Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

Generace20
+
ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

25. 05. 2015

Mnohodenní čekání fanoušků před soukromou nemocnicí v Londýně, sázky na pohlaví i jméno královského přírůstku a euforická nálada. To vše doprovázelo narození druhého potomka prince Williama a vévodkyně Kate. Páru se 2. dubna v ranní hodinách narodila dcera, kterou pojmenoval Charlotte Elizabeth Diana. Obyvatelé Anglii hodnotí tuto událost jako radostnou. A oslavné rozpoložení strhlo nejen Angličany.
11256539_10205660919035166_95653083_n_opt

Olivia Boertjeová (21) anglická studentka

 

Po schválení legislativy v roce 2011 se princezna Charlotte může stát královnou Velké Británie. Předběhla tím pádem prince Harryho a posunula ho na 5. místo následníků britského trůnu. Její narození pro mě tedy znamená především určitý symbol rovnocennosti mezi muži a ženami. Za důležité také považuji fakt, že třetí křestní jméno princezny je Diana. Tímto způsobem tak bude pokračovat odkaz zesnulé matky prince Williama.

11256517_10205660690149444_1116006218_n_opt (1)

Apolena Ondráčková (21) Češka studující v Anglii

Myslela jsem si, že narození nového potomka královské rodiny pro mě bude naprosto nezajímavá událost. Přeci jenom je to novorozeně jako každé jiné. Ještě teď jsem ale překvapená, jak mě dokázalo nadšení a radost mýchbritských přátel strhnout. Musím přiznat, že jsme seděli v obývacím pokoji a koukali celý den na živé vysílání. S napětím jsme čekali, až konečně rodina s novou princeznou vyjdou před londýnskou nemocnici. Ta atmosféra byla jedinečná. Monarchie a tradice spojují Velkou Británii a narození princezny především oživuje hrdost a vlastenectví.

 

11216405_10205660919635181_1012323283_n_opt

Thea Bonioliová (21) Italka studující v Anglii

Byl to vzrušující okamžik. Britská princezna je dítětem,které bude mít možná jednou příležitost ovlivnit chod celé země. Především představuje budoucnost britskémonarchie. Narození Charlotte Elizabeth Diany bychom mohli přirovnat k nové kapitole královské rodiny. Je to důležitý moment, který propojuje dlouholetou britskou tradici s nekonvenční přítomností, jelikož matka princezny není urozeného původu.

 

10361462_10152964284927850_5669297288744144368_n_opt

Harry Sayer (20) britský student

Narození nové princezny je skvělý přínos pro monarchii. Rozšiřuje se tak mladá rodina prince Williama. Fakt, že se narodila dívka, je důležitý především v kontextu s novou legislativou, která umožňuje, aby i žena mohla být následovnicí trůnu. Jsem si jist, že pod dohledem celého moderního světa se z princezny stane ikona mladých dívek, stejně tak, jako se to nyní odehrává i u její matky. Vše, co si vévodkyně Kate obleče, je druhý den v obchodech vyprodané. Bude také zajímavé sledovat, jaké budou její kroky při výběru povolání v porovnání s následovníky mužského pohlaví, kteří jsou ve službách armády.

 

Hrdina filmu Jimmyho tančírna chce zajistit Irům lepší život

Hrdina filmu Jimmyho tančírna chce zajistit Irům lepší život

Hrdina filmu Jimmyho tančírna chce zajistit Irům lepší život

Generace20
+
Hrdina filmu Jimmyho tančírna chce zajistit Irům lepší život

Hrdina filmu Jimmyho tančírna chce zajistit Irům lepší život

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

22. 05. 2015

Režisér Ken Loach, který natočil filmy jako Jmenuji se Joe nebo Sladkých šestnáct let, přichází do českých kin s novým snímkem Jimmyho tančírna. Hlavní hrdina Jimmy Gralton se provinil proti Irsku pouze tím, že chtěl chudším lidem zajistit lepší život plný zábavy a splnit jim jejich sny. Film se zakládá na skutečném příběhu volnomyšlenkáře a aktivisty během Irské občanské války ve dvacátých letech minulého století.

Splnit si sny a zažít v hrozné době trochu té radosti je hlavním motivem celého filmu. Jimmy, kterého ztvárnil Barry Ward (Song for Amy nebo The Claim) založí tančírnu, kde si lidé mohou zatančit, zasportovat nebo se vzdělávat.

Kvůli problémům v Irsku, které se zmítá na pokraji občanské války, je nucen odjet do Ameriky. Po deseti letech se vrací, jeho dílo je pryč a lidé jsou zdeptaní. Irská hudba plná emocí přidává snímku na dramatičnosti a dokresluje tehdejší náladu v irské společnosti.

Jimmy je příklad muže, který bojuje za lepší společnost, ať to stojí, co to stojí. Jsou mu kladeny překážky jak od církve a státu, tak i od lidí, kteří nemají stejný názor. I přes to, že ho stíhají a neustále ho chtějí za něco zavřít, se hlavní hrdina nevzdává a pokračuje ve znovuotevření tančírny.

Od začátku filmu si Jimmy získá divákovy sympatie. Nic ho nezlomí a bojuje za ostatní. Tančírna není jen obyčejná místnost, je to srdce a duše Irů, kteří mají chuť žít. A i přes zákaz rodiny nebo místního kněze, který je na bohoslužbě jmenovitě označuje za „antikristy“, jdou za svým snem. Jejich síla, a to nemyslím fyzická, je ohromná.

Vzplanutí po deseti letech

Film má dva velmi emoční momenty, jedním z nich je vztah Jimmyho s jeho první láskou, která se za tu dobu, co byl on pryč, vdala a má i děti. Jejich vztah je složitý, na obou je vidět, jak se i přes to všechno stále milují, a znovu se rozhořela jejich láska. Brání jim však závazky. Jejich silná náklonnost je nejlépe vidět ve scéně, kdy se zamknou v tančírně, a za svitu měsíce bez hudby tančí.

V britsko-irsko-francouzském filmu se diváci mohou zaposlouchat do irského dialektu a těšit se na méně známé herce, kteří jako by vypadli z dvacátých let minulého století.Drama nabízí surovost tehdejší doby, kdy vojáci uhodí zbraní i ženu, která jim klade odpor. Zároveň i britský humor, který je podáván sice po kapkách, ale ve správný čas. Jak to dopadne s Jimmym a jeho sny mohou diváci shlédnout v kinech, kde měl film premiéru 7. května 2015.

Pražskou náplavku bavila exhibice extrémních sportů

Pražskou náplavku bavila exhibice extrémních sportů

Pražskou náplavku bavila exhibice extrémních sportů

Generace20
+
Pražskou náplavku bavila exhibice extrémních sportů

Pražskou náplavku bavila exhibice extrémních sportů

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

20. 05. 2015

Létající muži nad hladinou, exhibice závodních speciálů i kajutových lodí. Výstava Lodě na vodě již posedmé ovládla břehy Vltavy v centru Prahy. Náplavku zaplnili vystavovatelé z celého světa a přilákali stovky lidí. Návštěvníky bavila hlavně přehlídka extrémních sportů.

Vzrušené výkřiky a potlesk. Stovky diváků na pražské náplavce takto oceňují kousky, které předvádějí akrobaté oblečení v neoprénu. Ti se vznášejí nad hladinou Vltavy díky tryskám, do kterých je voda vháněna pomocí vodních skútrů. Provádějí kotrmelce, různě se točí a skáčou jako delfíni. „Paráda!“ baví se asi šestiletý chlapec, který od létajících mužů nemůže odtrhnout oči. A není sám.

Exhibice těchto dvou adrenalinových sportů – flyboardingu a hoverboardingu, přitahuje pozornost snad všech návštěvníků výstavy Lodě na vodě. Flyboardisté mají trysky připevněné přímo k nohám, kdežto hoverboarding využívá prkno. „Nikdy jsem nic takového neviděla. Vypadá to zábavně, někdy bych si to chtěla zkusit,“ říká návštěvnice Zuzana Sládková.

Jen blázen by to řídil

Co by si ale nevyzkoušela, je řídit loď, která dosahuje rychlosti až 200 kilometrů za hodinu. Na vodní hladinu totiž po akrobatických kouscích vyjíždějí právě rychlostní čluny, které jsou velmi podobné formulím. „Do toho by si snad vlezl jen blázen,“ poulí Sládková oči na právě projíždějící trojici závodních speciálů. Dva z nich, ve kterých borci sedí v uzavřeném kokpitu, řídí čeští reprezentanti Tomáš Hrbáček a Michal Hönig. Třetí, v němž se leží, prohání bronzový muž ze světového šampionátu David Loukotka.

I tuto předváděčku provázejí nadšené výkřiky. Zvláště, když závodníci naschvál projíždějí co nejblíže k oběma břehům a člověk má pocit, že stačí jen natáhnout ruku, aby se projíždějících lodí dotkl. „Skvělý zážitek. Chtěl bych vidět závody, to musí být šílenost,“ uvádí Tomáš Novák. Výstavu si díky těmto exhibicím extrémních sportů užívá. „Stánky mě moc nezajímají, ale takové čluny a létající chlápky jen tak nikde neuvidíte,“ vysvětluje.

Na Smíchově byli profesionálové

Rašínovo nábřeží, kde je umístěna část výstavy nazvaná Dovolená v přírodě, je lidmi úplně obložené a jen těžko se mezi nimi prochází. Prohlíží si stánky s občerstvením, oblečením a s vybavením vhodným pro kempování či túry. Na náplavku je vylákalo teplé slunečné počasí. A možná i fakt, že na tomto břehu je vstup zadarmo.

Na protější Smíchovské pláži, kam se lidé dostávají na přívozu, je volněji. Tato strana řeky je totiž zpoplatněná. „Nechápu moc proč. Kromě toho, že tu mají základnu extrémní sporty, tady není moc co k vidění. Jen lodě, které v přehlídce stejně vidí i lidé na druhé straně,“ myslí si Novák. Karolína Hanzelínová z oddělení Reklamy a propagace výstavy to ale vysvětluje: „Výstava na smíchovské straně je více určena pro profesionály. Na Rašínově nábřeží byla sekce Dovolená v přírodě, která je určena pro širokou veřejnost, rodiny s dětmi a všechny, kteří rádi tráví čas v přírodě a u vody.“

Anketa: Jaké pocity ve vás dnes vyvolává druhá světová válka?

Anketa: Jaké pocity ve vás dnes vyvolává druhá světová válka?

Anketa: Jaké pocity ve vás dnes vyvolává druhá světová válka?

Generace20
+
Anketa: Jaké pocity ve vás dnes vyvolává druhá světová válka?

Anketa: Jaké pocity ve vás dnes vyvolává druhá světová válka?

Generace20

Autor: Anna Zemanová

19. 05. 2015

Strach, úzkost a vztek. Takové pocity se probouzejí v mladých, když pomyslí na druhou světovou válku. Studenti doufají, že podobný masový konflikt se již nikdy nebude opakovat. I po uplynutí sedmdesáti let od konce tohoto celosvětového střetnutí není lidem válka lhostejná.
40704_1415445304529_1068093_n_opt

Vojtěch Blažek,      24 let

Tato událost vyvolává především strach. Druhá světová válka odhalila hrůznou pravdu o člověku. Odhalila, čeho všeho je člověk schopen, a jak málo stačí k tomu, aby se lidstvo stalo nelidským. Ukázala také, jak snadno lze ovlivnit masu lidí. Na počátku přece stačilo, aby lidi dostali práci a jídlo. Je potřeba tyto události znovu a znovu zkoumat, aby se zamezilo jejich opakování.

10173710_857433447616956_6930647200320224929_n_opt

Zuzana Čuhaničová, 21 let

Depresi z toho, jaká to byla pro běžné lidi bezmoc. Vztek, že v civilizovaných zemích mohlo něco takového vypuknout a že se tolik lidí nechalo zfanatizovat. Lítost pro takové množství nevinných mrtvých. Strach, že nás něco podobného čeká, protože lidstvo se ze svých chyb nedokáže poučit. Naději, že i mezi bandou blbců se vždy najde někdo statečný, kdo se nebojí bojovat za pravdu a pomáhat lidem v nouzi i za cenu vlastního života.

lenka_opt

Lenka Novotná,      23 let

Budí ve mě pocit úzkosti, vzteku a zároveň lítosti. Když se toto téma někde začne rozebírat, sevře se mi v krku a trvá mi opravdu dlouho, než na to přestanu myslet. Navštívila jsem koncentrační tábor v Osvětimi a nikdy nezapomenu na to, co jsem tam viděla. Nikdo nemůže pochopit, co se tam tenkrát odehrávalo.  Jediné v co doufám, že lidé dostanou rozum a nikdy víc se toto nebude opakovat.

MARIE_opt

Marie Zajíčková,    20 let

Druhá světová válka a vlastně všechny války ve světě ve mne probouzejí pocity strachu. Je to strach z lidí. Války jsou nejjasnějším důkazem toho, kam může vést lidská nenávist a touha po moci. Oba tyto faktory jsou pořád mezi námi. A sílí. Když se podívám, co se děje ve světě, říkám si, radujeme se z výročí konce druhé světové války, ale nepropásli jsme začátek té třetí?

PEPÍK_opt

Josef Vostracký,     22 let

Stísněné pocity, protože to byl nejhorší konflikt v historii lidstva a činy, kterých byli někteří lidé schopní, jsou pro mne absolutně nepochopitelné. Tato událost také zamíchala dějinami, pro nás tak fatálním způsobem, že nás uvrhla na čtyřicet let do dalšího totalitního režimu. Ten dokonal zkázu naší lidskosti, morálky a poznamenal tisíce životů.

Brambory a maso jsme pašovali příbuzným do Prahy, říká pamětník 2. světové války

Brambory a maso jsme pašovali příbuzným do Prahy, říká pamětník 2. světové války

Brambory a maso jsme pašovali příbuzným do Prahy, říká pamětník 2. světové války

Generace20
+
Brambory a maso jsme pašovali příbuzným do Prahy, říká pamětník 2. světové války

Brambory a maso jsme pašovali příbuzným do Prahy, říká pamětník 2. světové války

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

18. 05. 2015

Příchod německých vojáků zastihl tehdy desetiletého Vladimíra Vomáčku (86) při cestě do školy. Jako kluk ze samoty nedaleko středočeského města Sedlec – Prčice vzpomíná na krutou dobu, poslouchání zakázaného rozhlasu a tajné pěstování potravin pro hladovějící příbuzné z Prahy.

Co jste dělal 15. března 1939, v den, kdy přišli Němci?
Šel jsem do školy, do vesnice Nadějkov a viděl, jak se vojáci ubytovávají v zámku a pochodují po náměstí. Později tam také bylo sídlo Hitlerjugend, vybrané německé děti, kterým byla od mala vštěpována ta jejich ideologie. Vzpomínám si, že měly krátké kožené kalhoty, za opaskem nůž, upravení a vždy spořádaně pochodovaly. Nám jako dětem se to náramně líbilo. Nevěděli jsme, co je to za zvěrstvo.

Kdo vám jako dítěti oznámil, že Československo je okupováno?
Rodiče. U nás se politizovalo dost, vše jsem věděl. V té době mi bylo deset let , takže jsem už situaci dokázal trochu pochopit. Později jsme doma poslouchali vysílání rádia z Londýna, takže byl dobrý přehled o frontě a tom, co se děje doopravdy ve světě, protože jinak bychom se vůbec nic nedozvěděli.

Neměli jste kvůli tomu problémy?
Byl to strach, ale zároveň obrovské nadšení a euforie, když jsme slyšeli o prvních porážkách nacistů. Jeden vždy hlídal venku, protože kdyby to zjistili Němci, tak nás na místě popraví. Můj otec se kamarádil s legionářem z první světové války, který bydlel v takové chaloupce na samotě, kousek od nás. Společně si nakreslili mapu Evropy a podle hlášení z rádia na ní zaznamenávali frontovou linii. V roce 1940 se vsadili, že Němci se zastaví až před Moskvou, a skutečně to tak dopadlo.

Jak vnímáte válku teď, s odstupem sedmdesáti let?
Pořád stejně. Bylo to nesmírně kruté období. Lidé měli hlad. Dnes si nikdo nedovede představit, že by měl hlad a neměl se kde najíst. Na venkově jsme se naštěstí měli ještě dobře.

Dobře?
Mohli jsme vždy mít jenom kilo potravin na jednoho člověka, a to ještě obilí a podobné věci. Žádné maso. Tady na vesnici se ale ledacos schovávalo, zakopávali jsme vajíčka a brambory do země na louce. Tak velkým hladem jako ve městě jsme netrpěli. Když někdo choval prase, tak riskoval popravu. To se nesmělo.

Chovali jste ho?
Samozřejmě. Schované ve stodole a zabijačka byla přes noc. Byli jsme na samotě, takže si nás nikdo moc nevšímal. Ve vesnici by to mohlo být horší, protože spoustu lidí s Němci sympatizovalo. Otec měl dva bratry v Praze, kde byla hrozná bída. Tam si na balkoně nikdo nic nevypěstuje, jako tady na venkově. Takže jsme jim tam vozili jídlo.

Neodhalili vás?
Němci nestíhali hlídat vše. Na zahradě jsme toho spoustu vypěstovali a schovali. Pak potraviny vozili po několika bramborách a balíčku masa v malém kufru vlakem. Tak, aby to bylo co nejméně nápadné a při tom všichni trnuli strachy, ale nemohli jsme je nechat hlady.

Měl jste s Němci nějaký konflikt?
Já osobně ne, bylo mi šestnáct let, když válka skončila a celá rodina okupaci přežila ve zdraví. Ale dodnes si vzpomínám, jak je přes půl stránky v novinách článek jmen. Ti lidé nesouhlasili s Protektorátem Čechy a Morava. Pod textem bylo pak tučně napsáno – rozsudek vykonán ihned. Zastřelili je. Jako bych to viděl dnes a stejně tak si vybavuju i chvíli, kdy Němci odešli.

A co vám utkvělo v paměti z té chvíle nejvíc?
Napřed byly takové zvěsti, že jde Němcům opravdu do tuhého a blíží se konec války. Navíc jsme to měli podložené tím, co říkali v rádiu. Z ničeho nic začalo utíkat hrozně moc lidí, stovky, hlavně tedy Němců nebo Čechů, kteří s nimi měli něco společného. Strašně se báli Rusů.

Kdy se k vám Rudá armáda dostala?
Zhruba v polovině května. Přišlo k nám pět hladových vojáků. Mamka jim uvařila vajíčka, najedli se a začali prolézat celý dům. Ve stole našli revolver, který měl otec celou válku schovaný. Jeden ho vytáhnul a nabil, a tak dlouho se s tím druhým o zbraň přetahovali, až vystřelila. Jednomu vojákovi to ustřelilo palec na ruce a dodnes mám na půdě zrcadlo, kde je díra od té kulky.

Jinak se chovali slušně?
Naprosto. Lidi byli z Rusů nadšení. Ta proruská nálada začala ochabovat až po komunistickém puči v roce 1948. Za osudovou chybu Ruska ale považuji srpen 1968. Lidi je oslavovali a tímto se vše změnilo. I navzdory tomu si jich ale vážím. Nedá se jim upřít, že nás osvobodili právě oni.

Připadala jsem si jako na stadionu, říká návštěvnice hokejové fanzóny

Připadala jsem si jako na stadionu, říká návštěvnice hokejové fanzóny

Připadala jsem si jako na stadionu, říká návštěvnice hokejové fanzóny

Generace20
+
Připadala jsem si jako na stadionu, říká návštěvnice hokejové fanzóny

Připadala jsem si jako na stadionu, říká návštěvnice hokejové fanzóny

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

16. 05. 2015

Snad každý hokejový fanoušek by si přál být v hale a vidět na vlastní oči, jak český národní tým bojuje na domácím světovém šampionátu. Ne každému se to ale poštěstí. Užít si atmosféru s dalšími fanoušky, napít se a hlavně pořádně zafandit si tak někteří nadšenci chodí alespoň do oficiální fanzóny mistrovství, která je umístěna hned vedle pražské O2 areny.

Zástupy lidí se téměř každý den stahují k pražské sportovní hale. Ne všichni ale v ruce drží lístek. Stovky lidí se místo do útrob libeňské areny, kde se odehrává mistrovství světa (MS) v hokeji, vydávají na přilehlé parkoviště. Tam je pro ně připraveno velkoplošné plátno s živým přenosem z probíhajícího utkání, občerstvení a nakonec i doprovodný program.

Fanoušky „nároďáku“ sem táhne především možnost zažít si atmosféru podobnou té, která panuje na zápasech. „K lístkům jsem se vůbec nedostala. Hokej sleduji od dětství a chtěla jsem si tento svátek užít s dalšími fanoušky,“ vysvětluje Ludmila Kozáková, proč se na parkoviště k O2 areně vydala. Zážitek si domů odnáší velký. Přišla se podívat na utkání s Německem, ve kterém Češi v počátcích ztráceli, a tak to pro ní byly nervy.

Češi táhnou

„Trošku infarktový hokej, ale prostředí skvělé. Párkrát už jsem ve vyprodané O2 areně na české reprezentaci byla a atmosféra ve fanzóně byla podobná té na stadionu,“ chválí Kozáková počet a hlasitost dalších návštěvníků. Stejně jako šťastlivci na ochozech i zde lidé pískají, skandují a skáčou v rytmu oblíbeného pokřiku „Kdo neskáče, není Čech.“ Ondřej Kalát z marketingového týmu organizačního výboru MS říká: „Z velké návštěvnosti máme samozřejmě radost a trochu nás i překvapuje.“

Na všechny zápasy české reprezentace, o které je pochopitelně největší zájem, je podle jeho slov prostor před obrazovkou úplně zaplněný. Je tedy dobré přijít brzy a zabrat si místo. Obzvláště pro další účast Čechů v turnaji se dá předpokládat, že bude ve fanzóně hlava na hlavě. „Tolik lidí jsem zde opravdu nečekala. Přišli jsme chvilku před začátkem a museli jsme se prodírat davem, abychom vůbec něco viděli,“ uvádí další návštěvnice Monika Razezsbergerová. I ona nemá co vytknout k náladě, která zde panuje a kvůli níž se sem vydala.

Chyběli Bob a Bobek

Jediné, s čím Razezsbergerová počítala, ale co se jí nakonec stejně nelíbilo, byl velký počet podroušených návštěvníků. „Bylo mi jasné, že jich tady bude dost, ale přece jen pak z toho člověk nemá dobrý pocit,“ říká. Bála se hlavně nějakého konfliktu mezi skupinkami fanoušků. Ten se zde ale podle Kaláta ještě nestal. „Máme tu případy opilých Švédů, Lotyšů, Švýcarů a dalších. Nálada je tu ale přátelská,“ tvrdí Kalát.

Razezsbergerové se stejně jako Kozákové líbí i doprovodný program, který je zde přichystaný. „Moderátoři jsou zábavní, hry pro fanoušky také a i další stánky partnerů mistrovství jsou zajímavé,“ myslí si Razezsbergerová. Kozákové tu však chybí maskoti šampionátu Bob a Bobek, se kterými se chtěla na památku vyfotografovat. Co se týče dalšího programu, mají organizátoři přichystané jedno překvapení. „Celý týden zde budou vystupovat hudební skupiny a na finálový víkend přijede relativně známá a populární kapela, jejíž jméno neprozradím,“ usmívá se Kalát.

Při výběru knihy ovlivňuje studenty hlavně obal nebo doporučení

Při výběru knihy ovlivňuje studenty hlavně obal nebo doporučení

Při výběru knihy ovlivňuje studenty hlavně obal nebo doporučení

Generace20
+
Při výběru knihy ovlivňuje studenty hlavně obal nebo doporučení

Při výběru knihy ovlivňuje studenty hlavně obal nebo doporučení

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

15. 05. 2015

„Nesuď knihu podle obalu.“ Tak zní staré anglické pořekadlo. Paradoxně právě obal má u studentů veliký vliv na výběr četby. Stejně tak dají mnozí na doporučení přátel nebo si jednoduše vyberou dílo od svého oblíbeného autora. A jaké žánry u studentů bodují? Severské detektivky a válečná klasika.

V dnešní době elektronických knih se předpokládá, že vzhled knihy není pro výběr četby tolik důležitý. Studenti mají ale jiný názor. Většina z dotázaných uvedla, že často je to právě obal, který v regálu upoutá jejich pozornost a na kterém závisí, zdali četba skončí v jejich knihovně. „Knihy si vybírám podle přebalu, ale především podle zadní strany, kde je vypsaný stručný výtah obsahu,“ říká studentka Nikola Forejtová.

Dětská leporela mají mnozí sice již za sebou, aleilustrace v knize jejich pozornost stále přitahuje. Adam Hecl, který studuje na Univerzitě Karlově v Praze, se domnívá, že podstatná je doprovodná kresba. Většina knih na obrazový materiál zanevřela, a to je podle něj škoda. Obsah děje by měl být psaný tak, aby rozvíjel svůj vlastní žánr a neopakovaly se dokola ty samé příběhy. Zásadní je pro studenty rovněž dílo oblíbeného autora a hodně dají na doporučení přátel.

Jasnou volbou jsou také bestsellery. Četba, která se nachází v regálu novinek a ještě ke všemu je označena za nejprodávanější, zaručeně upoutá pozornost. Zájem posiluje také filmová adaptace,kterých neustále přibývá. „Když jde do kin nějaký dobrý film, zjistím si, jestli nebyl natočen podle literatury. Preferuji nejprve četbu a až potom se na snímek podívám,“ říká studentka Sára Tejkalová. Zároveň by žádný z dotázaných neupřednostnil elektronické knihy před těmi fyzickými.

Surovost a válka bodují

Většina studentů upřednostňuje novodobou literaturu, protože se dle jejich názoru u ní dá lépe odreagovat. Velikým boomem, který přinesly poslední tři roky, je severská detektivka. Mezi lidmi jsou tyto příběhy oblíbené hlavně pro jejich surovost, která čtenáře láká. „Norská krajina skvěle podtrhuje hrůzy daného děje. Mám ráda spisovatele Nesba, i když pro někoho může být až příliš brutální,“ líčí studentka Lenka Pražáková.

Někteří ovšem nedají dopustit na klasiku. „Novodobé věci nemám moc ráda. Vidím se někde ve dvacátých letech v Paříži. Ráda si přečtu Agathu Christie nebo Oscara Wilda,“ tvrdí Kristýna Dvořáková z pedagogické fakulty. Žádané jsou návraty do historie. Favoritem čtenářů je hlavně historické fantasy Hra o trůny nebo třeba série středověkých románů Přemyslovská epopej.

Popularita některých autorů ovšem stále přetrvává. V oblibě jsou většinou surová témata války. V kurzu zůstává především spisovatel Erich Maria Remarque, z české klasiky potom Karel Čapek. „Můj poslední výběr klasiky se řídí podle seznamu, který měla Rory v Gilmorových děvčatech (americký seriál, pozn. redakce), třeba Na větrné hůrce nebo Americká tragédie,“ říká Tejkalová.

AUDIO: Čaj k lisování nakupuje při svých cestách po Gruzii

AUDIO: Čaj k lisování nakupuje při svých cestách po Gruzii

AUDIO: Čaj k lisování nakupuje při svých cestách po Gruzii

Generace20
+
AUDIO: Čaj k lisování nakupuje při svých cestách po Gruzii

AUDIO: Čaj k lisování nakupuje při svých cestách po Gruzii

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

14. 05. 2015

Již několik let dováží Petr Sič čajové lístky z Gruzie, které nakupuje od domácích pěstitelů. Ty pak zpracovává ve svém ateliéru v Brně. Jeho projekt je v Evropě jediný, který se specializuje na lisování černých čajů.

Snad téměř každý alespoň jednou zavítal do nějaké provoněné čajovny či obchodu, kde měl příležitost ochutnat čaje různých příchutí, ale jen málokdy se někomu podaří narazit na ty lisované. A tak v Brně před třemi lety vznikl ojedinělý ateliér v České republice, který se specializuje na zpracovávání černých čajů. Jeho majitelem je Petr Sič, který ze svých cest po Gruzii již několik let dováží lístky. Ty nakupuje nejčastěji od domácích pěstitelů nebo od tamních přátel.

Nápad vytvořit ateliér vznikl po několika experimentech s čajem. „Při stěhování jsem našel zapomenutý pytel čaje, který jsem si dovezl ze svých cest po Gruzii. Nevěděl jsem, co s tím množstvím budu dělat. Navíc se lístky takto skladovat nemají, tudíž jsem si myslel, že jsou nepoužitelné,” vypráví Sič. Zpočátku je pražil nebo pekl. Poté ho napadlo, že by je mohl zkusit také zpracovat. Nakonec vytvořil svůj první čajový „koláč“ a vznikla tak i lisovna.

Celé zpracování čaje může trvat i několik dní. Podle Siče je první fáze před výrobou navlhčování a napařování lístků, aby se při lisování nerozdrtily. „Samotné sušení probíhá při třiceti stupních a trvá přibližně den nebo dva,” tvrdí Sič. Pak je podle něj hmota připravena na lis, který má mnoho způsobů. Sič zpočátku používal tradiční techniku zpracování – živou vahou. To znamená, že se rostlina dá mezi dva lisovací kameny. Člověk pak na nich stojí tak dlouho, dokud není z hmoty placka.

Kus čaje stojí až 300 korun 

Sič však nejraději využívá metodu zpracování, při kterém je potřebné použít provaz. „Jedná se o velmi kreativní práci, při které si můžu pohrát i s výsledným tvarem,” říká. Nyní má ve své nabídce také čaj ve tvaru čtyřlístku pro štěstí. Cena jednoho koláče je přibližně od sta do tří set korun, záleží také na hmotnosti. Ta je většinou minimálně 50 gramů a výše.

Sič vyrábí své produkty klientům i na zakázku. Také od nich dostává různé vzory, které na přání stlačí na placku. „Už několik let odebírám lisovaný čaj a jsem spokojený,” tvrdí Martin Novák, který dodává, že chuť se nedá porovnávat s obyčejnými sáčkovými čaji, které jsou podle něho mdlé. Příprava lisovaného čaje ke konzumaci je velmi jednoduchá. Stačí si odlomit z koláče libovolný kousek. Ten se pak jen zalije horkou vodou a nechá se v šálku několik minut louhovat.

Sič také pořádá pro zájemce v Gruzii různé workshopy, kde se lidé mohou naučit, jak se lisují koláče. Jeho putování začíná počátkem léta. Sič v tuto dobu zavírá svůj ateliér a odjíždí do zahraničí, protože je sezóna ukončena a o horký nápoj není v letních měsících takový zájem. Jeho cesty končí většinou na podzim, kdy své ateliéry znovu otevírá a začíná lisovat čerstvě nasbírané listy.

Anketa: Jaký čaj pijete?

Snowboardistka Vojáčková: Na trénování v mužském kolektivu jsem si zvykla

Snowboardistka Vojáčková: Na trénování v mužském kolektivu jsem si zvykla

Snowboardistka Vojáčková: Na trénování v mužském kolektivu jsem si zvykla

Generace20
+
Snowboardistka Vojáčková: Na trénování v mužském kolektivu jsem si zvykla

Snowboardistka Vojáčková: Na trénování v mužském kolektivu jsem si zvykla

Generace20

Autor: Michal Sobotka

13. 05. 2015

V osmnácti letech oslavila druhý titul mistryně Evropy. Snowboardistka Kateřina Vojáčková v průběhu sezony trénuje v kolektivu mužů, s čímž však nemá potíže, protože si na něj zvykla. Kromě sportu se musí věnovat také škole, kde často absentuje.

Slopestyle se do podvědomí sportovních fanoušků dostal především díky olympijským hrám v Soči, kde měla Česká republika zastoupení v Šárce Pančochové. Při této disciplíně závodníci sjíždí trať s umělými překážkami a snaží se předvést co nejvíce triků. Čím obtížnější je jejich provedení, tím vyšší hodnocení dostanou. Kateřina Vojáčková se v dubnu stala ve Švýcarsku podruhé mistryní Evropy.

Slopestyle proslavila v Česku především olympionička Šárka Pančochová. Komunikujete spolu?
Známe se dobře, ale Šárka přes rok bydlí ve Spojených státech. Vídáme se spolu jen na závodech. Nicméně Šárka má svého trenéra, takže se s námi moc nedruží.

Přes sezonu se pohybujete v kolektivu mužů jako jediná žena. Jak se s nimi trénuje?
Teď už to rozhodně není problém. Trénuji s nimi dlouho, takže už jsem si zvykla. Občas to bylo pochopitelně těžké, ale v některých momentech je lepší trénovat s nimi než se ženami. Například se umí povzbudit, když mají obavy, zatímco holky spíš skučí.

Proč u vás vlastně snowboard zvítězil nad lyžemi?
Přitáhl mě k němu táta. Už od dvou let jsem jezdila na lyžích, ale když mi bylo devět, objevil táta snowboard. Já jsem si ho samozřejmě okamžitě chtěla vyzkoušet, takže jsem tehdy k Vánocům dostala svoje první prkno. Od té doby se stal snowboard mojí prioritou.

Jak ho zvládáte se školou?
Chodím na ekonomickou školu se sportovním zaměřením, kde mám individuální plán. Teď jsem nebyla ve škole asi dva a půl měsíce, navíc přes léto chci jet na dva týdny do Ameriky, takže v květnu budu mít čtrnáct dní na to, abych uzavřela školní rok.

To vám trénink se závody zabral tolik času?
Zabral. V naší třídě sportují všichni, ale když hrajete fotbal nebo tenis, jdete dopoledne do školy a odpoledne na trénink. U mě to tak nejde. Já musím odjet na delší dobu, abych mohla trénovat a závodit. Chybím ze třídy rozhodně nejčastěji.

Teď budete mít času více, protože končí zimní sezona. Jak vypadá letní příprava?
Budu mít zátěžové tréninky na fyzičku, takže posilovna, plavání. Plán je ale hodně individuální, protože trenéři ke každému snowboardistovi přistupují jednotlivě.

Jak vidíte svoje naděje na zimní olympijské hry v Pchjongčchangu 2018?
Do další olympiády zbývá hodně času, ale určitě je mým cílem. Nechybělo mi moc, abych se dostala už do Soči. Nominace mi utekla asi o tři místa, musela bych zajet o několik závodů více.

Prošlá kosmetika může způsobit vážné kožní onemocnění

Prošlá kosmetika může způsobit vážné kožní onemocnění

Prošlá kosmetika může způsobit vážné kožní onemocnění

Generace20
+
Prošlá kosmetika může způsobit vážné kožní onemocnění

Prošlá kosmetika může způsobit vážné kožní onemocnění

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

08. 05. 2015

Někdy se ženy nemohou rozloučit se svým oblíbeným krémem nebo líčidlem, které se například přestaly vyrábět. Trvanlivost výrobků však není nekonečná. Proto odborníci radí, aby si lidé kontrolovali svoje produkty a předcházeli tak některým kožním nemocem.

Občas se stává, že ženy naleznou ve své kosmetické skříňce pár zapomenutých zkrášlovacích pokladů. Ať už se jedná o krémy, které dostaly třeba jako dárek a pak na ně zapomněly, nebo o makeup. Téměř každá si řekne, že je škoda přípravky vyhodit, když jsou nepoužité. Co se však týče trvanlivosti výrobků, někteří lidé jí nevěnují téměř žádnou pozornost.

Prošlé zkrášlující prostředky však můžou pleti uškodit.„Kosmetický výrobek po datu spotřeby může změnit svoje chemické složení a způsobit pleti nepříjemné kožní potíže,” vysvětluje Dana Kadidlová, kosmetická poradkyně Mary Kay. Dodává, že se mohou také objevovat různá zarudnutí, štípání pokožky nebo ucpávání pórů, a to jen kvůli nepozornosti uživatelů, kteří nesledují trvanlivost výrobků.

Problémy s citlivou pokožkou

V některých případech se mohou projevit i kožní problémy dlouhotrvajícího rázu, převážně u citlivé pokožky. „Trvanlivost kosmetiky si hlídám. Především pleťové krémy, protože mám velmi jemnou pleť,” tvrdí studentka Kateřina Tremlová. Kosmetiku přirovnává k jídlu – zkažené také nejí, tak nebude přeci používat prošlé zkrášlující prostředky.

Není však pravidlem, že po použití prošlé kosmetiky se problémy musí hned projevit. Každý člověk má totiž jinak citlivou pokožku, která může být různě náchylná k nemocem. Studentka Veronika Kadlecová však tvrdí, že používá řasenku a makeup tak dlouho, dokud jej nevypotřebuje, což může většinou přesahovat doporučenou dobu spotřeby. „Trvanlivost kosmetiky si nehlídám. Nikdy jsem s tím neměla žádný problém,” říká.

Líčidla náchylná na bakterie

Zvlášť pozor by si měly dát ženy, které používají řasenky, oční stíny nebo třeba tužky na oči. Ty mohou způsobit i bolestivé záněty očí, které se pak dlouho léčí. „Řasenka vydrží přibližně tři měsíce, na což ženy mnohdy zapomínají, a setkávám se se zákaznicemi, které používají řasenku třeba celý rok. Přitom právě ta nejvíce podléhá bakteriím, neboť se často otevírá,” tvrdí Kadidlová.

Rtěnky, makeup, pudry – i zde je podle poradkyně zvýšená náchylnost ke kožním problémům. Proto doporučuje nanášet líčidla různými štětci. Ty se pak po aplikaci musí vyčistit buď jemným mýdlem nebo šamponem. U krému v kelímcích lze použít různé nanášecí lopatky, které tak zabrání kontaktu krému s bakteriemi, které má člověk na rukou.

Studenti nechají spropitné hlavně za příjemnou obsluhu

Studenti nechají spropitné hlavně za příjemnou obsluhu

Studenti nechají spropitné hlavně za příjemnou obsluhu

Generace20
+
Studenti nechají spropitné hlavně za příjemnou obsluhu

Studenti nechají spropitné hlavně za příjemnou obsluhu

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

07. 05. 2015

Za dobře odvedenou práci očekává obsluha spropitné. Do restaurací a barů ale chodí i studenti, kteří tolik peněz nemají. I přesto alespoň malé „dýško“ v podobě zaokrouhlení na desítky dá každý z deseti dotázaných. Přičemž oceňují hlavně ochotu obsluhy.

Spropitné často činí větší část z platu číšníků a barmanů. K takzvanému základu očekávají ještě peníze, kterými budou oceněni, pokud odvedou dobrý servis. I přes to, že hosté z řad studentů příliš peněz nemají, tak se snaží obsluhu vždy odměnit. „Dávám deset, až dvacet procent z útraty a většinou vždy, i když jídlo nebylo úplně skvělé, protože za to nemůže obsluha,“ říká Klára Kafková studentka České zemědělské univerzity. Zároveň ale dodává, že číšník musí být příjemný a ochotný.

Podobný názor má i Jan Čapek z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. „Snažím se dávat vždy zhruba deset procent. U obsluhy ocením hlavně když s ní můžu prohodit pár slov,“ uvádí student. Někteří studenti tedy boří mýtus, že nedávají spropitné, protože nemají peníze. Naopak vědí, že obsluha je placená hlavně z těchto peněz, a proto obvykle alespoň pár korun k účtu přihodí.

Mladí zákazníci lépe komunikují

„Když do restaurace evidentně přišli studenti, tak to bylo kolikrát lepší, než kdokoliv jiný. Rozhodně s nimi byla dobrá a uvolněná komunikace,“ popisuje zkušenost číšník Michael Kraus z restaurace Potrefená husa. Samozřejmě ale záleží na každém člověku zvlášť a všichni jeho služby neoceňují. „Někteří lidé tu pijí jednu sklenku vody hodinu, to pak s nějakou korunou navíc nepočítám,“ říká číšník.

Jediné situace, kdy studenti spropitné nedají nebo jen zaokrouhlí cenu na desítky, je při špatné obsluze. „Přežiju průměrné jídlo, ale do restaurace jdu jednou za čas. Servis neocením, pokud se obsluha tváří jako když jí obtěžuju, že jsem přišel zrovna do téhle restaurace,“ uvádí Jan Dlouhý z ČVUT. Na tom se shodují i ostatní dotázaní. „Kolik si vyděláte záleží jak na typu hostů, tak i na vašem přístupu,“ potvrzuje ze svých zkušeností Kraus.

Sabina Slonková: Chci vědět, jak se věci ve skutečnosti mají

Sabina Slonková: Chci vědět, jak se věci ve skutečnosti mají

Sabina Slonková: Chci vědět, jak se věci ve skutečnosti mají

Generace20
+
Sabina Slonková: Chci vědět, jak se věci ve skutečnosti mají

Sabina Slonková: Chci vědět, jak se věci ve skutečnosti mají

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

05. 05. 2015

Začínala jako elévka, která se od krátkých zpráv dostala k psaní článků v domácí rubrice. Zvědavost ji ovšem přivedla až k investigativní novinařině. Dnes jméno Sabiny Slonkové figuruje u rozkrývání korupčních kauz české politické scény. Rozhovor vznikl u příležitosti festivalu Všemi směry 2015.

Jaké byly vaše novinářské začátky?
Poprvé jsem přišla do tehdejší Mladé fronty v šestnácti letech. Bylo to o prázdninách na letní brigádu. Vařila jsem novinářům kafe, vystřihovala jejich články, lepila je do archivu a běhala s dálnopisy.

Nechali vás také psát?
Časem ano, ale psala jsem spíše třířádkové zprávy z černé kroniky. Pamatuji si, jak jsem byla pyšná, když vyšla první zpráva s mojí zkratkou. Postupem času mě nechávali psát delší články, až mi po maturitě a mé poslední letní brigádě nabídl tehdejší šéfredaktor novin Libor Ševčík smlouvu do domácího oddělení.

Chtěla jste vždy dělat tuto profesi?
Když pominu dětská přání, tak ano.

Jste známá především jako investigativní novinářka. Co taková práce obnáší?
Myslím, že oblast investigativní žurnalistika vlastně ve skutečnosti neexistuje. To, co dělám, bych nazvala přinášením nových zpráv. Odkrývání toho, co mělo zůstat utajeno.

Co jste možná nevěděli
o Sabině Slonkové

Objednali si její vraždu

V roce 2002 se recidivista Karel Rziepel přiznal policii k připravované vraždě Sabiny Slonkové. Tu si objednal generální sekretář ministerstva zahraničí Karel Srba. Slonková v reportážích upozorňovala na jeho podezřelé majetkové poměry.

Získala novinářská ocenění
Za svoji dosavadní profesní dráhu obdržela například cenu Ferdinanda Peroutky za investigativní žurnalistiku, novinářskou cenu K. H. Borovského nebo plzeňskou Cenu 1. června za přínos demokracii.

Rozjížděla první online deník
V roce 2005 byla u rozjezdu prvního ryze on-line deníku Aktuálně.cz, kde působila jako šéfreportérka. Pracovala tam až do svého nástupu do Mladé fronty DNES v roce 2014, kdy se stala šéfredaktorkou. Od března 2015 vede webový deník Neovlivni.cz.

Co vás na tom láká?
Asi to souvisí s mojí zvědavostí. Chci vědět, jak se věci ve skutečnosti mají.

Jaké vlastnosti by měl mít novinář působící v investigativní sféře?
Být zvědavý, opatrný a houževnatý.

Mohou něco ve společnosti investigativní novináři změnit?
Určitě. Minimálně v tom, že na některé věci si ti vlivní dají příště pozor. Nebo vyjde najevo to, co mělo navždy zůstat utajeno. Novináři mají takovou moc, jakou si zaslouží.

Často probíraným tématem je důvěryhodnost médií. Ta se odvíjí mimo jiné i od naplňování novinářských hodnot. Splňují tyto hodnoty česká média?
Ne. Ale jsou čestné výjimky.

Proč se to českým médiím obecně nedaří?
Myslím, že novináři jsou do značné míry odříznutí od reality. Žijí v jakési bublině a ztratili kontakt s tím, co lidi doopravdy trápí.

Nedávno jste rozjela nový webový deník Neovlivni.cz. Jakým tématům se konkrétně věnujete?
Naším mottem je Deník o vlivu a lidech, tudíž popisujeme vlivné lidi a vše, co s nimi souvisí. Začínali jsme popisem účastníků večírku, na němž se sešli nejmocnější hráči z justice. Další větší věc byla kauza pražské primátorky Adriany Krnáčové a její role při výměně právníků ve sporu o nevýhodný pronájem Škodova paláce.

Jakým způsobem chcete novinářské hodnoty uchopit ve vašem internetovém deníku?
Hlavní hodnotou je psát pravdu a chovat se slušně.

Měla by média umět přiznat chybu?
Na tom není nic špatného. Nejsme stroje, kdo nechybuje, lže.

Do jaké míry selektování zpráv vytváří povědomí společnosti o okolním dění?
V dnešním světě internetu už pro toho, kdo skutečně chce vědět, neexistují překážky.

Ale jak se čtenář nemá nechat ošálit polopravdami?
Záleží na důvěryhodnosti daného média a informace je vždy potřeba posuzovat v celém kontextu.

Autorkami rozhovoru jsou Alžběta Šimková a Aneta Beková

Díky slevovým portálům vyráží studenti do dražších restaurací

Díky slevovým portálům vyráží studenti do dražších restaurací

Díky slevovým portálům vyráží studenti do dražších restaurací

Generace20
+
Díky slevovým portálům vyráží studenti do dražších restaurací

Díky slevovým portálům vyráží studenti do dražších restaurací

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

05. 05. 2015

Získat příznivou cenu menu o šesti chodech či velký středně krvavý steak. To nabízí mnohé slevové portály. Na internetu jich je nepřeberné množství a vysokoškoláci si na nich mohou vybrat ze široké nabídky nejrůznějších produktů, služeb a pobytů . Nejčastěji však využívají kupony na jídlo v restauracích.

Ušetřit nějaké peníze se snaží téměř každý student. Jednou z možností, jak získat lepší cenu, jsou i slevové portály, díky kterým studenti za některé pokrmy či pobyty zaplatí mnohdy jen polovinu původní ceny. „Jsou tam slevy do lepších podniků, kam bych se normálně nepodíval, protože bych na to neměl. Díky zvýhodnění to vychází na rozumné peníze,“ říká student Václav Stránský, který tyto stránky využívá až třikrát za měsíc.

Podobně je na tom i studentka Barbora Sittová. „Nejčastěji pořizuji přes slevové portály jídlo, konkrétně vouchery na vícechodová menu a do kaváren. Obvykle stojí kolem tisíce korun a já platím jen polovinu. Naposledy jsem byla na večeři o pěti chodech v brněnské restauraci a v květnu se chystám do Prahy,“ uvádí. Popisuje také, že díky těmto voucherům na večeře poznává nová místa. „Nebýt slevových portálu, nikdy bych například nevěděla o skvělém hotelovém zámečku ve Ctěnicích u Prahy,“ dodává.

Důležité je sledovat recenze

Při pořizování voucherů na slevových portálech hrozí však také riziko, že služby a produkty nebudou v prezentované kvalitě. Uživatelé mohou těmto problémům předejít například tak, že si prostudují recenze lidí, kteří si pořídili stejné zboží před nimi. „Ohlasy ostatních si čtu vždy. Pokud je u daného voucheru více negativních příspěvků, tak ho nekupuji,“ popisuje Stránský. Zároveň však dodává, že i tyto recenze se musí brát s rezervou.

„Zkušenost mám spíše pozitivní, jinak bych tam dávno přestala nakupovat. Je to samozřejmě trochu risk, se kterým člověk musí počítat,“ říká Sittová a popisuje, že jí například mamka koupila voucher na nehty a paní návštěvu několikrát odřekla. „Nakonec mi řekla, že je server v insolvenci a že mám nehty dobré, proč jsem si voucher vůbec pořizovala. To mi přišlo velmi neprofesionální,“ přiznává Sittová. Dodává také, že recenze si čte a především pokud se jedná o pobyty, k nimž si informace dohledává i na jiných stránkách.

Zásadní věc v baletu? Nekymácet se při piruetě jako kuželka

Zásadní věc v baletu? Nekymácet se při piruetě jako kuželka

Zásadní věc v baletu? Nekymácet se při piruetě jako kuželka

Generace20
+
Zásadní věc v baletu? Nekymácet se při piruetě jako kuželka

Zásadní věc v baletu? Nekymácet se při piruetě jako kuželka

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

04. 05. 2015

Jaké to je být baletkou a jak vypadá rutinní trénink? To mohly v odlehčené podobě zažít dívky 12. dubna na čtyřhodinovém baletním maratonu v Praze. Taneční studio Contemporary nabídlo veřejnosti víkendovou kombinaci strečinku a tance. Na závěr si zájemkyně vyzkoušely také pohyb ve špičkách, neboli baletních botách.

V tanečním sále s velkými zrcadly si nenápadně prohlížíme jedna druhou. Maraton zdaleka nenavštívily pouze pokročilé tanečnice. Naopak, více než polovinu zúčastněných tvoří dívky, co zkouší balet vůbec poprvé. Okamžitě si získávají můj respekt – troufnout si rovnou na čtyřhodinový trénink je odvážné. Už to bude pár let, co jsem tady takhle poprvé stála já. Trenérka hned ze začátku dívky uklidňuje: „Zvolíme klidnější tempo, není se čeho bát.“

Téměř dvouhodinová lekce baletu je doprovázena klasickou hudbou. U barre, neboli baletní tyče, jsme si všechny jisté. Se zvyšujícím se tempem postupně holkám naskakují vyděšené výrazy. „Cože?“ ozývá se šeptem. Baletka a tanečnice Klára Lidová, která maratony vede, vždy předvádí krátkou sestavu. Tu komentuje francouzskými názvy prvků, načež se zeptá: „Máte to?“. Sálem zazní smích.

Můj kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy dojde na piruety. U tance na volnosti, čili bez opěry, je rovnováha opravdu to nejdůležitější. Nevím proč, ale piruety mi nikdy nešly. Některé z dívek, co je tu dělají poprvé, mají daleko lepší provedení. Při dokončení správné piruety se zkrátka člověk nesmí kymácet jako kuželka.

Rovnováha na míči

Lekce začíná technikou yotai. Jedná se o cvičení na míči, které má prvky pilates, jógy a baletu. To má připravit tanečníky na následující trénink a cvičit jejich držení těla. Za doprovodu relaxační hudby se do toho všechny velmi rychle dostáváme.

Nejtěžší je získat na míči rovnováhu a spousta lidí si tak uvědomí, jak je jejich tělo v křeči. „Nechci vidět žádnou lordózu,“ křičí do sálu Klára. Myslí tím viditelné prohnutí páteře v bederní části. Všechny dívky se okamžitě uvolňují v zádech. Po hodině yotai je vidět, že už nikdo s míčem takový problém nemá a všichni na něm zvládají bez problémů balancovat. Na rozdíl od začátku hodiny, kdy se leckteré míče kutálely po tanečním sále.

Špičky jsou sen i utrpení

Hodně holek si letos troufá na špičky. Trenérka vždy s nadsázkou říká: „Balet je krásný, skvělý na protažení těla a všem ho doporučuji. Špičky ne. Na špičkách není nic zdravého, je to utrpení.“ Přesto se nedá popsat ten skvělý pocit, když na nich člověk poprvé stojí. „Špičky jsem dnes obula poprvé a vůbec necítím nohy. Člověk si na to zřejmě musí zvyknout,“ říká s úsměvem Anna, která maraton navštívila.

Většina dívek po dvaceti minutách balancování boty sundavá. Napoprvé jsou špičky opravdu namáhavé. Noha je stísněná a když na to člověk není zvyklý, dostaví se za chvíli veliké bolesti. Při dlouhodobější praxi a úpravě bot je v nich však mnoho prvků jednodušší, než pouze v piškotech, což je tréninková obuv. Maraton končí masáží prstů, která je po tanci ve špičkách téměř až nezbytná.

Co si mnoho lidí neuvědomuje je, že balet je otevřený naprosto všem lidem každého věku i pohlaví. Na minulých maratonech jsem zažila už tři kluky, kteří vyšvihli nohu několikanásobně výš než já. Stejně tak se zde objevily dámy, kterým bylo i přes padesát let a měly téměř dokonalé držení těla. „Balet je pro mě nejlepší způsob, jak se udržet fit, někdy chodím na trénink i dvakrát týdně,“ dodává už zkušenější tanečnice Pavlína.

Handicapovaný atlet Dvořák: Snad vylepším národní rekord a pojedu na paralympiádu

Handicapovaný atlet Dvořák: Snad vylepším národní rekord a pojedu na paralympiádu

Handicapovaný atlet Dvořák: Snad vylepším národní rekord a pojedu na paralympiádu

Generace20
+
Handicapovaný atlet Dvořák: Snad vylepším národní rekord a pojedu na paralympiádu

Handicapovaný atlet Dvořák: Snad vylepším národní rekord a pojedu na paralympiádu

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

01. 05. 2015

V šesti letech se učil chodit, nyní se chystá na světový šampionát handicapovaných a doufá, že se kvalifikuje na Paralympijské hry v Rio de Janeiru 2016. Dvacetiletý atlet Martin Dvořák se věnuje vrhu koulí a hodu diskem i oštěpem. Jeho zatím největší úspěch je bronzová medaile z vrhu koulí z loňského mistrovství Evropy ve velšském Swansea.

Jako dítě strávil Martin Dvořák hodně času po nemocnicích a absolvoval několik operací, aby vůbec mohl chodit. Trpí totiž dětskou obrnou, která zapříčinila, že má omezenou hybnost dolních končetin. Běhat sice nemůže, chodit bez pomoci ale ano. „Můžu být rád za to, že jsem na tom takhle dobře. Taky jsem mohl skončit na vozíčku,“ říká na úvod rozhovoru.

Atletice se věnujete od jedenácti let. Jak jste se k ní dostal?
Jako malý jsem po operacích jezdil do Teplic do lázní. Při těchto různých institucích, jako je Jedličkův ústav nebo lázně, existují sportovní kluby a tam si mě vlastně vybrali. Dělal jsem i cyklistiku, ale ta byla časově náročná. Navíc atletika mě opravdu bavila a trenéři mi říkali, že by to mohl být pro mě ten správný směr.

A to se nakonec i ukázalo, protože jste ve vrhu koulí získal bronz z evropského šampionátu a navíc jste držitelem národního rekordu…
V tomhle je atletika zvláštní. Podaří se vám jeden odvrh a s ním přijde spousta dobrých věcí. V tomto případě to byl osobní i národní rekord (705 cm, pozn. red.), první medaile z vrcholné akce a splněný kvalifikační limit na mistrovství světa. Zda se na něj dostanu však ještě není jisté. Každopádně to byla odměna za vytrvalost.

Co myslíte tím, že není jisté zda se dostanete na MS?
Hod, za který jsem bral bronz, mi umožňuje start na letošním MS. Český svaz ale požaduje lepší výkon, protože chtějí, abychom byli konkurenceschopní, když už někam jedeme. Musím tedy přidat.

Dosahujete aktuálně na tyto limity?
Přes zimu jsem se, myslím, hodně zlepšil. Standardně se trefuji přes sedm metrů. Tréninky ale nemají vypovídající hodnotu, protože v nich nemám soupeře, takže nejsem schopný podat takový výkon jako v závodě. Pouze se na nich otestuji a pak si budu moci určit cíle. Předběžně bych ale do konce roku chtěl kouli vrhat do vzdálenosti osm a půl metru a o rok později ještě o metr dál. Pak bych se snad dostal i na paralympiádu.

Která je, předpokládám, vaším cílem a snem?
Bezesporu. Chtěl bych se dostat do Ria, ale pokud to nevyjde, tak samozřejmě na jakoukoli další. Hlavně si jednou užít tu atmosféru. Kdyby k tomu byla i medaile, tak už by to bylo naprosto úžasné.

Jako držitel národního rekordu byste se mohl dostat už do Brazílie. Pokud vás do té doby někdo nepřehodí.
Doufejme, že o národní rekord nepřijdu a naopak, že ho ještě vylepším. Tuhle sezónu bych chtěl pojmout jako přípravnou před paralympiádou. Říká se, že na ní by se měli dostat všichni do osmého místa na MS. Tak snad to vyjde.

Mladí nevidí po pěti letech krize žádné východisko, tvrdí Řek

Mladí nevidí po pěti letech krize žádné východisko, tvrdí Řek

Mladí nevidí po pěti letech krize žádné východisko, tvrdí Řek

Generace20
+
Mladí nevidí po pěti letech krize žádné východisko, tvrdí Řek

Mladí nevidí po pěti letech krize žádné východisko, tvrdí Řek

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

30. 04. 2015

Řecko prochází finanční krizí už pět let, během nichž se dostalo do velkých dluhů. Změnila se vláda a krize ovlivňuje každodenní život občanů. O tamní situaci hovořil Řek Konstantinos Tsivos, který přednáší o řeckých dějinách na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Jaká momentálně panuje atmosféra v Řecku?
Slova, která by ji vystihla, jsou rezignace a frustrace. Krize už trvá přes pět let a většina lidí, především mladých, nevidí žádné východisko v rozumném časovém horizontu.

Dá se tedy říci, že vliv finanční krize na řeckou společnost je rozsáhlý?
Ano. Vznikla jako finanční, ale dnes má i politický a sociální přesah. Krize se projevuje ve společnosti různými způsoby, zejména pak u mladých lidí.

Můžete být konkrétní?
Za poslední čtyři roky odešlo z Řecka asi 150 tisíc mladých lidí, protože nezaměstnanost u nich vzrostla na 50 až 60 procent. Myslím, že v tom je ten nejhorší dopad krize. Řecko opouští ti nejperspektivnější občané, kteří umějí jazyky a mají nějakou kvalifikaci. Pokud vezmu jako příklad Českou republiku, tak vidím, že jenom sem přišlo hledat práci přes tisíc mladých Řeků.

Jsou i nějaké další dopady?
Řekl bych, že ty dopady krize by byly mnohem horší, kdyby v Řecku nefungovala rodina jako instituce. Momentálně jsou v zemi tisíce rodin, které mají jednoho nebo i více členů, kteří zůstali bez práce a žijí tak jen z jediného příjmu. Právě v takových chvílích se ukazuje soudržnost, kdy se většina rodin snaží podržet ty příbuzné, kteří byli z pracovního procesu vyloučeni.

Jak vypadá v Řecku momentální politika?
Současná vláda funguje od lednových voleb. A není divu, že v této atmosféře šla dnešní opozice do předvolební kampaně s tím, že se snažila Řeky zastrašit. Například tím, že případné zvolení levice bude znamenat odchod z eurozóny. Na druhou stranu nynější premiér Alexis Tsipras a jeho levicová strana Syriza investovali do hesla „naděje“.

Proto uspěli?
Myslím, že ano. Je ovšem otázkou, na kolik se jim podaří prosadit jejich cíle a politiku za situace, kdy v eurozóně nemají v podstatě žádné spojence. Tato vláda se dostala do velké izolace.A podle mě ji chtějí ostatní evropské konzervativní vlády dostat do úzkých, aby dokázaly i dalším Evropanům v krizi, že není jiná cesta, než ta, kterou oni přikážou.

Proměnil se vztah Řeků k Evropské unii?
Převážná většina Řeků je pro to, abychom v Evropské unii zůstali. Teď jsou nějaké pochybnosti o euru, ale myslím, že v této chvíli by většina národa pro odchod nehlasovala.

Jakou důvěru má Tsiprasova vláda, když doposud vyhrávala pravice?
Co se týče Řeků, měla tato vláda z počátku podporu přes 80 procent. Teď, protože občané chápou, že perspektiva není nikterak růžová, to procento klesá. Ale myslím si, že kdyby se volby konaly nyní, tak by strana Syriza dostala více hlasů než předtím. Lidé vidí, že jejich ministři nesklopili hlavu před silnějšími vyjednavači z hlavních evropských zemí, ale snaží se pro Řecko vyjednat co nejlepší pozici.

Kdyby levicová vláda neuspěla, co by se mohlo stát?
Pokud neuspěje, je tu ještě další politický subjekt, který je na scéně nový, a tím je ultra nacistická strana Zlatý úsvit. Je ale velmi brzy na to, abychom hodnotili působení dosavadní vlády. A nechci domýšlet, co by pro Řecko znamenalo, kdyby posílila právě nacistická a rasistická strana.

Máte o tom alespoň nějakou představu?
Myslím, že ani zkušení evropští politici, kteří kritizují premiéra Tsiprase a stranu Syriza, nedomýšlí, jaké dopady by mohly nastat, kdyby se k moci dostal Zlatý úsvit. Debatu s Řeckem, v jehož čele by stál vůdce této strany Nikolaos Michaloliakos, si možná ani představit neumí.

Na Pražském studentském summitu se učí diplomacie v praxi

Na Pražském studentském summitu se učí diplomacie v praxi

Na Pražském studentském summitu se učí diplomacie v praxi

Generace20
+
Na Pražském studentském summitu se učí diplomacie v praxi

Na Pražském studentském summitu se učí diplomacie v praxi

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

29. 04. 2015

Vžít se do role diplomata a hájit zájmy konkrétního státu. Tyto zkušenosti mohou získat účastníci Pražského studentského summitu. Celoroční projekt je určen studentům středních a vysokých škol a dává jim příležitost, jak zlepšit své komunikační schopnosti a proniknout do oblasti mezinárodního práva.

Vyzkoušet si, jak fungují mezinárodní organizace v praxi a zlepšit si rétorické schopnosti. Kvůli těmto zkušenostem se středoškolští a vysokoškolští studenti hlásí na Pražský studentský summit. Projekt dává účastníkům možnost vžít se do role diplomatů a nabízí simulace fungování institucí jako je EU, NATO, OSN a Visegrádská čtyřka. „Už delší dobu se zajímám o politiku a mezinárodní vztahy. Summit považuji za vhodnou příležitost rozšířit své znalosti,“ popisuje důvod své účasti na projektu student Vlastimil Rasocha, který byl na středoškolském modelu.

„Díky tomuto projektu jsem se naučil především vytvářet logické argumenty a prosazovat své názory. Uvědomil jsem si tam také, jak důležitou roli hrají v diplomacii kompromisy,“ shrnuje své zkušenosti Rasocha, který se díky svému zájmu o politiku a diplomacii summitu účastnil třikrát. Dodává také, že takto získané argumentační a rétorické schopnosti se hodí třeba i během každého zkoušení ve škole, na které se nestihl připravit.

Podobný názor má další z účastníků Jakub Lorenc. „Projekt hodně prohloubil moje komunikační a argumentační schopnosti a zvýšil mi tak sebedůvěru,“ říká. Rétorické schopnosti se podle něj hodí v každé oblasti života a z nabytých znalostí o fungování různých orgánů a mezinárodního práva často čerpá i při svém současném studiu na právnické fakultě. Během účasti na summitu zaplatí studenti poplatek ve výši 850 korun. Dále si platí jen cestovné a ubytování na konferenci.

Výhodou je i získávání kontaktů

Pražský studentský summit může pomoci také těm, kteří se chtějí mezinárodnímu právu věnovat i v budoucnu. „Do projektu jsem se přihlásila v době, kdy jsem studovala mezinárodní ekonomické vztahy a diplomacii. Chtěla jsem si tudíž vyzkoušet, jaké to je jednat za stát. Ujasnila jsem si díky tomu, že tato práce by mě opravdu bavila,“ popisuje svou motivaci pro přihlášení do projektu další z účastnic vysokoškolského modelu Ivana Hajžmanová. Dodává také, že tato zkušenost jí pomohla dostat se i do celosvětového summitu NATO a do drážďanského modelu OSN.

„Dozvěděla jsem se také spoustu nových informací týkajících se fungování legislativních a rozhodovacích procesů v Evropské unii. Také jsem se naučila základy etiky a diplomatického protokolu a setkala se s mnoha lidmi s podobnými zájmy,“ uzavírá Hajžmanová. Účastníci na summitu si vytvoří mnoho nových přátel a spolupracují také s nejrůznějšími osobnostmi. Projekt v minulosti navštívil například bývalý eurokomisař Štefan Fülle, novinář Erik Tabery či odborník na etiketu Ladislav Špaček.

Komentář: Zákazem internetových stránek se anorexie nezastaví

Komentář: Zákazem internetových stránek se anorexie nezastaví

Komentář: Zákazem internetových stránek se anorexie nezastaví

Generace20
+
Komentář: Zákazem internetových stránek se anorexie nezastaví

Komentář: Zákazem internetových stránek se anorexie nezastaví

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

28. 04. 2015

Polykání namočené vaty a kousání kostek ledu je jedním z jídelníčků anorektiků. Ve Francii se 3. dubna odsouhlasil nový zákon. Provozovatelům internetových stránek, které podporují anorexii nebo jednostrannou dietu, hrozí odnětí svobody na jeden rok nebo pokuta přepočtu 276 tisíc korun. Zákazem stránek lecjakých pisálků se však problém nevyřeší. Dívky nečerpají inspiraci pouze z webu, ale i z časopisů, televize nebo si své tipy na hubnutí jednoduše řeknou.

Najít si návod jak se stát anorektikem není žádný problém. Stačí napsat do internetového vyhledávače heslo „pro ana“ neboli pro anorexii a načte se několik odkazů s tipy, ze kterých běhá mráz po zádech.  Úmrtí několika modelek přímo na mole už odstartovalo pár kampaní proti anorexii. Neměl by se problém začít řešit u samotného zdroje?

Internet je pouze jednou z mnoha kapitol. Důležitou roli ve vývoji dívek hrají časopisy a televize. Tam slečny hledají svou inspiraci a idoly, kterým se chtějí podobat za každou cenu. Z obálek lifestylových magazínů na ně kouká vyretušovaná, krásná, vyhublá a šťastná žena.

Začít by se tedy mělo v módním průmyslu, do kterého se vybírají modelky se štíhlou postavou. Podle některých návrhářů se mnohem lépe šije na vyhublé dívky a jejich modely na nich vyniknou. Jak by ne, když na nich šaty vypadají jako na ramínku v obchodě. V posledních dnech zvažuje Francie i pokuty za najímání vychrtlých modelek. To však už zkoušelo více zemí a nesetkaly se s úspěchem, návrháři si nenechali vzít své hubené dívky.

Komplexy z figurín

Když už zmiňuji obchody, ve výlohách vidíme oblečení naaranžované na pannách, které s klasickou ženskou postavou nemají nic společného. Dáváme tím příklad mladým dívkám? Nemyslím si, spíš mají mindrák, když ve vybraném oblečení nevypadají jako umělohmotné figury. To je jedním ze spouštěčů, začnou se cítit tlusté.

Zákon, který vznikl ve Francii, je možná prvním krůčkem k boji s anorexií. Kdo ale bude hlídat všechny internetové stránky podporující poruchy příjmu potravy? Francouzky si mohou podobné články najít i na zahraničních webech. Pokud budou všechny stránky zakázané, není nic jednoduššího, než že si dívky své zkušenosti předají ústně.

Poruchy příjmu potravy nejsou ve společnosti žádnou novinkou. Změnu v trendech odstartovalo objevení modelky Twiggy, která uchvátila svět módy svou chlapeckou postavou. Většina dívek začala toužit po takovémto těle a zacházela až do extrému. Anorektičky si nepřipouští svou nemoc a nějaký zákon jim nezabrání v jejich praktikách. Možná by celé situaci pomohl až nový trend.

VIDEO: Studenti VOŠP si znovu vyzkoušeli zpravodajskou práci v terénu

VIDEO: Studenti VOŠP si znovu vyzkoušeli zpravodajskou práci v terénu

VIDEO: Studenti VOŠP si znovu vyzkoušeli zpravodajskou práci v terénu

Generace20
+
VIDEO: Studenti VOŠP si znovu vyzkoušeli zpravodajskou práci v terénu

VIDEO: Studenti VOŠP si znovu vyzkoušeli zpravodajskou práci v terénu

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

27. 04. 2015

Vltava. Takové téma zaznělo po ránu 23. dubna z úst Romana Bradáče, který jako šéfeditor řídil již čtvrtý semestr mediální den na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP) v Praze. Studenti měli možnost si vyzkoušet zpravodajskou práci v terénu. Do ulic tak vyráželo celkem dvanáct reportážních týmů.

„Je tady nějaké podezřelé ticho. To nevěstí nic dobrého,“ kroutí okolo jedné hodiny odpoledne hlavou Roman Bradáč, který na Vyšší odborné škole publicistiky řídí mediální den. Reportážní týmy se začínají pomalu vracet ze svých schůzek s respondenty a vrhají se na postprodukci. Závažné problémy nenastávají a studenti tak zatím mohou pracovat na svých úkolech.

Ty se podle zadání točí okolo Vltavy. „Není to jen řeka,” upozorňuje studenty ihned po zadání Bradáč. Produkční Klára Melichárková, která má na starost hned dva reportážní týmy najednou, je s tématem spokojená. „Myslím si, že je hodně dobré. Máme tak možnost se vyřádit,“ tvrdí nadšeně. Krátce po desáté hodině se tak vydávají reportážní skupinky do terénu.

Jedna z nich zamíří na pražský magistrát. Jejich tématem se totiž staly povodně. „Zdrželi jsme se déle, než bylo v plánu. Pán byl sice vstřícný, ale velmi upovídaný. Z našich tří otázek se tak stala skoro hodina povídání,” říká kameraman Marek Jaroš.

Většina témat, která si budoucí žurnalisté vybrali, se točí okolo řeky, jež protéká hlavním městem České republiky. Na Rašínově nábřeží se na náplavce potkává hned několik reportážních týmů. Práce je v plném proudu. „Zatím jde vše dobře. Žádný velký problém nenastal,” tvrdí s úsměvem redaktorka Simona Patelisová. Dobrou náladu podporuje i teplé a bezmračné počasí.

„Neboj, ještě je čas”

Ne všem se ale přes den daří. Některé týmy volají na horkou linku do centrály a hlásí problémy s technikou. „Vybíjí se jim kamera. Musí se vrátit,“ říká Bradáč. Také Veronika Rohlíčková, která je ve své skupině jako redaktorka, přiznává komplikace. „Máme zamčený harddisk a nevíme, jak ho odemknout. Momentálně čekáme na někoho, kdo nám ho zpřístupní, abychom mohli importovat všechny nahrané soubory,” říká zkroušeně. Zatím je ale stále dost času, aby studenti vše stihli.

Další problémy, které studenty zpomalují v práci, přichází u postprodukce. Již ve čtyři hodiny je ve střižně mnoho nervózních studentů, kteří se snaží své reportáže dodělat. „Už zase se mi sekl počítač, to snad ne,” zakvílí nešťastně jedna studentka se sluchátky na uších. „Neboj, ještě je čas,” uklidňuje ji spolužák, který se snaží její přístroj oživit. Stres a nervozita v ovzduší by se v tu chvíli dala krájet. „Do pěti to nemáme šanci stihnout,” ozývají se další nešťastníci z vedlejší skupinky.

Není tudíž zrovna moc prostoru na vyptávání se, jak na tom různé party jsou. Po chvilce soustředěného ticha zazní ve střižně radostný výkřik. „Hotovo,“ jásá Adéla Orawská, která si poprvé vyzkoušela roli střihače. „Problémy nebyly, ale i tak jsem ráda, že už to máme za sebou,“ směje se a je na ní vidět, že se jí ulevilo.

Hlasivky moderátorku nebolí

Mezitím se ve studiu rozcvičuje a rozmlouvá Jana Wildová. Před kamerou stojí v pozici moderátorky vůbec poprvé. „Dalo se čekat, že to nebude super zážitek. Špatně jsem viděla na čtečku a bylo mi hrozné horko,“ popisuje poté, co je práce hotová a všechny komentáře jsou namluvené a natočené.

Novou zkušenost si ale pochvaluje. Aspoň nyní s jistotou ví, že chce v budoucnu stát před kamerou jen v terénu a vyrábět vlastní reportáže. „Ve studiu jen komentujete a předvádíte obsah ostatních. Takže bych chtěla být na té druhé straně, aby pak někdo komentoval mé reportáže,“ říká trochu ochraptěle. Hlasivky jí prý ale nebolí, ačkoli některé záběry musela několikrát opakovat.

Bradáč: Je to nejlepší mediální den

Výkon a aktivitu studentů si pochvaluje technická podpora Irena Špačková. „Nejvíce se mi líbí, že jsou schopní spolu stále více spolupracovat. Nikdy nevidím studenty takhle makat jako na mediálním dni,” dodává s úsměvem.

Také Roman Bradáč a jeho kolegové jsou z práce studentů nadšení. Velké poděkování podle něj patří šikovné moderátorce Janě Wildové, která svou novou roli zvládla na jedničku. Dále je také vděčný za spolupráci svým kolegům – Miroslavu Bradovi, Ireně Špačkové a Kateřině Fričové.

Čas se však krátí a do deadlinu zbývá půl hodiny. Objevuje se první tým, který odevzdává hotovou práci. „Bylo to lepší, než v minulém semestru. Téma mě bavilo, byl jsem ve skvělém týmu a vše probíhalo bez větších problémů,” říká hrdě redaktor Vít Zábranský, který sedí v počítačové učebně a za odměnu si vychutnává ovocné lízátko. Postupně se k němu přidávají další party, které vyčerpaně oddychují.

I přes komplikace a zpoždění, které nastalo, se podle Bradáče den povedl a velmi rychle „utekl”. „Je to zatím nejlepší mediální den, kterého jsem byl svědkem,” říká potěšeně. Po promítání reportáží zakončuje Bradáč vyčerpávající misi krátkým proslovem. Studenti jsou z mediálního dne nadšení a spokojeně odchází. „Hrozně nás to bavilo, jen si musíme dávat více pozor na techniku, zejména na střih,” dodává produkční Klára Melichárková.

Autorky: Tereza Mrkvičková a Melánie Krýslová

Podívejte se na video z mediálního dne letního semestru 2014/2015:

Vyšívané obrázky mi utkví v paměti víc než fotky, říká studentka ze Singapuru

Vyšívané obrázky mi utkví v paměti víc než fotky, říká studentka ze Singapuru

Vyšívané obrázky mi utkví v paměti víc než fotky, říká studentka ze Singapuru

Generace20
+
Vyšívané obrázky mi utkví v paměti víc než fotky, říká studentka ze Singapuru

Vyšívané obrázky mi utkví v paměti víc než fotky, říká studentka ze Singapuru

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

27. 04. 2015

Pořídit si „selfie“ z cest je dnes moderní způsob, jak si uchovat vzpomínky. Čtyřiadvacetiletá studentka Teresa Limová ze Singapuru zvolila však jinou variantu. Sama se v reálu přesvědčila, že technologie nejsou vždy spolehlivé a tehdy přišla na dobrý nápad. Obrázky na památku začala vytvářet pomocí jehly, bavlnek a vyšívacího plátna.

Jak vás napadlo zachycovat vzpomínky z cest vyšíváním?
Všechno to začalo, když se mi při cestování vybil mobil, takže jsem nemohla pořídit žádné fotky. Měla jsem s sebou ale pomůcky na vyšívání, takže jsem se rozhodla vytvořit si obrázek na památku tímto způsobem.

Pomůcky na vyšívání jsou vaší obvyklou výbavou na cestách?
Vypadá to sice zvláštně, ale ano. Vyšívání je mým koníčkem, ale nikdy předtím by mě nenapadlo, že ho využiju místo fotoaparátu.

Teď už tedy nefotíte vůbec?
Fotím ráda, ale někdy je moc lehké pořídit pouze snímek. Vyšívané obrázky mi utkví v paměti víc než fotky.

V čem je vyšívání lepší než fotografování?
Umožňuje mi zapracovat více detailů z mého okolí. Vážím si toho, že mohu cestovat, takže přítomnost u některých památek mi přijde úžasná a chci zachytit něco víc, než je možné u fotek.

Které objekty si nejčastěji vybíráte?
Někdy volím nejznámější památky. Například v Praze jsem si zvěčnila Karlův most a Staroměstské náměstí. Jindy ale vyšívám to, co mi přilne k srdci, takže v Německu jsem si vybrala stádo ovcí.

Jak dlouho trvá výroba jednoho obrázku?
Asi dvě hodiny. Záleží, jaký cíl si vyberu, ale také například kolik používám barev.

Je něco, co vám dělá při práci problém?
Největším problémem je, že mám občas oteklý palec. Na vyšívání jako takovém není nic těžkého.

Své práce si vystavujete nebo i prodáváte?
Všechny si dávám doma na zeď, abych je měla na očích. Někdy pořídím i fotografii a dám ji na Facebook, aby má díla viděli i druzí. Pokud by měl ale někdo zájem, jsem ochotna udělat vyšívanou kopii za nějaké symbolické peníze.

Je nějaký z obrázků váš oblíbený?
Nedokážu vybrat jen jeden, protože každý mě spojuje s jinými vzpomínkami. Moje tvorba je pro mě něco jako pro matku dítě.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“