Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Někteří Němci vnímají kauzu Dieselgate jako zásadní pochybení Volkswagenu

Někteří Němci vnímají kauzu Dieselgate jako zásadní pochybení Volkswagenu

Někteří Němci vnímají kauzu Dieselgate jako zásadní pochybení Volkswagenu

Generace20
+
Někteří Němci vnímají kauzu Dieselgate jako zásadní pochybení Volkswagenu

Někteří Němci vnímají kauzu Dieselgate jako zásadní pochybení Volkswagenu

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

16. 11. 2015

Emisní skandál koncernu Volkswagen Group je některými Němci považován za obří chybu managementu firmy. Jejich důvěru v automobilku však kauza příliš neovlivnila. Důležité je pro ně, že vedení rychle zareagovalo a veřejnosti se omluvilo.

Obvinění v kauze Dieselgate spustilo celou řadu reakcí napříč celým světem. Automobilka, patřící mezi jedny z největších, vybavila své dieselové motory speciálním softwarem, který umožnil zfalšovat laboratorní testy na měření emisí. Pro některé Němce je skandál hlavně známkou pochybení vedení firmy.

Z reakcí dotázaných německých občanů je cítit hlavně zklamání. „Osobně si myslím, že bylo od vedení Volkswagenu neskutečně hloupé si myslet, že se něco takového neprovalí,“ řekla Němka Kirsten Langmannová (44) žijící v Bonnu. Na otázku, zda se změnila důvěra vůči automobilům a společnosti Volkswagen, odpovědělo devět z deseti oslovených Němců, že nikoli. Nicméně je nepříjemně překvapilo nezodpovědné rozhodnutí hlavního managementu, které falšování testů dopustilo.

„Kauza může velmi vážně pošpinit jak reputaci značky, tak i představu o dieselové technologii, která má potenciál být ekologicky šetrnější na rozdíl od používání benzínu,“ domnívá se německá studentka Juliane Bingová (21). Fakt, že s výsledky emisí manipulovala jedna z největších světových automobilek, nahrává také spekulacím, zda to samé neprováděly i další automobilové společnosti.

Klíčové je vše přiznat 

Podezření na falšování emisních testů jiných automobilek má například Paul Grundler (21). „Nevěřím, že by Volkswagen Group byl na trhu jediný, kdo vymyslel software snižující emise. Podmínky ke splnění emisních limitů jsou velmi přísné. Pro automobilky tak může být méně nákladné vyvinout software, než tyto limity splňovat legální cestou,“ míní. Jak dále dodává, podobné narážky zveřejňují ve velké míře také německá bulvární média.

Společnost by každopádně měla přijmout veškerou zodpovědnost, na tom se shodují všichni oslovení respondenti. „Pro obnovení spolehlivosti je nyní hlavní, aby Volkswagen vše přiznal a ukázal snahu o nápravu,“ zdůrazňuje Anja Vogesová (45), podle které se to koncernu zatím daří.Velmi pozitivně je také v Německu vnímáno, jak rychle Volkswagen reagoval. „Myslím, že omluva v americkém Kongresu, omluva občanům a odstoupení šéfa VW a dalších vysokých manažerů byla správná reakce,“ dodává Vogesová.

Na farmářských trzích jsou kvalitnější potraviny, shodují se návštěvníci

Na farmářských trzích jsou kvalitnější potraviny, shodují se návštěvníci

Na farmářských trzích jsou kvalitnější potraviny, shodují se návštěvníci

Generace20
+
Na farmářských trzích jsou kvalitnější potraviny, shodují se návštěvníci

Na farmářských trzích jsou kvalitnější potraviny, shodují se návštěvníci

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

14. 11. 2015

Vysoká kvalita zboží, přátelský přístup prodejců a podpora tuzemských farmářů. Takové jsou důvody, proč návštěvníci farmářského trhu na Smíchově nakupují raději ve stáncích namísto v supermarketu. Neodrazuje je ani vyšší cena, která u některých potravin může být v porovnání s běžným obchodem i dvojnásobná.

Pěší zóna pražského Smíchova se každý pátek proměňuje ve farmářské trhy. Nákup přímo od výrobců je u Čechů oblíbený. A to hned z několika důvodů. Návštěvníky na smíchovském trhu láká hlavně přátelský přístup prodejců a vysoká kvalita zboží. V porovnání s běžným obchodem jsou podle dotázaných lidí potraviny na trzích daleko čerstvější a také chutnější.

Lidé pociťují větší důvěru ve zboží, které si mohou koupit přímo od farmáře. „Na trzích najdu lepší kvalitu potravin a navíc vím, odkud pocházejí. Obzvlášť u masa a mléka je pro mě důležité vědět jejich původ,“ říká Eva Zákoucká (28). Mimo to se podle Zákoucké zboží z trhu nedá chuťově porovnat s tím, co nabízejí v běžném obchodu. A vyhrává u ní jídlo zakoupené od farmáře.

Podpora ekologie

Nákup na trzích může být pro některé i ekologičtější variantouspotřeby. „Na trh si zajdu, když chci koupitněco konkrétního, tím pádem to zkonzumuji. V supermarketu toho většinou nakoupím bez rozmyslu více, nežpotřebujia pak to občas musím vyhodit,“ vysvětluje Zákoucká.

Jednou z dalších věcí může být podpora ekologického farmaření. „Jsem ráda, že na trzích mohu nakoupit například brambory bez chemie, protože jsem veganka a zelenina je pro mě základ mé stravy,“ říká Polka Barbora Blaščaková (40). Obchodním řetězcům se vyhýbá úplně, kvůli špatným zkušenostem. „Často jsem v obchodech narazila na plesnivou zeleninu. Na trzích mám jistotu, že co farmář sklidí, to prodává,“ říká Blaščaková.

Pravidelné nakupující neodrazuje ani až dvojnásobná cena, která už v několika případech byla veřejností kritizována jako nadsazená. „Není to tak, že by mi vyšší cena nevadila vůbec, ale na druhou stranu si za kvalitu ráda připlatím,“ konstatuje Štěpánka Heřmánková (36). Jak dále dodává, některé potraviny, jako například maso, už v supermarketu nenakupuje vůbec.

Široký sortiment

Dalšími příčinami, proč Pražané trhy navštěvují, je možnost ochutnávkypotravin a podpora tuzemských farmářů. „Mám už osvědčené prodejce, ke kterým chodím pravidelně a líbí se mi, že mi dají i ochutnat, než mi něco prodají,“ dodává Heřmánková, podle které je to zcela jiný a přátelštější způsob nakupování.

Na trzích je dnes k dostání široký sortiment produktů. Od základního zboží, jakým je zelenina, ovoce a další potraviny, je možné koupit i textilní, keramické nebo dřevěné výrobky. Na větších trzích jsou k dostání také květiny nebo třeba přírodní kosmetika. „Ráda na trzích nakupuji i dárky, protože tu vždy seženu něco originálního,“ prozrazuje Barbora Zadáková (42).

Pro návštěvníky Kaváren naživo je důležitější program než místo konání

Pro návštěvníky Kaváren naživo je důležitější program než místo konání

Pro návštěvníky Kaváren naživo je důležitější program než místo konání

Generace20
+
Pro návštěvníky Kaváren naživo je důležitější program než místo konání

Pro návštěvníky Kaváren naživo je důležitější program než místo konání

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

13. 11. 2015

Kavárny naživo je festival, který se koná vždy jeden měsíc v roce v Praze a Ostravě. Nabízí různé workshopy, kde se třeba naučíte vyfouknout sklo, přednášky o závislosti na kávě, putování po Indonésii a jiné či hudební a taneční vystoupení. Tento projekt má za cíl vrátit život a kulturní poznání do kaváren, jako tomu bylo dříve. Návštěvníkům ale stejně více záleží na programu akce, než na jakém místě se koná.

Hlavní myšlenkou projektu Kavárny naživo je vrátit do kaváren kulturní život a ruch. To se zčásti plní, ale jen na jeden měsíc v roce. Dříve byly kavárny místem, kam lidé chodili získávat informace o světě a poznávat nové věci. Pro spoustu návštěvníků ale prostředí akce není tak podstatné. „Přišel jsem především kvůli jedné z přednášek. Vybíral jsem si podle programu, kavárna byla až druhořadá,“ říká návštěvník Adam Severik.

Ačkoli kavárny nejsou tím hlavním důvodem návštěvy festivalu, pomáhá jim tato akce propagačně. Lidé přijdou na přednášku či workshop, zalíbí se jim kavárna a vrátí se tam i příště. V tomhle případě tedy „vyhrávají“ místa, která dostanou program co nejvíce zajímavý a pro lidi přitažlivý.

Kapacita byla problém

Kavárny nemusí být vhodné pro tento typ akce kvůli jejich kapacitě. Na jedné z nejžádanějších přednášek letošního října – Jak napsat poutavý příběh se tak na spoustu lidí nedostalo, i když byla kvůli tomu pořádána dokonce dvakrát. „Šel jsem na přednášku, která se už jednou konala, ale byl tam takový nával, že jsem nic neviděl,“ přiznává student Jan Husák. Kapacita může být také jednou z příčin, kvůli které návštěvníci tento festival „zavrhnou“.

Větší kavárny byly spíš pro nabitější celodenní programy, kam lidé často přišli jen kvůli jedné části, ale nakonec tam zůstali na další, a přesto se nemusela kapacita řešit. „Přišel jsem hlavně na povídání o tvůrčím psaní, ale zůstal jsem a zúčastnil jsem se i dalších věcí a nakonec jsem rád,“ tvrdí Severik.

Naopak pro některé návštěvníky nebyly části programu důležité, ale využili festival k poznání nových míst. „Prošel jsem všechny kavárny, které se festivalu účastní. Baví mě, že je tam víc lidí a má to větší kulturní hodnotu,“ přiznává účastník festivalu Ondřej Vít, který tak nemusí brát zřetel na kapacitu, časy programů ani měsíční trvání akce.

Tabletové magazíny lákají na archivní vydání nebo extra články

Tabletové magazíny lákají na archivní vydání nebo extra články

Tabletové magazíny lákají na archivní vydání nebo extra články

Generace20
+
Tabletové magazíny lákají na archivní vydání nebo extra články

Tabletové magazíny lákají na archivní vydání nebo extra články

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

13. 11. 2015

Předností digitálních periodik je především jejich praktická stránka. Kromě toho magazíny lákají lidi na články, které si jinde než na tabletu nepřečtou nebo na možnost stažení archivních čísel. I přes to dávají mnozí přednost tištěným vydáním, jelikož vidí v koupi novin u stánku denní rutinu.

Čím dál více tištěných periodik má svou digitální verzi. Nabízí čtenářům rychlou dostupnost a možnost předplatného, které je často za výhodnější ceny, než u fyzických tiskovin. Lidé si mohou také stahovat i starší čísla, které v běžné trafice už neseženou. Mnozí si pochvalují elektronické verze tiskovin hlavně díky praktičnosti. „Uložím si aktuální čísla časopisu do tabletu a nemusím už dál nic řešit. Můžu si ho vzít na cesty a číst si vlastně kdekoliv,“ říká student Petr Kozák.

Praktičnost je u digitálních časopisů rozhodující pro více lidí. „Jsem líná chodit do trafiky. Navíc špatně vidím, takže mi vyhovuje přibližovat si text,“ přiznává studentka Klára Malá. Digitální verze některých novin navíc nabízejí extra články, které se v tištěných novinách neobjeví. „Mám předplacené na tabletu Hospodářské noviny. Jsou tam články a komentáře navíc a cenově to vyjde na rok skoro o dva tisíce méně než normální předplatné,“ dodává Malá.

Pohled na věc je ale velmi individuální. Hodně lidí stále dává přednost fyzickým novinám, než těm digitalizovaným. „Já třeba tablet nemám a z mobilu se mi číst nechce. Na tištěné noviny jsem zvyklý, kupuji si je každý den,“ říká student Viktor Novotný. A především, ne všude je internetový signál, na čemž je závislé přinejmenším stažení nového vydání. Polovina oslovených také dodává, že mají rádi vůni čerstvého tisku.

Boom digitálních týdeníků

Čím dál více magazínů je ovšem psáno pouze a jenom pro tablety. Velmi oblíbeným je například první tabletový týdeník Dotyk vydávaný společností Tablet Media, který získal již několik významných ocenění, mimo jiné i za časopis roku 2013. Dále pak např. hobby publikace z vydavatelství My magazines. Většina tabletových magazínů je zadarmo a jinde k sehnání nejsou. „Časopis Dotyk jsem si hodně oblíbil. Je tam spoustu názorových článků, stránky jsou navíc často interaktivní, to mě baví,“ říká Kozák.

Věcí, která by pochopitelně nešla u tištěných médií realizovat, jsou komentáře lidí přímo pod články. I to je důvodem, proč lidé elektronické verze upřednostňují. „Mám předplacený Reflex tištěný i digitální, a to hlavně kvůli tomu, že jsou u článků názory jiných čtenářů,“ vysvětluje Radek Tesař. Tabletové magazíny jsou tak příjemným obohacením a vlastně i usnadněním každodenního života, díky své rychlé dostupnosti. Mnozí ale stejně nedají dopustit na své oblíbené časopisy, které přeci jenom nejsou vázané na internetový signál nebo na to, jestli má člověk zrovna po ruce nabíječku.

Novinář má pouze jednu reputaci, říká šéfredaktorka deníku SME

Novinář má pouze jednu reputaci, říká šéfredaktorka deníku SME

Novinář má pouze jednu reputaci, říká šéfredaktorka deníku SME

Generace20
+
Novinář má pouze jednu reputaci, říká šéfredaktorka deníku SME

Novinář má pouze jednu reputaci, říká šéfredaktorka deníku SME

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

12. 11. 2015

Téměř každý žurnalista čelil při své práci problémům, které jsou proti novinářským principům. Například do jaké míry může upravit citaci respondenta, nebo zda použít neověřenou informaci. Každé podobné jednání však může novináře stát jméno. Jak zdůrazňuje šéfredaktorka slovenského deníku SME Beáta Balogová, každý žurnalista má pouze jednu reputaci, a tu si musí hlídat.

Jednou z klíčových zásad v novinářské profesi je dodržování etického kodexu. Etika v médiích a zodpovědnost novinářů je dlouhodobě probíraným tématem. A to proto, že média mají velkou sílu v ovlivňování a formování celospolečenského názoru. Debata na toto téma proběhla také na čtyřdenním workshopu Young Journalists for Tomorrow´s Europe, který se konal poslední říjnový týden v Bratislavě.

Nakonferenci, které se zúčastnilo 21 mladých novinářů ze zemíVisegrádské čtyřky – Česka, Slovenska, Maďarska a Polska –byla etika v médiích jednou z hlavních otázek. V panelové diskuzi na téma novinářské zodpovědnosti promluvila šéfredaktorka slovenského deníku SME Beáta Balogová. Jejíž deník loni koupila česko-slovenská investiční skupina Penta Investments, která letos vstoupila i na český mediální trh.

Šéfredaktorka upozornila především na dobré jméno, které by si každý žurnalista měl udržet. „Novinář má pouze jednu reputaci. Napsat článek dokáže skoro každý, ale o etické rovině rozhodujeme sami za sebe,“ zdůraznila v debatě Balogová. Připomenula také, že žurnalista by neměl upouštět od novinářských zásad ani ve svém osobním životě.

Loajálnost ke čtenářům

Zásadní je podle Balogové uvědomit si, že největší zodpovědnost za své jednání má žurnalista vůči čtenářům. „Novinář musí vždy vše přiznat. A když udělá chybu, měl by ji také reflektovat,“ řekla šéfredaktorka a dodala, že není možné si fakta vymýšlet. „Žurnalistika není fikce,“ kladla důraz Balogová,

Pokud si ovšem novinář není jistý, zda se ve svém textu zachoval eticky správně, je dobré si podle Balogové dilema zapsat a vrátit se k němu později. Na sebereflexi není nic špatného, naopak je pro novinářskou práci velmi podstatná.

Stejně jako ke čtenáři musí být žurnalista otevřený i k respondentovi. „Zdroj se kterým mluvíme, musí vždy vědět, že mluví s novinářem,“ podotkla Balogová. Důležité je také mít s respondentem dobrý vztah. Žurnalista by se měl zajímat o zpětnou vazbu. Čemu se však musí u rozhovoru vyvarovat, je manipulace s dotazovaným člověkem. „Není dobré tlačit zdroj do odpovědí, které si připravíme,” dodala Balogová.

Foto: Michal Lukáč

Vybarvování obrázků dokáže uklidnit, ale i vyvolat vztek

Vybarvování obrázků dokáže uklidnit, ale i vyvolat vztek

Vybarvování obrázků dokáže uklidnit, ale i vyvolat vztek

Generace20
+
Vybarvování obrázků dokáže uklidnit, ale i vyvolat vztek

Vybarvování obrázků dokáže uklidnit, ale i vyvolat vztek

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

12. 11. 2015

I dospělí se někdy chtějí navrátit do dětských let a kreativně odbourávat stres. Za takovým účelem si mnozí lidé kupují omalovánky pro dospělé v pevné vazbě, které jsou novou formou terapie uměním. Ačkoli byly tyto knihy během svého uvedení na pulty knihkupectví vyprodány za několik dní, reakce na jejich účinnost jsou velmi odlišné.

Zapomenout na starosti běžného života se dá i soustředěním při vybarvování detailních předloh. Přesně to slibuje nový fenomén antistresových omalovánek pro dospělé. Jejich příznivci tvrdí, že se při barvení cítí klidnější a uvolněnější. „Vybarvování je pro mě příjemným relaxem při škole, či zkrácení času při dlouhém cestování. Nezatěžuje mi to mysl,” vysvětluje studentka Kristína Ištoková.

Běžně si však i lidé, kteří o omalovánkách nemají žádné tušení, čmárají například při  telefonování různé obrázky na papír, aniž by nad tím přemýšleli. „Pokud se člověk dokáže uvolnit, uklidnit a zastavit tok neodbytných myšlenek, pak se odbourává i stres. Může to být právě tím, že se soustředí na stereotypní činnost jako je například vybarvování,” vysvětluje psycholožka Emilie Šípová

Omalovánky ovšem nelákají ke koupi pouze slibovaným efektem uklidnění, ale také svojí rozmanitostí. Lidé si mohou vybírat z mnoha tematicky zaměřených knih. Nápady na výkresy přichází především ze spojení klasických kruhových obrazců pravidelného tvaru a přírody. „Pro mě osobně jsou nejvíce inspirativní motýli, ptáci, tropické lesy nebo roční období,” popisuje britská autorka jedněch z omalovánek Anastacia Catris.

Přetáhnutí okrajů rozčílí

Na všechny ovšem antistresové omalovánky nepůsobí tak, jak jejich autoři slibují. Právě jejich detailní provedení představuje pro některé lidi problém a k relaxaci tak mají hodně daleko. „Mě akorát stresují. Protože vymalovat ty miniaturní místečka nejde ani s opravdu dobře ořezanou pastelkou, aniž by člověk přetahoval. Tak to vždycky vzteky zahodím a jdu raději dělat něco jiného,” komentuje svoje zkušenosti studentka Tereza Kvapilová.

Šípová se však domnívá, že i zjištění o rozčílení se u pouhého vybarvování může člověku přinést nějaké poznání sebe sama. Právě s psychickým uvolněním totiž souvisí ventilace emocí a tím pádem i vzteku. „Fajn je, když se tím člověk o sobě něco dozví. Například když se objeví vztek a já si díky tomu uvědomím, že mě něco naštvalo v práci a potřebuji s tím něco udělat,” vysvětluje.

V Číně získá cizinec práci těžko, říká Čech žijící v Asii

V Číně získá cizinec práci těžko, říká Čech žijící v Asii

V Číně získá cizinec práci těžko, říká Čech žijící v Asii

Generace20
+
V Číně získá cizinec práci těžko, říká Čech žijící v Asii

V Číně získá cizinec práci těžko, říká Čech žijící v Asii

Generace20

Autor: Ondřej Jícha

11. 11. 2015

Při vstupu do Číny nemají přistěhovalci podmínky jednoduché. Cizinci, kteří se i tak tam rozhodnou pobývat, si musí zvykat na jiné okolnosti, než v jakých žili doposud. Nejedná se pouze o komunistický režim nebo horší kvalitu ovzduší, ale také zisk zaměstnání. Na pracovní vízum se zde čeká až tři měsíce. Existují však výjimky jako v případě Jana Linhy (24).

V jedné z nejsložitějších životních situacích se ocitl Jan Linha. Čtyřiadvacetiletý Čech se musel letos v létě přestěhovat do Číny kvůli rodině. Se svou asijskou partnerkou totiž očekávají narození prvního potomka. Když se rozmýšleli, kde budou žít, rozhodli se po několika měsících pro zemi jeho ženy, protože ta musí ještě dostudovat vysokou školu. Usadili se tedy ve městě Čchung-čchingu v jihozápadní Číně.

Jakožto vystudovaný turistický průvodce si Linha na internetu našel zaměstnání na pozici učitele angličtiny v tamní soukromé škole. Musel však projít složitou cestou, než mohl začít vyučovat. „Číňané nedávají pracovní víza moc rádi. Pokud nejste rodilý mluvčí, práci dostanete jako cizinec těžko,“ vysvětluje Linha.

Zaměstnán díky sňatku

K získání práce nepomáhají cizincům ani samotní čínští zaměstnavatelé, byť o služby přistěhovalců mají zájem. Vše si musí zahraniční žadatel o místo obstarat sám, ať už se jedná o povolení k pobytu nebo pracovní vízum. Než si ale vše vyřídí, může to trvat až čtvrt roku. „V mém případě jsem měl vše zařízené do měsíce, a to zejména díky svatbě v Číně,“ objasňuje svou situaci Linha. Tím výrazně usnadnil situace své ženě. „Byla jsem v rozpacích. Ani jeden z nás neměl do té doby práci. Navíc jsem těhotná,“ říká manželka Lung Sing-lin.

Pro nástup do školy získal potřebné vízum, až tehdy, když si svou manželku vzal v létě za ženu.Než se ale mohli v její zemi vzít, musel si Čech opatřit potřebné dokumenty pro pobyt v Asii. Nejprve v Česku musel získat vízum, ověřit si rodný list, bakalářský diplom z vysoké školy a vysvědčení o právní způsobilosti . dokument ve čtyřech světových jazycích  dokazující, že je dotyčný ve své zemi svobodný. Následně si v Číně na českém velvyslanectví musel nechat přeložit všechny doklady do čínštiny.

Ačkoliv je čínský jazyk jeden z nejsložitějších na světě, s jazykovou bariérou nemá Linha v asijské zemi problémy. „Cizí jazyky mě baví. Navíc se rád učím nové,“ vysvětlil Čech. Se svou ženou se baví hlavně v angličtině. Nicméně základy čínštiny již také ovládá. „Dokážu si objednat jídlo v restauraci. S rodiči partnerky již také dokážu prohodit pár slov,“ dodává.

Nejdůležitější je technika čištění, říká dentální hygienistka

Nejdůležitější je technika čištění, říká dentální hygienistka

Nejdůležitější je technika čištění, říká dentální hygienistka

Generace20
+
Nejdůležitější je technika čištění, říká dentální hygienistka

Nejdůležitější je technika čištění, říká dentální hygienistka

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

10. 11. 2015

Ačkoli se lidé pravidelně starají o svůj chrup, u zubaře se skoro vždy objeví problém s dásněmi nebo kazy. V takových případech se však jedná o to, že mnozí z nich neznají základní hygienická pravidla. Někteří pacienti dokonce ignorují existenci nití a mezizubních kartáčků a nechají stav zubů dojít tak daleko, že je lékař odmítne ošetřit.

Je obecně známo, že si stačí vyčistit zuby dvakrát denně. Mnoho lidí už ovšem neví, jak tuto hygienu důkladně provést, aby byla opravdu efektivní. „Mezi základní chyby patří to, že se lidé spoléhají spíše na produkty z reklam než na jednoduché základní čistící pomůcky,” popisuje hlavní příčinu problémů dentální hygienistka Andrea Dyršmídová. Velkým omylem tak může být například používání elektrického kartáčku, který sice usnadní práci, ale při špatném zacházení dokáže zuby a dásně velmi poškodit.

Neznalost ústní hygieny spočívá především v tom, že se nedodržuje několik podstatných pravidel. „Pacienti si myslí, že zubní pasta sama bez práce čistí. Je to ovšem pouze kosmetická pomůcka a jakýsi deodorant na osvěžení dechu. Důležitější je technika čištění, mezizubní kartáčky a nit,” radí Dyršmídová. Právě absence mezizubního kartáčku v každodenní péči způsobuje záněty dásní. V prostorech mezi zuby se tak zadržují zbytky jídla, které není možno normálním kartáčkem jakkoli odstranit. „Než jsem navštívila dentální hygienistku, neměla jsem tušení, jak jsou důležité ostatní doplňky pro péči o zuby. Používala jsem jen ústní vodu,” popisuje studentka Kateřina Taušová.

Ovšem k nejzávažnějším problémům patří zanedbání péče u dětí, které má velké důsledky po celý život. Za stav chrupu svých potomků jsou ze zákona zodpovědní rodiče, tudíž oni by měli chrup dočišťovat a kontrolovat do dovršení dvanácti let. „Důležitým úkolem pro ně je, aby děti získaly kladný vztah k péči o chrup a pochopily důležitost preventivních prohlídek u zubního lékaře,” říká Dyršmídová. Kazy u dětí vznikají především tím, že jsou přeneseny jako bakterie ze slin matky do úst s klubajícími se zuby.

Bílé zuby neznamenají zdraví

Celkovou nedbalou hygienou tak vznikají závažné problémy, které mohou spět až k odmítnutí stomatologa provézt akutní zákrok. „Není například možné vyrobit a připevnit protézu člověku, který má v dásních pokročilý zánět. Takové lidi posíláme na dentální hygienu, kde je potřeba důsledná a dlouhodobá péče,” vysvětluje postup léčby u zanedbaných pacientů stomatolog Richard Valta.

Někdy se ovšem odvážlivci odhodlají vyřešit svůj problém po svém a bez odborníka, čímž si zadělají na mnohem větší potíže. S vidinou, že bíle zuby jsou zdravé zuby, začnou například používat běžně dostupné bělící pasty s vysokým obsahem brusných částeček a nevratně tak přicházejí o zubní sklovinu. „Na bělení zubů existuje nezměrné množství výrobků, v nichž se veřejnost obtížně vyzná, přičemž požaduje, aby tyto výrobky splnily deklarovaný efekt. Proto bělení zubů patří výhradně do kompetence zubního lékaře a dentální hygienistky,” doplňuje Dyršmídová.

Mluvit spisovně není jednoduché, shodují se hokejisté pracující v médiích

Mluvit spisovně není jednoduché, shodují se hokejisté pracující v médiích

Mluvit spisovně není jednoduché, shodují se hokejisté pracující v médiích

Generace20
+
Mluvit spisovně není jednoduché, shodují se hokejisté pracující v médiích

Mluvit spisovně není jednoduché, shodují se hokejisté pracující v médiích

Generace20

Autor: Ondřej Jícha

09. 11. 2015

Napsat hodnotný text na web nebo hovořit spisovně není vůbec jednoduché. Přesvědčují se o tom i bývalí hokejisté, kteří se letos rozhodli spolupracovat s médii. Během jejich kariéry jim nezáleželo na spisovnosti jejich vyjadřování. Na to si však nyní musí dávat pozor. Hlídání vlastních výroků jim však dělá problémy, jak sami přiznávají.

Na televizní experty spolupracující s Českou televizí či s Novou si již české sportovní publikum zvyklo. Od jara se ale objevuje v médiích duo bývalých kladenských hokejistů, kteří se rozhodli jít odlišnou cestou a místo do televize zamířili k jiným sdělovacím prostředkům. Ve spojení s médii vidí oba stejný důvod. Chtěli se vrátit ke svému oblíbenému sportu, ve kterém se dlouho pohybovali jako profesionálové.

K reprezentaci se před letošním květnovým mistrovstvím světa v Praze připojil někdejší hráč Martin Procházka v roli tiskového mluvčího národního týmu. „Jsem spojka mezi hráči a médii,“ okomentoval svou pozici. K této funkci mu podle jeho slov pomohlo i roční působení na televizním kanálu Sport 5, kde od září 2014 moderuje pořad Hokejová pětka, týkající se WSM ligy – druhé nejvyšší hokejové soutěže.

Jeho odpověď začínala v pozápasových rozhovorech často slovy „Tak určitě“, kterou doplnil výrazy z nespisovné češtiny. Nyní si ale na zlozvyk z minulosti musí dávat pozor. „Snažím se mluvit spisovně a přirozeně, což mi dělá občas problémy,“ přiznává olympijský vítěz z Nagana a čtyřnásobný mistr světa Procházka.

Kruliš: Novináři se bojí kritizovat

V trochu odlišné roli se ocitl zkraje letošní sezony další kladenský odchovanec Jan Kruliš. Bývalý obránce, jenž kromě Kladna hrál nejvyšší soutěž také v pražské Spartě, přispívá pro server vasekladno.cz. Na něm začal od letošního září glosovat zápasy kladenských Rytířů. Buď textově na web, nebo i před kamerou. „Měl jsem pocit, že novináři píší všeobecná hodnocení. Naopak výkony hráčů se bojí zkritizovat. Proto jsem do toho šel,“ odůvodnil spojení Kruliš.

Ve své nové roli si Kruliš libuje. Jak sám ale přiznává, práce novináře není vůbec jednoduché zaměstnání. Stejně jako Procházka si také on musí dávat pozor na spisovný jazyk. V některých momentech se ale neuhlídá a v jeho řeči se projeví hokejový slang. „Snažím se, ale k tomu, co chci říct, se často hodí komentář v hokejové hantýrce. Slova, která se v ní používají, nejsou ve spisovné češtině,“ dodal někdejší bek. V jeho glosách se objevují slovní spojení typu „hráč poslal soupeře na prkna“, což ve skutečnosti znamená, že ho narazil na mantinel.

Kamil Střihavka do svého režisérského debutu zapojil celou rodinu

Kamil Střihavka do svého režisérského debutu zapojil celou rodinu

Kamil Střihavka do svého režisérského debutu zapojil celou rodinu

Generace20
+
Kamil Střihavka do svého režisérského debutu zapojil celou rodinu

Kamil Střihavka do svého režisérského debutu zapojil celou rodinu

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

07. 11. 2015

Je známý jako „český Ježíš" a úspěšný rockový zpěvák. V současné době se však Kamil Střihavka věnuje novému projektu – zrežíroval a produkoval vlastní divadelní hru s názvem Tolik hlav. Na představení se podílela celá Střihavkova rodina, včetně jeho manželky a dcer Terezy a Evy.

Kamil Střihavka viděl svůj režisérský debut Tolik hlav jasně: Je konec sedmdesátých let. Československo se nachází za železnou oponou a je téměř nemožné někam vycestovat, natož pak do Ameriky na rockový koncert. Pro dvojici „mániček“ Karla a Standu je izolace naprostým utrpením, obzvlášť když oba milují hudbu a na západním festivalu má vystoupit celá plejáda jejich oblíbených kapel. „Nikdy jsem neměl, a nadále nemám, režisérské ambice, ale jako autor scénáře jsem měl velmi přesnou představu, jak tento, téměř autobiografický příběh, zinscenovat,“ říká Střihavka.

Hra Tolik hlav se stala pro Střihavkovy rodinným podnikem. Obě dcery, starší Eva i mladší Tereza v představení účinkují. Ačkoliv jsou známy případy, kdy spojení otce s dcerou v profesním životě nedopadla nejlépe, Střihavkovy nemají se spoluprací problém. „Je jasné, že někdy mohou být takové projekty komplikované, ale mezi námi žádné spory naštěstí nenastaly,“ směje se Tereza Střihavková. Každý z rodiny se na něčem podílel. „Mamka pomáhala s kostýmy a táta dal poprvé příležitost zahrát si i Evě,“ dodává. Obě sestry mají v představení menší roli v podobě přeludu gejši, který se zjeví jednomu z hlavních hrdinů.

Svůj název si představení vysloužilo podle Střihavkovy písně z roku 1980, která vznikla ve stejný den jako námět na jeho hru. Samotné zkoušení trvalo přibližně dva měsíce. „Divadelní prostředí jako takové, se mi stalo vedle těch ,rockových prken‘ druhým domovem, snažil jsem se jako debutant zúročit své zkušenosti,“ vysvětluje Střihavka, který zpívá již přes dvacet let v muzikálech. Hra vtipně zachycuje mezilidské vztahy v kontextu dění v tehdejším Československu. Příběhem provází diváky legendární hudba této doby, jako např. Pink Floyd nebo Yes, která odkazuje na celý děj.

Herecké hvězdy s parukami

V hlavních rolích dvou vlasatých přátel účinkují Jan Zadražil a Jan Dolanský. Vedlejší role patří herečkám Zdeně Hadrbolcové a Kristýně Leichtové, které si zahrály přítelkyni a matku hlavních postav. Dolanský se Zadražilem jsou v parukách  k nepoznání a diváky baví nejen svým vzezřením, ale i vtipnými výstupy. Hlasitý potlesk si Zadražil vysloužil např. při svém vystoupení u mikrofonu, kde imituje rockový koncert. „Oba jsou hodně sehraní. Já jsem ráda, že jsem měla možnost vystoupit na jevišti s velkými hvězdami a zkušenými herci, je vždy dobré se od takových lidí učit,“ zmiňuje Tereza.

V současné době se představení hraje třikrát do měsíce a diváci se na něj mohou přijít podívat do pražské Baráčnické rychty. Tam nechal nově autor vybudovat také bezbariérový přístup, což umožňuje návštěvu divadla i lidem, kteří se do něj běžně nedostanou. „Táta měl sen a uskutečnil ho. Jsem šťastná, že můžu být součástí jeho režisérského debutu,“ dodává Tereza.

Do Prahy jsem posílala práci z kavárny i dodávky, říká česká grafička na Novém Zélandu

Do Prahy jsem posílala práci z kavárny i dodávky, říká česká grafička na Novém Zélandu

Do Prahy jsem posílala práci z kavárny i dodávky, říká česká grafička na Novém Zélandu

Generace20
+
Do Prahy jsem posílala práci z kavárny i dodávky, říká česká grafička na Novém Zélandu

Do Prahy jsem posílala práci z kavárny i dodávky, říká česká grafička na Novém Zélandu

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

06. 11. 2015

Studentka Lucie Kepplová (23) prožila devět měsíců na Novém Zélandu, kde mimo poznávání země získávala zkušenosti v grafickém oboru. Již několik let se živí tvořením projektů pro klienty a také prodejem motivačních plakátů na e-shopu Číča v kleci, které s kamarádkou vytváří.

Jela jste na Nový Zéland s tím, že chcete získat zkušenosti ve svém oboru?
Ze začátku jsem s něčím takovým vůbec nepočítala. Řekla jsem si, že si najdu typickou práci na ovocných sadech a alespoň si odpočinu od počítače. Nakonec mi to nedalo a rozhodla jsem se využít šance, že jsem v zahraničí.

K jakým projektům jste se tam dostala?
Pracovala jsem třeba ve firmě, kde bylo mým úkolem udělat kompletní katalog s jejich produkty. Fotila jsem, editovala, vymýšlela. Nakonec to skončilo tak, že jsem držela vytisknutý, mnou vytvořený katalog. V další firmě jsem například dělala pětatřicet metrů dlouhý billboard na dálnici a další zajímavé věci pro významné klienty, ke kterým bych se v České republice nejspíš nedostala.

Bylo těžké získat na Zélandu práci?
Docela ano. Odepisovala jsem na inzeráty, obcházela se životopisy různá grafická studia, sháněla uplatnění přes agentury specializující se na kreativitu. Úsilí se ale vyplatilo. Navíc mám štěstí, že mohu pracovat na dálku, takže jsem dělala i na nějakých zakázkách do Česka, což bylo dobré, abych se zabavila, ale uživit se tím na Zélandu nedalo.

Všimla jste si nějakých rozdílů mezi tamním zaměstnáním a tím v Česku?
Porovnávat je pro mě dost těžké, jelikož v Česku pracuji na volné noze a na Zélandu jsem za sebou měla zázemí firmy. Ale obecně mám dojem, že Zélanďané jsou mnohem méně ve stresu, v práci panuje pozitivnější atmosféra a celkově nemají tu potřebu udělat vše za co nejkratší dobu na úkor kvality. Občas jsem kvůli nim měla až špatné svědomí, že bych mohla „makat“ ještě víc.

Co myslíte, že je příčinou jejich pracovitosti?
Domnívám se, že to má dost co dělat s finančním ohodnocením. Lidé tam jsou mnohem spokojenější a ani se nedivím. Když už práci mají, tak jsou schopni si na dovolenou na Bali ušetřit za dva týdny. Ale zase jsou zvyklí v kanceláři běžně pracovat devět až deset hodin denně, ne jako u nás osm. A nikdo si nestěžuje.

Jak jste zvládala při cestování pracovat takhle na dálku?
Naučila jsem se za ten rok pracovat úplně kdekoli. Zásadně cestuji s počítačem v batohu, abych mohla na něčem dělat v každé volné chvíli. Dřív jsem měla pocit, že potřebuji klid, pořádek. Teď ale vytáhnu počítač kdykoli je potřeba. Vše jsem vytvářela „na klíně“ třeba v dodávce nebo po kavárnách a posílala do Česka.

Nevadí vašemu okolí, že jste neustále „přilepená“ k počítači?
Moji blízcí mě znají a chápou to. Díky tomu, že se mnou cestuje počítač, se můžu rozhodovat mnohem spontánněji a zažívat věci, které by mi jinak kvůli „standardnímu“ zaměstnání utekly. Zrovna minulý týden jsem seděla u počítače na svatbě na Slovensku v půl jedenácté večer. Odesílala jsem klientce z Austrálie nějaké podklady, jelikož ona v tu dobu měla dopoledne a potřebovala to zase předávat svým klientům. Nebo na výletě s kamarády po Evropě jsem zase zdržovala u každého volně dostupného připojení k internetu.

Není to stresující, být pořád připojená?
Občas je to dost stresující. Třeba při cestách po Zélandu často zmizel signál a nevěděla jsem, jestli na nějaký narazím za půl hodiny nebo za tři dny. Klienti ale vždy vědí, v jaké jsem zrovna situaci a jsou ochotní přizpůsobit tomu veškerou komunikaci a další detaily. Jsem vděčná, že to takhle funguje. Tenhle životní a pracovní styl mě baví. S projektem Číča v kleci je to snazší, protože vytvořené plakáty „jen“ digitálně vytvořím, pošlu do tiskárny a v Česku se o vyzvednutí a odeslání zákazníkům postará naše pomocnice.

VIDEO: Nesprávné oblečení snižuje hodnotu společenské akce, říká učitel etikety

VIDEO: Nesprávné oblečení snižuje hodnotu společenské akce, říká učitel etikety

VIDEO: Nesprávné oblečení snižuje hodnotu společenské akce, říká učitel etikety

Generace20
+
VIDEO: Nesprávné oblečení snižuje hodnotu společenské akce, říká učitel etikety

VIDEO: Nesprávné oblečení snižuje hodnotu společenské akce, říká učitel etikety

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

05. 11. 2015

Společenské události jsou zábavou s jasně danými pravidly. Mezi lidmi se ale najdou výjimky, které tyto zajeté hodnoty nedodržují. Svetry, džíny či tenisky lze vidět v divadlech i na plesech. Někteří návštěvníci vnímají tyto zvyklosti jako hloupé a zastaralé. Podle odborníka si však neuvědomují, že ignorováním etikety vznešenost akce klesá.

Kulturní akce by měly být kromě zábavy také o dodržování platných zvyklostí a pravidel. Většina mladých lidí si tyto tradice má osvojit především v tanečních kurzech, kde se naučí správnému chování i vhodnému oblékání. „Správné mužské ošacení je černý oblek s kravatou či motýlkem. U žen především šaty, sukně a lodičky,“ říká taneční mistr a učitel společenských tanců a etikety Jan Kvasnička.

Někteří ale na tyto pravidla zapomínají a oblékají se podle svého. Kvasnička se domnívá, že je to kvůli větší nabídce oblečení, než tomu bylo dříve, a také domácí výchovou. „Pokud rodiče nevnímají tato pravidla jako důležitá, tak jejich děti už vůbec ne. Mladí návštěvníci plesů už jsou ve věku, kdy jim rodiče moc nedomluví,“ dodává Kvasnička.

Mladým lidem přijde trapné nosit kalhoty s pukem, které standardně vůbec nikam nenosí. Chtějí vypadat moderně, svěže a neuvědomují si, že pro tento typ události vypadají spíše hloupě. Také se obhajují pohodlím. „Nosím košili, společenské boty, ale k tomu černé upnuté džíny, ve kterých je mi lépe. Nechci nijak znehodnotit akci, jen se chci cítit dobře a pohodlně,“ tvrdí Vít Podivínský (18), který si při návštěvě plesů upravil pravidla dle svého.

Mini šaty zakázané nejsou

Na tanečních kurzech, kde se Kvasnička pohybuje nejvíc, by tento problém být vůbec neměl. Oblečení je jasně předepsané jak pro žáky, tak diváky. I přesto se ale najdou nějaké nesrovnalosti. „Je pravda, že děvčata výrazně zkrátila svou délku sukní a šatů. Hodně se dnes nosí mini šaty. Myslím si, že se to do tanečních úplně nehodí, nicméně zakázané nejsou,“ vysvětluje Kvasnička. Diváky ale kvůli prohřeškům dovnitř vůbec nepouštějí. Občas se tam někdo snaží prosadit například ve svetru s tím, že je dostačující.

Spoustu jiných akcí nikdo neřídí nebo jejich organizátoři správné oblečení nepovažují za důležité. V divadlech lze už běžně potkat návštěvníky v tričku, svetru nebo džínových kalhotách. Ani maturitní plesy nejsou výjimkou, jelikož si je pořádají sami maturanti. Kvasnička je přesvědčen, že nesprávně oblečení lidé těmto akcím snižují jejich hodnotu a vznešenost. Ale nijak plošně se to pravděpodobně změnit nedá.

S půlnocí mizí zábrany

Avšak i někteří správně oblečení lidé přiznávají, že s přibývajícími hodinami vytěsní na plesech společenské rutiny. „Po půlnoci zahazuji podpatky a nazouvám tenisky, protože se mi tak lépe tančí,“ říká návštěvnice plesů Klára Polincová (21). Jiní své zábrany posunou ještě dále. „V pozdějších hodinách zásadně sundám lodičky a chodím nebo tančím bosa,“ přiznává Markéta Lietavcová (20).

Podle Kvasničky je pohodlí sice důležité, ale rozhodně by nemělo být přednější než zajetá pravidla chování. I tak ale po půlnoci lze vidět například na parketu muže i ženy vysvlečené ze svého původního oblečení, ve kterém přišli. Ženy bez bot, muži s odhozeným sakem, kravatou a rozepnutou košilí.

Nová „superpotravina” není pro každého. Přemíra umělých vitamínů může tělu uškodit

Nová „superpotravina” není pro každého. Přemíra umělých vitamínů může tělu uškodit

Nová „superpotravina” není pro každého. Přemíra umělých vitamínů může tělu uškodit

Generace20
+
Nová „superpotravina” není pro každého. Přemíra umělých vitamínů může tělu uškodit

Nová „superpotravina” není pro každého. Přemíra umělých vitamínů může tělu uškodit

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

04. 11. 2015

Dát si k snídani, obědu i k večeři pouze koktejl stejně jako kosmonauti, může nyní každý člověk. Mana – takzvaná potravina budoucnosti obsahuje v jisté formě vše, co by měl člověk stravou přijmout. Problémem je však její tekutá konzistence a uměle vytvořené vitamíny. Ty totiž není lidské tělo schopno využít tak dobře, jako jejich přírodní zdroje.

Z touhy po jídle, o kterém by sám do detailu věděl, z čeho se skládá, vyvinul podnikatel Jakub Krejčík společně s chemikem Markem Humplem potravinu zvanou Mana, která nese název po bájném biblickém jídle. „Cílem vytvoření bylo, aby každý, kdo chce, dostal za co nejméně peněz co nejvíce a s co nejmenší námahou,” popisuje cíle svého podnikání se stravou Krejčík. Nejprve testoval účinky sám na sobě a na zájemcích z rodiny a přátel. „Já konzumuji Manu v poměru 80 % ku klasickému jídlu,” říká.

Už tak častá konzumace jako u Krejčíka by však podle nutričních terapeutů mohla způsobit zdravotní problémy. Prášek smíchaný s olejem a vodou sice obsahuje veškeré složky vyvážené stravy, nicméně konzistence nápoje je ve velké míře nevhodná. „Tekutá strava není pro tělo přirozená a nahradit jí všechna denní jídla je podle mého názoru pro naše tělo nebezpečné. Střevo potřebuje pevnou stravu, aby dobře fungovalo, zuby potřebují kousat,” vysvětluje nutriční terapeutka Michala Mikulášková.

Člověk je všežravec

Mana je připravená během minuty jednoduchým promícháním, což ji dělá jedním z možných jídel vhodných na dlouhé cesty do přírody, kde není k dispozici jakákoli jiná forma stravy. V ostatních případech je však jen jistou formou rychlého chodu bez chuti. „Je hodně krémovitá a sytá. Já osobně bych ji určitě nedokázal konzumovat stále kvůli velkému výběru jídla, který je v dnešní době k dispozici,” komentuje svoji zkušenost Lukáš Zrust, který Manu testoval v rámci své práce pro fitness magazín.

Podobný názor má také výživová poradkyně Marcela Procházková. „Člověk je rozený všežravec a není dobré se ve stravování držet jednoho extrému,” konstatuje. Největší potíže by mohly způsobit především uměle vytvořené vitamíny, které není schopno naše tělo vstřebávat tak dobře, jako v jejich přirozené formě „Konzumovat tento nápoj by měla být krátkodobá záležitost, chápaná jako detoxikace nebo jakási úleva trávicímu ústrojí,” říká.

Dále zmiňuje, že před začátkem užívání stojí za úvahu konzultace s odborníkem. Pro všechny totiž nemusí být Mana správná volba. „Každý člověk má jiné nároky na stravování. Od dětí, přes lidi s velkým stresem, sportovce až po starší jedince,” dodává Procházková. Tři koktejly na den mají totiž cca 2010 kcal, což by mohl být pro někoho z dlouhodobého hlediska malý příjem. Mana navíc obsahuje sójový protein, na který mají někteří lidé alergii. Celkově je tedy důležité před začátkem požívání zhodnotit svůj zdravotní stav.

Komentář: Cestu k Halloweenu nám otevřely filmy

Komentář: Cestu k Halloweenu nám otevřely filmy

Komentář: Cestu k Halloweenu nám otevřely filmy

Generace20
+
Komentář: Cestu k Halloweenu nám otevřely filmy

Komentář: Cestu k Halloweenu nám otevřely filmy

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

30. 10. 2015

Dýně před domem a pozvánky na večírky v maskách. To je Halloween, tak jak nám ho servírují filmy a média. Díky tomu se stal svátek v Česku velmi oblíbený, nicméně po jeho původu nikdo moc nepátrá. Proč má hororový karneval u lidí větší úspěch než většina českých svátků? Každý prostě ví, co od Halloweenu očekávat.

Anglosaský svátek připadající na jednatřicátého října se v Česku stal velmi oblíbeným. Z velké části za to můžou média a ohromná plejáda amerických filmů, kde se většinou partička mladých lidí dostává do víru některého z halloweenských večírků. Češi si prostě řekli: To chceme taky! Je to totiž velice jednoduché – člověk se převlékne za svou oblíbenou hororovou postavu a už může slavit. Nemusí příliš dumat nad smyslem svátku, je to způsob, jak se pobavit.

Jak jsem se osobně přesvědčila, původ Halloweenu zůstává tak trochu zahalen v mlze i pro leckteré rodilé Američany, a to je trochu smutné. Historii svátku nejdeme již u Keltů. Ti v předvečer Všech svatých oslavovali Samhaina, boha smrti. Mělo jít o den, kdy je nejtenčí hranice mezi světem mrtvých a živých. V podstatě se jednalo o jakési uvědomění si smrtelnosti. Je zvláštní, že Češi si svátek předělali jistým způsobem na „eventový“. Nedodržují tedy tradiční dětské koledování Trick or treat (Koledu nebo život) a s výzdobou domu se také moc nezdržují. Vlastně se jenom každoročně pořádá kvantum halloweenských událostí, jak pro děti, tak pro dospělé. Není to špatně, ale nepodporuje to žádnou tradici.

Fakt, že každý ví, co si pod slovem Halloween přesně představit, vede také k jeho popularitě. Proto jsou pro nás svátky komerční nebo přejaté z jiných zemí více atraktivní než ty naše. Ačkoliv nám chybí pádný důvod oslav přejatých svátků, je to něco, co máme přesně naservírované na talíři. Cizojazyčné filmy nám navíc způsob slavení nenápadně podstrkují. Jak si ale mají lidé poradit se svátkem svatého Václava nebo s příchodem Cyrila a Metoděje? Nikdo o tom nic netočí, nikdo nepořádá akce, tak co s tím? Člověk dostane volno v práci a to mu stačí. Takto pasivně by k vlastním tradicím lidé přistupovat neměli. Mohli by aspoň vědět, kdy a proč se jaký svátek slaví.

„My máme přeci Dušičky“

Proč slavit americký svátek, když máme Dušičky? Tuhle větu v životě slyšel už asi každý a je úplně vytržená z kontextu. Oba svátky jsou zcela odlišné. Dušičky jsou spíše duchovní a ano, pro mnohé poněkud depresivní záležitostí než hororovým večírkem. Stejně jako je Halloween cestou k téměř až zvrácené zábavě, Dušičky jsou pro lidi často jenom záminkou, jak zajít jednou za rok na hřbitov. Celkově jsme jako národ dodržování svátků moc nedali. Neměli bychom tedy tradice kritizovat, ale spíše si ujasnit, jestli pro nás má jejich dodržování smysl.

Lidi na Halloweenu přitahuje hlavně to, že mohou ukázat temnější stránku svého já, aniž by se za to stali terčem předsudků. Je to svátek, co nabízí anonymitu, zábavu, tajemno, a to se lidem líbí. Myslím si, že člověka paradoxně láká to, čeho se nejvíce bojí, a pro někoho je to i způsob jak si zvýšit sebevědomí. Nicméně, i když se pro nás Halloween svým účelem tak trochu ztratil v překladu, nedá se mu odepřít jeho atmosféra. A konečně, každý by si měl občas vyzkoušet něco neobvyklého a ne zcela tradičního pro vlastní kulturu. Je ovšem důležité znát alespoň nějaký historický kontext a ne jenom slepě následovat „stádo“. Měli bychom slavit s tím vědomím, že víme, co oslavujeme.

VIDEO: Chodit bos do práce či běhat maratony může být také způsob života

VIDEO: Chodit bos do práce či běhat maratony může být také způsob života

VIDEO: Chodit bos do práce či běhat maratony může být také způsob života

Generace20
+
VIDEO: Chodit bos do práce či běhat maratony může být také způsob života

VIDEO: Chodit bos do práce či běhat maratony může být také způsob života

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

29. 10. 2015

Bosí chodci už nemusí být k vidění jen na pláži, ale také v ulicích měst či na turistických stezkách. Tomáš Zahálka se díky tomu zbavil zdravotních problémů a vytvořil si zálibu, která se stala jeho životním stylem. Chodí bez bot do práce, na nákupy, na turistické vycházky nebo běhá maratony.

Programátor Tomáš Zahálka začal s chozením naboso především ze zdravotních důvodů. Často se vydává na túry a v botách ho začaly bolet nohy. Poté měl problémy s kyčlemi a velké potíže s kotníkem, které přetrvávaly. „Nejdřív mě vůbec nenapadlo si boty sundat, i když to byla obrovská bolest,“ tvrdí.

Postupně tedy začal zkoušet chodit bez bot. Nejdříve pouze na výlety, ale propadl tomu natolik, že ho už jinak než bosého skoro nelze potkat. Také ale přiznává, že se nevyžívá v mučení sebe sama. Většinou má po ruce i sandále s užší podrážkou, které využije v případě střepů či jiného nepořádku na ulici. „Občas se mi stane, že je s sebou nemám, když bych je zrovna nejvíce potřeboval. Třeba když je léto a asfalt tak pálí, že to nejde jinak, než běžet a nezastavit se,“ říká.

Zahálka ale není jediný bosý nadšenec. Existují i webové stránky jako Turistika naboso, kde uživatelé organizují různé skupinové pochody a akce, kterých se Zahálka také účastní. Může se přidat kdokoli a rozhodně nemusí mít strach. Každý si aktivity bez bot řídí sám, jak mu to povrchově vyhovuje. „Třeba, když pořádáme výšlap na Sněžku. Nahoru to vyjde bos s trochou snahy skoro každý, ale dolů je to náročnější, a proto si mnozí vezmou boty,“ vysvětluje.

Puchýře mohou odradit

Zahálka tvrdí, že se jeho bosé putování setkává spíše s pozitivními reakcemi a spousta lidí si to chce také vyzkoušet. Nováčci ale musí dávat pozor, jak začínají. „Stává se, že vyjdou v nesprávném počasí, po kilometru mají puchýře a odradí je to. Měli by to poprvé zkusit na rozumném povrchu, bez kamenů, stoupání či jiných překážek. Také v příjemné teplotě, aby nebylo extrémní horko či naopak zima. A hlavně to nevzdávat,“ radí.

Chození bez bot není poslední specialitou Tomáše Zahálky. Pro příjemnější pocit si zvykl nosit sukni pro muže známou jako kilt. Dokonce si i založil firmu na jejich výrobu. Zahálka tvrdí, že to nebere jako nějakou výstřednost, ale jen další možnost oblečení pro muže. Sukně a bosé nohy jsou jeho poznávacím znamením jak na turistických výletech, tak běžeckých závodech.  V zimě, když už opravdu nejsou příznivé podmínky pro holé nohy, si vezme pod kilt punčochy a na nohy speciální „bosé boty“ s úzkou podrážkou nebo prstové ponožky.

Samozřejmě se potkává i s občasným nepochopením ostatních, ale nic si z toho nedělá a spíše se tím pobaví. Také zažil vyhození z obchodních domů. „Jednou chtěli i zavolat policii, že jsem nevhodně oblečen. Záleží na ochrance. Když jsou slušní, dá se s nimi domluvit, ale bohužel to vždycky nejde,“ říká.

Tablety ve školách usnadňují práci a urychlují výuku, myslí si učitelé

Tablety ve školách usnadňují práci a urychlují výuku, myslí si učitelé

Tablety ve školách usnadňují práci a urychlují výuku, myslí si učitelé

Generace20
+
Tablety ve školách usnadňují práci a urychlují výuku, myslí si učitelé

Tablety ve školách usnadňují práci a urychlují výuku, myslí si učitelé

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

29. 10. 2015

Papírové učebnice a psaní poznámek jsou na některých středních školách v Praze pasé. Studenti používají v hodinách tablety, které využívají jako elektronické knihy a pracovní sešity. Výuka je tak pro ně mnohem zajímavější a rychlejší.

Klasickým učebnicím na školách téměř odzvonilo. Několik pražských škol se snaží pojmout výuku jinak, a tak se přiklání k moderním technologiím. Studentipoužívají při vybraných předmětech tablety. Jedná se nejčastěji o český a cizí jazyk nebo matematiku, protože v těchto hodinách je lze lépe uplatnit než například při výtvarné výchově. Před třemi lety k tomuto kroku dospěla také pražská Obchodní akademie v Satalicích, která poskytuje tablety pro studenty jako školní pomůcky.

Podle zástupkyně ředitelky a učitelky italského jazyka Lindy Brzoňové jsou tablety u studentů velmi oblíbené. „Výuka je pro ně zajímavější a rychlejší. Nejčastěji tablety využívají při hodinách českého a cizího jazyka, nebo také při zeměpisu,” tvrdí. Dodává, že se však musí hodiny s přístroji nahlásit dopředu, aby byly připravené k používání. Musí se například neustále kontrolovat, zdali jsou přístroje nabité a plně funkční. O to se podle Brzoňové stará studijní referentka.

Někteří učitelé si vytvářejí i svou vlastní elektronickou verzi učebnice, kterou si účastníci v hodině volně stahují do svého tabletu. „Pro všechny je to výhodné. Studenti se nemůžou vymlouvat, že zapomněli své učebnice doma a mně to usnadní práci,” vysvětluje Aleš Střecha, který na obchodní akademii vyučuje matematiku, přírodní vědy a informační technologie. Dodává, že má pro studenty vytvořené již tři internetové knihy – anatomii, astronomii a přírodní vědy.

Výuka probíhá tak, že studenti dostanou na počátku hodiny tablet, se kterým všichni pracují celou výuku. Učitel, který má k dispozici počítač nebo dotykový přístroj, zadává úkoly, které ostatní musí plnit. Jedná se například o doplňování gramatických cvičení, vyhledávání na mapách nebo psaní poznámek. Ti, co mají k dispozici svůj vlastní tablet, si ho mohou nosit i do školy. Smí ho ale využívat pouze v hodinách, kdy jsou přístroje dovolené.

Omezený přístup na internet

I přesto, že se tablety zdají jako nejvhodnější forma pro vyučování, je s nimi spojeno několik problémů. „Tablety jsou hračky. Studenty velmi často svádí k tomu, aby na internetu v hodině dělali jiné věci, než které by měli,” objasňuje Střecha. Dodává, že se proto při výkladu velmi často prochází po třídě a každého kontroluje. „Snažíme se veškeré nevhodné webové stránky blokovat,” doplňuje Brzoňová. Stále se však objevují nové sociální sítě nebo také online hry, které studenti v hodinách s oblibou navštěvují.

Vietnamský student Hoang Viet Dung, který již druhým rokem studuje na Obchodní akademii v Praze, s tablety také rád pracuje. „Nemusím nosit v tašce těžké knihy a sešity. Jen ve škole zapnu tablet a vše, co potřebuji na výuku, najdu v něm,” vysvětluje. Dodává ale, že práce s dotykovým přístrojem je někdy nevýhodná. Při běžné aktualizaci softwaru může dojít i ke ztrátě dat, které jsou v přístroji uloženy. Naštěstí si Hoang Viet Dung důležité věci zálohuje, a tak se snaží předcházet nečekaným problémům.

Domácím mazlíčkům někteří lidé dopřávají víc, než sami sobě

Domácím mazlíčkům někteří lidé dopřávají víc, než sami sobě

Domácím mazlíčkům někteří lidé dopřávají víc, než sami sobě

Generace20
+
Domácím mazlíčkům někteří lidé dopřávají víc, než sami sobě

Domácím mazlíčkům někteří lidé dopřávají víc, než sami sobě

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

26. 10. 2015

Někteří lidé si svého domácího mazlíčka snaží co nejvíce hýčkat. Za nákupy kvalitního krmiva, doplňků nebo hraček lidé mohou utratit i několik tisíc korun. Sami si však většinou pro sebe nic drahého nekoupí. Majitele k tomu motivuje zejména to, že zvířátka berou jako členy rodiny, pro které udělají vše.

Mít domácího mazlíčka vyžaduje nejen velkou zodpovědnost, ale také čas a peníze. Někteří lidé však svým zvířecím kamarádům dopřávají víc, než sami sobě. Snaží se totiž o to, aby se jejich zvířata měla co nejlépe bez ohledu na to, kolik za ně ve skutečnosti utratí. „Lidé nejčastěji pořizují kvalitní krmivo. Dávají si při výběru záležet a pozorně pročítají i složení,“ tvrdí prodavačka v chovatelských potřebách Kristýna Urbanová, která sama vlastní čtyři psy.

I studentka Martina Doskočilová, která se spolu s přítelem stará o perskou kočku Chloe, si dává záležet, co svému mazlíčkovi kupuje bez ohledu na cenu. „Dáváme jí nejlepší krmivo, které je určené speciálně pro perské dlouhosrsté kočky,“ tvrdí. Dodává, že přibližně dvakrát týdně dostane také syrové kuřecí maso, díky kterému se jí tak snaží zpestřit jídelníček. Podle Doskočilové však musí kočku krmit sami, protože maso z misky sama nesežere – je hodně vybíravá.

Doskočilová přiznává, že za svou kočku zaplatí až tisíc korun, za sebe přibližně tisíc pět set korun. Své zkušenosti se zvířetem má i zámečník Jaroslav Mařík. Za křížence border kolie a beaucerona totiž utratí měsíčně až dva tisíce pět set korun a to převážně za krmivo. „Dáváme mu granule, které má na míru. Raději zaplatím tisíc tři sta korun a vím, že mu kvalitní granule budou prospívat, než abych mu koupil nějaké levné, které mu nedodají potřebný vitaminy,“ vysvětluje.

Mařík svého psa Sama krmí dvakrát denně. Někdy mu dává dokonce i svačinu. Taky jen pro něj speciálně vaří maso, nebo mu dělá třeba i obložené housky. Často mu kupuje také různé pamlsky, za které utratí tisíc korun. „Myslím si, že je to férová částka. Člověk si pro sebe taky nic špatného nekoupí,“ dodává. Sám má měsíční výdaje za jídlo a jiné potřeby kolem tří tisíc.

Dárek za tři tisíce

Že neřeší výdaje za mazlíčky je podle nich prosté – jsou součástí rodiny a všichni je tak berou a neumí si bez nich život už ani představit. Doskočilová navíc připouští, že kočce kupují třeba i dárky. Minulé Vánoce například Chloe koupili velké škrabadlo, které stálo tři tisíce korun. „Rádi ji s přítelem rozmazlujeme. Je to takové naše miminko,“ tvrdí. Přiznává však, že sama na sebe si koupí například oblečení jen jednou za tři měsíce.

Mařík sice nepořizuje svému mazlíčkovi dárky, ale připouští, že i tak je Sam za ty dva roky, co ho mají doma, stál víc jak třicet tisíc. „Občas něco rozbije a když se nudí, snaží se vytrhat parapety z oken,” říká s nadsázkou. Občas psovi koupí i nějakou tu kost na kousání. Doskočilová naopak dobroty pro kočku nakupuje pravidelně i přesto, že je Chloe odmítá a ty nakonec skončí v misce u venkovního kocoura.

Veterinář Ludvík Mikoška však nad tímto počínáním kroutí nesouhlasně hlavou. „Vztah mezi člověkem a mazlíčkem se v dnešní době dostal do úplně jiné podoby, než tomu bylo dříve,“ tvrdí. Podle něj by mělo být vše v rozumné rovnováze, stačí totiž přiměřená péče – kvalitní krmivo a zájem o zvíře. Přehnané rozmazlování drahými hračkami či doplňky za tisíce korun je podle něj zbytečné.

Svoboda slova vystihuje i svobodu národu, řekl ruský novinář Sergej Parchomenko

Svoboda slova vystihuje i svobodu národu, řekl ruský novinář Sergej Parchomenko

Svoboda slova vystihuje i svobodu národu, řekl ruský novinář Sergej Parchomenko

Generace20
+
Svoboda slova vystihuje i svobodu národu, řekl ruský novinář Sergej Parchomenko

Svoboda slova vystihuje i svobodu národu, řekl ruský novinář Sergej Parchomenko

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

23. 10. 2015

Ruský novinář Sergej Parchomenko z rozhlasové stanice Echo Moskva v Praze promluvil o kontrolované svobodě ve své zemi. Komentátor, který působí v jednom z posledních nezávislých médií v Rusku, přiblížil, jakým politickým zásahům musí tamní média čelit.

Každodenní strach ze ztráty své pracovní pozice či předvolání k soudu. Taková je dle nezávislého ruského novináře a aktivisty Sergeje Parchomenka realita těch, kteří chtějí v Rusku přinášet objektivní informace. Komentátor nezávislé rozhlasové stanice Echo Moskva promluvil o problematice svobody tisku v Ruské federaci na besedě v pražské kavárně Kampus, která proběhla 20.října.

Důvodem, proč je svoboda slova v zemi potlačována, je podle novináře tvrdý politický režim ruského prezidenta Vladimira Putina. „V zemi, ve které nefunguje nezávislost a svoboda, nemohou fungovat ani nezávislí žurnalisté,“ zdůraznil Parchomenko. Takzvaný putinismus, jak je často vláda ruského prezidenta přezdívána, podporuje dle české novinářky Petry Procházkové mimo jiné právě i cenzuru.

Ruská média jsou tak čím dál častěji utlačována zákony, které novinářům neumožňují fungovat nezávisle. Žurnalisté, kteří se i přes vládní útlaky vyjadřují svobodně, tak podle slov Parchomenka musí čelit nejistotě, zda druhý den nepřijdou o práci. „S každým koncem mého vysílání se s mými posluchači upřímně loučím a vyjadřuji svou naději, že se opět uslyšíme u dalšího dílu mého pořadu,“ přiblížil novinář.

Veřejnost nevolá po nezávislosti 

Dalším problémem, který ve své zemi Parchomenko zaznamenává, je postoj veřejnosti, která se za svá nezávislá média nepostavila. Lidé už je přestávají považovat za důležitou součást moderní společnosti. „Svobodné slovo dnes v Rusku není věcí první potřeby, veřejnost si jej nežádá,“ uvedl komentátor. Nezávislý tisk dle jeho názoru může fungovat jen tehdy, pokud společnost pochopí, že ho potřebuje.

Mimo jiné novinář představil i svůj projekt Poslední adresa, kterého je iniciátorem. Tento projekt má za cíl připomenout osudy lidí, kteří byli popraveni nebo zahynuli v táborech Gulagu. A také dává možnost lidem, kteří sovětské represe zažili, vyprávět své příběhy. Výsledkem by měl být rozsáhlý memoriál obětí totalitních režimů. V plánu je totiž projekt rozšířit do dalších zemí, včetně Česka, které byly postiženy podobnými represivními systémy.

Komentář: Levná móda zahraničních e-shopů se na úkor kvality nevyplatí

Komentář: Levná móda zahraničních e-shopů se na úkor kvality nevyplatí

Komentář: Levná móda zahraničních e-shopů se na úkor kvality nevyplatí

Generace20
+
Komentář: Levná móda zahraničních e-shopů se na úkor kvality nevyplatí

Komentář: Levná móda zahraničních e-shopů se na úkor kvality nevyplatí

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

23. 10. 2015

Objednat si krásné oblečení za velmi málo peněz a ještě bez poštovného. Na takové podmínky lákají čínští prodejci módy na zahraničních internetových portálech. Například na Ebay se dá pořídit móda i za desítky korun. Otázkou ovšem je, zda se ve vytouženém balíčku objeví opravdu to, co se očekává. Ve většině případů totiž vůbec ne. Oděv je často dost hrozný a ušetřené peníze mě tedy vůbec netěší.

Po dokončení čtyřdolarové platby za úžasně vypadající kalhoty se už člověk nemůže dočkat, až přijde do schránky výzva k vyzvednutí balíčku na poště. Na oblečení za přibližně sto korun se přeci vyplatí i několik týdnů počkat. To je ovšem jen pocit vzrušení z levného nákupu. Oděv, který následně dorazí v horších případech až za měsíce, je dost často v naprosto katastrofálním stavu.

I přes to všechno se u triček, šatů a dalších „módních kousků” zobrazují tisícovky objednávek z celého světa. Tato vysoká čísla nutí člověka přemýšlet o tom, zda všem těm zákazníkům nevadí, že pravděpodobně vyhodí několik stovek rovnou do koše. Protože mně to tedy rozhodně vadí. Když otevřu balíček, ve kterém je košile o několik velikostí menší, než je uvedeno na objednávce a po dvou dnech mi upadne většina knoflíků, veškerá euforie z ušetřených peněz rychle přechází.

Fakt, že móda objednaná z takovýchto portálů je ve většině případů velice nekvalitní, dokládá také stránka na Facebooku. Na ní se den co den objevují nové fotografie od nakupujících, kteří zde porovnávají příchozí produkty se slíbeným zbožím na fotografii a popisku. Při náhodném prohlížení příspěvků od nespokojených zákazníků je nutno podotknout, že některé zveřejněné úlovky by se nedaly použít ani jako převlek na maškarní ples. Oblečení neodpovídá ani barvou, ani kvalitou a v některých případech ani velikostně, což je u kupujících největší kámen úrazu.

Reklamace přes půl světa

Samozřejmě že prodejci nabízejí možnost vrácení zboží či peněz při nespokojenosti. Kolik lidí se ale donutí k tomu, domlouvat se dny či týdny s cizinci o vrácení balíčku, který poletí přes půl světa? A na náhradu se bude čekat další měsíc či dva? To si asi špatně sešitý svetr s upadanými knoflíky raději nechají na procházku se psem. Když už se totiž odhodlají a balíček do Číny odešlou, nemají žádnou jistotu, že po dalším zdlouhavém vyřizování nepřijde podobný paskvil, akorát s jiným problémem.

Je tedy rozhodně lepší zajít do kamenného obchodu, kde je nejen možné vidět na vlastní oči kvalitu a barvu výrobku, ale také si oblečení hned vyzkoušet. A i v nákupních centrech se dá při zvýšené pozornosti nakoupit za velmi nízké ceny, jaké jsou nabízeny na zahraničních portálech. Například při sezónních slevách. A když už někdo nemá čas a energii pobíhat po obchodech a musí tak volit nákup na internetu, ať raději volí nákup v tuzemských e-shopech. Na ty se dá při nespokojenosti přece jen osobně došlápnout.

Autista musí mít činnosti jasně rozfázované

Autista musí mít činnosti jasně rozfázované

Autista musí mít činnosti jasně rozfázované

Generace20
+
Autista musí mít činnosti jasně rozfázované

Autista musí mít činnosti jasně rozfázované

Generace20

Autor: Lenka Zemánková

23. 10. 2015

Děti postižené autismem žijí často ve svém vlastním světě a potřebují individuální přístup. Školky při práci s autisty nejčastěji pracují se strukturovaným učením a podpůrnými pomůckami, které pomáhají dětem s osvojením činností.

Práce s autistickými dětmi není jednoduchá. Pracovníci musí používat stručné a jasné pokyny, aby dítě pochopilo, co se po něm chce. Využívají také program strukturovaného učení neboli rozčlenění činností na jednotlivé kroky, které si dítě postupně osvojuje.

Třídy bývají vybaveny tabulí, na které visí obrázkové kartičky s činnostmi na daný den. „Na fotografiích máme i hry a hračky, s kterými si děti hrají. Například jde o houpačku, pískoviště či skládanku,“ říká Knapová. Ta je ředitelkou Mateřské školy Husova v Hořicích, kam letos chodí i jeden autistický chlapec.

Každá změna je vyvede z míry

Kartičky dostává dítě během dne ve školce a dává si je do košíčku při každé změně činnosti. Když se má jít napít, dostane kartičku s pitím. „Takto to má rozfázované, aby neměl šanci se vztekat a přešel v klidu k další činnosti,“ popisuje Martina Knapová. Dodává také, že autista by k sobě měl mít jednoho asistenta, protože potřebuje neustále vést.

„Když k sobě jednoho člověka nemá, dítě je frustrované, protože neví, k jakým změnám dojde,“ tvrdí Knapová. Autistické děti mívají stereotypní chování a jsou naučené na pravidelný režim. „Pokud se režim naruší, vyvede je to z míry. Většinou se rozzlobí a začnou křičet,“ vysvětluje bývalá zaměstnankyně Mateřské školy Husova v Hořicích Jitka Nekvapilová, která v současnosti studuje na Univerzitě Hradec Králové.

Rituály jsou důležité

Autisté mají své rituály, které musí dodržovat. „Když přijde do školky, zkontroluje, kde svítí světla a pozhasíná je. Musí zavřít všechny dveře, které jsou otevřené,“ objasňuje rituály chlapečka z hořické školky Knapová. Každá činnost má často určené své místo, kde se vykonává. Ty musí být odděleny a dodržovat se.

Všechny aktivity se zároveň komentují, což pomáhá k rozvíjení slovní zásoby dítěte, které se snaží vše opakovat. „Musíme mu, ale říct slovo řekni a on až potom opakuje,“ uvádí Knapová. Podle Nekvapilové se s autisty snažili dorozumívat jako i s normálními dětmi. Také tvrdí, že ke komunikaci využívali spíše obrázky.

Spousta autistických dětí má problémy s komunikací s ostatními dětmi. Podle Nekvapilové spolupracují spíše s dospělými než s ostatními spolužáky ve školce.  „Vnímá je, směje se na ně, ale nepotřebuje s nimi komunikovat. Když někoho potřebuje, vyhledává dospělé,“ popisuje Knapová.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“