačové hry mohou být zdrojem zábavy i špatného prospěchu

Počítačové hry mohou být zdrojem zábavy i špatného prospěchu

Generace20

Autor: Petr Kubec

10. 04. 2015

Hraní počítačových her rozděluje společnost přinejmenším na dva tábory. Co jedni vnímají jako zdroj zábavy a poučení, v tom druzí vidí hrozbu pro běžný život. Hranice mezi koníčkem a posedlostí může být totiž velice tenká. Obě strany mince poznal na vlastní kůži Martin Radoň, který se hraní počítačových her aktivně věnoval, krátce i na profesionální úrovni.

Mnoho lidí vnímá hry jako ztrátu času, která hráčům kromě zábavy nepřináší zhola nic. Nemusí to ale být vždy pravda – u historických her si hráči doplňují své znalosti, strategické hry podporují logické myšlení, akční hry zlepšují postřeh. Méně však znamená více a stráví-li hráč u počítače celou noc, na jeho reflexy může mít takovýto životní styl účinek nakonec opačný.

„Hodina u počítače přece nikoho nezabije, říkáte si. Jenže brzy jsou z jedné hodiny dvě, ze dvou čtyři a najednou zjistíte, že po návratu ze školy domů neděláte nic jiného, než že hrajete,“ říká Radoň, který s hraním začal v šestnácti letech. U počítače v té době trávil i více než šest hodin denně, což mělo za následek mimo jiné zhoršený prospěch ve škole. „V několika předmětech jsem se z dvojek na čtyřky dostal během pouhého půlroku. Rodiče začínali být na prášky,“ vzpomíná.

Změnu musí chtít především sami hráči

Hlavní problém tkví ve zdánlivé neškodnosti počítačových her. Přinejmenším v porovnání s některými jinými způsoby trávení volného času – zřejmě každý rodič raději uvidí svého náctiletého potomka trávit večery doma u počítače, než v hospodě. Stovky hodin strávených hraním her se potom ale zákonitě musí projevit i v běžném životě. „V kontaktu jsem byl především s lidmi, kteří se mnou hráli, s ostatními kamarády jsem se mimo školu prakticky nestýkal. Zpětně mě to trochu mrzí, ale joystick zkrátka nejde jen tak pověsit na hřebík,“ říká Radoň.

První, nejdůležitější krok musí učinit však sami hráči a uvědomit si, jaké jsou jejich životní priority. Většina od hraní zcela upustí nebo jej významně omezí, případně se přeorientují na jinou aktivitu. Radoň, který v současnosti studuje vysokou školu, skončil s hraním v devatenácti letech kvůli přípravám na maturitní zkoušku. „Počítačové hry si tu a tam zahraji, ale už jen čistě rekreačně. Na prvním místě je pro mě bezvýhradně škola“ dodává. Nyní se ve volném čase věnuje především sportu.

Zahraniční stáž se studentům v budoucnu vyplatí

Zahraniční stáž se studentům v budoucnu vyplatí

Zahraniční stáž se studentům v budoucnu vyplatí

Generace20
+
Zahraniční stáž se studentům v budoucnu vyplatí

Zahraniční stáž se studentům v budoucnu vyplatí

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

09. 04. 2015

Bez praxe se šance absolventa na pracovní uplatnění snižuje. Stáž může představovat nejen zkušenosti, ale také levný způsob cestování. Navíc se studentům vrátí v následném budování kariéry.

Mít zajímavý životopis plný aktivit a stáží vykonaných během studia představuje pro většinu absolventů dřinu. V dnešní době, kdy panuje vysoká konkurence na pracovním trhu, požadují zaměstnavatelé často i „něco víc“ než jen titul. Většinou tím myslí předchozí zkušenosti nabyté v reálném prostředí.

Díky globalizaci mají studenti výhodu, že mohou vycestovat na pracovní stáž do zahraniční. Výjezdy nabízejí jak mezinárodní organizace, tak i nadnárodní instituce jako například Evropská unie.

Žádost o šestitýdenní neplacenou stáž do Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu si letos podala studentka práv Anna Brandtnerová. „V rámci mého oboru je pro mě stáž daleko přínosnější než studijní pobyt v zahraničí. Za semestr se totiž nestihnu zorientovat v právním řádu cizí země, ovšem přímou praxí se mohu naučit mnoho,“ objasňuje Brandtnerová.

Pro mladé lidi však může být minusem, že některé pracovní pozice nebývají finančně ohodnocené. Student si tak veškeré výdaje hradí sami. „Já osobně beru neplacenou stáž jako vratnou investici do budoucna,“ dodává Brandtnerová.

Levný způsob cestování

Kromě získání zkušeností může člověk poznat i novou zemi. „Stáž jsem si vybral z důvodu poměrně levného způsobu cestování, kdy jsem měl k práci zajištěné ubytování a stravování zdarma,“ vysvětluje student ekonomie Jan Klesnil. Ten v roce 2012 odjel s organizací Aiesec na stáž do Turecka, kde připravoval a vedl vzdělávací bloky pro středoškoláky.

Délka studentských a absolventských stáží se pohybuje většinou v rozmezí od jednoho měsíce po dobu dvou let. Jedná se převážně o programy, které jsou zaměřené především na získání zkušeností v oboru, a nelze tedy počítat s tím, že si člověk vydělá nějaké peníze. U některých stáží bývá poskytnuto alespoň ubytování a strava, zbylé jsou neplacené úplně.

Výhodou mezinárodních organizací, které stáže zprostředkovávají, je i jistota zázemí studenta v cizím státě. „Byl jsem rád, že se můžu kdykoli obrátit na lokální pobočku při jakýchkoli problémech,“ vzpomíná Klesnil. Mimo jiné pořádala instituce výlety pro účastníky, takže měl Klesnil možnost zemi lépe poznat. Navíc získal za praxi kredity, které mu po návratu udělila jeho fakulta.

Kdo půjde na rodičovskou dovolenou? Mnohdy rozhodnou finance

Kdo půjde na rodičovskou dovolenou? Mnohdy rozhodnou finance

Kdo půjde na rodičovskou dovolenou? Mnohdy rozhodnou finance

Generace20
+
Kdo půjde na rodičovskou dovolenou? Mnohdy rozhodnou finance

Kdo půjde na rodičovskou dovolenou? Mnohdy rozhodnou finance

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

08. 04. 2015

Na rodičovskou chodí v Česku od roku 2001 i tátové. I přes změnu legislativy ale většinou zůstávají s dětmi doma ženy. Klíčovou roli při rozhodování o tom, kdo zůstane doma se svým potomkem, často hraje tradice a rodinná finanční situace. Partner s větším příjmem zůstává v zaměstnání.

Přestože na rodičovskou dovolenou mohou nastoupit i muži, je stále ve většině případů záležitostí žen. Tatínci nezůstávají s dětmi doma především z ekonomických důvodů. Mnohdy vydělávají více než partnerka a rodina si nemůže dovolit o tento příjem přijít. „S naší dcerou jsme chtěli zůstat oba, a proto jsme zvažovali, který z nás půjde na rodičovskou dovolenou velmi pečlivě. Vzhledem k tomu, že je velký rozdíl v našich příjmech, rozhodli jsme se, že manžel zůstane v zaměstnání,“ uvádí čerstvá matka Marie Horáková.

Stejný důvod uvádí i další z rodičů Antonín Kadlec. „Záleží na tom, co rozhodnutí přinese rodině, pokud jí to prospěje, ať je na rodičovské muž. Moje manželka vydělává více, tudíž je zcela logické, že na dovolenou jsem nastoupil já,“ popisuje. Vhodná je tato možnost také v případě, kdy si žena buduje kariéru.

Roli hraje i tradice

Někteří rodiče se o tom, kdo z nich zůstane s dítětem doma, vůbec nebaví. Automaticky počítají s tím, že tato práce náleží ženě. „Kdo zůstane na rodičovské dovolené, jsme s manželem vůbec neřešili. Matka má k dítěti blíž a měla by s ním tedy zůstat doma. Otec má živit rodinu, tím, že chodí do práce,“ myslí si další z matek Ludmila Křesťanová.

Partneři si mohou rodičovskou dovolenou také rozdělit. Podle psychologa Jana Švehlíka nelze dojít k obecnému doporučení, kdy je nejvhodnější se v péči o dítě vystřídat. „Není vhodné, aby matka šla do práce v době, kdy je návaznost dítěte příliš velká, tedy přibližně v prvním roce svého potomka,“ říká a dodává, že záleží i na okolnostech a povaze rodičů i dítěte.

Rodičovská dovolená navazuje na mateřskou a zaměstnavatel ji musí poskytnout v rozsahu, v jakém si otec či matka žádají. Nejdéle ji však lze čerpat do tří let věku dítěte. Během dovolené pobírá vždy jeden z partnerů rodičovský příspěvek v souhrnné výši 220 tisíc Kč. V případě, že se rodiče vystřídají, musí si o něj zažádat každý zvlášť.

VIDEO: Muži také chtějí vypadat dobře a řeší, jaký účes zvolí

VIDEO: Muži také chtějí vypadat dobře a řeší, jaký účes zvolí

VIDEO: Muži také chtějí vypadat dobře a řeší, jaký účes zvolí

Generace20
+
VIDEO: Muži také chtějí vypadat dobře a řeší, jaký účes zvolí

VIDEO: Muži také chtějí vypadat dobře a řeší, jaký účes zvolí

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

07. 04. 2015

Časy, kdy byla v módě deka ve stylu mladého Jaromíra Jágra nebo dlouhá kštice ala květinové děti jsou nenávratně pryč. Dnešní moderní muži vsází na krátké vlasy po stranách a delší nahoře na hlavě, které buď nalakují nebo svážou do culíku. I když se někteří muži o módu zajímají, stále vyhrává pohodlí a rychlá úprava.

Upravení muži lahodí dívčímu oku. Pánové už nezůstávají pozadu a čím dál tím více dbají o své vlasy. Ti, co se o sebe starají, byli dříve vnímaní jako takzvaní „šampóni“ nebo metrosexuálové. Díky internetu je více inspirace ohledně účesů a nejen dívky mají své idoly, kterým se chtějí podobat. Pro muže jsou to hlavně sportovní hvězdy. Podobný účes jako David Beckham nosí i student Petr Hobza. Jedná se vyholené strany s čírem. „Asi před rokem jsem si začal všímat nových stylů, a tenhle střih mě zaujal,“ dodává Hobza. Účes je stylový a zároveň pohodlný. „Stačí mi pouze vosk a deset vteřin na upravení,“ říká Hobza a doplňuje, že si vlasy každý zvládne zastřihnout sám.

Důležitá je pohodlnost

I když muži dbají na svůj styl, vyhrává u nich pohodlnost. „Dávám si vlasy do culíku hlavně kvůli sportu, aby mi nepadaly do obličeje,“ vysvětluje student Dan Gronwaldt. I jeho ovlivnily současné trendy a po stranách má vlasy střižené velmi nakrátko. Gronwaldtovi však vadí, že má tento účes skoro každý. Podle kadeřnice Anety Voldrábové by se měl účes k mužům hodit a musí ho umět nosit. Specifický účes dívky úplně neodsuzují, některým přijde i sexy. Do této skupiny se řadí studentka Tereza Václavíčková, podle které jsou chlapy s tímto střihem sebevědomí. Podobného názoru je i Lucie Toušová. „Můj přítel má teď stejný střih a líbí se mi to na něm. Kdyby byl po stranách úplně dohola, tak už by to ale bylo na můj vkus moc punkové,“ tvrdí.

Nechtěli hokeji pouze fandit, tak jej začali amatérsky hrát

Nechtěli hokeji pouze fandit, tak jej začali amatérsky hrát

Nechtěli hokeji pouze fandit, tak jej začali amatérsky hrát

Generace20
+
Nechtěli hokeji pouze fandit, tak jej začali amatérsky hrát

Nechtěli hokeji pouze fandit, tak jej začali amatérsky hrát

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

06. 04. 2015

Už je nebavilo na hokej jen koukat. Tak si v dospělosti plní svůj dětský sen – vyjet na led ve výstroji, rvát se o každý puk a vstřelit první gól. Tak zvaní hobby hráči neváhají za svůj koníček utratit tisícové částky a čas si hledají mezi prací, rodinou a dalšími zájmy.

Snad každý malý kluk jednou držel v ruce hokejku a honil se za tenisákem či pukem. Možná i snil o kariéře profesionálního hokejisty. Většině se však takové přání nesplní, a tak si někteří, stejně jako Martin Kohout nebo pětadvacetiletý Tomáš Tejnor, své dětské sny plní v dospělosti. Oba dva se svému oblíbenému sportu věnují jen jako koníčku.

„Pro nás, co jsme hráli s tenisákem na plácku za barákem a těšili se, až zamrzne první rybník, je to satisfakce,“ říká Tejnor, který se k hokeji nachomýtl ve 24 letech díky kamarádovi, jenž vytvořil událost na Facebooku. Během chvilky se domluvilo asi dvacet nadšenců, kteří se od té chvíle pravidelně scházejí. Pronajímají si led v různých pražských halách a hrají jen proti sobě. „Vypadalo to dost vtipně. Někdo výstroj měl, někdo si jí půjčil a někdo na sebe hodil oteplováky, tři mikiny a helmu na lyže,“ vzpomíná se smíchem na první sešlost.

Práci si posouvá

Kohout se na led postavil od dětství poprvé ve dvaatřiceti letech s týmem Fanklub Lev Praha, který s dalšími fanoušky týmu z Kontinentální hokejové ligy pomáhal založit. Když už chodili fandit, řekli si, proč si hokej také nezahrát. „Nakoupil jsem výstroj a začali jsme trénovat. Někteří z nás se neuměli ani pořádně udržet na bruslích, či správně držet hokejku,“ uvádí Kohout. Postupem času si troufli i na domluvená přátelská utkání a poté i na soutěže občanského sdružení Pražské ligy ledního hokeje, ve které hrají poloprofesionálové i amatéři.

Kohout chodil zprvu na všechny tréninky, které byly dvakrát týdně. Jako vlastník firmy, která se zabývá gastronomií, si dodnes práci posouvá tak, aby mohl jít na led, ačkoli už v týmu, kde začínal, nehraje. Nyní obléká dres Hokejových Tréninků a kvůli časové vytíženosti v zaměstnání si chodí zahrát jednou za týden až čtrnáct dní. Podobně se s kamarády schází i Tejnor. „Jsou tendence hrát častěji. Ale jelikož spousta lidí si výstroj zatím půjčuje a většina dělá i další sporty, je otázkou, zda bychom hokej utáhli finančně a časově,“ říká Tejnor, který má kromě zaměstnání ještě třikrát do týdne florbalové tréninky.

Koníček za tisíce

Pronájem haly není nic levného, hodina stojí od dvou do čtyř tisíc. Záleží na čase, v jakém si chtějí ledovou plochu zamluvit. Stejně tak půjčení výstroje, které stojí okolo tisícikoruny. „Táta za mlada hrával hokej, takže když se naše úroveň začala zvedat, našel jsem jeho výstroj, která léta ležela na chalupě,“ říká Tejnor, který díky tomu oproti ostatním spoluhráčům ušetřil. „Je trochu ožraná od myší, ale funkční,“ směje se.

I Kohout neváhá svému koníčku obětovat tisíce korun ročně. V první sezóně, kdy nakupoval výstroj a jezdil s týmem na přátelská utkání, utratil prý okolo 90 tisíc. Nyní za tréninky a zápasy platí zhruba dva tisíce měsíčně. „Stojí to za to. Nejsem nijak zvlášť dobrý, ale strašně mě to baví a navíc se aspoň nějak hýbu,“ dodává Kohout.

VIDEO: Muže víc láká panák alkoholu než velikonoční pomlázka

VIDEO: Muže víc láká panák alkoholu než velikonoční pomlázka

VIDEO: Muže víc láká panák alkoholu než velikonoční pomlázka

Generace20
+
VIDEO: Muže víc láká panák alkoholu než velikonoční pomlázka

VIDEO: Muže víc láká panák alkoholu než velikonoční pomlázka

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

04. 04. 2015

Hody, hody, doprovody. Většina kluků se říkanku učí odmala, aby ji potom recitovali při šlehání dívek pomlázkou. Velikonoční zvyk je známý už od našich dědečků a babiček. Některé vesnice tradice stále dodržují, ale místo vajíček si muži častěji odnášejí domů alkohol v krvi.

Upletená pomlázka z mladého vrbového proutí patří k hlavním symbolům Velikonoc. Dívky několik dní i týdnů zdobí voskem, barvou nebo bavlnkami kraslice pro koledníky. V některých vesnicích nebo malých městech zvyky přetrvávají. Čím dál tím více se však z Velikonoc vytrácejí tradice a dívky hostí starší koledníky panákem.

Roman Záboj z vesnice Lhota Rapotina u  Blanska takto svátky slaví. „Dnes si maximálně koupíme s kamarády pomlázku a koledujeme jenom v rodině. Neudržujeme se sousedy tak dobré vztahy,“ líčí Záboj. Poté jde s chlapy popít do místní hospody. Podle jeho slov je to jejich novodobější tradice.

Jeho slova potvrzuje i Markéta Badalová, která vyrůstala na Moravě. „Všímám si, že ubývá koledníků,“ říká. Podle ní přijdou svátky zábavné jen dětem, protože mládež v pubertě je už líná pro zvyky něco udělat.

Někde tradice přežívá

I přesto jsou místa, kde se zvyklosti udržují. „Velikonoce u nás význam neztrácí. Nestačí mi ani padesát kraslic, chodí jak malí tak velký koledníci, vypráví Hana Svobodová z obce Ctiněves u Litoměřic. Dále dodává, že si dospělí muži neodpustí panáka, ale přiměřeně.

Se Svobodovou souhlasí i Jan Mroviec ze Svítkov u Pardubic. Každý rok si vezme do ruky pomlázky a společně s kamarády chodí po vesnici. „Děti dostanou kraslice  a nějaké cukrovinky a starší jednoho symbolického panáka,“ vypráví Mroviec.

Dále dodává, že má tyto tradice rád, protože na nich vyrostl a k Velikonocům patří. Svátek nemá pouze duchovní podtext, ale slavil se během něho příchod jara. Velikonoce jsou především křesťanský svátek, na což se zapomíná.

Díky pedagogice montessori jsou děti více společenské, shodují se rodiče

Díky pedagogice montessori jsou děti více společenské, shodují se rodiče

Díky pedagogice montessori jsou děti více společenské, shodují se rodiče

Generace20
+
Díky pedagogice montessori jsou děti více společenské, shodují se rodiče

Díky pedagogice montessori jsou děti více společenské, shodují se rodiče

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

03. 04. 2015

„Pomoz mi, abych to dokázal sám“ – právě tak zní motto vzdělávacího systému montessori. I v České republice je několik zařízení, které tuto metodu učení nabízí i těm nejmenším. Takové školky pracují se speciálními pomůckami, které rozvíjí hrubou i jemnou motoriku a vedou k samostatnosti. Rodiče si pochvalují, že jsou děti díky této pedagogice více komunikativní, samostatné a rády se hrají s ostatními.

Ve školkách využívajících pedagogiku montessori jsou třídy rozděleny do několika vzdělávacích oblastí. Děti si mohou vybrat smyslovou, jazykovou, výtvarnou, vědeckou, praktickou či matematickou oblast. Většina pomůcek je volně vystavená v policích a děti si vybírají, s čím a s kým si chtějí hrát. S touto svobodou je však spojená i zodpovědnost. „Každá pomůcka je v polici jen jednou. Pokud ji tedy děti chtějí, musí se domluvit či počkat,“ popisuje systém ředitelka mezinárodní školky Duhovka Michaela Hrivňáková.

Důležité je rozvíjet smysly

Vzdělávání montessori podporuje přirozený zájem dítěte a pomáhá mu si získané znalosti zafixovat a utvářet si vlastní úsudek. Systém vypracovala na počátku 20. století italská lékařka Maria Montessori, která vystudovala medicínu a filozofii. Zaměřila se především na rozvíjení smyslových pomůcek a jejich použití ve vzdělávání. Například při výuce matematiky děti nejprve počítají různě dlouhé tyče, které představují čísla, a teprve poté k nim přiřazují abstraktní číslice. V České republice se tento systém začal uplatňovat v 90. letech minulého století.

„Před tím, než šel náš syn do školky, nebyl moc společenský. Od známých jsme se dozvěděli o systému montessori a na základě kladných referencí jsme se rozhodli, že to zkusíme. Rafael je teď mnohem více komunikativní a pozorujeme u něj velký zájem o nejrůznější aktivity,“ popisuje své zážitky se školkou Duhovka Jaroslava Ondrášová. Přestože předchozí zkušenost s jinými školkami nemají, připisují tento posun ve vývoji právě pedagogice montessori.

Podobný názor má také další z maminek Helena Ducháčková. „Montessori nám dává především radost z chození do školky a spoustu nových zkušeností s pracovními pomůckami, které nám naše dítě nadšeně popisuje hned, jak přijde domů,“ říká. Dodává, že často pozoruje, jak se děti snadno učí, během toho, když si spolu hrají.

Školky jsou drahé

Pokud chtějí rodiče dát dítě do takové mateřské školy, ne vždy ji mají v dosahu svého bydliště. Právě tato skutečnost je největším problémem zařízení s pedagogikou montessori. Snazší to podle speciální pedagožky Stanislavy Šimkové mají například rodiče v Itálii, kde tato forma výuky byla založena a je tedy více rozšířená. Dalším úskalím je finanční stránka tohoto vzdělání. Většina zařízení využívajících tuto pedagogiku nabízí také výuku cizích jazyků, zejména angličtiny. I proto rodiče za umístění svých dětí do takové školky zaplatí až dvacet tisíc korun měsíčně.

„Pro učitele jsou diplomované kurzy montessori pedagogiky finančně náročné, stojí přibližně třicet tisíc korun, což je pro některé zájemce nedostupné,“ uvádí Šimková. Také pořízení speciálních pomůcek je pro školky velmi nákladné. Například cena kompletní matematické sady se může vyšplhat až k devíti tisícům korun.

Učitelé jako průvodci

Učitelé hrají v montessori systému roli průvodců a snaží se rozpoznat, v čem konkrétní dítě v danou chvíli vyniká. „Děti si vybírají pomůcky sami. Když však učitel rozpozná, jakou má dítě senzitivní fázi, nabídne mu co největší množství materiálů a pomůcek z dané oblasti,“ říká Hrivňáková a dodává, že se děti tímto způsobem učí rychleji a s radostí.

„Abychom také přispěli k rozvoji našeho dítěte a pochopili principy, na kterých tato pedagogika stojí, zúčastnili jsme se s manželem několika montessori kurzů,“ uvádí Ducháčková. Popisuje také, že díky této zkušenosti mohou podporovat aktuální zájem dítěte i doma. Se školkou také často spolupracují. „Pravidelně chodíme na akce, které školka pořádá. Dozvíme se tam, jak se našemu dítěti vede,“ uzavírá Ducháčková.

Nejlepší sebeobrana dívek? Vzít nohy na ramena

Nejlepší sebeobrana dívek? Vzít nohy na ramena

Nejlepší sebeobrana dívek? Vzít nohy na ramena

Generace20
+
Nejlepší sebeobrana dívek? Vzít nohy na ramena

Nejlepší sebeobrana dívek? Vzít nohy na ramena

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

02. 04. 2015

„Slečno, co tak sama?“ Takovou větu už pár dívek slyšelo. V málo případech ji však vyslovil sympatický a střízlivý kluk bez postranních úmyslů. Jak předejít nebezpečným situacím a ubránit se případnému násilníkovi jsem si vyzkoušela na hodině bojového umění Wing Tsun.

Dívky nemohou spoléhat na prince na bílém koni, který je zachrání před útočníkem. Měly by zvládat aspoň lehkou sebeobranu, která jim zajistí čas na útěk. Po půl hodině bojového umění Wing Tsun jsem už samá modřina. S kamarádkou Alžbětou  jsme nevěděly, že půjdeme hned tvrdě do sebe a všechny chvaty si vyzkoušíme v plné rychlosti. Rána do rukou a klíčních kostí. Připadám si jako boxovací pytel, který visí hned vedle mě. Na chvíli mám od boxování otupělé prsty.

Trenér Jiří Schwertner dává příklady ze života. „Jak se zachováte, když se k vám blíží útočník?“ zeptá se. První věc, co z nás vypadne, je, že co nejrychleji utečeme. K našemu překvapení říká, že to není špatný nápad. Tedy, pokud se jedná o opilého a nemohl by nám stačit.  Hlavní je zneškodnit útočníka na pár vteřin a mít tak čas utéct do bezpečí. Nejhorší situace nastane, pokud vás obejme, ale i z toho se dá rychle dostat. Stačí jen být pružná a včas zareagovat.

Výuka končí pár cviky a kolečkem. Všichni stojíme v kruhu, v jehož středu je jeden z nás s chrániči. Úkol je jasný, zneškodnit ho pěstmi nebo kopem a rukou. Koukneme na sebe s kamarádkou a je nám jasné, že jsme v pěkné kaši. Když přijde řada na kamarádku arogantně zakřičí: „Hej kámo, dobrý jo?“ I když útočníka pobaví, asi ji to moc neochrání.

Zařvat z plných plic

Při ukázkách jsem obětním beránkem, protože mám menší postavu a tím pádem jsem snadným cílem. „Pořádně zařvi, ne jak pískle,“ hecuje nás trenér. Ze všech sil na trenéra řveme. Jedním krokem se přibližujeme a prudce ho odstrkujeme, pak se od něj odrazíme zpět. Hlavní je nepřipustit si ho na délku ruky k tělu.

Zatímco si s kamarádkou hrajeme na útočníka a obránce, náš trenér dává povely lidem, kteří se tomuto bojovému umění věnují už delší dobu. Mezi nimi je i jednoruký muž, který právě svalil k zemi dvakrát tak většího a silnějšího chlapa. To nás nabudilo, že to přeci musíme zvládnout taky. „Chce to trénink, holky, já už sem chodím pár let,“ uklidňuje nás dotyčný muž.

I když celá bolavá a ochraptělá, jedu domů s větší sebedůvěrou. Hned druhý den si všechno zkouším na kamarádovi, který je o hlavu vyšší. Dokážu ho velmi snadno odstrčit, i když mě vždycky přepral. Musím říct, že jedna hodina sebeobrany dokáže zvednout sebevědomí.

Kvůli pozdnímu vydání víza mi uletělo letadlo, říká student

Kvůli pozdnímu vydání víza mi uletělo letadlo, říká student

Kvůli pozdnímu vydání víza mi uletělo letadlo, říká student

Generace20
+
Kvůli pozdnímu vydání víza mi uletělo letadlo, říká student

Kvůli pozdnímu vydání víza mi uletělo letadlo, říká student

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

01. 04. 2015

Cestování představuje pro většinu lidí plno zážitků. Do některých zemí ovšem turisté potřebují vízum. Při vyřízení však může nastat komplikace, pokud ambasáda nevystaví povolení včas. V takovém případě může člověk přijít o dovolenou.

K vycestování do zahraničí často nestačí jen koupě letenky. Některé země vyžadují víza. Obtíž s jejich vyřízením nastává pokud stát nemá své zastoupení v zemi odjezdu. V takovém případě musí turista svůj pas odeslat nebo vyjet na zahraniční velvyslanectví. Variantou může být i využití agentury, která za poplatek pomáhá vízum zajistit. Riziko je, že agentura nemůže povolení garantovat.

Situaci, kdy se komunikace mezi úřady zpozdila a skončila zmeškaným letadlem, zažil student Matěj Šimek. Ten si loni v létě naplánoval cestu do Ázerbájdžánu. Povolení si objednal osm týdnů dopředu přes agenturu, což je delší doba, než doporučuje ministerstvo zahraničí v hlavním městě Baku. „O celém průběhu mě společnost, kterou jsem oslovil, informovala, ovšem týden před odletem jsem vízum stále neměl,“ líčí student.

Agentury, které vyřizování víz nabízejí, mohou představovat pro cestovatele lehčí variantu, jak povolení získat bez osobní časově ztráty. „Předem ovšem zákazníky upozorňujeme, že my vízum nevydáváme, ale poskytujeme komunikační servis s ambasádou a snažíme se minimalizovat nevydání víza,“ informuje pracovnice z infolinky víza.cz, která nechtěla uvést své jméno. Rozhodnutí, jestli povolení člověk dostane záleží pouze na žádaném státu.

Rozhoduje ambasáda

V případě Matěje Šimka mu agentura sdělila, že je obvyklé, když vyřizování víza trvá, jelikož ho nevydávají na velvyslanectví v Česku. Vše se odesílá elektronicky přímo do Baku. Povolení nakonec obdržel ovšem až pět hodin po odletu letadla. „Důvodem bylo údajné zdržení na ministerstvech zahraničí a vnitra v Baku, přes které žádost musí projít,“ uzavírá Šimek, který kvůli pomalému jednání úřadů neodletěl.

Doba projednání žádosti a ceny povolení jsou v každém státě individuální. Nejčastěji však trvá vydání dva až tři týdny a ceny se pohybují od tří set do šesti a půl tisíc korun. Doporučením agentur je, nekupovat si letenku dříve, než člověk náležité povolení dostane. Může se totiž stát, že doklad k vycestování turista neobdrží včas nebo ho nezíská vůbec.

Nutností pro žádost o vízum je platný cestovní pas, který musí být účinný ještě šest měsíců po výjezdu z cílové země. Navíc je třeba, aby cestovní doklad byl strojově čitelný a měl biometrické údaje, tedy rozpoznání otisku prstu a obličeje. Některé země jako například Čína nebo Rusko vyžadují mimo povolení i zvací dopis, pasovou fotografii a v případě Číny i detailní itinerář cesty.

Fanoušci hlásí: Pokřiky bychom měli vymýšlet my

Fanoušci hlásí: Pokřiky bychom měli vymýšlet my

Fanoušci hlásí: Pokřiky bychom měli vymýšlet my

Generace20
+
Fanoušci hlásí: Pokřiky bychom měli vymýšlet my

Fanoušci hlásí: Pokřiky bychom měli vymýšlet my

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

31. 03. 2015

Rozšířit repertoár chorálů znějících na tribunách při zápasech národního týmu. Takový je důvod, proč Fotbalová asociace České republiky vyhlásila soutěž o nový pokřik. Finálové návrhy, ze kterých mohou lidé vybírat ten nejlepší, ale podle některých zní jako slogany hodící se možná tak na autobus.
Finálové pokřiky v soutěži FAČR:

1. Na hřišti je domov můj
2. Žádný Čech neztrácí dech
3. Vy jste naše srdce, my jsme vaše krev
4. Nejste tady sami, my bojujem s vámi
5. Všichni v řadě, vlítnem na ně
6. Český lev, aby vyhrál, plive krev
7. Dát do toho všecko, to je prostě Česko
8. Česko, dá do toho všecko
9. Bojuj! A řvi! Jako čeští Lvi!
10. Zelená je tráva, fotbal to je hra. Vrba si to dává, Česko vyhrává
11. Na tý louce zelený, vyhrávaj šampioni. Pase je tam Pááável Vrba, Pááável Vrba, Pááável Vrba. Češi-Češi-Češi!
12. Z dálky je slyšet řev – to dnes hraje Český Lev! (Naše srdce pro vlast bijí, budou bít i ve Francii!)
13. Jeden národ, malá zem, s českým srdcem vyhrajem
14. Jeden tým a jeden sen, společně to vyhrajem
15. Chci vidět sílu, chci slyšet řev, ukaž, že jsi Český Lev/alternativně „ukaž, že je v tobě Lev“
16. Všichni ví, že máme srdce lví
17. Bij se jako lev – slzy pot a krev
18. Malá země, velká síla (víra), český srdce neumírá
19. Dáme góla, dáme dva, pak se sejdem u piva
20. Čech! Čech! Čech! Světu bere dech
21. Jedna, dva, srdce lva
22. Hra nám roste do krásy, páč máme dva ocasy
23. Kopačky jsou na to, ať je doma zlato
24. Hou, hou, hou – Češi bojujou

Kdo neskáče, není Čech. Oblíbený pokřik, který chce Fotbalová asociace České republiky (FAČR) trochu upozadit. Vyhlásila totiž soutěž o nový chorál, který by měl znít z hrdel fanoušků českého národního týmu. „Žádný pokřik se neruší. To vůbec ne. Hledáme jen další alternativy, abychom rozšířili repertoár,“ vysvětluje Ondřej Lípa, ředitel Oddělení komunikace a informačních technologií FAČR, z jakých pohnutek soutěž vznikla.

Osloveným fanouškům ale tato iniciativa nepřijde šťastná. V jejich hodnocení celé akce se až příliš často objevuje slovo „směšné“ a ani jeden se do soutěže nezapojil. „Zastávám názor, že chorály a pokřiky se nedají vybírat na základě marketingových kampaní,“ uvádí fotbalový fanoušek Daniel Peterka. Zatímco na klubové scéně podněcuje vymýšlení nových chorálů fanklub, u reprezentace tomu tak není. „Proto jsme zvolili tuhle variantu,“ říká Lípa.

Virální akce na jedničku

Až prý bude existovat fanklub národního týmu, který bude sám podněcovat další fanoušky k vytváření nových pokřiků, FAČR bude spolupracovat s ním. „Nyní je to iniciativa do pléna, aby nad tím lidé začali přemýšlet. To je víceméně náš impuls,“ uvádí Lípa. Jako snahu navázat bližší kontakt s fanoušky celou soutěž vnímá i fotbalový příznivec Tomáš Már. „Je to roztomilý PR podnik. Virální akce za jedna,“ myslí si.

Právě soutěž ale podle něj fanoušky ke spolupráci nenaláká. A to kvůli čtyřiadvaceti finálovým pokřikům, které jsou „komické“. Fanouškovi Radku Šamšovi připadají některé chorály dokonce nevkusné. „Kdyby se z nich měl vybírat slogan na autobus, tak to už je jiná. V tom případě bych měl dilema, pro co hlasovat,“ říká.

Otázkou tedy zůstává, zda ze soutěže vůbec něco vzejde. Několik vybraných chorálů se na tribuny a k lidem dostane. „Do praxe je na stadionu uvedou hlasatelé. Chceme je zakomponovat do komunikace s publikem,“ vysvětluje Lípa. Podle Peterky se na tribunách chytí hlavně pokřik „Hra nám roste do krásy, pač máme dva ocasy“. Myslí si, že ho budou lidé řvát ze srandy.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“