Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Chtěl si pouze zatrénovat, nakonec vyhrál turnaj

Chtěl si pouze zatrénovat, nakonec vyhrál turnaj

Chtěl si pouze zatrénovat, nakonec vyhrál turnaj

Generace20
+
Chtěl si pouze zatrénovat, nakonec vyhrál turnaj

Chtěl si pouze zatrénovat, nakonec vyhrál turnaj

Generace20

Autor: Ondřej Jícha

20. 10. 2015

Za poslední rok zažil hodně fotbalových obratů. Jiří Kabele (28) nejprve opustil Kolín. Nakonec se mu ale podařilo vyhrát mezinárodní turnaj. Kabele poté skončil ve Vyšehradu, který hrál třetí nejvyšší soutěž.
Jiří Kabele

pozice: záložník
narozen: 17. 2. 1987
současný klub: Slavoj Vyšehrad
předchozí kluby:
SK Kladno – 2008-12
Dunajská Streda (Slovensko) – 2011-12
Egri FC (Maďarsko) – 2012-13
Southern Stars (Austrálie) – 2013-14
Roudnice nad Labem – 2014
FK Kolín – 2014-15
Slavoj Vyšehrad 2015-?

S pražským klubem na jaře postoupil do Fotbalové národní ligy. Váhal ale při podepsání nového kontraktu, navíc stále neměl vyřešené dluhy s Kolínem vůči jemu samotnému. Obrátil se tak na Českou asociaci fotbalových hráčů, aby jeho problém vyřešila. „Byl jsem v kontaktu se sportovním ředitelem asociace Dominikem Rodingerem, poněvadž mi Kolín dlužil v té době ještě peníze přibližně za tři měsíce,“ řekl Kabele. S ní se nakonec také dohodl, že se může zapojit do jejího tréninkového kempu.

Nečekané vítězství přineslo zájem

Ani on sám zřejmě netušil, že se z toho stane vítězná cesta za turnajem organizace FIFPro, která pořádá mezinárodní turnaj pro fotbalisty bez angažmá.  Spolu se svými spoluhráči si ale nečekaně podmanili celý turnaj. Cestou do vítězného finále porazili Rumunsko, Portugalsko, Švýcarsko, Francii a nakonec ve finále předčili po penaltách Španělsko. Celkový triumf pochopitelně sebou přinesl nejen zviditelnění, ale také i větší zájem.

Rázem mu přicházely nabídky nejen od tuzemských klubů, ale také jím preferovaného zahraničí. Nejnadějněji vypadalo jednání u našich severních sousedů. „Jeden návrh mě docela mrzel, poněvadž jsem měl nakročeno jít hrát do Polska. Rozhodoval jsem se ale déle než týden. Za tu dobu si našli někoho jiného,“ sdělil Kabele

Zachránil ho Vyšehrad

Osmadvacetiletý fotbalista tak nakonec musel vzít za vděk opět angažmá ve Vyšehradě, se kterým se díky vítěznému tažení Evropou dohodl nakonec na podepsání kontraktu. Ve Slavoji ho však po výhře na turnaji s asociací přivítali s různými názory.

„Je to dvojsečné. Podle některých tam byli hráči bez angažmá, tudíž turnaj nebyl tak kvalitní. Jiní vám pak řeknou, že to je obrovský úspěch pro hráče a je dobře, že něco takového existuje,“ řekl fotbalista. Sám Kabele ale neztrácí naději a rád by si ještě jednou minimálně zakopal za hranicemi České republiky.

 

VIDEO: Studenty lákají do second handů nízké ceny, ale také originalita

VIDEO: Studenty lákají do second handů nízké ceny, ale také originalita

VIDEO: Studenty lákají do second handů nízké ceny, ale také originalita

Generace20
+
VIDEO: Studenty lákají do second handů nízké ceny, ale také originalita

VIDEO: Studenty lákají do second handů nízké ceny, ale také originalita

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

20. 10. 2015

Second handy nabízejí nízké ceny a jedinečný vzhled oblečení. Proto jsou v dnešní době podle prodavačky velmi oblíbené, zejména u starších žen a studentek. Že se jedná o obnošené věci téměř nikdo neřeší.

Prozkoumávat kouty obchodů s oblečením a nacházet ty pravé kousky, které jen tak nikdo nemá, láká mnoho přiznivců módy. Vprodejnách s obnošenými věcmi totiž lidé mají možnost najít oblečení, které koupí jen za pár korun a mohou si být jistí, že ještě nějakou tu parádu udělají. I v dnešní době se podle prodavačky v second handu Ireny Svišťukové móda z druhé ruky těší velké přízni nejen u starších lidí, ale také u studentů, zejména u žen. „Muži k nám zajdou jen výjimečně,“ dodává.

Nákupům z druhé ruky podlehla také studentka Jana Vepřeková. Ta oblečení z druhé ruky nakupuje velmi často. Stačí, aby prošla kolem výlohy, ve které jí zaujme nějaký kousek, a už se neubrání. „Mám ráda originálni kousky, které jen tak nikde na někom jiným neuvidím,“ vysvětluje důvod, proč nejraději nakupuje v obchodech s obnošenými věcmi. Dodává, že nejraději se probírá oblečením, než „uloví“ například vintage halenky s límečky, nebo skater šaty.

Také studentka Martina Nováková ráda nakupuje v second handech. Nechodí sice nakupovat často, jen jednou měsíčně, ale hlavně musí mít na nakupování náladu. Podle ní se však nikdy nestalo, aby šla do„sekáče“ a odešla s prázdnou. Baví ji objevovat kvalitně vyhlížejíci oblečení za pár korun. I ona však hledí na originalitu. „Je to skvělý pocit odcházet s věcí, kterou na nikom jiným jen tak neuvidím a navíc stála jen pár korun,“tvrdí.

Důležitá je kvantita

Nejen díky originalitě oblečení jsou second handy tak lákavé. Ženy jej navštěvují také zejména kvůli velmi nízkým cenám.„Jsem typ člověka, co si v módě potrpí na kvantitu, než na kvalitu, protože neustále obměňuji svůj šatník,” vysvětluje Vepřeková. Raději si koupí za 500 korun pět kousků oblečení, než pouze jedno.

Podle prodavačky Svišťukové mají second handy velký potencionál. „Sekáče jsou podle mě velmi oblíbené. Sama chodím nakupovat už jedině do second handů, protože se mi nákup více vyplatí,” tvrdí Svišťuková, která pořizuje oblečení jednou týdně. Navíc bere „sekáče“ jako svou zálibu, proto se rozhodla, že v něm bude i pracovat. V obchodě, kde pracuje, nabízejí oblečení oblečení od osmi korun do 500 korun.

Obnošené věci nevadí

Že se jedná o věci, které před nimi dříve někdo nosil, téměř nikdo neřeší. Většinou totiž oblečení rovnou vyperou a okolí stejně nepozná, odkud věci pocházejí. „Tohle mi vůbec nevadí,nepřemýšlím nad tím, že oblečení někdo přede mnou nosil,” tvrdí Nováková. I Vepřeková má stejný názor. V second handech lze navíc sehnat i oblečení, které je nové, jen má drobné vady. A to je podle Vepřekové výhra.

Kvalitní„sekáč“ totiž nabízí také věci z různých zahraničních obchodů, které si nikdo nekoupil. Zboží je nejčastěji dováženo z Anglie, Švýcarska nebo z Německa. Dívky za oblečení většinou utratí kolem 400 korun. „Je to ale také o štěstí. Pokud se mi tam zalíbí třeba čtyři věci najednou, tak si je vezmu a třeba i těch pět stovek utratím, ” uzavírá Vepřeková.

Signal festival: pražské kyvadlo je ideální pro světelné projekty

Signal festival: pražské kyvadlo je ideální pro světelné projekty

Signal festival: pražské kyvadlo je ideální pro světelné projekty

Generace20
+
Signal festival: pražské kyvadlo je ideální pro světelné projekty

Signal festival: pražské kyvadlo je ideální pro světelné projekty

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

20. 10. 2015

Praha se opět v polovině října rozsvítila na čtyři dny pestrobarevnými světly. Třetí ročník Signal festivalu nabídl lidem celou škálu audiovizuálních projekcí a interaktivních instalací. Každý se mohl vydat po dané trase a na určených stanovištích zhlédnout světelné umělecké objekty, mezi které patřil i ten pod pražským kyvadlem.

Jako vždy se první den Signal festivalu pražské uličky hemží nejenom turisty, ale snad každým, kdo má v ten večer čas. Lidé si nenechají akci ujít, a to i přesto, že už pět dní v kuse prší. Davy se zastavují u světelných instalací a před interaktivními objekty se tvoří fronty. Výjimkou je ovšem pražské kyvadlo na Letné, které stojí na místě bývalého Stalinova pomníku. Pod jeho ohromnou konstrukcí se nachází prostor působící jako opuštěné garáže nákupního centra a to je pro světelné projekty jako dělané. Právě zde je vystaveno největší lákadlo letošního ročníku nazvané Resonant.

Není jasné, jestli zde masy lidí chybí kvůli schodům, které na Letnou vedou, nebo proto, že Resonant poměrně vybočuje z festivalové trasy. Většina zbylých stanovišť se totiž drží těsně u sebe ve vymezeném okruhu pražské Náplavky a Kampy. Nicméně, kvůli omezenému prostoru pod kyvadlem, se k instalaci stejně chodí pouze po menších skupinkách. „Vítáme vás u projektu francouzského umělce Nohisty a skupiny OH1,“ říká anglicky žena před vstupem. „Až vejdete dovnitř, poprosím vás o absolutní ticho. Budeme potřebovat jednoho dobrovolníka, který si stoupne pod rozsvícené světlo a něco opravdu nahlas zakřičí,“ dodává.

V ponurém prostoru pod kyvadlem je naprostá tma, jenom ze stropu visí na šňůře malá žárovka. Dobrovolník z naší skupiny se najde poměrně rychle. Muž si stoupne pod světlo a do prostoru zakřičí hlasité „A“. Najednou se ve tmě rozsvítí mohutná instalace podobající se síti. Ta začne problikávat v symbióze s hudbou, kterou si vytvořila na základě mužova hlasu. Akustika na tomto místě se podobá té v kostele, což ještě posiluje zážitek z hudby. Lidé jsou nadšení a nakonec se dostane i na druhého a třetího dobrovolníka, s jejichž hlasy si objekt pohrává opět zcela jinak.

Videomapping stále boduje

Ačkoliv se projekce na budovách, neboli videomapping, objevuje na festivalu každý rok, u lidí stále nejvíce boduje. „Hodně se nám líbila projekce na Paláci Kinských, kde dobře funguje oční klam. Člověku pak připadá, že se dům rozpadá, a celkově se mění v něco abstraktního,“ myslí si Dominika Migová, která je na festivalu již podruhé. Podobná projekce na fasádě budovy se letos objevuje také u Letohrádku Kinských, kde se navíc musí využít 3D brýle, nebo již tradičně u kostela sv. Ludmily na náměstí Míru.

Vzápětí se také potvrzuje, že co se nehýbe, je pro lidi méně zajímavé. U sítě visící před Rudolfinem, jejíž tvar má znázorňovat vlnu tsunami, se většinou každý jen krátce zastaví. „Nejvíc mě asi zklamala ta síť, nebyla tam úplně jasná funkce,“ říká návštěvník Marek Kaplan. Za zmínku stojí také projekce nazvaná Magical Garden, která barevnými světly za doprovodu meditativní hudby ozařuje celý Střelecký ostrov. Most Legií se tak díky přihlížejícím stává téměř neprůchodným.

Co většina návštěvníků okamžitě odsuzuje, jsou poplatky u některých instalací, jako například u obří kopule na Klárově. Je pravda, že nekonečná fronta u pokladen mě nakonec také odrazuje, a tak se ani nedozvím, co se uvnitř děje. Ovšem i přes špatné počasí a davy lidí letošní Signal nezklamal. Stal se pro lidi již tradiční možností, jak prožít příjemný večer v Praze a přitom vidět něco ojedinělého.

Když je z fitness práce na plný úvazek

Když je z fitness práce na plný úvazek

Když je z fitness práce na plný úvazek

Generace20
+
Když je z fitness práce na plný úvazek

Když je z fitness práce na plný úvazek

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

15. 10. 2015

Pro někoho jsou hodiny strávené cvičením v posilovně každodenní činností. Ti vytrvalejší se mohou dostat až na kulturistické soutěže. Mistr České republiky v kategorii Men's physique Filip Šteflovič ve fitness nevidí jen soupeření, ale i způsob vydělávání peněz.

Lidé zkouší zvedání činek, upravují jídelníček a užívají doplňky stravy. Většinou proto, že chtějí dobře vypadat a díky tomu se i lépe cítit. Začátky bývají vždy těžké a ani u úspěšného závodníka ve fitness soutěžích Filipa Štefloviče tomu nebylo jinak. „Nejdřív mě cvičení nebavilo. Bývalá přítelkyně mě na moje přání musela nutit, když se mi nechtělo,“ říká.

Nejdůležitější je vydržet, mít pevnou vůli a pořád nějaký cíl. „Motivoval mě hlavně můj celkový pokrok. Postava se měnila, i psychicky jsem na tom byl lépe,“ popisuje svoje začátky Šteflovič. První úspěchy a sponzoři byli jasným znamením pokračovat.

Již od začátku se snažil prezentovat spíše komerčně. Chtěl se co nejvíce zviditelnit, začal fotit, natáčet videa. V jeho čtyřiadvaceti letech se mu podařilo vytvořit vlastní značku oblečení. „Vydržel jsem a stálo to za to. Měl jsem těžká období, kdy jsem jen přežíval, aby mi vystačily peníze na produkty ke cvičení. Teď se to všechno obrátilo, mám se dobře a fitness mě živí,“ říká Filip Šteflovič o své momentální pozici.

Rodinná podpora chybí

Pro Štefloviče je fitness život maximálním naplněním a neumí si představit, že by dělal něco jiného. Věří, že se dal na správnou cestu, i když přiznává, že to bývá složité. „Tři měsíce před soutěží je těžké období. Jsem naštvaný, hádám se. V této době mám někdy chuť se vším přestat. Ale pokaždé si řeknu, že vydržím a lidem dokážu, že tu vůli mám,“ vysvětluje.

Největší sílu pokračovat mu dávají fanoušci a přátelé, kteří v něj věří. S rodinnou podporou už tolik počítat nemůže. Babička a děda jsou dle jeho slov stará generace, nechápou to. Nevidí, že už má úspěchy a vydělává peníze. Prarodiče ale nejsou jediní, od koho podpora chybí. „Táta ze mě chtěl fotbalistu, kterým jsem se nestal. Už si trochu zvyká, ale nikdy se na mě nejel podívat na soutěž, i když byla skoro za domem a měl možnost,“ tvrdí.

Sám Šteflovič ale říká, že to není jen o soupeření. Soutěže jsou pro něj potvrzením jeho vůle, může ukázat, že je schopný se připravit a potvrdí tím kvalitu, jakou má. „Můj fitness život je taková pavučina. Obsahuje víc věcí – marketing, focení, natáčení tréninků, osobní trenérství, výživové poradenství. A takhle to chci mít navždy, protože co si v mládí vybudujete, z toho ve stáří těžíte,“ dodává Šteflovič.

Po sestupu jsem se styděl, říká hokejový obránce Slavie Ronald Knot

Po sestupu jsem se styděl, říká hokejový obránce Slavie Ronald Knot

Po sestupu jsem se styděl, říká hokejový obránce Slavie Ronald Knot

Generace20
+
Po sestupu jsem se styděl, říká hokejový obránce Slavie Ronald Knot

Po sestupu jsem se styděl, říká hokejový obránce Slavie Ronald Knot

Generace20

Autor: Tomáš Drtikol

14. 10. 2015

Pro hokejového obránce Ronalda Knota to měla být průlomová sezona v A týmu pražské Slavie. Jenže skončila nezdarem v podobě pádu červenobílých do 1. ligy. „Když se podívám zpětně, nemohli jsme dopadnout jinak. Sestup byl vyústěním celé sezony, ve které se nepovedlo nic," vzpomíná Knot. Ve Slavii se však i přes neúspěch rozhodl dále pokračovat.

Ten obrázek bude mít jednadvacetiletý hráč Slavie Ronald Knot dle svých slov ještě dlouho před očima. Když se v předposledním zápase baráže o extraligu prosadil v prodloužení chomutovský obránce David Rýgl, a rozhodl tak o pádu hokejistů Slavie do 1. ligy, zavládlo na střídačce pražského celku obrovské zklamání. Pro obránce sešívaných to byl doposud nejhorší moment kariéry. „Měl jsem v hlavě prázdno a styděl jsem se, hlavně kvůli fanouškům,“ říká Knot.

Po svržení z extraligové společnosti bylo jasné, že v klubu se toho musí mnoho změnit a dosavadní kostra týmu se rozpadne.„Postupně jsem sledoval, jak mužstvo opouštějí další a další hráči. U některých jsem to čekal, u jiných ne, ale je to práce jako každá jiná. Každý šel tam, kde ho lépe zaplatí,“ popisuje Knot. On sám ale i přes nabídky z jiných klubů o změně angažmá nepřemýšlel. „Cítil jsem, že bych mohl dostat větší prostor a chtěl jsem hrát víc než pět až sedm minut na zápas jako to bylo v extralize,“ uvažuje obránce Pražanů.

Návrat do Edenu

Nově příchozí sportovní manažer Luděk Bukač měl před sebou složitý úkol – sestavit kádr pro nový ročník, protože z toho starého nezůstal takřka nikdo. Bylo navíc jasné, že Slavie se bude natrvalo stěhovat z luxusní O2 areny do své staré haly v Edenu, která ovšem nedisponuje kvalitním zázemím. I přesto Knot tento krok hodnotí pozitivně: „Byl jsem rád, protože v Edenu jsem vyrůstal a prošel tam všemi mládežnickými kategoriemi. Na O2 arenu jsem si nikdy nezvykl. Myslím, že i fanoušci vnímají, že teď hrajeme opravdu doma.“

Nyní po prvních odehraných zápasech nové sezony se pražský celek pohybuje na špičce ligové tabulky a zdá se, že vše v mužstvu funguje tak, jak má. Sám Knot zažívá skvělý vstup do sezony, v deseti zápasech si zatím připsal šest bodů. „Mám radost, jak to teď na Slavii vypadá. Tým si dobře sednul, máme fajn partu. Já sám jsem spokojený, dostávám velký prostor na ledě a cítím se skvěle,“ chválí si Knot.

VIDEO: Říjen patří prevenci proti rakovině prsu

VIDEO: Říjen patří prevenci proti rakovině prsu

VIDEO: Říjen patří prevenci proti rakovině prsu

Generace20
+
VIDEO: Říjen patří prevenci proti rakovině prsu

VIDEO: Říjen patří prevenci proti rakovině prsu

Generace20

Autor: Aneta Beková

13. 10. 2015

Začátkem října zavítala do Prahy kampaň „Ostře sledovaná prsa“, kterou pořádá Aliance žen s rakovinou prsu. Hlavním smyslem projektu je upozornit všechny generace žen na důležitost preventivních prohlídek a jejich správného provedení. Akce bude probíhat postupně během tohoto měsíce na několika místech hlavního města.

Záštitu nad dobročinnou kampaní „Ostře sledovaná prsa“ převzala primátorka Prahy Adriana Krnáčová, která ji také na Václavském náměstí oficiálně zahájila. Veškeré dění probíhá vždy ve dvou designových modulech. V prvním se návštěvníci mohou seznámit se správnou technikou preventivního samovyšetření prsu a s odborným poradenstvím od vyškolených lektorů a členek pacientských organizací. O své zkušenosti s rakovinou prsu se s návštěvníky podělí bývalé i současné pacientky.

Ženy, které chtějí podpořit tuto kampaň, si mohou ve druhém modulu nechat vytvořit odlitek z ňader. Designer Matyáš Fuchs z odlitků vytváří prsní zeď, která bude po skončení akce umístěna na Novou scénu. Výtěžek z tohoto díla a prodeje výrobků členek pacientských organizací bude věnován na boj proti rakovině prsu.

Česká krajinomalba může být odrazem národní hrdosti

Česká krajinomalba může být odrazem národní hrdosti

Česká krajinomalba může být odrazem národní hrdosti

Generace20
+
Česká krajinomalba může být odrazem národní hrdosti

Česká krajinomalba může být odrazem národní hrdosti

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

09. 10. 2015

Na malířském plátně lze zachytit mnoho skutečností. Jde ale malbou navodit člověku národní hrdost, uvědomění si svého domova nebo lásku k rodné zemi? Mnozí si myslí, že je to možné, a to i u mladších generací. Prostor pro tyto úvahy poskytla Pražská výstava Má vlast, která vznikla jako pocta české krajinomalbě.

Krajinomalba může být pro mladé lidi stále atraktivní. Ukazuje to pražská výstava Má vlast, která vyzdvihuje české krajinářské unikáty od 18. do 21. století. Cílem vystavených děl je posílit v lidech určité národní uvědomění či souznění se svou rodnou zemí. Při pohledu na českou přírodu mnozí lidé zmínili, že v nich krajinomalba vyvolává pocit domova. „Výstava ve mně vzbuzuje určité vlastenectví, jelikož mám českou krajinu poměrně zcestovalou, takže zde rozeznávám známé motivy,“ soudí návštěvník výstavy Jan Kodet (25).

Česká krajina přinášela vždy malířům celou řadu námětů. Od romantických pohledů na údolí zalitá sluncem, až po abstraktní provedení moderního umění. Každý obraz se dá vyjádřit zcela individuálním způsobem a přesto dokáže v návštěvníkovi vyvolat pocit klidu. „Tvorbu českých krajinářů lze dle mého názoru vnímat jako určitou formu národní hrdosti. Vztah k místu, vztah k české krajině, a z toho plyne následně touha zachycení skutečnosti,“ myslí si profesorka dějin umění Světlana Dohnalová.

V mnoha případech však také návštěvníci vnímají výjevy bez hlubšího významu. Stěžejní je pro ně zachycení určité skutečnosti nebo vyjádření vnitřních pocitů autora. „Beru to jako neskutečnou krásu a vyjádření toho, co lidé kolem sebe vidí. Vlastenectví v tom ale nevidím,“ říká návštěvnice Anna Růžičková (22).

Studenty umění zajímá

Na výstavě převažují návštěvníci spíše středního věku. To ovšem nijak nesnižuje zájem studentů o umění. „Mladé lidi bych v oblasti uměníurčitě nepodceňovala. Naopak. Jsem přesvědčená o tom, že dnešní studenti mají o umění mnohem větší zájem a znalosti než předchozí generace,“ míní Dohnalová a zároveň dodává, že co se týká atraktivnosti krajinomalby, záleží hodně na vzdělání v oblasti dějin umění.

U mladších ročníků převládá zájem o moderní umění, především druhé poloviny dvacátého století. Potvrzují to jak profesoři humanitních oborů, tak vysoká návštěvnost na výstavách současných umělců. Přesto se mnozí na výstavu vydali kvůli svým oblíbeným autorům. Nejvíce oceňovanými umělci v oblasti krajinomalby zde byli například Mikoláš Aleš, Antonín Slavíček nebo Josef Mánes. „Sám jsem umělec a krajinomalbě se věnuji, i když v hodně moderní podobě. Česká krajina a její autoři mají své typické rysy a je rozeznatelná od těch ostatních,“ dodává lucemburský malíř Paul Ewert, který výstavu také navštívil. Obrazy  jsou k vidění v jízdárně Pražského hradu do prvního listopadu.

Studenty baví hledat v knihách nové příběhy

Studenty baví hledat v knihách nové příběhy

Studenty baví hledat v knihách nové příběhy

Generace20
+
Studenty baví hledat v knihách nové příběhy

Studenty baví hledat v knihách nové příběhy

Generace20

Autor: Lukáš Zadek

09. 10. 2015

Mladým lidem se často vytýká, že málo čtou a dávají přednost spíše technice, hlavně tedy počítačům a mobilům. Mezi studenty ale stále existují i tací, které literatura baví a na tištěné knihy nedají dopustit.

Někteří mladí lidé říkají, že knihy nemusí být nutně jen povinnou školní literaturou, ale i příjemným trávením volného času. Před několika lety se čtení stalo koníčkem i pro studenta Vladimíra Zápotočného z Ústí nad Labem.

Zápotočný se podle svých slov zajímá o knihy prakticky už od šesti let, kdy se naučil číst. „Od mala mě baví dějiny, a proto nejvíc vyhledávám historickou beletrii, svou dobou mě fascinuje především středověk,“ říká Zápotočný, který v současné době historii v Ústí také studuje. Jedním z hlavních důvodů, proč ho čtení baví, je, že neustále nachází nová témata, o kterých by se rád dozvěděl víc.

Četbou rád tráví volný čas i Ondřej Novotný, který studuje v Praze. Motivuje ho především snaha něco se dozvědět a obohatit si své znalosti. „Baví mě poznávat nové příběhy a myslím si, že nejsem sám. Neustále vídám lidi s knihami třeba ve vlaku nebo v metru,“ uvádí Novotný.

V knihovně si Ondřej Novotný nejčastěji vybírá detektivní žánr. Ten je v současnosti nejen ve světě, ale také u nás velice populární, což studenti potvrzují. „Novodobých detektivek čtu hodně, ale nejraději mám ty od Agathy Christie,“ říká Novotný, jemuž se kromě napětí líbí i poezie nebo nějaká výstižná kratší próza.

Ovšem ne všechny literární žánry, které vyhledávají muži, zajímá také opačné pohlaví. Některé ženské čtenářky třeba inspiruje studentka Aneta Krajíčková z Havlíčkova Brodu. „V poslední době stále více hledám příběhy podle skutečných událostí, jejichž spoluautorkami jsou ženy, které si prošly podobným osudem,“ popisuje své oblíbené téma Krajíčková.

Rozhoduje autor

Oslovení studenti se shodují, že literaturu si ale moc často nekupují. Většinou si ji raději půjčí v knihovně. Při výběru knihy se řídí především podle jména spisovatele, který je už dříve zaujal některým ze svých děl.

Kladný přístup mají zejména k českým autorům, jejichž tvorba je obvykle na seznamu povinné četby. „Autoři jako Franz Kafka nebo Vladislav Vančura mě svým poutavým stylem psaní vždycky zaujmou,“ objasňuje Zápotočný.

Častým tématem, o němž se v souvislosti s četbou také diskutuje, bývá, zda je lepší kniha, či její filmová adaptace. Zatímco Zápotočný si myslí, že filmový zážitek je lepší, protože díky obrazu ukáže divákovi příběh více do detailu, Novotný naopak říká, že film je spíše taková zkratka, protože nikdy nemůže obsáhnout všechno, co se vejde do knihy. Podobný názor má i Aneta Krajíčková, která ještě dodává, že dílo v psané podobě se jí více vryje do paměti.

Atletka Kristiina Mäki: Táta mě podporuje i přesto, že reprezentuji Česko

Atletka Kristiina Mäki: Táta mě podporuje i přesto, že reprezentuji Česko

Atletka Kristiina Mäki: Táta mě podporuje i přesto, že reprezentuji Česko

Generace20
+
Atletka Kristiina Mäki: Táta mě podporuje i přesto, že reprezentuji Česko

Atletka Kristiina Mäki: Táta mě podporuje i přesto, že reprezentuji Česko

Generace20

Autor: Vladimír Koča

09. 10. 2015

Už ve 24 letech vládne tabulkám. Česko-finská vytrvalostní běžkyně Kristiina Mäki vloni zlomila české rekordy v závodech na dva, tři a pět kilometrů. Drží ale i finský nejlepší čas na dva kilometry. Místo severské země dala před juniorským MS v roce 2009 přednost reprezentování Česka. „Rozhodlo hlavně tréninkové zázemí,“ přiznává Mäki.

Zatím největší úspěch zaznamenala atletka Kristiina Mäki na letošní univerziádě v Jižní Koreji. Tam v pětikilometrovém závodě zazářila a vyhrála přesto, že původně do Kwangdžu jet ani nechtěla. „Snem bylo mistrovství světa v Pekingu, to ale nakonec nevyšlo,“ říká běžkyně původem z finského Seinäjoki. Jejím cílem je nyní halové mistrovství světa v americkém Portlandu a nezapírá, že pokoukává i po OH v Riu de Janeiru.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla reprezentovat Česko a ne Finsko?
Samozřejmě nejvíc mě ovlivnilo to, že tady mám trenéra a zázemí. O to bych mohla výběrem Finska přijít. Zároveň se mi líbí politika šéftrenéra Tomáše Dvořáka. Finsko často vysílá reprezentanty jen proto, aby na nějakém závodě byli. V Česku se kalkuluje s tím, aby závodníci nebyli jen do počtu. A to se mi líbí.

I tak ale držíte finský rekord na dva kilometry, jak je to možné?
Donedávna to ještě šlo. Od letošního ledna ale finská atletická federace změnila pravidla a sportovci, kteří si vybrali reprezentovat zemi jinou než Finsko, nemohou nově získávat rekordy. Jeden jsem ale stihla a dokud mě někdo nepředběhne, budu tam stále mít nejlepší výkon.

Jak na to, že jste si vybrala Česko, reagovali doma? Nebyl třeba otec naštvaný?
Sport je u nás doma velkým tématem, stejně tak i souboje mezi Finskem a Českem. Když jsem ten výběr musela začít řešit, tak jsme si doma sedli a oba rodiče mi řekli, že jim je jedno, kterou zemi si vyberu. Vždycky totiž budu jejich dcera, budou mi držet palce, a to samotné rozhodnutí bylo jen na mně. Od doby, kdy mé výkony za něco stojí, mě oba hodně podporují. Jezdí i na závody do Německa, na otočku třeba tisíc kilometrů. Jsem jim za to hodně vděčná.

Aktuálně před sebou máte březnové halové mistrovství světa v americkém Portlandu. Cítíte, že máte šanci na splnění kvalifikačního limitu a v USA běžet?
Ten limit na tříkilometrový závod, do něhož bych ráda nastoupila je devět minut. Letos už jsem zaběhla 8:58, bylo to ale ještě v rámci minulé sezony. Hlavní je teď zůstat zdravá, abych mohla odběhat co nejvíc rychlých mítinků. Právě na těch s co největší konkurencí je pravděpodobnost splnění limitu vyšší.

V červenci jste vyhrála pětikilometrový závod na univerziádě v Jižní Koreji, jak si tuto asijskou zemi pamatujete?
Nebyla to nějak nádherná země. Bylo tam bylo docela dusno a vedro, což nesnáším, a všudypřítomný odér.

A přesto jste tam zvládla vyhrát…
Protože ten den pršelo (smích). Týden před odletem bylo mistrovství republiky, kde pršelo také, a v rozhovoru jsem řekla, že pokud by takhle bylo v Koreji, mohlo by to nějak vyjít. Původně jsem tam ale ani jet nechtěla, cílem bylo dostat se do Pekingu na mistrovství světa. Navíc jsem ani nesplnila kvalifikační čas na univerziádu, dostala jsem se tam na základě donominace od atletického svazu, s čímž jsem nepočítala.

Jak na váš úspěch zareagovali ve škole, kterou jste tak reprezentovala na světové úrovni?
Zástupce ČVUT, na kterém studuji architekturu, byl velmi nadšený. Byl se mnou přímo na místě a už tam mi sliboval, že bude reportovat o mém úspěchu na rektorátu.

Už jste sama zmínila světový šampionát v Pekingu, na který jste se nakonec nedostala. Co se stalo?
V červenci jsem byla poprvé na Diamantové lize v Londýně, což je velký závod. Právě tam byla asi jediná šance zvládnout ten limit. Mezičas jsem měla v pořádku, běželo se mi dobře. Čas byl, když ne na limit, tak aspoň na český rekord. V posledním kilometru mě ale někdo podrazil a já spadla, čímž pro mě závod skončil. Byl to můj první nedoběhlý závod v životě. Psychicky jsem se z toho hrabala asi dva měsíce…

Přemýšlíte o cestě na olympijské hry do Rio de Janeira?
Je reálné se tam dostat. Kvalifikační limit je stejný jako do Pekingu, tedy 15 minut 20 sekund na pět kilometrů. Já mám 15:35, takže musím zvládnout každý kilometr o tři vteřiny rychleji. Zrychlení se zdá jako banální, ale při našem tempu jsou i tři vteřiny dost.

Češka zabodovala s domácím džemem na Expu

Češka zabodovala s domácím džemem na Expu

Češka zabodovala s domácím džemem na Expu

Generace20
+
Češka zabodovala s domácím džemem na Expu

Češka zabodovala s domácím džemem na Expu

Generace20

Autor: Jitka Hemelíková

09. 10. 2015

Národní hrdost. To byl pocit, který zažila starostka severočeského města Třebenice Martina Patrovská. Ta návštěvníkům letošního ročníku světové výstavy průmyslu a kultury Expo v Miláně přivezla ochutnat svůj domácí meruňkový džem z proslulé ovocnářské oblasti Litoměřicka.

Nápad na zařazení meruňkové marmelády Martiny Patrovské do ústecké expozice na letošním Expu vznikl vlastně náhodou. Původně se tu měla za město Třebenice u Litoměřic objevit pouze replika šperkové sady z českého granátu.

Jen tak z nadšení jsem navrhla, že by na světové výstavě měli ochutnat náš meruňkový džem. Meruňky se nepěstují všude, patří k našemu kraji a ještě k jižní Moravě,” říká k tomu Patrovská. O týden později donesla na ochutnávku několik svých domácích meruňkových džemů výběrové komisi výstavy a bylo rozhodnuto: třebenické meruňky pojedou na Expo.

Většinu skleniček rozebrali novináři

Na výstavu Patrovská přivezla přes dvacet pět litrů meruňkové zavařeniny. Na její výrobě se podílelo kromě Patrovské přes třicet třebenických občanů. Džemy byly na ústecké expozici k mání pouze necelé dva dny.

Přes polovinu skleniček jsme rozdali na tiskové konferenci, zbytek byl připraven pro návštěvníky výstavy,” uvedl syn Martiny Patrovské Ondřej, jenž se výstavy účastnil společně se svou matkou. Celkem na výstavě v Miláně návštěvníkům rozdali na pět set skleniček.

Ovocnářská tradice pomalu ožívá

Účast na mezinárodní výstavě má podle Patrovské podpořit dnes již téměř zaniklou tradici ovocnářství v oblasti tzv. zahrady Čech, jak bývá úrodné a slunné Litoměřicko přezdíváno. „Naši prezentaci na Expu jsme pojali jako propagaci města a tradice sadařství a zpracování ovoce. Hodně sadů tu dnes leží ladem, na vypěstované ovoce není odbyt,vysvětluje Martina Patrovská. 

Její snaha se už nyní, necelý měsíc po skončení ústecké expozice, setkává s úspěchem. Máme dnes na stole objednávku z krajského magistrátu na dalších pět set kusů, které se objeví příští rok na veletrhu cestovního ruchu v Drážďanech,” dodává Patrovská.

Měsíční intenzivní cvičení přetěžuje svaly, vyplácí se spíš trpělivost

Měsíční intenzivní cvičení přetěžuje svaly, vyplácí se spíš trpělivost

Měsíční intenzivní cvičení přetěžuje svaly, vyplácí se spíš trpělivost

Generace20
+
Měsíční intenzivní cvičení přetěžuje svaly, vyplácí se spíš trpělivost

Měsíční intenzivní cvičení přetěžuje svaly, vyplácí se spíš trpělivost

Generace20

Autor: Aneta Beková

05. 10. 2015

Zpevnit tělo za co nejkratší dobu je často vítanou možností pro ty, co nemají pevnou vůli k dlouhodobému cvičení. Na internetu kolují takzvané třicetidenní výzvy, podle jejichž tvůrců získá člověk vyrýsované partie už za měsíc. Nejde ovšem o nejvhodnější cestu ke krásné figuře.

Třicet dní zvyšujících se dávek cvičení, na jejichž konci musí člověk splnit například 250 dřepů. Jedná se o populární „výzvy“, které kolují po internetu a zaujmou každého, kdo chce rychle zpevnit tělo. Podle fitness trenérky Heleny Hodanové jde však o úplně špatnou cestu k vysněné postavě. „Cviky nejsou správně sestavené, intenzivním posilováním se jenom přetíží svaly a člověk si ublíží,“ vysvětluje.

Jedinou výhodu Hodanová vidí v tom, že se člověk donutí k pravidelnému pohybu, a proto by výzvy měly sloužit spíše jako odrazový můstek k dlouhodobému cvičení, než jako nárazová záležitost. „Podstatné je, aby člověk věděl, jak má cviky provádět. Kdo například neumí dělat správně dřepy, zničí si za pár dní kolena,“ říká cvičitelka.

Výsledky se dostaví

Hodanová uvádí, že navzdory nevhodnému postupu se výsledky dostaví a svaly se po měsíci doopravdy vyrýsují. S tím má zkušenost studentka Jana Jechová, která posilovala hýždě. „Jsem spokojená, cvičení zafungovalo. Nejdůležitější je ale udržet si návyky i po skončení výzvy – tedy cvičit a také zdravě jíst,“ tvrdí. Hodanová nicméně vysvětluje, že se zpevní pouze povrchové svaly, ne spodní, které jsou také důležité.

Jednu z výzev vyzkoušela také pokladní Ludmila Škopková. Posilovala břišní svaly a vydržela dvacet dní. „Jeden den jsem vynechala kvůli nedostatku času, takže jsem si řekla, že už to nemá cenu,“ vypráví. Během tří týdnů se snažila pít vodu a v jídle se neomezovala. Dodává, že se po skončení výzvy cítila lépe především psychicky.

Podle Hodanové je nejlepší vybrat si pár cviků, které člověk umí provádět, a cvičit je dlouhodobě v menším množství. Velmi důležité je také myslet na odpočinek. „Člověk by si měl hlídat, aby zachoval v týdnu průměrně dva volné dny. Vždycky je dobré cvičit dva dny, třetí den volno, ale posilovat třeba pět dní za sebou je hloupost,“ říká.

Student díky bungee jumpingu pokořil svůj strach

Student díky bungee jumpingu pokořil svůj strach

Student díky bungee jumpingu pokořil svůj strach

Generace20
+
Student díky bungee jumpingu pokořil svůj strach

Student díky bungee jumpingu pokořil svůj strach

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

16. 09. 2015

Když se řekne adrenalinový zážitek téměř každému se vybaví bungee jumping. Tento sport láká zejména mladé lidi, kteří se chtějí postavit svému strachu. Student Michal Dibelka popisuje, jak se nejprve bál, ale nakonec si skok na laně užil.

Udělat krok do prázdna a překonat vlastní strach nabízí adrenalinový zážitek bungee jumping. Mnoho mladých lidí láká tento sport zejména proto, že díky němu mohou vyzkoušet svou odvahu a překonat i sebe samotné. Skoku na laně do prázdna propadl před dvaceti lety také instruktor této aktivity Karel Malimánek. Ten skáče nejčastěji na Zvíkovském podhradí. „Tento sport je pro mě stále velkým adrenalinovým dobrodružstvím, které mě neomrzí,” tvrdí.

Podle Malimánka je dnes skok na laně vyhledávaný především u mladých lidí do třiceti let. „Vždycky sem si chtěl vyzkoušet, jaké to je skočit z velké výšky a jen tak letět dolů,” vypráví student Michal Dibelka, který adrenalinové sporty má rád. Přesto však dodává, že při odrazování se velmi bál. Nakonec ale svůj strach z výšky překonal. „Skok byl pro mě silným zážitkem,” říká. Do budoucna znovu uvažuje, že si bungee jumping zopakuje, jen na to musí být podle něj chuť a nálada.

Ke skoku je důležité mít právě odvahu. Studentka Markéta Černá dostala k narozeninám dárkový poukaz na bungee jumping. Zpočátku byla nadšená, protože si chtěla dokázat, že skok zvládne. „Když jsem ale stála za zábradlím a koukala dolů, udělalo se mi špatně a rozklepala se mi kolena. Věděla jsem, že ten krok nedokážu udělat,” vypráví. Nakonec svou snahu překonat se vzdala. Podle ní se už do adrenalinových sportů znovu pouštět nebude, protože svůj strach nedokáže ovládnout.

Důležitá je „jenom” odvaha

Podle Malimánka není na bungee jumpingu nic obtížného, spíš naopak. Celá příprava na skok totiž nezabere více než deset minut. Člověk, který má zájem o skok, dostane v úvodu školící instruktáž, seznámí se s bezpečností a dostane veškeré vybavení. Poté už jen zbývá přivázat ke kotníkům elastické lano, přelézt bezpečností zábradlí a skočit.

Nejdůležitější je zde právě odvaha. „Každý člověk se pochopitelně bojí. Ale nejdůležitější je ale překonat svůj strach. Pak už jen zbývá užívat si volný pád a vstřebávat tu vysokou dávku adrenalinu a endorfinu. Ve výsledku se jedná prostě o takovou příjemnou drogu,” popisuje Malimánek. Podle něj mají klienti dost času na to, aby se po příjezdu srovnali s prostředím a prohlédli si místo, kde budou skákat. Nejčastěji se jedná o vysoké mosty, televizní věže nebo jeřáby.

Na kole Favorit ze sedmdesátých let vyrazili do Londýna

Na kole Favorit ze sedmdesátých let vyrazili do Londýna

Na kole Favorit ze sedmdesátých let vyrazili do Londýna

Generace20
+
Na kole Favorit ze sedmdesátých let vyrazili do Londýna

Na kole Favorit ze sedmdesátých let vyrazili do Londýna

Generace20

Autor: Lenka Zemánková

03. 09. 2015

Každý si cestu na dovolenou představuje jinak. Většina lidí cestuje autem, letí letadlem nebo jede stopem. Jiní sednou na kolo značky Favorit ze sedmdesátých let a vyrazí do Londýna. Jako Petr Dvořák a Jan Pešek z Čáslavi. Společně letos v létě ujeli trasu dlouhou 1078 km za deset dní.

Spousta cyklistů používá pro své cesty kola s odpružením a s co nejmenší hmotností, aby dosáhli lepších výkonů a lépe se jim jelo. Rodáci z Čáslavi Petr Dvořák a Jan Pešek si ale pro svou cestu do Británie zvolili kola značky Favorit z let 1970 a 1976. „Chtěli jsme, aby naše cesta měla ještě určitou myšlenku a bylo to zajímavější,“ vysvětluje Dvořák volbu jízdních kol, které si i sami sestavovali. S náhradními díly problém nebyl. Některé sehnal osobně Pešek, protože má spoustu cyklošrotu a staré favority. Chybějící díly hledali ve sběrnách. „Všechno jsme rozebrali, vyleštili a poskládali zpátky,“ popisuje Dvořák.

S nápadem podniknout desetidenní cyklistický výlet přišel Pešek. „Honza vždy prahl po pořádné cyklistické výpravě, a když má bratra v Londýně, napadlo ho, že bychom tam dojeli na kole. Dohodli jsme se a vyjeli,“ říká Petr Dvořák. Původně měli vyrazit ve třech. Kvůli situaci s uprchlíky, která panuje ve francouzském přístavu Calais, jeden z nich cestu vzdal.

Francii nakonec ze svých plánů vypustili a cestovali přes Německo, Nizozemsko. Když dojeli do přístavu Hoek van Holland, zjistili, že stejnou trasu si pro cestu do Anglie v současné době vybírá hodně lidí. Přístav byl přeplněný. „Mysleli jsme, že desátý den budeme už v Anglii, ale když jsme dorazili do přístavu, řekli nám, že další loď je volná až za 24 hodin. Tak jsme desátý den proleželi na pláži,“ popisuje.

V Nizozemsku na silnici ráj, v Anglii peklo

Celé Nizozemsko přejeli za jeden den a potvrzují, že je tam pro cyklisty ráj. Nikde žádné velké kopce a hustá síť cyklistických stezek. Zklamání naopak přišlo ve Velké Británii. „Tam to bylo na kole peklo. Řidiči jsou v Anglii hodně bezohlední a také nám moc nepomohl fakt, že jezdí po levé straně,“ komentuje Dvořák. Největší problémy při cestě do Londýna nastaly ale už při přejezdu Krušných hor, kdy tělo ještě nebylo rozhýbané. Ten den zvládli „pouhých“ 70 km. Zbylé dny ujeli zhruba 110 až 130 km i přes časté píchnutí duší a velké teplo.

Spali převážně v přírodě na houpacích sítích zvané hamaky, pouze dvakrát přenocovali v hotelu. „Vždy kolem sedmé hodiny večer jsme zapluli do lesa a roztáhli se každý mezi dva stromy,“ vypráví Dvořák. Jídlo si na ohni nevařili, protože bylo velké sucho. Nejčastěji nakupovali v supermarketech a na oběd občas zašli do hospody. Dvořák také říká, že jedli podle toho, jak stíhali.

V Londýně strávili tři dny. „Když jsme byli v Londýně druhý den, chtěli jsme zas někam vyrazit, jak bylo tělo rozjeté,“ přiznává Dvořák a dodává, že si cestu užili. Domů cestovali letadlem a kola si nechali dopravit autem.

Všichni říkají, že bych vlezla i do kaluže, říká potápěčka Lhotová

Všichni říkají, že bych vlezla i do kaluže, říká potápěčka Lhotová

Všichni říkají, že bych vlezla i do kaluže, říká potápěčka Lhotová

Generace20
+
Všichni říkají, že bych vlezla i do kaluže, říká potápěčka Lhotová

Všichni říkají, že bych vlezla i do kaluže, říká potápěčka Lhotová

Generace20

Autor: Lenka Zemánková

28. 08. 2015

Začala se potápět v deseti letech a letos v létě vybojovala životní úspěch. Dvacetiletá Denisa Lhotová skončila druhá v celosvětové potápěčské soutěži The Best Dive Job in the World, jejíž finále se odehrávalo na Bali. Lhotová s potápěním rozhodně přestat nehodlá, protože jak sama říká, je to její životní styl.

K potápění ji přivedli rodiče, kteří se tomuto koníčku také věnují. V deseti letech ji vzali s sebou k vodě a ona si to chtěla hned vyzkoušet. Podle Denisy Lhotové bylo nejtěžší na začátku přemluvit rodiče, aby jí dovolili absolvovat první potápěčský kurz. Pak už šlo prý všechno samo a potápění si zamilovala.

V současné době má za sebou přes 200 ponorů, ale na pocit z toho prvního si pamatuje do teď. „Po prvním ponoru jsem vylezla z vody a věděla jsem, že tohle je můj životní styl. Pod vodou je zkrátka jiný svět. Nikdo se mě tam neptá na sexuální orientaci či politické názory. Jsem tam doma,“ tvrdí Lhotová.

Potápí se všude, kde to jen jde. „Všichni mi říkají, že bych vlezla i do kaluže,“ poznamenává rodačka z Hořic v Podkrkonoší. Tréninkové ponory podniká v rakouských jezerech nebo řekách. Objíždí i české lomy. Ráda se jezdí potápět k vrakům u Egypta, tam také jezdí nejčastěji. „Nejlepší potápění jsem určitě zažila v Indonésii, konkrétně u ostrova Komodu,“ vzpomíná na pobyt na ostrově, kde kromě potápění čistila pláž od PET lahví.

Nevzdala se a uspěla

Komodo navštívila po skončení soutěže The Best Dive in the World, o které se dozvěděla náhodou při hledání látky ke zkoušce na vysoké škole. Přihlásit se do soutěže rozhodla okamžitě. „Asi po 10 sekundách přemýšlení jsem zavolala domů, že poletím na Bali. Rodina se mi smála. Šance, že mě vyberou, byla mizivá. I tak jsem se nevzdala a nakonec jsem uspěla,“ vypráví Lhotová, nejmladší finalistka v historii soutěže.

Do finále se společně s českou reprezentantkou probojovalo ještě sedm finalistů z 500 soutěžících z celého světa. V průběhu dvou měsíců na Bali museli vstávat ve čtyři hodiny ráno,  projít několika potápěčskými kurzy. Během vyřazovacího týdne absolvovali náročné úkoly jako záchranou misi, předvedení prezentace na téma dekompresní nemoc v angličtině, provádění porotců pod mořem a pracovní pohovor. Každý den byl jeden z nich vyřazen.

Za své druhé místo získala čtyřměsíční kontrakt na lodi Markisa. Zde bude do letošních Vánoc pracovat jako divemaster neboli potápěčský průvodce. Celý den se věnuje hostům a nejen pod vodou. Chystá jim výstroj, jídlo a provází je pod vodou, kde jim ukazuje např. vraky lodí.

Jako divemaster má odpovědnost za celou skupinu potápěčů, ale obavy z toho nemá. „Žádný důvod ke strachu nevidím. Své práci jsem oddaná, snažím se jí dělat, jak nejlépe umím a věřím, že v ní jsem dobrá. V případě problému jsem připravena zasáhnout. Vím, co dělám,“ říká Lhotová.

Film Domácí péče stojí především na vynikající Mihulové

Film Domácí péče stojí především na vynikající Mihulové

Film Domácí péče stojí především na vynikající Mihulové

Generace20
+
Film Domácí péče stojí především na vynikající Mihulové

Film Domácí péče stojí především na vynikající Mihulové

Generace20

Autor: Aneta Beková

20. 08. 2015

Český film Domácí péče rozhodně patří k nejlepším snímkům letošního roku, na čemž má zásluhu herečka Alena Mihulová. Režisér Slávek Horák se ujal také scénáře a oba úkoly zvládl mistrně. Smutný děj týkající se vážné nemoci je bližší spíše starší generaci, ale nejdůležitější poselství míří do mladších diváckých řad.

Hlavní hvězdou snímku Domácí péče je bezpochyby Alena Mihulová. Zdravotní sestru Vlastu, která navštěvuje pacienty doma a pro všechny lidi by se rozdala, ztvárňuje věrohodně. V tom jí zdatně sekunduje i její herecký partner Bolek Polívka. V roli manžela, který neví, jak se postavit k faktu, že jeho manželka umírá, dokázal skloubit dramatickou i komediální polohu. Oba protagonisté působí, že snad ani nemají žádný scénář. Dialogy jsou autentické a nijak vyumělkované.

Vlasta, které najdou lékaři v břiše metastázy, nejprve neví, jak se se situací vyrovnat. Na scénu posléze přichází dívka v podání Tatiany Vilhelmové, která Vlastě poodhalí svět alternativní léčby. V tomto okamžiku začne divák v duchu panikařit a doufá, že nepůjde o jakousi reklamu na tento druh léčení a že se hlavní postava jako zázrakem neuzdraví pomocí zahřívání rukou a plácání do čela. Ovšem v příběhu nastane včas zlomový okamžik a všechno nakonec dopadne úplně jinak.

Nejvýraznější ponaučení ze snímku patří především mladým lidem a dětem. Vlasta totiž nemá se svojí dcerou Marcelou zrovna nejvřelejší vztah, a poté, co onemocní, jí dokonce své neštěstí trochu klade za vinu. „Kdybys mi aspoň někdy dala sama od sebe pusu!“ křičí na dceru do telefonu. Naznačuje tak, že si s dcerou neužily příliš společných radostných okamžiků.

Místo slz zamyšlení

Za celou hodinu a půl nedoprovází film v pozadí žádná hudba, kromě okamžiku, kdy Vlasta hraje na klavír a zpívá. Paradoxně to celému příběhu jedině prospívá, protože více vyniknou jednotlivé situace a napjatá atmosféra. Domácí péče není film, který by byl přecpaný dojemnými scénami, které doženou diváka k slzám. Příběh spíše donutí lidi k zamyšlení nad způsobem života a vztahy s blízkými. První dojetí přichází až na konci filmu společně s prvními slzami Bolka Polívky.

Slabším místem filmu je občas střih. Místy se objevují příliš dlouhé nebo naopak useknuté záběry. Jedinou záchranou je, že kamera zřejmě „miluje“ Alenu Mihulovou, tudíž detaily a zaměření na její velké nevinné oči patří k nejatraktivnějším záběrům z celého filmu, přestože trvají zbytečně dlouho.

Po dlouhé době se v české kinematografii objevil snímek, který by si člověk po odchodu z kina rád pustil znovu. A to i přesto, že nejde o příliš optimistický děj. Jenomže v sobě skrývá velký nadhled nad ránami, které nám osud přichystá. Těžko říci, zda by byl film takhle výtečný s jinou herečkou. Každopádně Mihulová si odvezla Křišťálový glóbus z Karlových Varů zaslouženě.

Koupě psa z množírny znamená nejistý genetický původ i zdraví zvířete

Koupě psa z množírny znamená nejistý genetický původ i zdraví zvířete

Koupě psa z množírny znamená nejistý genetický původ i zdraví zvířete

Generace20
+
Koupě psa z množírny znamená nejistý genetický původ i zdraví zvířete

Koupě psa z množírny znamená nejistý genetický původ i zdraví zvířete

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

11. 08. 2015

Pořídit si domácí zvíře je pro některé lidi těžkým oříškem. Často netuší, na koho se mají obrátit. A tak hledají svého mazlíčka na internetových stránkách u neprověřených chovatelů - v množírnách. Tam však psi často živoří v otřesných podmínkách.

Pro některé lidi je pořízení domácího mazlíčka samozřejmostí a moc neřeší, odkud si zvíře pořídí. Ať už se jedná o zakrslé králíčky, morčata, kočky nebo psy, vždy je důležité dbát na to, od koho jsou zvířata pořízena. V posledních letech by si měli zájemci o koupi psa dávat zvlášť pozor na to, odkud jejich vyhlídnutý mazlíček pochází a z jakého je chovu. Důvodem je stále narůstající počet nelegálních psích množíren. Jedná se o komerční velkochovné zařízení, kde jsou za otřesných podmínek rozmnožována populární plemena psů.

Množírny se přizpůsobují poptávce na trhu zvířat. Je v módě čivava? Není problém! Na internetu se často objevují různé inzeráty s nabídkami zvířat, která jsou v danou chvíli hodně žádaná. Podle veterinární ošetřovatelky Aleny Kunstové se jedná o zásadní chybu, když lidé hledají své budoucí mazlíčky právě na internetu. „Pokud mají lidé zájem o koupi štěněte, rozhodně bych jim doporučila obrátit se na prověřené chovatelské kluby. Ne hledat psy na internetových bazarech,” tvrdí.

Zvířata z těchto komerčních velkochovných zařízení žijí často ve špatných podmínkách – ve špíně, bez kvalitní stravy, v malých kotcích. Podle Kunstové mnoho zvířat umírá kvůli nemocem či podvyživení. Už jen tím, že si lidé budou dávat větší pozor při pořizování psa, prověří si jeho původ a chovatele, mohou tak zamezit rozrůstání množitelských stanic. „Tento problém by mohla také vyřešit osvěta u lidí a označování zvířat,” vysvětluje. Návrh zákona o zavedení povinné identifikace psů, který by tak mohl zabránit nelegálnímu byznysu se zvířaty, čeká na schválení.

Štěně po pár dnech umřelo

Zkušenost s množírnou má studentka Alena Ticháčková. „Před rokem nám umřel pejsek a tak jsme si chtěli pořídit dalšího. Na internetu jsem našla inzerát, kde majitelka prodávala mini čivavu za čtyři tisíce,” vypráví. Zpočátku jí bylo divné, že je pejsek maličký, ale chovatelka ji vždy uklidňovala, že se jedná o speciální rasu, a že tak má vypadat. „Na fotkách byl moc roztomilý, tak jsem neváhala. Do čtrnácti dnů mi umřel, protože se ukázalo, že se jedná o dvoutýdenní štěně,” vysvětluje.

Proti množírnám se zapojují i různí chovatelé, kteří se snaží velkochovná zařízení odhalit a pomoct tak týraným zvířatům. Prodavačka Anna Pechanová objevila na sociální síti facebook skupinu pejskařů, kteří zachraňují zvířata z množíren. „Pomáhala jsem dobrovolníkům vyzvedávat psy ze závadných chovných stanic. Některým pejskům jsem i poskytovala dočasný domov, než mohli jít k novým majitelům,” vysvětluje.

Cestování stopem je skvělá zkouška pro vztah, tvrdí studentka

Cestování stopem je skvělá zkouška pro vztah, tvrdí studentka

Cestování stopem je skvělá zkouška pro vztah, tvrdí studentka

Generace20
+
Cestování stopem je skvělá zkouška pro vztah, tvrdí studentka

Cestování stopem je skvělá zkouška pro vztah, tvrdí studentka

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

08. 08. 2015

Výlet do zahraničí může vyjít draze. Proto někteří volí při cestování levnější alternativu. Cestování stopem přinese nejen mnoho zážitků, ale také může utvrdit vztah dvou lidí, kteří se rozhodnou společně cestovat.

K prázdninovému volnu patří různé cesty do zahraničí. Vysoké ceny letenek a jízdenek však mohou nadšence od cestování odradit. Protoněkteří volí levnější alternativu – cestování stopem. Lidé tak mají možnost zažít dobrodružství a podívat se na zajímavá místa. Většina z nich však cestuje v párech, nebo ve skupinkách, protože je to nejen bezpečnější, ale i zábavnější. Samotný výlet tak může utužit vztahy mezi lidmi.

Studentka Kristýna Strnadová vždy toužila cestovat. Proto se minulý rok o prázdninách rozhodla, že spolu se svým přítelem Tomášem Basařembudou stopovat do Německa, Francie, Lucemburska a Španělska. „Vždycky nás hodně lákalo putovat po světě nalehko, bez předem stanovených termínů odjezdů a příjezdů,“ vysvětluje důvod jejich rozhodnutí pro stop. Basař měl se stopem jediný problém – nemohl dopředu zařizovat ubytování. Nakonec si však poradili.

Největší obavy však nepramenily z cesty jako takové, ale ze vzájemné spolupráce a domluvy. „Každý řešíme určitou situaci jinak a my jsme se denně museli potýkat s různými problémy, jako třeba jak se dostaneme do města, nebo kde budeme přespávat,” vysvětluje Strnadová. Podle ní je cestování ve dvou hlavně o kompromisech a o komunikaci. Vše nakonec zvládli bez problémů. Tato cesta byla podle Strnadové skvělou zkouškou pro vztah. Cestovali společně čtrnáct dní, svezli se se 41 vozidly a celkově zaplatili dohromady patnáct tisíc – zejména za ubytování a jídlo.

Poznávání nových lidí

Díky zvedání palců u cest, benzínových pump či na odpočívadlech měli tak možnost poznat mnoho lidí. Podle Strnadové byl však největší zážitek plánovat s přítelem trasy, rozmlouvat s řidiči a také procvičovat si cizí jazyk. „Jednou jsme tak díky stopu dokonce přespávali na jachtě, pili kubánský rum a naučili se jíst správně mořské škeble,“ vypráví. Tomáš Basař souhlasí. Na cestování stopem se mu velmi líbilo, že člověk nikdy nevěděl, kam se kdy dostane. Znovu by ale do toho nejspíš nešel. „Zážitek to byl skvělý. Poznali jsme hodně krásných míst, ale myslím si, že na stop jsem už moc pohodlný,“ vysvětluje.

Plánování cesty podle Strnadové nebylo vůbec těžké. Podle ní, si jen přečetla před cestou pár článků na internetu o stopování. Ale spíš vše jen okrajově, aby alespoň trochu tušila, co je čeká. Pak už stačilo sbalit mapu, bloček s fixy na cedulky a vyrazit. Největší komplikace však nastala podle Strnadové ve Španělsku. „Většinou nám všude lidé zastavili tak po patnácti minutách, ale ve Španělsku jsme čekali i tři hodiny,“ tvrdí. Podle ní se však jedná pouze o jednu větší nevýhodu, zážitky z cest stále převažují.

ANKETA: Co si myslíte o plánovaném zákazu kouření v restauracích?

ANKETA: Co si myslíte o plánovaném zákazu kouření v restauracích?

ANKETA: Co si myslíte o plánovaném zákazu kouření v restauracích?

Generace20
+
ANKETA: Co si myslíte o plánovaném zákazu kouření v restauracích?

ANKETA: Co si myslíte o plánovaném zákazu kouření v restauracích?

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

06. 08. 2015

Vykouření cigarety u piva či jídla v restauracích či na terasách už může být brzy minulostí. Vláda schválila příslušný návrh zákona o úplném zákazu kouření. Nyní se čeká, zdali projde i parlamentem. Obyvatele České republiky však tento krok názorově rozdělil.
dan anketa_opt (2)

Foto: archiv Daniela Peterky

Daniel Peterka, student, 21 let
Myslím si, že zákaz kouření je dobrý nápad. Jako nekuřák nerad nosím do restaurací oblečení na jedno použití, které pak musím rovnou po příchodu domů dát vyprat. Podle mého názoru lidé, kteří si chtějí zapálit cigaretu, můžou jít z místnosti pryč. Ti, co nechtějí chodit ven a jsou proti tomu, tak kouřit nepotřebují a jen si na něco hrají.

 

nikola anketa_opt

Foto: archiv Nikoly Forejtové

Nikola Forejtová, studentka, 20 let

Jsem kuřačka a myslím si, že by se měl rozhodnout sám majitel, jestli se v jeho podniku bude či nebude kouřit. Také je otázkou, zdali se bude zákaz týkat i zahrádek. Pokud ne, tak venkovní terasy budou plné kuřáků a to se ostatním lidem líbit nebude. Myslím si, že by každý člověk měl mít možnost si vybrat kam půjde aniž by byl něčím omezován.

lucka anketa dvě_opt

Foto: archiv Lucie Veselé

Lucie Veselá, studentka, 22 let
Tento zákaz plně podporuji. Jsem nekuřačka a vždycky mi vadilo, že jsem přišla ze zábavy nebo z restaurace a oblečení jsem měla načichlé. Navíc si myslím, že pro těhotné ženy a děti je omezující, když  jdou do restaurace na jídlo a musí čuchat ten cigaretový zápach.

 

jana anketa_opt (1)

Foto: archiv Jany Pelíškové

Jana Pelíšková, mateřská dovolená, 22 let
Jsem kuřačka a zákaz kouření v restauracích, na zastávkách nebo na dětských hřištích mi rozhodně nevadí. Ale pokud se jedná o venkovní terasy nebo o podniky, kde se lidé pouze baví a u piva si tu cigaretu chtějí zapálit, to už mi ten zákaz přijde jako omezování a nelíbí se mi to.

 

Cesta studentů za velkou louži znamená i spustu papírování

Cesta studentů za velkou louži znamená i spustu papírování

Cesta studentů za velkou louži znamená i spustu papírování

Generace20
+
Cesta studentů za velkou louži znamená i spustu papírování

Cesta studentů za velkou louži znamená i spustu papírování

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

07. 07. 2015

Podívat se do Spojených států amerických je snem mnoha převážně mladých lidí. U studentů jsou oblíbené programy, které zprostředkovávají různé agentury. S veškerým vyřizováním papírů uchazečům pomáhají, ale hrozí i pokutami za nedodržené termíny. Ty jsou důležité například při sjednání schůzky na ambasádě.

Snaha zlepšit jazykové dovednosti a touha poznat lidi i z jiných koutů světa přiměje mnohé vycestovat někam na delší dobu. Studenti nyní často volí různé programy, které jim umožňují prodloužený pobyt v zahraničí. Cesta, jak se říká, za velkou louži není ale jednoduchá. „Myslela jsem si, že vyplním pár papírů a užiju si léto, ale od října až doteď mi přijde, že stále něco vyřizuju,“ popisuje studentka Jana Wildová.

Ta zvolila program, kdy lidé pracují v kempu a potom cestují. „Je pravda, že v průběhu roku musí účastníci dodávat různé dokumenty, ale zážitek z léta za to stojí,“ vysvětluje ředitel české pobočky jedné z agentur Tomáš Richtr. Po podpisu smlouvy čeká uchazeče povinné video, v němž se krátce představí. Následně zodpoví asi osm otázek, například proč se do USA chystají. „Většinou lidé říkají, že chtějí zlepšit angličtinu a poznat lidi z celého světa. Točila jsem to dvakrát, protože jsem se zasekla a video se nesmí stříhat. Víc mi dalo ale zabrat vyplnění celého profilu,“ říká Wildová.

Kvůli jiným povinnostem neměla tolik času, aby zapsala veškeré potřebné informace a nahrála důležité dokumenty jako například zdravotní listinu. Po nějaké době jí přišlo upozornění na pokutu za nedodržení termínů. „Nakonec jsem to musela zaplatit, protože mi trvalo dlouho, než jsem všechno dodala,“ doplňuje Wildová.

Úspěchem je zvládnutý pohovor

S veškerým papírováním pomáhají ale lidé z agentur, aby byly všechny dokumenty řádně odevzdány. „Jsem trochu laik a zapomínám, takže jsem byla ráda, když mi připomněli, že si mám zařídit vízum,“ říká Wildová. Tento papír je potřeba opatřit co nejdřív, protože bez něj není šance odletět. „Apelujeme na klienty, aby se objednávali na ambasádu hned, protože se může stát, že už tam nebudou mít volno a uchazeč potom nemusí vůbec odletět,“ upozorňuje Richtr.

Agentura poskytuje soubory, ve kterých je krok po kroku napsáno, jak si schůzku sjednat a co všechno je potřeba s sebou. „Byl to zdlouhavý proces. Dělala jsem vše na poslední chvíli a sama bych to nezvládla,“ říká Wildová. První možnost, kdy si uchazeči mohou zajistit léto v USA, je osobní pohovor s řediteli kempů. Vše probíhá v rámci jednoho velkého setkání, kam dorazí několik šéfů, aby si mohli vybrat své budoucí zaměstnance. „Měla jsem štěstí a hned jsem získala pracovní smlouvu, ale někteří odešli s prázdnou. Potom se domlouvali přes Skype,“ popisuje Wildová.

Také vzpomíná, že jednu slečnu počáteční neúspěch úplně odradil a z programu se odhlásila. „Precizně vyplněný profil je zárukou, že o uchazeče bude zájem. Šéfové kempů se tak dozví co nejvíc informací,“ dodává Richtr. První měsíc je potřeba agentuře dodat kolem pěti dokumentů jako například rozsáhlejší zdravotní potvrzení. Dále je nutné vyplnit asi deset položek v osobním profilu. Doporučené je i natočit vlastní video. V něm by měl být představen například jeden den daného člověka a je to určitě dobrá varianta, jak svůj profil vylepšit.

Cesta studentů za velkou louži znamená i spoustu papírování

Cesta studentů za velkou louži znamená i spoustu papírování

Cesta studentů za velkou louži znamená i spoustu papírování

Generace20
+
Cesta studentů za velkou louži znamená i spoustu papírování

Cesta studentů za velkou louži znamená i spoustu papírování

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

07. 07. 2015

Podívat se do Spojených států amerických je snem mnoha převážně mladých lidí. U studentů jsou oblíbené programy, které zprostředkovávají různé agentury. S veškerým vyřizováním papírů uchazečům pomáhají, ale hrozí i pokutami za nedodržené termíny. Ty jsou důležité například při sjednání schůzky na ambasádě.

Snaha zlepšit jazykové dovednosti a touha poznat lidi i z jiných koutů světa přiměje mnohé vycestovat někam na delší dobu. Studenti nyní často volí různé programy, které jim umožňují prodloužený pobyt v zahraničí. Cesta, jak se říká, za velkou louži není ale jednoduchá. „Myslela jsem si, že vyplním pár papírů a užiju si léto, ale od října až doteď mi přijde, že stále něco vyřizuju,“ popisuje studentka Jana Wildová.

Ta zvolila program, kdy lidé pracují v kempu a potom cestují. „Je pravda, že v průběhu roku musí účastníci dodávat různé dokumenty, ale zážitek z léta za to stojí,“ vysvětluje ředitel české pobočky jedné z agentur Tomáš Richtr. Po podpisu smlouvy čeká uchazeče povinné video, v němž se krátce představí. Následně zodpoví asi osm otázek, například proč se do USA chystají. „Většinou lidé říkají, že chtějí zlepšit angličtinu a poznat lidi z celého světa. Točila jsem to dvakrát, protože jsem se zasekla a video se nesmí stříhat. Víc mi dalo ale zabrat vyplnění celého profilu,“ říká Wildová.

Kvůli jiným povinnostem neměla tolik času, aby zapsala veškeré potřebné informace a nahrála důležité dokumenty jako například zdravotní listinu. Po nějaké době jí přišlo upozornění na pokutu za nedodržení termínů. „Nakonec jsem to musela zaplatit, protože mi trvalo dlouho, než jsem všechno dodala,“ doplňuje Wildová.

Úspěchem je zvládnutý pohovor

S veškerým papírováním pomáhají ale lidé z agentur, aby byly všechny dokumenty řádně odevzdány. „Jsem trochu laik a zapomínám, takže jsem byla ráda, když mi připomněli, že si mám zařídit vízum,“ říká Wildová. Tento papír je potřeba opatřit co nejdřív, protože bez něj není šance odletět. „Apelujeme na klienty, aby se objednávali na ambasádu hned, protože se může stát, že už tam nebudou mít volno a uchazeč potom nemusí vůbec odletět,“ upozorňuje Richtr.

Agentura poskytuje soubory, ve kterých je krok po kroku napsáno, jak si schůzku sjednat a co všechno je potřeba s sebou. „Byl to zdlouhavý proces. Dělala jsem vše na poslední chvíli a sama bych to nezvládla,“ říká Wildová. První možnost, kdy si uchazeči mohou zajistit léto v USA, je osobní pohovor s řediteli kempů. Vše probíhá v rámci jednoho velkého setkání, kam dorazí několik šéfů, aby si mohli vybrat své budoucí zaměstnance. „Měla jsem štěstí a hned jsem získala pracovní smlouvu, ale někteří odešli s prázdnou. Potom se domlouvali přes Skype,“ popisuje Wildová.

Také vzpomíná, že jednu slečnu počáteční neúspěch úplně odradil a z programu se odhlásila. „Precizně vyplněný profil je zárukou, že o uchazeče bude zájem. Šéfové kempů se tak dozví co nejvíc informací,“ dodává Richtr. První měsíc je potřeba agentuře dodat kolem pěti dokumentů jako například rozsáhlejší zdravotní potvrzení. Dále je nutné vyplnit asi deset položek v osobním profilu. Doporučené je i natočit vlastní video. V něm by měl být představen například jeden den daného člověka a je to určitě dobrá varianta, jak svůj profil vylepšit.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“