Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Nepečené dorty jsou sladké i bez cukru

Nepečené dorty jsou sladké i bez cukru

Nepečené dorty jsou sladké i bez cukru

Generace20
+
Nepečené dorty jsou sladké i bez cukru

Nepečené dorty jsou sladké i bez cukru

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

03. 07. 2015

Rychlá příprava, avšak náročnější shánění surovin. Raw neboli „syrové" dorty jsou charakteristické především svým složením ze zdravých ingrediencí. Od tradičních pečených dezertů se liší hlavně tím, že neprochází tepelnou úpravou a neobsahují např. mouku, vejce ani cukr.

Nepečené dorty jsou zdravá alternativa dezertů pro vitariánský styl stravování, nicméně pochutnat si na nich může úplně každý. Vitariánství spočívá v tom, že jídlo neprojde tepelnou úpravou nad 45°C. Dorty jsou oblíbené hlavně díky tomu, že neobsahují žádná „éčka”, ani umělá barviva. Tudíž se jedná o zdravou verzi sladkostí, která je chuťově téměř totožná jako u tradičního pečiva.

V receptech by kuchařky nenašly cukr, mléko, mouku, ani vejce, a proto dorty obsahují pouze zdravé tuky. „U raw zákusků mě baví, že mohu pustit uzdu své fantazii a užít si jídlo, které skvěle chutná a zároveň nezatěžuje lidské tělo,“ vysvětluje výhodu nepečených dortů Jitka Duchková, která se dlouhodobě pečení a přípravě dezertů věnuje. Cukr bývá nahrazen ovocem nebo různými oleji,

Při přípravě mohou lidé volit nejrůznější kombinace a udělat si chuťově stejnou variantu svého oblíbeného dortu. „Ať už limetkový, borůvkový či čokoládový cheesecake – všechny jdou udělat ve zdravější verzi,“ dodává Duchková. Díky syrové úpravě si jídlo zachová důležité enzymy a vitamíny, které jsou u běžné přípravy pokrmů vysokými teplotami potlačeny.

Oříšky jsou základ

Základem přípravy raw dortů jsou ořechy, které obsahují tuky prospěšné pro lidské tělo a plně nahrazují klasické těsto. „U nepečených dortů se používá hodně ořechů a ovoce. Raw strava vyžaduje pestré složení hlavně kvůli dostatku zdravých živin, aby tělo nic nepostrádalo. Protomůže být shánění ingrediencí občas trochu náročné,“ líčí Duchková. Do některých druhů dortů se totiž používají ingredience jako kokosový olej, pohanka nebo datle druhu Medjool, a ty se dají sehnat většinou pouze v biopotravinách nebo obchodech se zdravou výživou.

Radka Samková, která nepečené dorty již také vyzkoušela, si pochvaluje jejich rozmanitost. „S raw dorty teprve začínám, takže se držím receptů a v ingrediencích dělám jenom malé obměny, podle toho, co je zrovna dostupné, co mi chutná nebo vynechám to, na co mám alergii,“ říká Samková. Zároveň pozoruje, že lidé se v názoru na jejich chuť různí. Je to především proto, že někteří mohou postrádat cukr. „Mému manželovi to třeba vůbec nechutná,“ dodává.

Jednoduchá příprava

Výhodou raw dortů je rychlá příprava. Přísady se spolu v podstatě jenom rozmixují, ořechy se spojí pomocí kokosového oleje nebo citronové šťávy a následně se vše nechá zatuhnout v chladničce. „Nejlepší na tom je ta jednoduchost. Stačí jenom pořádný mixér a třeba sušička na ovoce a vše je hotové během chvilky,“ shrnuje Duchková.

Pro ty, které raw strava zajímá jsou pořádané semináře a vydáno už bylo i několik kuchařek. Podle Samkové je dokonce k nepečeným dortům dostupných více receptů než na ostatní raw jídla. V Praze byla nově otevřena zatím jediná čistě vitariánská cukrárna, kde každý den připravují čerstvé dorty, kterých mají v nabídce až kolem padesáti druhů. To, co může být na nepečených dezertech nevýhodou je poněkud vyšší cena, než v běžné cukrárně.

Při flyboardingu záleží na rovnováze. Fyzička není důležitá, tvrdí instruktor

Při flyboardingu záleží na rovnováze. Fyzička není důležitá, tvrdí instruktor

Při flyboardingu záleží na rovnováze. Fyzička není důležitá, tvrdí instruktor

Generace20
+
Při flyboardingu záleží na rovnováze. Fyzička není důležitá, tvrdí instruktor

Při flyboardingu záleží na rovnováze. Fyzička není důležitá, tvrdí instruktor

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

01. 07. 2015

Proletět se na tryskovém prkně a skákat nad hladinou jako delfín umožňuje neobvyklá aktivita flyboarding. Let na zařízení s tryskami láká zejména adrenalinové příznivce. Ovládání přístroje není podle instruktora vůbec těžké. Důležitá je hlavně rovnováha a koordinace.

Létat nad vodou není nesplnitelným snem. Lidé, kteří se nebojí adrenalinu a chtějí zkusit různé kreace nad hladinou, mohou zažít let na flyboardu. Jedná se o zařízení, které je složeno z bot, trysek a mohutné hadice, která přivádí tlak vody do trysek z motorového člunu. Ten jede za flyboardistou. Proud vody tak umožní létat nad vodou a provádět různé kreace.

Flyboardingu podlehl i instruktor Roman Komárek, který se mu věnuje již třetím rokem. „Nadchlo mě to, protože mám rád adrenalinové vodní sporty. Neváhal jsem a oslovil jsem i svého kamaráda, abychom to společně vyzkoušeli,“ vypráví. Dodává, že tato aktivita ho zaujala před pár lety, když sledoval různá videa na internetu. Od zhlédnutí prvního snímku věděl, že tento sport je pro něj tím pravým.

Podle Komárka let na vodních tryskách není těžký. „Pokud se klienti řídí našimi radami, dokážou s flyboardem pracovat během deseti minut,” tvrdí. Důležitá je zejména rovnováha a koordinace, fyzické síly nejsou důležité. Prkno s tryskami se ovládá podle Komárka jednoduše. „Rychlost a výšku reguluji já jako instruktor. Letec se tak může soustředit pouze sám na sebe, “ vysvětluje. Dodává, že zkušenější lidé mají pak možnost dostat dálkové ovládání a korigovat si tak tlak sami. Zájemci také před letem dostanou povinné vybavení – helmy, neopreny a vesty.

Adrenalinový zážitek

Student Jaroslav Horňák si let na tryskovém prkně poprvé vyzkoušel před rokem. „Dostal jsem od přítelkyně poukaz na flyboarding, protože jsem ho chtěl hrozně vyzkoušet. Let byl neskutečným adrenalinovým zážitkem,” vypráví. Dodává, že letos tuto aktivitu chce zkusit znovu. Podle něj je tak cena 1 500 korun za čtvrt hodiny přijatelná.

Samotný let pak závisí na odvaze klienta. „Jde spíše o tempo stoupání. Člověk může vyletět nahoru až do devíti metrů, nebo když chce, tak i pod vodu,” tvrdí Komárek. Dále dodává, že adrenalin nepřichází z vysokých rychlostí, ale se stabilním postojem ve výšce. „Měli jsme také zákazníka, který chtěl být pouze půl metru nad vodou a tak setrval až do konce své lekce. I tak to byl pro něj ohromný zážitek,“ tvrdí. Klient totiž nepadá jako při skákání s padákem, ale létá nahoru, dolů a pod hladinu, jak se mu zachce.

Flyboarding stále nepatří mezi nejznámější aktivity, přesto má již mnoho příznivců. Létat se však dá pouze na místech, která jsou vyznačena na vodě bójkami. V Česku jsou pro flyboarding vyhrazena zatím tři místa – Měchenice u Prahy, Dalešická přehrada na Moravě a nově také Orlická přehrada.

Na zahraničních školách lákala české studenty kvalita výuky a vyhlídky na život

Na zahraničních školách lákala české studenty kvalita výuky a vyhlídky na život

Na zahraničních školách lákala české studenty kvalita výuky a vyhlídky na život

Generace20
+
Na zahraničních školách lákala české studenty kvalita výuky a vyhlídky na život

Na zahraničních školách lákala české studenty kvalita výuky a vyhlídky na život

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

29. 06. 2015

Nejen často zmiňovaná kvalita výuky na cizích vysokých školách rozhoduje. Dalším motivem odejít studovat do ciziny, bývá také vyhlídka budoucí práce a života v zahraničí. To potvrzují i oslovení čeští studenti, kteří se pro tuto volbu rozhodli ještě před gymnáziem. A proto si vybrali anglické gymnázium, na kterém složili mezinárodní maturitu.

Před vysokou školou v zahraničí studovali oslovení mladí lidé na Anglickém gymnáziu v Praze. Už tehdy měli jasno, že po dokončení mezinárodní maturity IB (International Baccalaureate), budou dále směřovat mimo Českou republiku. „Jít na univerzitu za hranice jsem měla vždy v plánu. Ne že bych vysokou v Česku nezvažovala vůbec. Ovšem mimo čtyř let jsem většinu života bydlela v cizině a volba zahraničí pro mě byla přirozenější,“ vysvětluje Veronika Havlová studující práva v Londýně.

Jasno o výjezdu do zahraničí měl i student Adam Holub, přestože celý život strávil v Praze. Jedním z důvodů, proč šel v sedmé třídě k přijímacím zkouškám na anglické gymnázium, bylo přání později odjet do Velké Británie. Dnes v Londýně studuje mezinárodní vztahy. „Navíc obor, kterým se zabývám, se v Británii vyučuje déle než u nás a má nějakou svou tradici. Což byl pro mě další podnět,“objasňuje Holub. O vysoké škole v České republice proto už ani nepřemýšlel.

Budoucnost v cizině

Jistota ve znalosti cizího jazyka patřila mezi důležité faktory, které měly vliv na rozhodování, kam jít na univerzitu. „Díky studiu na britském gymnáziu je moje angličtina na úrovni rodilého mluvčího,“ konstatuje Kristina Ryvolová, která se dostala na univerzitu v Readingu. Obdobně to měla i Havlová, která si je v anglickém jazyce daleko jistější než v češtině. Jelikož většinu svého života studovala v cizině.

Nezanedbatelné bylo pro obě studentky i přání se odstěhovat. „Pro mě Česko nepřipadalo v úvahu, potřebovala jsem změnit prostředí.  Všechny přihlášky jsem si tedy podala na univerzity ve Velké Británii,“ vysvětluje Ryvolová. Navíc s ohledem na budoucnost, kdy obě dívky plánují žít i pracovat v zahraničí, to pro ně bylo rozhodnutí čistě racionální.

Zrušil svůj Facebook a zjistil, kdo jsou opravdoví přátelé

Zrušil svůj Facebook a zjistil, kdo jsou opravdoví přátelé

Zrušil svůj Facebook a zjistil, kdo jsou opravdoví přátelé

Generace20
+
Zrušil svůj Facebook a zjistil, kdo jsou opravdoví přátelé

Zrušil svůj Facebook a zjistil, kdo jsou opravdoví přátelé

Generace20

Autor: Anna Zemanová

26. 06. 2015

Sociální sít Facebook se dnes dotýká většiny mladých. Ztráta času a pocit nesvobody však některé nutí z ní odejít. Petr Babka měl důvodů více. Vadilo mu, že přátelé už nevolají, ale napíší na svém profilu status a čekají, kdo se ozve.

Petr Babka (26) si zrušil profil na sociální síti Facebook (FB) z mnoha důvodů. Hlavním z nich byla ztráta času. Babka má dnes díky svému rozhodnutí daleko silnější vztahy s přáteli a cítí se svobodnější. Když si uvědomil, že většina jeho přátel si ze svého profilu dělala deníčky, kam psala své pocity a sdílela fotky bez rozmyslu, rozhodl se z FB odejít. Díky tomu zjistil, že jeho dvě stě přátel je ve skutečnosti dvacet, ale zato opravdových. „Těm lidem se teď věnuji co nejvíce můžu. Dá se říci, že to byla velká zkouška přátelství, za kterou jsem velmi rád,“ svěřil se Babka.

Podle jeho slov se kvůli FB vytrácí osobní kontakt mezi lidmi. Kamarádi mu už kvůli životním událostem, jako je povýšení v práci nebo dokončení vysoké školy, nevolali. „Napsali to na svůj profil třem stovkám přátel najednou a čekali, kdo se ozve. Dříve to byl živý dialog, nikoli status a očekávání,“ vysvětluje Babka.

Tento přístup vadí i studentce Veronice Svítilové (20). Proto si chce FB zrušit a začít psát dopisy, které podle ní opět prohloubí vztahy a navíc vždy udělají velkou radost. „Chci znát pocity mých přátel, když se v jejich životě stane nějaká událost. Sdílet to s nimi a být nablízku nejen zeleným puntíkem, který u nich na monitoru symbolizuje mou přítomnost,“ říká Svítilová. Protože si myslí, že největší překážka pro odepsání je dojít pro obálku a známku, má v plánu je vkládat do dopisů.

Jediné, co ji dodnes na FB drží, jsou skupiny, kde probíhají hromadné konverzace ohledně školy, práce nebo různých srazů. „Kdybych nepotřebovala být v kontaktu se spolužáky kvůli škole, hned si profil zruším. I když se totiž na Facebook přihlásím původně na pár minut, jsem tam třeba půl hodiny a bere mi to čas,“ stěžuje si Svítilová.

Kontrola vlastních příspěvků je nutná

Oba respondenti se shodli na tom, že další důvod pro zrušení FB je pocit nesvobody. I když po přihlášení na tuto sociální síť chtěl Babka vyřešit jen důležité věci, vždy byl po přihlášení sváděn k tomu „projet“ si alespoň FB zeď a podívat se, co je nového. „Bylo to takové kolečko, viděl jsem, jak kamarád sdílí své fotky a dostal jsem chuť se také s něčím pochlubit,“ říká Babka. Svítilové se to stává dodnes.

Už jen myšlenka toho, že by na nový příspěvek nikdo nereagoval, je částečně frustrující. „Spousta lidem v takovém případě alespoň trošku klesne sebevědomí,“ myslí si Svítilová. Kdyby však reakce byly, zajímala by se o to, jaké a proč. A tak se člověk stává závislým na svém vlastním příspěvku. Čím více se sdílí, tím delší čas lidé Facebooku obětují. Jsou prostě zvědaví, co na to řeknou ostatní.

Pražský divák může být zhýčkaný, tvrdí produkční Divadla Na Jezerce

Pražský divák může být zhýčkaný, tvrdí produkční Divadla Na Jezerce

Pražský divák může být zhýčkaný, tvrdí produkční Divadla Na Jezerce

Generace20
+
Pražský divák může být zhýčkaný, tvrdí produkční Divadla Na Jezerce

Pražský divák může být zhýčkaný, tvrdí produkční Divadla Na Jezerce

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

24. 06. 2015

Eliška a Veronika Zemánkovy začínaly v patnácti jako uvaděčky ve Švandově divadle, dnes působí jako produkční Divadla Na Jezerce. To provozuje Divadelní společnost Jana Hrušínského a jeho repertoár obsahuje hry jako je komedie Charleyova teta nebo milostné drama Na dotek. Sestry Zemánkovy hovořily o konkurenci, zhýčkanosti pražských diváků nebo o chování lidí v divadelním sále.

V Divadle Na Jezerce zastáváte roli produkčních. Co si pod touto funkcí představit?
Veronika: V podstatě spolupracujeme s tajemnicí divadla, se kterou dáváme dohromady měsíční programy. Zabýváme se také asistencí režie, kdy pomáháme při zkouškách a napovídáme hercům text, než se ho naučí. Tím se zkoušení značně urychlí.
Eliška: Jedním z úkolů je seskupit veškeré závazky herců a z toho vyfiltrovat datum představení, která jsou v dané dny možná hrát. Jezerka není divadlo, kde by byl stálý herecký soubor. Je tady přibližně kolem šedesáti herců a ty je potřeba dát každý měsíc dohromady. Většinou hrají ještě v jiných divadlech nebo třeba něco točí. Staráme se také o uvaděče, inzerce, webovky a další věci spojené s provozem divadla.

S divadlem pořádáte zájezdy po celé České republice. Liší se nějak mimopražské scény od divadel v hlavním městě?
Eliška: Všeobecně se říká, že pražský divák může být poměrně zhýčkaný, a tím pádem náročnější. Mimo Prahu podle mě bývá publikum skvělé. Je to možná i tím, že nemají tak častý přístup k divadlu, ani výběr z tolika scén. Když jedeme s divadelním souborem na zájezd, tak je ohlas většinou velmi dobrý.
Veronika: Jsme malé divadlo, vejde se sem asi kolem dvou set lidí. Zájezdové hraní má tu výhodu, že se díky němu můžeme dostat do velkých klasických divadelních prostorů .

V poslední době v Praze přibývá hodně malých divadelních souborů. Myslíte si, že se tato menší, v podstatě sklepní uskupení, mohou uchytit?
Eliška: Je to pravda, ono se říká, že Praha má největší počet divadel na metr čtvereční v Evropě a možná i na celém světě. Těch scén je tady strašně moc. Samozřejmě je to také otázka jejich uživení. To ovlivňuje hodně věcí např. kdo je provozuje, jak se jim podaří získat a oslovit diváky nebo jestli dokážou dosáhnout na nějaké dotace, například od Magistrátu hlavního města Prahy.
Veronika: Tak ono to není jenom o magistrátu. Například Jatka 78, což není klasická škatulka divadla, je případ, kdy se pro to musí lidé doopravdy nadchnout. Je to multikulturní prostor, který se bude věnovat nejenom klasickému divadlu, ale i cirkusu, výstavám a koncertům. Oni své prostory mají, a ty jsou variabilní. Mohou tam udělat v podstatě cokoliv budou potřebovat, což je veliká výhoda.

S přibývajícími divadelními soubory roste také konkurence. V čem se nejvíce odráží?
Veronika: Soupeřit mezi sebou budou vždy všechny scény. Problém nastane ve chvíli, když se jedná o nějaké divadlo s ne moc dobrým obsazením, které vyprodukuje nekvalitní představení, protože za to člověk dá peníze. Když potom nějaká jiná scéna ten samý titul také začne hrát, tak si divák řekne: „Na to už podruhé nepůjdu, to se mi předtím nelíbilo“. Tím ztrácí to klasické divadlo šanci na prezentaci svého nastudování.

Stále častěji do divadel chodí lidé, kteří nedodržují dresscode. Myslíte si, že to takhle funguje pouze v České republice?
Veronika: To je podle mě fenomén kin a televize. Lidem se také zdá v dnešní době úplně normální si na představení propašovat skleničku s pitím nebo jídlo. Nevím, jakým způsobem se tenhle problém dá řešit, ale já bych osobně  lidi bez dresscodu do některých divadel vůbec nepouštěla. Jenomže to by v dnešní době bohužel takhle fungovat nemohlo. Hlavně si také říkám, že to bude i v rodině. Nám bylo odmalička řečeno, že když jdeme do divadla, hezky se oblečeme. Bereme to jako určitou úctu k budově samotné.
Eliška: Ono se to v dnešní době už asi tolik neřeší jako dřív. Jedna zkušenost, kterou jsme zažily na muzikálu Bídníci v Londýně. Tam do obrovského krásného sálu chodili lidé s cca tří litrovým džbánem ledového čaje a další si nesli skleničky vína a oříšky. Hledištní personál zde automaticky sbíral odpadky. Asi je to opravdu tím „kinodopadem“ na dnešní dobu. Záleží na prostorech – do Národního divadla se v kraťasech prostě nechodí.

Myslíte si, že takoví lidé dokáží představení vůbec ocenit?
Eliška: To je právě otázka. Stalo se, že u nás uvaděčky nabízeli divákům program, a oni ho odmítli s tím, že potřebují peníze k útratě na baru. To si pak říkám, že jde člověk do toho divadla jenom aby odpočítával čas do konce představení a mohl jít na bar. Už se třeba vůbec nezajímali o to, kdo hru režíroval, kdo je výtvarník nebo kdo dělal kostýmy. Pochybuji, že si to nastudovali předem z internetu, než na to představení šli. Je to ale velmi individuální, spoustu lidí to zase naopak zajímá.
Veronika: Ale pak jsou třeba i jiné akce a prostory, jako například Shakespearovské slavnosti, které se hrají večer venku. Tam se to oblečení už tolik neřeší. Tam záleží spíš na předpovědi počasí (smích).

Co vás na práci u divadla nejvíce baví?
Eliška: Pro mě je plus, že je to kreativní činnost. Něco stereotypního by mě asi nebavilo. Já jsem ráda, když za sebou vidím nějaký výsledek při zkoušení nového představení. Mohu na něčem podílet a říct si, že se něco povedlo ať už více nebo méně.
Veronika: A to je také nejspíš výhoda práce tady, že to není klasická produkční činnost. Jinde je produkce víceméně kancelářská záležitost a nemusí se vždy k tvorbě přímo na jevišti.

Myslíte si, že v dnešní době internetu a televize má divadlo pořád ještě šanci lidi zaujmout?
Veronika: Nemyslím si, že by lidé chodili do divadla méně než dřív.Spíše pozorujeme, že začínají být daleko žádanější takové žánry, jako jsou komedie nebo lehčí témata. Když už člověk do toho divadla jde, tak nechce vidět žádnou depresi, protože jí vidí všude kolem sebe. Takže to není o tom, že by odpadávali divadelní nadšenci, ale spíše je to o tom, že si více vybírají představení, u kterých se zasmějí.
Eliška: Stále je ale celá řada lidí, kteří tu „klasickou“ komedii potřebují proložit něčím vážnějším. Pro ty je ideální žánr, kdy se v průběhu představení člověk zasměje, ale na konci se nad tím může zamyslet a říct si, že to co viděl, bylo opravdu ze života. U nás Na Jezerce je to typický příklad hry Na Dotek nebo představení z druhé světové války Musíme si pomáhat. To má své vtipně provedené části, ale téma války je přitom opravdu silné, takže je to vyvážené.

Armáda není vězení, říká o své službě Izraelka

Armáda není vězení, říká o své službě Izraelka

Armáda není vězení, říká o své službě Izraelka

Generace20
+
Armáda není vězení, říká o své službě Izraelka

Armáda není vězení, říká o své službě Izraelka

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

22. 06. 2015

Strávit dva a půl roku v armádě je pro mnohé dívky něco jako noční můra. V Izraeli do ní ale ženy vstupují se ctí a jsou hrdé na to, že mohou nějakým způsobem přispět své zemi. Pro Sharon Moscovitzovou (21), která působila jako mluvčí jednotky, představovala služba následování své rodiny, jejíž členové také působili v armádě.

Co pro vás služba v armádě znamená?
Někdo chce jen naplnit povinnost, ale pro mě je to čest, dědictví a hrdost. Obrana země je jedním ze vzdělávacích pilířů v Izraeli a myslím, že mnoho mladých lidí okolo mě si to uvědomuje. Vím, že má služba měla smysl. Můj dědeček přišel do Izraele jako evropský uprchlík a dal všechno do ochrany země, kde on a jeho rodiče mohli být v bezpečí. Můj otec sloužil v rezervních silách během libanonské války. Jsem hrdá, že jsem nosila stejnou uniformu jako oni a mohla jít v jejich stopách.

Takže určitou roli hraje i vaše rodina?
Přesně tak, sdílíme příběhy a zkušenosti. Je to takové spojení s nimi a doufám, že i mé děti budou takto pokračovat. Služba mě naučila mnoho o životě, ale také o mně samotné. Zjistila jsem, co znamená opravdové přátelství. Evidentní je to mezi lidmi v bojových jednotkách, kde neustále riskují své životy jeden pro druhého.

Co jste se naučila sama o sobě?
Než jsem vstoupila do armády, byla jsem hodně plachá a bála jsem se mluvit před více lidmi. Ale tam jsem se naučila rovnosti a ostych ze mě spadl. I proto jsem mohla zastávat funkci mluvčí.

Jaká byla náplň vaší práce?
Komunikace s médii a podávání informací o tom, co se děje v armádě, jaké jsou například novinky. Někdy jsem se i podílela na rozhovorech, které byly prováděny s veliteli jednotek. Za dobu mé služby jsem také strávila nějaký čas s válečnými fotografy, kteří jsou dnes nedílnou součástí armády.

Vraťme se k tomu přátelství…
Sdílela jsem přes dva roky místnost se sedmi dalšími dívkami, se kterými bych se možná za jiných okolností nepotkala, a byl to báječný zážitek. Znala jsem nazpaměť vyzvánění telefonů všech a v podstatě jsem si psala nejen se svou, ale i s matkou své kamarádky a sdílela s nimi veškeré radosti i strasti. Zkrátka to byla má náhradní rodina se vším všudy. Také se mi ale stalo, že jsem celou noc nespala.

Proč?
Tehdy se mi vrátil kamarád z Gazy. Cítila jsem jeho nepravidelný dech po tom, co unikl smrti.

A vy jste někdy zažívala strach?
Největší strach jsem měla, když se četla jména vojáků, kteří v uplynulém dni padli. Bála jsem se, aby tam nebyl někdo, koho znám. Jednou byl však na seznamu veselý voják, se kterým jsem se seznámila v autobuse. Řekl mi, že jsem opravdu hezká a porosil mě o telefonní číslo. A potom jsem jednoho dne slyšela jeho jméno.

Je možné navštěvovat své blízké během služby?
Samozřejmě. Armáda není vězení a vojáci se vrací domů téměř každé dva týdny na víkend. Kromě toho může také rodina přijít na základnu, obvykle nosí jídlo. A pokud to nestačí, je možnost získat povolení pro dovolenou v zahraničí.

Myslíte si, že by ženy v ostatních zemích také měly jít do armády?
Nepochybně ano. Za prvé, pokud žena hledá rovnoprávnost s muži, není nic lepšího, než jít do armády. Za druhé je tady mnoho možností se rozvíjet a růst. Setkat se s lidmi a učit se. Vojenská služba je skvělá pro váš vlastní rozvoj. Navíc je to báječný způsob, jak přispět zemi a občanům.

Pokud by nastal nějaký konflikt, byla byste schopna pomoci?
Nebyla jsem v bojové pozici, protože jsem sloužila jako mluvčí jednotky, ale v nejhorším případě si dokážu představit, že bych svou zemi bránila i fyzicky. Zkrátka bych dělala, co by mi síly stačily. Já mám ale za úkol bránit zemi proti neobjektivitě a jednostrannosti médií.

Nesete také nějakou služební zodpovědnost?
Člověk promýšlí každý krok, který udělá, takže určitě ano. Je důležité dělat správná rozhodnutí a mít za ně zodpovědnost. Už jenom to, že někdo nosí uniformu, má význam. Například malé dítě se vás na přechodu pro chodce chytne za ruku s tím, že věří, že se na druhou stranu dostane bezpečně. A to je ten smysl.

Odvděčí se vám armáda za vaše služby?
Podle mě je hlavní ten osobní rozvoj. Armáda podporuje oddaně sloužící. Stará se o jejich potřeby v průběhu služby a pro jakýkoli zdravotní problém, který byl zahájen v průběhu služby i poté, je člověk propuštěn. Po dokončení je také možnost získat grant, který lze použít pro studium, pro koupi bytu nebo na sňatek.

 

V letošní sezóně u žen nejčastěji vítězí krátké vlasy

V letošní sezóně u žen nejčastěji vítězí krátké vlasy

V letošní sezóně u žen nejčastěji vítězí krátké vlasy

Generace20
+
V letošní sezóně u žen nejčastěji vítězí krátké vlasy

V letošní sezóně u žen nejčastěji vítězí krátké vlasy

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

19. 06. 2015

Dlouhým vlasům pro letošní sezónu odzvonilo. Některé ženy mění své účesy a experimentují s nimi. Nejvíce vítězí krátké vlasy s asymetrickými střihy. Klukovské účesy jsou oblíbené zejména proto, že jsou originální, nápadité a dokážou zvýraznit ženský obličej.

Krátké vlasy jsou opět v módě. Celý letošní rok totiž vládnout účesy, které musí být originální, nepřehlédnutelné a jejichž délka je co nejkratší. Ostříhat se na „kluka” je však pro některé ženy výzvou, kterou chtějí zkusit, ale většinou nemají dost odvahy. Kadeřníci radí, že by měly ženy vsázet na asymetrické střihy, které nejsou na pohled nudné a dokonale zvýrazní kontury obličeje. Účes tak mohou doplnit klasickou šikmou ofinou a podtrhnout různými barvami.

Kadeřnice z Klatov Lenka Ašková tvrdí, že její zákaznice, které nosí nejčastěji dlouhé vlasy, za ní chodí s prosbou ozvláštnit  účes. Ať už se jedná o barvu nebo melír. Podle ní jsou krátké vlasy velmi oblíbené zejména v letních obdobích. „Pokud mají ale klientky zájem se ostříhat, některé by měly zpočátku počítat s tím, že budou muset ráno vstávat dříve a účes upravovat, než si zvyknou,” tvrdí. Dodává, že to platí zejména u dívek, které si dříve s úpravou vlasů moc hlavu nelámaly.

Podle Aškové se však nejedná o velkou nevýhodu. Naopak, některé ženy v rozčepýřeném účesu vypadají mladistvě a zvýrazní je. Studentka Kristýna Srbová, která nosila po mnoho let dlouhé vlasy až po pas, se před rokem rozhodla svůj účes změnit, a to radikálně. „Délka mi začala dost vadit. Často jsem nosila culíky a drdoly. Byla to nuda,” tvrdí a dodává, že nezajímavé stažené vlasy byly impulsem k tomu, aby si vlasy zkrátila.

Krátký sestřih vyžaduje péči

Nakonec se však Srbová rozhodla, že místo plánovaného mikáda vyzkouší klukovský „rozcuch“. „Kadeřník mi poradil, že by se ke mě hodil krátký účes s patkou, tak jsem mu nechala volnou ruku,” vypráví. Dodává, že u tohoto sestřihu hodlá zůstat i nadále, protože je velmi pohodlný a není nudný. Co se týče úpravy, tvrdí, že zpočátku však měla problém si zvyknout na gel a různé rozčepýřené varianty. „Než jsem se do toho dostala, trochu to trvalo, ale nyní úpravu zvládám během pár minut,” dodává.

Opakem je však studentka Nikola Fousová. Ta nosí dlouhé vlasy po ramena a krátké módní sestřihy nevyhledává. „Jednou jsem se nechala ostříhat na mikádo, byla to sice příjemná změna, ale pak mi vlasy začaly dost chybět,” říká. Podle jejího názoru se k ní nejvíce hodí dlouhé. „Když chci svůj účes nějak ozvláštnit, většinou měním barvu,“ tvrdí. Dodává, že dříve mívala tmavé, pak se obarvila na blond a nyní nosí ombré (tmavá barva od kořínků přecházející postupně do světlé, pozn. red.), protože hned je pak její účes zajímavější.

Nejdůležitější je soustředit se na přítomnost, říká sportovní psycholožka

Nejdůležitější je soustředit se na přítomnost, říká sportovní psycholožka

Nejdůležitější je soustředit se na přítomnost, říká sportovní psycholožka

Generace20
+
Nejdůležitější je soustředit se na přítomnost, říká sportovní psycholožka

Nejdůležitější je soustředit se na přítomnost, říká sportovní psycholožka

Generace20

Autor: Tereza Mrkvičková

17. 06. 2015

Práce s koncentrací, stanovení cílů a kontrola emocí. Témata, která jsou podle sportovní psycholožky Kateřiny Vejvodové rozhodující v životě a jež hlavně ovlivňují výkon jejích klientů.

Proč jste se rozhodla k povolání sportovního psychologa?
Už na střední škole mě psychologie zajímala, ale nikdy jsem netušila, že se jednou budu věnovat té sportovní a pomáhat sportovcům k dosažení maximálních osobních výkonů. Od malička jsem hrála tenis a po maturitě jsem dostala několik nabídek od amerických univerzit – jejich zástupci chtěli abych je reprezentovala v univerzitní soutěži v tenise. Nakonec jsem odešla do Kansasu, tam jsem studovala psychologii a na magisterské studium jsem se rozhodla přejít na Floridu, kde byla specializace pro sportovní psychologii.

Jaký je rozdíl mezi sportovní a klasickou psychologií?
Sportovní psychologie z té klasické vychází, ale je propojena s prevencí a mentálním tréninkem. Sportovci by se měli mentální stránce věnovat stejně tak, jako se věnují té technické, taktické a fyzické, a k tomu potřebují znát techniky mentálního tréninku a vědět, jak je zapojit pro maximalizaci vlastního výkonu. Ke klasickému psychologovi lidé preventivně většinou nechodí.

Co znamená mentální trénink?
Naše myšlenky dramaticky ovlivňují sportovní výkon, ale i náš život jako takový. Je jen na nás, jaké myšlenky si do hlavy „nalejeme“, respektive jakým myšlenkám budeme věnovat pozornost. Zaobíráme se tématy jako je práce s koncentrací, stanovení cílů, kontrola emocí, komunikace, kontrola myšlenek, vizualizace, relaxace, aktivace… Zapojujeme je do tréninků a soutěží. Kromě toho probíhá i práce v terénu, kde sportovce monitoruji, a kde zkoušíme jednotlivé techniky v praxi.

Můžete uvézt nějaký konkrétnější případ, jak sportovci pomáháte?
Například tenista by měl při hře využívat přestávky, aby byl schopen odehrát celý zápas psychicky i fyzicky naplno. Mezi body by proto měl kromě jiného zhluboka dýchat. Důležité je, aby dýchání bylo dobře provedené. To se učíme před výkonem samotným, aby to pak během hry samotné bylo jednodušší. Při hře je pak důležité, aby si na to hráč pokaždé vzpomněl a opravdu to provedl. Kromě toho se na něj musí pokaždé soustředit, což není jednoduché.

A tomu tedy předchází práce v terénu?
Zpočátku takové věci hráčům a hráčkám připomínám. Pomáhám jim uvědomit si, co je opravdu důležité, mluvím s nimi, pokud je potřeba. Potom se přesunu do pozadí a sleduji, zda se jim to daří. Podle toho, co vidím, plánujeme další práci.

Jaká je nejčastější rada, kterou klientům dáváte?
Myslete na přítomnost a uvědomte si, že máte to štěstí, že můžete dělat to, co vás baví.

Jací sportovci vás vyhledávají?
Klienti jsou různí – od dětí přes dospělé. Přichází jednotlivci, ale i sportovci z týmových odvětví, jako je hokej, fotbal, házená. Podstata práce je ale s každým stejná. Zvýšení sebedůvěry, motivace i uvědomění klientů.

Pomáháte i celým týmům. Jak se liší práce s mužstvem od práce s jednotlivcem?
Je to složitější. Celý tým musí šlapat jako samostatná jednotka. Výkon jednotlivce je k ničemu, pokud se ostatní nepřidají. Je důležité, aby se hráči nebo hráčky respektovali, znali své role a byli odhodláni obětovat vše pro úspěch kolektivu. K tomu se přidávají individuální záležitosti a vzniká práce na celý úvazek.

Pracujete se sportovci dlouhodobě?
Jedině dlouhodobá systematická práce vede k maximálnímu možnému úspěchu. Ideální je začít konzultace jednou týdně a pracovat tak po dobu několika měsíců. Sportovci se učí nové techniky, které můžou sami používat a trénovat. Efektivní mentální trénink musí probíhat pravidelně. Je to stejné jako u fyzického tréninku a je hlavně na sportovci samotném, kolik času a úsilí mu bude věnovat. Konzultace tedy většinou probíhají jednou týdně, ale mohou být i častější, pokud chce sportovec intenzivní práci a rychlé výsledky.

Jak brzy na sobě klient začne pociťovat změny?
Poměrně brzy. U každého je to samozřejmě jiné, ale většinou už po několika sezeních. Hlavně si začne uvědomovat, že myšlenky a emoce ovlivňují výkon.

Připravujete sportovce i přímo na nějaký zápas, či turnaj?
Ano a ta spolupráce je pak většinou intenzivnější. Těsně před událostí se již jen tak zvaně dolaďuje. To, co sportovec nemá natrénováno před událostí, nemá význam zapojovat do soutěže. Mohlo by to být totiž kontraproduktivní.

Radíte něco klientům těsně před utkáním?
Přímo před zápasem už se toho moc nestihne. Hlavní práce probíhá týdny i měsíce před samotnou událostí.

Krtek na dobrou noc děti už neláká. Přednost mají animované celovečerní filmy

Krtek na dobrou noc děti už neláká. Přednost mají animované celovečerní filmy

Krtek na dobrou noc děti už neláká. Přednost mají animované celovečerní filmy

Generace20
+
Krtek na dobrou noc děti už neláká. Přednost mají animované celovečerní filmy

Krtek na dobrou noc děti už neláká. Přednost mají animované celovečerní filmy

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

15. 06. 2015

Klasika v podání Večerníčku je pro malé děti k mání na obrazovkách Československé a později České televize již padesát let. Rodiče, kteří na krátké pohádce vyrůstali, dnes nostalgicky vzpomínají na panáčka rozhazujícího noviny při úvodní znělce. Dnešní děti ale dávají přednost animovaným filmům.

Pohádky z mechu a kapradí, O krtkovi nebo třeba Krkonošské pohádky – to jsou nejznámější krátké seriálové pohádky vysílené v pořadu Večerníček, který již některé děti dnes vůbec neznají. „Nezajímá je to. Populárního krtečka vidět nemusejí, to si raději pustí nějaký nový animovaný film. Například Úžasňákovi,“ říká pětatřicetiletá Lucie Novotná, matka čtyřleté Nikoly a devítiletého Dominika. Ona sama pohádku na dobrou noc vnímá jinak.

„Já jsme na tom vyrůstala, protože nic jiného tehdy v televizi pro děti nebylo. Dnes je úplně jiný výběr. Ale i po tolika letech se u Večerníčku někdy nostalgicky zastavím,“ líčí Novotná. Dnes navíc běží tyto pohádky pro děti souběžně na dvou programech. Od ledna 2012 byl Večerníček přesunutý po sedmačtyřiceti letech z ČT 1 na dvojku a od srpna 2013 pak je souběžně od sedmi hodin vysílaný i na ČT :D.

Moderna je zábavnější

S tím, že dnešní děti nejeví o klasické pohádky vysílané ve Večerníčku zájem, souhlasí i čtyřicetiletá Marcela Jandová Chmátalová. „Moje tříletá dcera se na to vůbec nekouká. Ty tradiční pohádky ji nezajímají. Moderní animované filmy například Hledá se Nemo nebo Příběh žraloka jsou zábavnější,“ vysvětluje.

To její starší, dvacetiletá dcera Lenka na Večerníčku ještě vyrostla. „Bylo to znamení jít spát. Podívala se na krátkou pohádku a šla do postele. To dnes již bohužel funguje málokde,“ myslí si Jandová. Zda Večerníček vydrží i pro příští generace nebo bude nadobro vytlačený moderními animovanými filmy, které děti již dnes preferují, nikdo neví.

Stopování znamená zvolit si dobrodružnou cestu

Stopování znamená zvolit si dobrodružnou cestu

Stopování znamená zvolit si dobrodružnou cestu

Generace20
+
Stopování znamená zvolit si dobrodružnou cestu

Stopování znamená zvolit si dobrodružnou cestu

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

12. 06. 2015

Sehnat zájezd do ciziny za dobré peníze se nemusí vždy podařit. Vrací se však trend stopování, který využívají hlavně studenti. Základem pro tuto variantu cestování je vypadat slušně a mít s sebou dostatek vody.

Stopování bylo dříve běžným způsobem, jak se někam dostat a neutratit ani korunu. Teď se tento trend vrací do módy a to hlavně u studentů. Ti chtějí zažít dobrodružství, ale nemají dost financí na to, aby si koupili například letecký zájezd. Určitě je třeba se na cestu dobře připravit. „Být slušně oblečen je základ. Také je nutné mít s sebou nějaké trvanlivé potraviny a dostatek vody,“ vysvětluje student Adam Máčel, který stopoval do Německa a pokračoval do Francie.

A přestože by se to nemuselo někomu zdát reálné, problém se svezením moc není. Například na benzínových stanicích je podle stopařů velmi vysoká šance, že je někdo vezme. „Důležité je nebát se a ptát se lidí. Je to sice náročnější, ale účinnější,“ doplňuje Máčel. Často se najdou i lidé, kteří nechtějí jezdit sami a jsou za stopaře rádi, protože si mají s kým povídat. Někteří vzpomínají na svoje mládí, kdy také cestovali touto formou. „Občas je to pro řidiče výhodné, protože s nimi jede někdo, kdo je na cestě nenechá usnout,“ vysvětluje Máčel.

Výhodné je podle Máčela cestovat ve dvojici kluk a dívka, protože pár vypadá důvěryhodně. „Stopování na delší vzdálenost je větší zábava, když máte nějakého parťáka, ale jel jsem i sám a rozdíly nejsou nijak veliké. Auta staví tak jako tak,“ přibližuje Eliáš Pospíšil, který se loni vydal do Itálie. Čekací doba nebývá dlouhá, pokud stopař zvolí strategické místo tak, aby byl dobře vidět a auto mohlo bezpečně zastavit. „Někdy zkouším cedulku, kterou si vozím s sebou, a píšu na ní místa, kam chci jet,“ říká Máčel. Podle něj kluci můžou zkusit i jízdu s kamiony, ale holkám by tuto variantu nedoporučoval.

Poznání milých lidí

Podle stopařů je velkou výhodou ovládat cizí jazyk, aby nebyl problém v komunikaci. O tom, že lidé jsou nápomocní, se přesvědčil student Prokop Šeferna v Estonsku. „Zastavila nám paní, a když zjistila, že nemáme kde spát, zavezla nás do domu spolku místních žen, kde jsme přenocovali,“ vypráví. Do hlavního města Tallinnu se dostal s architektem. „A abych si tuto zemi opravdu oblíbil, tak mi věnoval šišku domácího salámu,“ doplňuje Šeferna.

Cestování stopem se nemusí zdát každému bezpečné, avšak čtyři dotázaní lidé říkají opak. „Nejdůležitější je přestat se bát a nemyslet na to, že ti lidé jsou neznámí a mohli by vám něco udělat,“ vysvětluje studentka Eliška Pekárková, která pamatuje na jediný negativní zážitek z cesty do Francie. Tehdy nastoupili s přítelem do auta řidiči, který pil za jízdy pivo, telefonoval a jel rychle, takže ho požádali, aby zastavil. „Nějací dělníci neznámého původu nás chtěli nalákat do auta, byli nedůvěryhodní, ale nenastoupili jsme, takže k ničemu nedošlo,“ vybavuje si jediný negativní moment ze stopování Pospíšil.

Dobrovolní hasiči jsou jen částečnou přípravou na budoucí povolání

Dobrovolní hasiči jsou jen částečnou přípravou na budoucí povolání

Dobrovolní hasiči jsou jen částečnou přípravou na budoucí povolání

Generace20
+
Dobrovolní hasiči jsou jen částečnou přípravou na budoucí povolání

Dobrovolní hasiči jsou jen částečnou přípravou na budoucí povolání

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

10. 06. 2015

Někteří malí kluci sní o tom, že vyrostou a obléknou si uniformu požárníka. Ti, kterým tento sen vydrží déle, se mnohdy stanou nejprve dobrovolnými hasiči v obci, kde vyrůstají. Na jejich vysněné povolání je však tento koníček připraví jen částečně. Na mnoha vesnicích často nemají požadované vybavení a k teoretické výuce přistupují laxně.

Prvním krokem k profesi požárníka jsou mnohdy sbory dobrovolných hasičů (SDH). Tato příprava na budoucí povolaní je však neúplná. „Dobrovolnictví člověka na reálnou požárnickou práci připraví jen zčásti. Od osmnácti let může být každý člen ve výjezdové jednotce a jezdit k reálným zásahům. Záleží však také na tom, jaké má daná obec vybavení,“ popisuje třiadvacetiletý profesionální hasič Stanislav Šíma z Ostravy.

Na mnoha vesnicích v České republice však SDH právě některé vybavení jako například čerpadla či požární vozy chybí a nemůžou se proto účastnit zásahů. Někteří příslušnost ke sboru proto berou spíše jako koníček a užívají si atmosféru na hasičských soutěžích.

Ve stejné situaci byl i třiadvacetiletý Kamil Laštovička, který je student a zároveň profesionální hasič. „Dobrovolní hasiči mohou člověka připravit na odbornou praxi, ale jen někde ve větších obcích. Vždy záleží na tom, zda jsou tyto jednotky evidovány k případným výjezdům a zda mají požadovanou a nezastaralou techniku,“ říká.

Problémem je i teorie

Právě účast na požárnických soutěžích k dobrovolným hasičům neodmyslitelně patří. Připravit se však nestačí pouze na samotný takzvaný útok s hadicí v ruce. Součástí hodnocení jsou i teoretické vědomosti. Problémem však je, že soutěžící vědí, které otázky na ně na těchto kláních čekají, a proto jsou jejich znalosti velmi povrchní.

„Dobrovolní hasiči berou teoretickou přípravu mnohdy velmi laxně. Záleží samozřejmě i na tom, zda se účastí reálných zásahů či nikoli,“ uvádí Šíma. Popisuje také, že pokud chce někdo získat komplexnější informace a stát se profesionálem, musí se zajímat sám.

Cestu samostudia zvolil i Laštovička. „Práci hasičů studuji a zajímám se o ni i ve volném čase. Možná i to je důvodem, proč mě v reálné praxi nic nepřekvapilo. Nevím, co přesně mě na této práci baví, ale naplňuje mě pocit, když vidím, že jsme někomu pomohli a on je vděčný,“ popisuje.

Nechala si zvětšit prsa, aby byla pro muže atraktivní

Nechala si zvětšit prsa, aby byla pro muže atraktivní

Nechala si zvětšit prsa, aby byla pro muže atraktivní

Generace20
+
Nechala si zvětšit prsa, aby byla pro muže atraktivní

Nechala si zvětšit prsa, aby byla pro muže atraktivní

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

08. 06. 2015

Celková rekonstrukce nosu Michaela Jacksona, ikonická prsa Pamely Andersonové, či vyžehlená tvář Renée Zellwegerové - to vše umí dnešní plastická chirurgie. K zákrokům se uchylují především ženy. V některých případech klientky doufají, že jim proměna zvedne i sebevědomí. Jiné dámy jen neví, kam s penězi.

Světu umělé krásy propadala nejedna celebrita. Kvůli tomu je na ženy vyvíjen z médií tlak, aby byly co nejkrásnější, a i ony samy po „dokonalém“ vzhledu touží. Snížené sebevědomí může mít člověk už od školních let. Děti jsou někdy nelítostné a nevybíravými poznámkami mohou někomu ublížit, když má třeba někdo o pár kilo navíc nebo větší nos.

Když už kosmetika nestačí, může ženám vylepšit vzhled plastická operace. Navíc změna mnohdy přispěje i ke zlepšení jejich psychiky. Dámy se chtějí líbit svému okolí, ale i sobě. Kvůli nízkému sebevědomí se rozhodla policistka Dana (29) pro silikonové implantáty. „Díky sportu mám sice štíhlou postavu, ale bohužel s malými prsy. Nepřipadala jsem si pro muže atraktivní,“ vypráví Dana.

Nyní se Dana cítí více žensky a vystupuje i sebevědoměji ve společnosti. Pro lepší pocit ze svého zevnějšku se k operaci uchýlila i ekonomka Judita (28), která podstoupila plastiku horních i dolních víček. „Vadily mi tukové polštářky a chtěla jsem mít hezčí pohled.“ Dále dodává, že i její okolí vnímá její novou vizáž pozitivně a tvrdí, že se jí změnil výraz obličeje.

Proměna bez dřiny

Občas není potřeba důvod. Ne všechny dámy vyhledávají pomoc plastických chirurgů, aby si zlepšily sebevědomí, ale prostě to jen chtějí. Líbí se jim, že bez zbytečné námahy mohou své tělo změnit. „Chtěla jsem mít ploché břicho bez námahy, nakonec jsem ale zjistila, že stejně musím cvičit i tak,“ říká s úsměvem barmanka Michaela (27), která šla na liposukci břicha.

O změně sní od devatenácti let i marketingová poradkyně Nela (24), která by si přála větší prsa. „Tady nejde ani tak o sebevědomí, ale spíš je to můj sen,“ vysvětluje Nela. Líbí se jí větší poprsí,které ji nebylo od přírody dopřáno. Jediným problémem jsou peníze. Zákroky nejsou levnou záležitostí a plastika prsou se například pohybuje v částce od 60 tisíc korun a výše.

Díky spolujízdě si můžete vzít na cestu i velký kufr

Díky spolujízdě si můžete vzít na cestu i velký kufr

Díky spolujízdě si můžete vzít na cestu i velký kufr

Generace20
+
Díky spolujízdě si můžete vzít na cestu i velký kufr

Díky spolujízdě si můžete vzít na cestu i velký kufr

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

05. 06. 2015

Cestování k létu neodmyslitelně patří. Jedním ze způsobů, jak navštívit nejrůznější místa v České republice i v zahraničí, je využití spolujízdy. Tuto dopravu mnohdy vyhledávají mladí lidé, kteří chtějí na cestách pohodlí, mít možnost jezdit s větším zavazadlem či ušetřit čas a peníze

Poznat o letních prázdninách co nejvíce míst je snem mnoha mladých lidí. Pro své cesty mohou využít i nabídku spolujízdy. „Tento způsob cestování využívám pravidelně každé prázdniny už pět let,“ říká studentka Marcela Bořilová. Popisuje také, že do vlaku či autobusu by si nikdy nevzala tak velká zavazadla jako v případě spolujízdy. Ze svého kufru nerada vyndává především boty na přezutí, které se hodí v deštivých dnech.

Další výhodou spolujízdy je také to, že šetří čas. „Nemusím se například bát, že můj vlak bude mít zpoždění a já nestihnu přestup,“ uvádí Bořilová. Dodává také, že v koloně se zdržela zatím pouze jednou. Nabídky na spolujízdu mohou cestovatelé najít například na Facebooku. Existují však také internetové stránky, které domluvu mezi řidiči a spolujezdci zprostředkovávají.

Kilometr za korunu

„Z důvodu bezpečnosti se snažím vyžívat spíše než sociální síť tyto servery, které mají databázi s telefonními čísly a adresami na řidiče. Alespoň mám jistotu, že někdo ví, s kým a kde jsem,“ popisuje studentka Anna Adamová, která se díky spolujízdě podívala do Francie. „Ze zkušenosti bych řekla, že řidiči často nechtějí cesty do zahraničí absolvovat sami. Mnohdy jsou rádi, když si s nimi někdo povídá a oni tak neusnou za volantem,“ uvádí Adamová.

Několikrát se jí také stalo, že řidiči byli tak rádi za společnost, a proto slevili z původně domluvené ceny cesty. Tu si někdy stanoví sami řidiči. V případě zprostředkování přes některé stránky je cena přesně daná. Například server spolujízda.cz nabízí cesty na území České a Slovenské republiky za 0,60 korun za jeden kilometr. V zahraničí je to pak jedna koruna.

Komiksy umožňují únik z reality a návrat do dětství

Komiksy umožňují únik z reality a návrat do dětství

Komiksy umožňují únik z reality a návrat do dětství

Generace20
+
Komiksy umožňují únik z reality a návrat do dětství

Komiksy umožňují únik z reality a návrat do dětství

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

03. 06. 2015

Převleky, nadlidská síla a nesmrtelnost – to všechno ovládají komiksoví super hrdinové. Lidé se s některými hrdiny ztotožňují a líbí se jim jejich moc. Několik postav svedl dohromady film Avengers podle Marvelovských komiksů. V kinech je nyní druhý díl. Současná generace mladých vyrůstala na kreslených příbězích o Batmanovi nebo Supermanovi, které se přenesly na plátna kin a přilákaly tak více fanoušků.

Pavoučího muže zná většina malých kluků. Komiksy jsou plné obrázků a mají méně textu, čímž vtáhnou čtenáře do děje. Dalo by se říci, že jde o rozkouskovaný film, který nadchne jak menší, tak větší čtenáře. Éru psaných komiksů lehce vystřídaly filmy.  „Vyrůstal jsem na Spidermanovi a Hellboyovi, oba příběhy jsou skvěle ilustrované. Jako si holky hrály s Barbie, tak kluci rádi četli komiksy,“ vypráví student Jakub Kučera.

Komiksy se volně přenesly na plátna kin a tím se zvýšil i počet jejich fanoušků.  „Dá se říci, že s filmy přišel boom,“ říká Kučera.  Podle něj je úžasné, že filmová studia napadlo přenést sjednocení samostatných postav do jednoho celku ve snímku Avengers. Dále Kučera dodává, že u něj obliba komiksů ještě zesílila. Jen kreslené postavy vystřídali herci, ale kouzlo příběhu zůstalo.

Někteří příznivci knižních komiksů mají však jiný názor. Podle studenta Jiřího Korčáka nehrají velkou roli zrovna Avengers. „Myslím si, že jde spíš o naší generaci, která vyrůstala na Strážcích vesmíru a Pokémonech a rádi se k tomu vrací. Superhrdinové nabízejí určitý návrat k dětství,“ vysvětluje Korčák. S ním souhlasí i Kučera. „Každé malé dítě má svou oblíbenou komiksovou postavu, která s sebou nese nějaké morální ponaučení,“ tvrdí.

Batman vede mezi hrdiny

Přes všechny superschopnosti si někteří komiksoví fanoušci oblíbili paradoxně Batmana. „Líbí se mi, protože nemá žádnou zvláštní moc, je lidštější a má blíže k nám,“ vysvětluje student Marek Sekyra. Stejného názoru je i Kučera, podle něhož je na Batmanovi nejlepší, že využívá svou inteligenci a technické přístroje.

Všichni respondenti se shodují na tom, že komiksy nabízí velký prostor pro fantazii. Je to pro lidi útěk od všední reality. „Líbí se mi ten svět, kde je hodně postav a každá má svoji historii a nepřítele, se kterým neustále bojuje,“ říká student Marek Sekyra.

Naše pomoc v Nepálu se změnila z rozvojové na humanitární, říká šéf dobročinného spolku

Naše pomoc v Nepálu se změnila z rozvojové na humanitární, říká šéf dobročinného spolku

Naše pomoc v Nepálu se změnila z rozvojové na humanitární, říká šéf dobročinného spolku

Generace20
+
Naše pomoc v Nepálu se změnila z rozvojové na humanitární, říká šéf dobročinného spolku

Naše pomoc v Nepálu se změnila z rozvojové na humanitární, říká šéf dobročinného spolku

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

01. 06. 2015

Od tragického zemětřesení v Nepálu uběhl více než měsíc. Na místě pomáhají desítky neziskových organizací. Jednou z nich je i český spolek Namasté Nepál, který v zemi působil i před katastrofou. Jak říká předseda sdružení Tomáš Beránek, jejich práce na místě se v mžiku změnila. Místo rozvojové pomoci teď poskytují humanitární.

Co konkrétně dělá vaše organizace?
Náš spolek Namasté Nepál působí jako organizace pro rozvojovou pomoc. To znamená, že máme projekty, které podporují zejména ty nejchudší děti ve venkovských oblastech. Hlavním projektem je Vzdělání pro Nepál, protože v této zemi je velký analfabetismus, který v některých oblastech dosahuje výše 70 až 80 procent. Proto se v první řadě věnujeme stavbě škol. Dodnes jsme jich vybudovali už 21.

Proč je v zemi tak vysoká negramotnost?
Rodiče dětí často sami nemají vzdělání, takže nechápou, k čemu je potřebné pro jejich potomky. Do škol je tedy neposílají. Samozřejmě by také přišli i o levnou pracovní sílu, protože jim děti pomáhají na polích. Další věcí je, že v Nepálu není dostatek škol, takže by některé děti musely docházet třeba i tři hodiny. Pomůcky včetně uniforem také něco stojí, na což ty nejchudší rodiny nemají peníze. S tím se jim také snažíme pomoci.

Změnila se nějak vaše momentální pomoc po silném zemětřesení?
Kvůli katastrofálnímu zemětřesení jsme se v současné době soustředili na humanitární pomoc. Vyhlásili jsme jako první v České republice sbírku pro Nepál a naše záchranné akce už probíhají. Pomohli jsme několika vesnicím, kam se dovezly stany a potraviny. Nyní se chystáme dělat monitoring, abychom poté, co skončí monzuny, mohli začít s obnovou některých vybraných míst. Tam, kde to bude nejvíce potřeba a kam se žádná jiná podpora nedostane.

Působíte v nějaké konkrétní oblasti?
Pracujeme zejména v oblasti 40 až 60 kilometrů severovýchodně od Káthmándú, což je převážně region Kávre. Je to těžce dostupná horská oblast, kam se pomoc obtížně dostává. Pro srovnání je distrikt Kávre velký jako dva české okresy. A na jeho území momentálně působí asi jen 15 organizací.

Máte tam v současné době i vaše dobrovolníky?
Ano, jedna dobrovolnice se sice právě vrátila, ale zůstává nám tam ještě jeden pracovník. Na našich stránkách je od něj k zhlédnutí krátký film, který zaznamenává, jak v zemi náš tým pracuje a pomáhá.

Říkáte tým, spolupracujete s někým?
Ano, úzce spolupracujeme s nepálskou partnerskou organizací DCWC, což jsou naši přátelé. Je dobré mít nějaké pomocníky přímo na místě. Třeba když stavíte školu, potřebujete povolení od místních orgánů, což jde daleko lépe a snadněji, když máme své lidi přímo mezi Nepálci.

Na co se nyní přesně zaměřujete?
Momentálně probíhá fáze „Relief“, což znamená zabezpečení obyvatelstva, aby bylo schopno se postavit na nohy a čelit monzunům. V oblasti Kávre je přes 90 procent domů neobyvatelných, úplně zřícených nebo před spadnutím. Čili je potřeba alespoň ty zachovalejší stavby přikrýt plachtou a vybudovat další obydlí. Bez střechy nad hlavou se to monzunové období přestát nedá.

Co si má představit laik, který takový monzun ještě nikdy nezažil?
Monzuny jsou záležitostí počasí, které je nevyzpytatelné. Nemusejí se dostavit vůbec, což je na druhou stranu opačná katastrofa, protože se nic neurodí. Mohou ale přijít nějaké normální anebo naopak velmi silné, což by v současných podmínkách přineslo další škody. Rovněž také doba, jejich příchodu je nepravidelná, protože období monzunů může trvat zhruba od půlky května do půlky září, což je ovšem extrémní interval. Obvykle bývají jen od června do srpna.

Znamená to tedy, že prší dva a půl měsíce v kuse?
Ono to není úplně v kuse. Je například zataženo, může celý den mrholit a odpoledne vždy přijde obrovský liják, který si my nedovedeme představit. Během hodiny může na ulici, kde je asfalt a vodanemá kam odtékat, stát až půl metru srážek. Z toho důvodu jsme začínali s veškerým konstruováním škol vždy po monzunech. Snaha byla, abychom vše dokončili zase před nimi, aby stavba nebyla narušena.  Dalším problémem je, že kromě zbořených budov, je v Nepálu množstvísesuvů a i několik desítek metrů dlouhých prasklin v zemi. Což v případě, že se do nich dostane voda, může vést i k daleko rozsáhlejším propadům půdy a tragickým následkům.

Co je tedy nyní prioritou, jak pomoci?
Prioritou je hlavně fundraising, protože peněz na obnovu Nepálu po monzunech bude potřeba hodně.

Jak zdroje sháníte?
Organizujeme spousty charitativních událostí téměř každý den. A výtěžky z nich jdou na pomoc Nepálu. Samozřejmě pokud by nám v tom někdo chtěl pomoci a uspořádat nějakou akci, tak jsme tomu určitě otevření. Po domluvě můžeme například dodat nějaký film nebo zařídit přednášky. A propagovat to přes naše stránky.

Maté nějakou představu, jak dlouho bude celá obnova Nepálu trvat?
Bude to běh na dlouhou trať. A samozřejmě závisí na tom, jaké přijdou letošní monzuny. I přesto to však bude řádově několik let.

Box

Sdružení Namasté Nepál, které vede RNDr. Tomáš Beránek, CSc., působí od roku 2007 a má celkem 30 členů. Soustředí se na rozvojovou, humanitární, vzdělávací a kulturní podporu lidí v Nepálu a přibližování jejich života lidem v České republice. Spolek spolupracuje také s partnerskou nepálskou organizací Development of Children and Women Centre (DCWC). Do dnešní doby postavilo sdružení celkem 21 škol. V rámci programu Úsměv na dálku, který funguje na principu „adopce na dálku“, je Čechy adoptováno na 250 nepálských dětí, které tak mohou docházet do škol.

Při plazení chodbami Býčí skály naráží helmy o stěnu

Při plazení chodbami Býčí skály naráží helmy o stěnu

Při plazení chodbami Býčí skály naráží helmy o stěnu

Generace20
+
Při plazení chodbami Býčí skály naráží helmy o stěnu

Při plazení chodbami Býčí skály naráží helmy o stěnu

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

29. 05. 2015

Býčí skála je plná tajemství a prozkoumávat ji může být adrenalin. Druhý nejdelší jeskynní komplex v České republice měří zatím více než 13 kilometrů. Obvykle je kolem skály v Moravském krasu klid, 8. května však hostila davy návštěvníků, kteří si nenechali ujít den otevřených dveří a chtěli vidět, jak skála vypadá zevnitř.

Ostatní návštěvníci se chystají na klasický okruh, my jsme se však po dohodě se speleologem Štěpánem Mátlem rozhodli prozkoumat Býčí skálu důkladněji. „Je to jeskyně dokonale univerzální, máme tu suché i mokré chodby všech možných velikostí, komíny, propasti a každý si tu tak něco najde,“ vypráví Mátl, zatímco si s přáteli připevňujeme na hlavu helmy s baterkou.

Za vstupními dveřmi se nachází obrovská jeskyně. Jeden ze speleologů zde právě skupince návštěvníků říká, že za druhé světové války sloužila nacistům jako podzemní továrna. Chvíli kopírujeme vyznačenou trasu, pak ale Mátl mizí v úzké skulině a my se vydáváme za ním. Hned na začátku na nás čeká takzvaná „chodba plazivka“.

V šortkách by to nešlo

Cestičkou, která je široká stejně jako my, se plazíme bahnem a vodou. Jeden z návštěvníků Tomáš Veselý až takové dobrodružství nečekal. Pomalu začíná chápat, proč se náš průvodce tolik divil nad jeho šortkami a trval na tom, aby si raději půjčil kombinézu. Každou chvíli je slyšet, jak naše přilby naráží do stropu. V pozici vleže a se skloněnou hlavou je vidět jen oranžový jíl a člověka hned napadne, jestli se tu nezasekne. „Díky bohu, že nemáme klaustrofobii,“ ozývá se za mnou.

„Jednou tady někomu spadl na nohu ‚kamínek’, kvůli kterému nemohl ani dopředu ani zpátky, tak zemřel,“ popisuje Mátl, čímž nás samozřejmě vyděsí. „Nebojte, tohle místo už má záchranka nacvičené,“ uklidňuje situaci. Konečně. Prostor, kde si můžeme sednout. Přestože v jeskyních bývá zima, po náročném fyzickém výkonu nám je spíše horko. Pokračujeme však dál a dostáváme se do míst, kde na nás čekají žebříky.

Stoleté žebříky

Zabahněné ruce po skále kloužou, přesto se hrdinně vydáváme za naším průvodcem. „Jak často ty žebříky měníte?“ zeptám se celkem naivně. Odpovědí mi je, že některé tu jsou už sto let, a ten, na kterém zrovna stojím, asi od 80. let. Už se raději neptám, kterého století. Následuje další překvapení. Nad potokem je připevněný řetěz. Jedinou cestou, jak se dostat dál, je chytnout se ho rukama a zapřít se nohama o mokrou skálu. Klouzavé podrážky by moc ideální nebyly.

„Speleologie je dost komplexní koníček zahrnující sport, adrenalin i vědu,“ říká Mátl. Dodává, že on sám by se označil konkrétně za jeskyňáře, jelikož ho baví dobývat nové prostory, kde ještě nikdo nebyl. My jsme po dvou hodinách v úzkých chodbách a studeném potoce absolutně zablácení, unavení, ale naprosto nadšení.

Staré autopásy využívají k výrobě kabelek

Staré autopásy využívají k výrobě kabelek

Staré autopásy využívají k výrobě kabelek

Generace20
+
Staré autopásy využívají k výrobě kabelek

Staré autopásy využívají k výrobě kabelek

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

27. 05. 2015

Bezpečnostní pásy ze starých aut už nejsou zapomenuty. Většinou totiž končily bez dalšího využití na vrakovištích nebo ve spalovnách. Manželé Lstibůrkovi z Chrudimi v nich však našli ekologické využití - vymysleli značku ZasPas a již dva roky z autopásů šijí kabelky různých tvarů a velikostí.

Některé ženy sledují aktuální módní trendy a touží po originálních kabelkách, které by podtrhly jejich outfit. Najít ale tu pravou tašku je dnes pro někoho problémem. Ne každá totiž splňuje požadovanou velikost či očekávaný vzhled.Také architektka a podnikatelka z Chrudimi Tereza Lstibůrková s manželem Vojtěchem mají velkou zálibu v kabelkách, které sami vyrábí pod značkou ZasPas již druhým rokem. Jejich oblíbeným materiálem se ovšem nestala kůže nebo koženka, ale autopásy.

Nápad ušít kabelku z tohoto materiálu dostala Lstibůrková díky kamarádovi, který vlastní vrakoviště. „Jednou mi známý u piva vysvětloval, že autopásy se nedají nijak využít. A tak mě napadlo, že z nich zkusím ušít tašku,” vypráví. Dodává, že její první vyrobená kabelka měla úspěch. Rodina ji nakonec popichovala, aby své tašky šila také pro ostatní.

Studentka Barbora Licková má doma již dva výrobky od ZasPas. „Jsem velmi spokojená, protože ty pásy mají skvělé vlastnosti. Vypadají pořád stejně a hlavně se jen tak netrhají. Nosím tuhle kabelku prakticky každý den,” tvrdí. Podle ní její známí často ani nepoznají, z čeho jsou tašky vyrobené. Cena závisí zejména na velikosti tašky. „Malé jsou od dvou set korun, ty větší stojí přibližně tisíc dvěstě korun a více,“ dodává Lstibůrková.

Převažuje černá barva

Při výrobě používají černé a stříbrné pásy, ty jsou totiž v autech k nalezení nejčastěji. Některé barvy jsou však nedostatkové. Málokdy se na vrakovištích objeví hnědé, červené, zelené, nebo dokonce i modré. Na výrobu tašek se dá podle Lstibůrkové využít také koženka ze sedaček. Ty pak používá pro vnitřní kapsy. Originálním prvkem jsou také zacvakávací úchyty pásů, které pak celý vzhled ozvláštní.

Celý výrobní postup je však velmi náročný a zdlouhavý. Samotné pásy se nejprve musí vyčistit a zbavit různých kovů a plastů. Poté se máchají ve speciálním přípravku. Následuje praní v pračce a později sušení. „Dříve mi pomáhala rodina, nyní vyrobím vzorovou kabelku, podle níž pak šijí švadleny, které nám pomáhají,” vysvětluje Lstibůrková.

Materiál k výrobě přitom manželé získávají z různých vrakovišť. „Zpočátku nám majitelé starých aut moc nevycházeli vstříc, protože nechápali, co s tím tak můžeme dělat, nebo nám naopak dávali přehnaně vysoké ceny za pásy,” tvrdí Lstibůrková. Nakonec však našla pár lidí, kteří jí dodávají potřebný materiál.

Jezdí podporovat Jágra. Obdivujeme jeho pracovitost a lásku k hokeji, říká člen fanklubu

Jezdí podporovat Jágra. Obdivujeme jeho pracovitost a lásku k hokeji, říká člen fanklubu

Jezdí podporovat Jágra. Obdivujeme jeho pracovitost a lásku k hokeji, říká člen fanklubu

Generace20
+
Jezdí podporovat Jágra. Obdivujeme jeho pracovitost a lásku k hokeji, říká člen fanklubu

Jezdí podporovat Jágra. Obdivujeme jeho pracovitost a lásku k hokeji, říká člen fanklubu

Generace20

Autor: Michal Sobotka

26. 05. 2015

Ve Spojených státech už jsou dlouho známí. Skupina fanoušků říkající si Travelling Jagrs jezdí přes sezonu po arénách NHL, aby podporovala Jaromíra Jágra. „Hokeji a tréninku dává více než ostatní,“ popisuje Tylor Keller, proč jejich skupina fandí právě českému útočníkovi. Blížícího se konce jeho kariéry se zatím neobávají.

Přestože nápad na založení Jágrova fanklubu Travelling Jagrs vznikl v Las Vegas, jeho členové pocházejí převážně ze západní části Kanady – konkrétně Calgary a Edmontonu. „Jaromír hokej miluje, dře mnohem více než ostatní a o hře má perfektní znalost,“ vysvětluje člen Travelling Jagrs Tylor Keller, proč skupina podporuje právě Jágra. Jakékoli sympatie ke klubům však nejsou na místě. „Jsme především jeho příznivci, týmy jsou na druhé koleji.“

Sám Jágr o svých fanoušcích ví, už se s nimi dokonce setkal. Skupinka nadšenců se letos chtěla vydat také na šampionát do Prahy, ale zabránily jí v tom pracovní povinnosti. „Bohužel to nevyšlo, ale plánujeme se do Česka, a především do Kladna, podívat,“ slibuje Keller. Právě do rodiště “osmašedesátky“ je pozval tiskový mluvčí kladenských Rytířů Vít Heral, který se pracovně vydal v dubnu do Miami za Jágrem.

S příznivci dvojnásobného držitele Stanley Cupu se setkal, ovšem neplánovaně. „Byli jsme spolu v kontaktu přes Twitter. Posílal jsem jim suvenýry, včetně Jaromírova dresu z Kladna,“ říká Heral. „Neměl jsem však tušení, že se s nimi na Floridě setkám. Bylo to opravdu neplánované,“ popisuje náhodné setkání.

Sestava už je kompletní

Právě do Sunrise se Jágrovi fanoušci vydali poprvé, celkově v sezoně se jednalo o jejich šesté utkání. „Pro další ročník plánujeme větší aktivitu, letos jsme se bohužel na víc zápasů dostat nestihli,“ vysvětluje Keller. V utkání tamních Panthers proti Tampě Bay navíc přibrali zatím posledního člena. Stal se jím Peter Drapalík, který se před 26 lety přestěhoval z České republiky do Spojených států.

Jágr podepsal s Floridou novou roční smlouvu, takže fanoušci se na jeho cestující příznivce mohou těšit i další rok. Jakou však sami Travelling Jagrs plánují budoucnost, až jejich oblíbenec skončí kariéru? „Bude to smutný den, ale žijeme v době, kdy můžeme sledovat různé záznamy a sestřihy,“ přibližuje Keller. „Navíc nebudeme chybět u toho, až Jaromíra jmenují do Síně slávy,“ prozrazuje. Vzhledem k zápalu, který Jágr o hru projevuje, se však brzkého konce neobává.

Slovenskému hokeji chybí kvalita. Na lepší výkony nemáme, říkají fanoušci

Slovenskému hokeji chybí kvalita. Na lepší výkony nemáme, říkají fanoušci

Slovenskému hokeji chybí kvalita. Na lepší výkony nemáme, říkají fanoušci

Generace20
+
Slovenskému hokeji chybí kvalita. Na lepší výkony nemáme, říkají fanoušci

Slovenskému hokeji chybí kvalita. Na lepší výkony nemáme, říkají fanoušci

Generace20

Autor: Michal Sobotka

25. 05. 2015

Vyřazení před čtvrtfinále hokejového mistrovství světa je nepřekvapilo. Za dalším neúspěchem na šampionátu stála podle slovenských hokejových fanoušků nejen opatrná taktika, ale také hráčská kvalita. Reprezentace ji totiž postrádá.

Jen dvakrát za posledních osm let se slovenskému týmu podařilo postoupit alespoň do čtvrtfinále hokejového mistrovství. Někteří fanoušci tak výkon mužstva nepovažují za krach, ale za reálný odraz kvality hráčů. „V Evropě nemáme kde brát. Hráči, kteří byli povoláni, na lepší výkony prostě nemají,“ říká Pavol Bačo. Trenér Vladimír Vůjtek starší navíc mohl při složení týmu prokázat větší cit pro výběr hráčů na některé pozice. „Šanci měli dostat mladší hráči, jako Jaroš nebo Cehlárik,, kteří si pozvánku zasloužili,“ myslí si Jan Kováč.

Vůjtek vedl slovenské hokejisty na čtvrtém šampionátu za sebou. Při prvním mistrovství v roce 2012 dovedl český kouč Slováky ke stříbru, ale od té doby bylo čtvrtfinále maximem. Poslední dva turnaje se dokonce ani tam mužstvo nedostalo. „Nečekal jsem, že se to změní. Leccos naznačily už přípravné zápasy, které se moc nepovedly,“ míní Kováč.

Neumí porážet slabší

Možnou předzvěstí špatného turnaje byl hned jeho úvod. Slováci v prvních čtyřech zápasech zvítězili třikrát, ovšem jen jednou za tři body. Soupeři jim navíc byli Dánové, Bělorusové, Slovinci a Norové – týmy, které jsou v žebříčku Mezinárodní hokejové federace níže postaveny. „Nevím, proč jsme hráli s těmito týmy opatrně, měli jsme mít útočnější taktiku,“ tvrdí Martin Matušík. Podobné výkony podle něj předváděl tým i na stříbrném šampionátu před třemi lety ve Finsku a Švédsku. „Tam jsme ale měli střelce Šatana, Radivojeviče. Navíc se prosazovali hráči, od kterých se to nečekalo,“ dodává.

Slováci zkrátka nezažívají plodné období. „Letos by čtvrtfinále bylo úspěch, ale na jednu stranu jsem rád, že jsme vypadli,“ říká Kováč. Přeje si totiž, aby ve vedení slovenského hokejového svazu nastaly změny. Částečně se mu jeho sny určitě vyplní, protože kouč Vůjtek po letošním šampionátu na střídačce Slováků skončil.

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

Generace20
+
ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

ANKETA: Jak vnímají lidé ve Velké Británii narození princezny Charlotte?

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

25. 05. 2015

Mnohodenní čekání fanoušků před soukromou nemocnicí v Londýně, sázky na pohlaví i jméno královského přírůstku a euforická nálada. To vše doprovázelo narození druhého potomka prince Williama a vévodkyně Kate. Páru se 2. dubna v ranní hodinách narodila dcera, kterou pojmenoval Charlotte Elizabeth Diana. Obyvatelé Anglii hodnotí tuto událost jako radostnou. A oslavné rozpoložení strhlo nejen Angličany.
11256539_10205660919035166_95653083_n_opt

Olivia Boertjeová (21) anglická studentka

 

Po schválení legislativy v roce 2011 se princezna Charlotte může stát královnou Velké Británie. Předběhla tím pádem prince Harryho a posunula ho na 5. místo následníků britského trůnu. Její narození pro mě tedy znamená především určitý symbol rovnocennosti mezi muži a ženami. Za důležité také považuji fakt, že třetí křestní jméno princezny je Diana. Tímto způsobem tak bude pokračovat odkaz zesnulé matky prince Williama.

11256517_10205660690149444_1116006218_n_opt (1)

Apolena Ondráčková (21) Češka studující v Anglii

Myslela jsem si, že narození nového potomka královské rodiny pro mě bude naprosto nezajímavá událost. Přeci jenom je to novorozeně jako každé jiné. Ještě teď jsem ale překvapená, jak mě dokázalo nadšení a radost mýchbritských přátel strhnout. Musím přiznat, že jsme seděli v obývacím pokoji a koukali celý den na živé vysílání. S napětím jsme čekali, až konečně rodina s novou princeznou vyjdou před londýnskou nemocnici. Ta atmosféra byla jedinečná. Monarchie a tradice spojují Velkou Británii a narození princezny především oživuje hrdost a vlastenectví.

 

11216405_10205660919635181_1012323283_n_opt

Thea Bonioliová (21) Italka studující v Anglii

Byl to vzrušující okamžik. Britská princezna je dítětem,které bude mít možná jednou příležitost ovlivnit chod celé země. Především představuje budoucnost britskémonarchie. Narození Charlotte Elizabeth Diany bychom mohli přirovnat k nové kapitole královské rodiny. Je to důležitý moment, který propojuje dlouholetou britskou tradici s nekonvenční přítomností, jelikož matka princezny není urozeného původu.

 

10361462_10152964284927850_5669297288744144368_n_opt

Harry Sayer (20) britský student

Narození nové princezny je skvělý přínos pro monarchii. Rozšiřuje se tak mladá rodina prince Williama. Fakt, že se narodila dívka, je důležitý především v kontextu s novou legislativou, která umožňuje, aby i žena mohla být následovnicí trůnu. Jsem si jist, že pod dohledem celého moderního světa se z princezny stane ikona mladých dívek, stejně tak, jako se to nyní odehrává i u její matky. Vše, co si vévodkyně Kate obleče, je druhý den v obchodech vyprodané. Bude také zajímavé sledovat, jaké budou její kroky při výběru povolání v porovnání s následovníky mužského pohlaví, kteří jsou ve službách armády.

 

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“