Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Úspěšné dámy českého byznysu se shodují: Ženy se bojí vystoupit a udělat rozhodnutí

Úspěšné dámy českého byznysu se shodují: Ženy se bojí vystoupit a udělat rozhodnutí

Úspěšné dámy českého byznysu se shodují: Ženy se bojí vystoupit a udělat rozhodnutí

Generace20
+
Úspěšné dámy českého byznysu se shodují: Ženy se bojí vystoupit a udělat rozhodnutí

Úspěšné dámy českého byznysu se shodují: Ženy se bojí vystoupit a udělat rozhodnutí

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

04. 12. 2015

Proč se českým ženám pracovně daří méně než mužům? Podle podnikatelek je na vině strach a malé sebevědomí. Na konferenci Women@work mluvily byznysmenky z Česka a zahraničí o nedostatku sebedůvěry nebo skloubení mateřské s kariérou.

Záměrem čistě ženského setkání Women@work pořádaného magazínem Marie Claire bylo především poukázat na to, že i úspěšné podnikatelky mohou čelit problémům. „Ženy by se měly přestat stresovat vizemi super perfektních žen, které na ně vyskakují ze všech stran dnešních médií,“ řekla marketingová ředitelka společnosti Zoot.cz Pavlína Loužinská na konferenci. Podstatné je podle ní si však uvědomit, že nebýt dokonalý je to lidské.

První ročník celodenní konference pozval k debatě více jak 15 úspěšných podnikatelek z Česka i zahraničí. „Snažíme se ukázat sílu úspěšných dam, které stejně jako mnoho jiných žen řeší například častý problém -mateřská versus kariéra nebo čelily překážce nerovnosti platů,“ uvedla brand manažerka lifestylového časopisu Petra Bárová.

Odvaha riskovat

Jak se většina pozvaných dam při debatě shodla, ženy se nesmí bát riskovat a brát i pracovní místa, se kterými nemají zkušenosti. Častým problémem je chybějící  sebedůvěra. „Ženy na rozdíl od mužů mnohokrát neřeknou to, co si přesně myslí, pokud to nemají domyšlené do konce,“ míní odbornice na technologie a žena amerického velvyslance v ČR Tamara Newbergerová. Podle ní je riskovaní a spoléhání se sama na sebe klíčové. „Pro ty z vás, které stále věří na prince na bílém koni mám jednu zprávu: Princ nepřijde a kůň je mrtvý“, zažertovala Newbergerová.

K dosažení úspěchu se však žena nemusí transformovat do mužské role. Stačí být přirozená a naopak vyzdvihnout své přednosti. „Dámskou zbraní je schopnost naslouchat a umět pozorovat své okolí,“ domnívá se Martina Piskorová ředitelka marketingu MasterCard. I přes to je však trocha testosteronu nepostradatelná. „V byznyse nefungují slzy, když chci něčeho dosáhnout jdu si tvrdě za tím,“ prozradila Piskorová.

Za rok ochutnám až tři a půl tisíce vzorků vín, říká sommelier

Za rok ochutnám až tři a půl tisíce vzorků vín, říká sommelier

Za rok ochutnám až tři a půl tisíce vzorků vín, říká sommelier

Generace20
+
Za rok ochutnám až tři a půl tisíce vzorků vín, říká sommelier

Za rok ochutnám až tři a půl tisíce vzorků vín, říká sommelier

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

04. 12. 2015

Marek Babisz se jako hlavní sommelier v Národním vinařském centru dostává každý den do kontaktu se stovkami litrů oblíbeného alkoholu. Vybíral víno jak pro prezidenta, tak například při návštěvě papeže. Podle něj je degustování celoživotní studium a člověk musí mít pevnou vůli, aby nepodlehl alkoholismu.

Národní vinařské centrum, které sídlí na zámku v moravských Valticích, se zabývá pořádáním národní soutěže, známé jako Salon vín. Provozuje také specializované degustační pracoviště a hodnocení vín, či zprostředkovává školení a semináře pro odborníky i veřejnost. Marek Babisz zde působí jako hlavní ochutnávač, ale také jako administrátor, který komunikuje s vinaři.

Může se sommelierem stát každý člověk nebo je nutné mít talent?
Jako například ve všech sportech, naučit se dá spoustu věcí. Ale když není talent, jedná se o velkou dřinu. Nicméně když se do toho člověk zabere, dá se mnoho pochytit i bez nadání.

Jaké schopnosti jsou tedy pro tuto profesi důležité?
Jednak je důležitá senzorická paměť. Sommelier si musí pamatovat alespoň výjimečná vína a znát jejich historii. V druhé řadě musí mít dobrou chuť a cit. Když někdo třeba kouří nebo nemá chuťové pohárky dostatečně citlivé, nemusí poznat vadu vína.

Za jak dlouho se z laika stane profesionál? 
Já se učím celý život a ještě spoustu věcí neumím. Každý rok přijde nový ročník, naprosto jiný a já musím vína znovu „nachutnat”. Je to celoživotní studium. Vždycky říkám, že to, co jsem se naučil, jsou tvrdá léta práce a odříkání. Výhodou je, že se dá začít v jakémkoli věku. Dejme tomu od patnácti let na vinařských středních školách, kde se ovšem moc pít nemůže, nicméně už hodně věcí se dá trénovat. Člověk může začít i ve třiceti, v padesáti na odborných kurzech.

Co vše dokáže vytrénovaný sommelier z vína vyčíst?
Technologie jsou dnes takové, že dokážou danou odrůdu změnit k nepoznání. Pokud se ovšem vinař snaží, aby víno bylo typicky odrůdové, tak se dají dobře rozpoznat. Dají se také určit ročníky, protože každý je jiný. Třeba loni byla vysoká kyselinka. Nebo v roce 2012 byly u červených vín takové zvláštní tóny. Já tomu říkám tóny po hruškách, takže i podle toho se dá poznat daný ročník.

Při degustaci se víno také prohlíží. Co z pohledu na sklenici můžete zjistit?
Podle barvy dokážu například odhadnout, jestli je víno mladé nebo nějaké starší či archivní.

V této branži převládají muži. Proč tomu tak je?
Především je to celkem náročné povolání. Ženy jsou křehké, takže někdy nezvládají takové množství vína. Nicméně jsou mezi námi i sommelierky. Řekl bych ale tak deset procent a zbytek jsou chlapi. Zajímavostí však je, že ženy mají daleko jemnější vjemy. Dokážou tedy některé věci posoudit mnohem lépe. Muži to ale dohánějí množstvím, takže více trénují.

Může se tak ze sommeliera stát alkoholik? 
Samozřejmě, že může. Už tím, že má dennodenně přísun vína de facto zadarmo a je součástí jeho práce. Pak už si tu láhev nemusí kupovat jako běžný zákazník. To rozhodně někoho svádí. Hlavně ty, kdo nemají pevnou vůli. Člověk musí vědět, kdy má dost. Já, jelikož řídím auto, tak to víno ani nepolykám a snažím se ho plivat.

Setkal jste se s nějakým konkrétním případem?
Mám spolužáka ze střední školy, který začal dělat ve vinařině a dnes je z něj alkoholik a bezdomovec. Je to škoda, když člověk ví, jak byl v mládí šikovný. Zpíval, chodil v kroji a ten alkohol z něj udělal trosku.

Jak vlastně vypadá vaše každodenní práce?
Sice mám v Národním vinařském centru smlouvu jako hlavní sommelier, ale to je v podstatě jen část práce. Je velice příjemné, když mohu vybírat víno pro pana prezidenta nebo pro papeže při jeho návštěvě, popřípadě když jsem dělal degustaci pro nositele Nobelových cen. V podstatě se však jedná jen o takovou „třešinku na dortu”. Ostatní je spíš manažerská práce, především komunikace s vinaři.

Kolik vín jste za život ochutnal?
Já jsem to jednou tak počítal, že za rok ochutnám asi tři až tři a půl tisíce vzorku vín. Ovšem to množství, které vypiju, je minimální. Kdybych vypil vždy deci, tak bych už asi nebyl mezi živými a játra by mi vypověděla službu. Odhaduji, že vypiju ročně asi 50-60 litrů vína. Je to tedy nadprůměr České republiky, kde je průměr něco okolo 20 litrů. Ale například Francouzi mají 55-60, takže co se týká pití vína, jsem spíš takový Francouz.

Nemáte někdy pocit, že je toho vína už prostě dost?
Jezdívám na zahraniční soutěže do Vídně, kde za den ochutnám 150 vzorků a pak přijedu domů, kde moje žena řekne, jestli si s ní nedám víno, tak samozřejmě nemám zrovna chuť. Ale když už nemusím přemýšlet nad kvalitou a hodnotit jako profesionál, tak si dám. Beru to ale spíš jako povinnost vůči manželce.

Jak jsou podle vás Češi znalí v oblasti vín?
Jsou v podstatě tři typy lidí. Ti, kteří se dívají na cenu a myslí si, že to nejdražší je nejlepší. Což paradoxně nemusí být někdy pravda. Pak jsou tací, kteří víno ochutnávají a mají přehled. Dokážou najít dobré víno za rozumnou cenu. Ale samozřejmě v drtivé většině ten přehled o vínech čeští konzumenti ještě nemají. Je to rok od roku lepší, ale stále vidím dost velké mezery. Třeba obyvatelé Prahy mají paradoxně víc znalostí než například lidé na jižní Moravě nebo v jiných vinařských oblastech.

Čím je to způsobeno?
Lidé z nevinařských oblastí dost často čtou i knihy a chodí na degustace, kdežto Moraváci si občas myslí, že když se tam narodili, tak v podstatě všechno ví. Když samozřejmě vyloučím vinařské rodiny, pro které to neplatí.

Exploze vyprovokovaly diváky na stadionu ještě k většímu fandění, říkají Pařížané

Exploze vyprovokovaly diváky na stadionu ještě k většímu fandění, říkají Pařížané

Exploze vyprovokovaly diváky na stadionu ještě k většímu fandění, říkají Pařížané

Generace20
+
Exploze vyprovokovaly diváky na stadionu ještě k většímu fandění, říkají Pařížané

Exploze vyprovokovaly diváky na stadionu ještě k většímu fandění, říkají Pařížané

Generace20

Autor: Radek Šamša

02. 12. 2015

Když se 13. listopadu na fotbalovém utkání mezi Francií a Německem ozvaly výbuchy, tribuny hlasitě zareagovaly. Lidé si mysleli, že se jedná o pyrotechniku. Někteří však na Stade de France v Paříži byli výbuchy zaskočeni a zachovali se jinak.

Byl to zápas, který mu kvůli pařížským teroristickým útokům navždy utkví v paměti. Francouz Maxence Fabrion pracoval pro francouzský fotbalový svaz při přátelském utkání proti Německu jako dobrovolník. „Lidem jsem na stadionu pomáhal najít jejich místa. Některým jsem také maloval na tváře francouzskou vlajku,“ popisuje Fabrion.

To ještě netušil, že se do barev trikolory o pár hodin později promění památky po celém světě. Státy tím po teroristických útocích, při nichž v metropoli zahynulo 129 lidí, vyjádřily soucit s Francií.

Běžela 17. minuta zápasu, když byla na Stade de France slyšet první exploze. Diváci na tribunách na ni reagovali jako na výbuch pyrotechniky a normálně se pokračovalo ve hře. „Zatímco my jsme s kolegy cítili, jak se s námi místnost v útrobách stadionu zachvěla, lidi druhá rána ještě víc vyprovokovala k fandění. Jejich reakce mě překvapila,“ vypráví Fabrion.

V té době už měl odpracováno a chystal se k odchodu domů. Jenže na stadion ani z jeho ochozů nikdo nesměl. Všichni byli ubezpečovaní, že se skutečně jedná pouze o pyrotechniku. Až do momentu, kdy zhruba o půl hodiny později nastal třetí výbuch, který podle výrazu ve tváři na záběrech televizních kamer vylekal i obránce francouzského národního týmu Patrice Evru.

„Odešel jsem ze stadionu krátce před koncem utkání, kdy nás pustili. Všechno kolem bylo zavřené. Jen jsem proběhl pod mostem, nasedl na městskou dopravu a přejel ke kamarádovi, abych u něj přespal,“ dodává Fabrion. Z bytu až do rána neodešel.

Zvažuje stěhování

Na Stade de France byl onu osudovou noc i novinář Simon Kuper. Na rozdíl od ostatních diváků, kteří se navzdory výbuchům naplno věnovali dění na hřišti, pátral na svém laptopu po tom, co se v ulicích francouzské metropole děje.

„Bylo zvláštní vidět, jak lidé slaví dva góly do sítě Německa. Já jsem po výbuších přestal zápas sledovat,“ vybavuje si Kuper, rodák z Ugandy, jenž vyrůstal v Londýně. Okamžitě začal zjišťovat na internetu, co se děje. „Když jsem si přečetl o teroristických útocích, první, co mě napadlo, bylo odstěhovat se s rodinou z Paříže,“ tvrdí Kuper.

Ve Francii už bydlí 13 let. S manželkou a svými dětmi žije kousek od koncertní síně Bataclan, kde teroristé zavraždili na osmdesát lidí. Sám Kuper kolem ní prošel nesčetněkrát, své děti ale v nebezpečném prostředí Paříže nadále vychovávat nechce.

ANKETA: Bojíte se po útocích v Paříži vyjít na ulici?

ANKETA: Bojíte se po útocích v Paříži vyjít na ulici?

ANKETA: Bojíte se po útocích v Paříži vyjít na ulici?

Generace20
+
ANKETA: Bojíte se po útocích v Paříži vyjít na ulici?

ANKETA: Bojíte se po útocích v Paříži vyjít na ulici?

Generace20

Autor: Ondřej Jícha

01. 12. 2015

Událost, která se stala v pátek třináctého listopadu ve Francii, šokovala celý svět. Právě na tento den si teroristé připravili útok na šesti místech v Paříži. I po incidentu ve francouzské metropoli se studenti Vyšší odborné školy publicistiky v Praze případného napadení v Česku nebojí. Jsou ale ostražitější.
Josefína Šumová. Foto: Simona Samková

Foto: Simona Samková

Josefína Šumová (25 let)
Neřekla bych, že se cítím ohrožená, ale bojím se, co přijde dál od jednotek Islámského státu. Šla jsem přes přechod a slyšela jsem vedle sebe osobu mluvící arabsky. Musím se přiznat, že jsem se lekla. Snažím se nepřipouštět si ty skutečnosti.

Soukromý archiv Anny Bahnerové

Foto: archiv Anny Bahnerové

Anna Bahnerová (21 let)
Větší strach nemám a nevnímám okolo sebe nebezpečí. Myslím si, že mnohem větším problémem je, jak se někteří lidé dokážou chovat. Teroristický útok, který se stal v Paříži, se mohl stát kdekoliv na světě a nejenom zrovna ve Francii.

Foto: Simona Samková.

Foto: Simona Samková.

Michal Sobotka (21 let)
V Praze jsem ostražitější, ale že bych se přímo bál, to asi ne. Myslím si, že když si teroristé připraví další útok, tak se tomu nevyhneme a po celé Evropě budou mít rozhodně mnohem víc cílů, než je Praha a Česká republika.

Foto: archiv Jakuba Bernátha

Foto: archiv Jakuba Bernátha

Jakub Bernáth (22 let)
Ani ne. Vše je podle mě moc nafouklé. Naopak mi přijde, že zastrašování a rušení akcí jako rozsvícení vánočního stromu, je naprosto špatně. Přesně tohle teroristé chtějí. Všichni jim najednou ustupují a bojí se jich. Praha a Česká republika nejsou v takové pozici, aby na ně teroristé útočili, poněvadž my neútočíme proti nim.

Martin Vichnar_opt

Foto: archiv Martina Vichnara

Martin Vichnar (23 let)
Nevím, jestli se bojím víc. Člověk na to ale myslí, že kdykoliv, kam přijde, může na něj číhat nebezpečí. Pořád si ale říkám, že Česká republika je pro teroristy malé sousto, a že to bude chvíli trvat, než dojdou až sem. Spíš bych se v tuhle chvíli bál cestovat do větších měst ve větších zemích.

Při výběru spolubydlícího hraje klíčovou roli důvěra, shodují se studenti

Při výběru spolubydlícího hraje klíčovou roli důvěra, shodují se studenti

Při výběru spolubydlícího hraje klíčovou roli důvěra, shodují se studenti

Generace20
+
Při výběru spolubydlícího hraje klíčovou roli důvěra, shodují se studenti

Při výběru spolubydlícího hraje klíčovou roli důvěra, shodují se studenti

Generace20

Autor: Tomáš Drtikol

01. 12. 2015

Hodně vysokoškoláků se dostane do situace, kdy se rozhodnou pro studentské spolubydlení. Chtějí totiž víc soukromí, které jim umožní spíš privát než koleje. Ve většině případů volí podle toho, jestli daného člověka znají a mají k němu důvěru. Za nejdůležitější vlastnosti považují zodpovědnost a spolehlivost.

Při výběru spolubydlících se mladí lidé nejčastěji zaměřují na to, jestli se s danou osobou znají již z dřívějška. Ne každému vyhovuje, pokud se má o byt dělit s cizími lidmi. Hlavním důvodem je snížená důvěryhodnost a s tím spojenéobavy. Tomáš Novotný, který studuje Vysokou školu ekonomickou, si bydlení s neznámým člověkem, se kterým se poznal na internetu, vyzkoušel a už by to neopakoval. „Nebyla tam stoprocentní důvěra, neměl jsem z toho dobrý pocit,“ popisuje.

Další problém vidí vysokošloláci v zásahu do svého soukromí. Vadí jim, pokud by museli sociální zařízení bytu sdílet s někým, koho neznají. Edita Nováková popisuje svůj nevšední zážitek. „Jednou u nás přespávali kamarádi mé spolubydlící a ráno mě v koupelně jeden z nich vyrušil. Kdyby to byl někdo známý, brala bych to jinak, takhle mi to ale nebylo vůbec příjemné,“ říká Nováková, která studuje na Univerzitě Karlově v Praze. Podobně přemýšlí i Valérie Dvořáková, která ovšem soužití s cizími lidmi nevylučuje. „Mám ráda svoje soukromí, ale privát s někým novým mi nepřijde jako špatná věc,“ říká.

Mladí lidé, kteří se rozhodnou pro bydlení s cizími lidmi, v tom vidí šanci, jak poznat nové kamarády a příběhy. Na druhou stranu vnímají riziko, které toto rozhodnutí přináší, a to sice, že si s cizím člověkem nesednou lidsky. „Já jsem měla zatím na spolubydlící štěstí, takže není důvod cokoliv měnit a neřeším to,“ přibližuje studentka Vyšší odborné školy publicistiky Dvořáková.

Důležitá je zodpovědnost

Studenti se shodují, že své spolubydlící mezi známými si vybírají hlavně podle dvou vlastností – zodpovědnosti a spolehlivosti. Nováková popisuje svou nepříjemnou zkušenost, která ji vedla k důslednějšímu výběru spolubydlících. „Sestěhovaly jsme se tři kamarádky. Jedna byla ale hrozně nezodpovědná. Neposílala peníze na nájem a služby, a když už, tak pozdě, protože na to neustále zapomínala,“ vypráví. Od té doby si prý dává daleko větší pozor, se kterým známým se rozhodne bydlet.

Pokud by se studenti měli rozhodnout, zda zvolit spolubydlení s někým cizím nebo s ledabylým známým, přikláněli by se k druhé variantě. Chaos by se ovšem nesměl nijak dotýkat jich samotných. „Vlastně teď taky bydlím s nepořádným kamarádem, ale ten binec je jen v jeho pokoji a do toho mi nic není,“ dodává Novotný.

Čeští politici se neshodují ve věci ochrany hranic Schengenu

Čeští politici se neshodují ve věci ochrany hranic Schengenu

Čeští politici se neshodují ve věci ochrany hranic Schengenu

Generace20
+
Čeští politici se neshodují ve věci ochrany hranic Schengenu

Čeští politici se neshodují ve věci ochrany hranic Schengenu

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

01. 12. 2015

Jak integrovat uprchlíky nebo zabezpečit vnější hranice schengenského prostoru. O těchto tématech diskutovali čeští politici v přednášce na pražské Vysoké škole ekonomické. Zástupci čtyř parlamentních stran se však neshodli na tom, jak přistoupit k ochraně společných hranic.

Přednáška pořádaná Klubem mladých politologů zahrnovala panelovou diskuzi na téma současné migrační krize v Evropě. Jako přednášející vystoupil za ČSSD ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, místopředsedkyně TOP 09 Helena Langšádlová, předseda ODS Petr Fiala a Karel Fiedler jako místopředseda Hnutí Úsvit. Diskutující si odporovali především ve věci ochrany hranic schengenského prostoru.

Langšádlová kladla důraz na nutnost vyšší ochranu schengenských hranic. „Měli bychom být aktivnější v ochraně hranice. To, že jsme jí dlouhodobě neměli pod kontrolou, považuji za velikou chybu,“ zmínila. Ministr Dienstbier v této souvislosti viděl řešení v evropské spolupráci. „Problémy nelze řešit v rámci národní suverenity. Pro sdílený Schengenský prostor se musí zavést společná pravidla. A to až po společné azylové řízení, jednotné pro celou Evropu, vykonávané evropskou společností,“ řekl ministr.

Fiedler souhlasil se skupinovými pravidly pro schengenský prostor, argumentoval ovšem nutností obráceného postupu při ochraně hranic. „Evropa zaspala a reaguje opožděně. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se zabývat nejprve vlastní hranicí, protože to jsme schopni udělat nejrychleji,“ řekl. Dienstbier usoudil, že ohlídat vnější hranici je téměř nemožné, a to především u její námořní části. „Hlídání vnější hranice neznamená, že přes Egejské moře nepřipluje více migrantů. My musíme důsledně hledat nějaké evropské řešení a ne, že přitvrdíme a začneme zavírat vnitřní hranici,“ dodal ministr.

Problém ekonomických migrantů

Langšádlová upozornila i na problém týkající se ekonomických migrantů. Dle jejího názoru jich je v Evropě velký podíl na základě nízké ochrany hranic Schengenu. Při zvýšené kontrole vnějších hranic a vznikání hotspotů, kde by mělo docházet k registraci a identifikaci, by se dali ekonomičtí migranti lépe rozlišit. „Nemůžeme rezignovat na kontrolu hranic a nechat tomu volný průběh. Kdybychom měli větší kontrolu, bylo by minimálně o polovinu méně migrantů například v Německu, a to je naprosto zásadní,“ zmínila.

Na diskuzi o ochraně hranice navázal Fiala dalším tématem, které se týkalo pašeráků lidí. Největší problém viděl ve státech jako například Maďarsko či Slovinsko, kam přichází uprchlíci z předchozích zemí a nikdo je neeviduje. „Pašeráci je pouze naloží do vlaku, převezou přes stát a takhle jedou až do Německa. To samozřejmě není žádné fungování imigrační politiky. Pokud to takhle bude pokračovat, nemůžeme se divit, že skončíme u těch jednání národních,“ vysvětloval Fiala.

 

Chtěla jsem pokořit svoje limity, říká účastnice extrémních překážkových závodů

Chtěla jsem pokořit svoje limity, říká účastnice extrémních překážkových závodů

Chtěla jsem pokořit svoje limity, říká účastnice extrémních překážkových závodů

Generace20
+
Chtěla jsem pokořit svoje limity, říká účastnice extrémních překážkových závodů

Chtěla jsem pokořit svoje limity, říká účastnice extrémních překážkových závodů

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

30. 11. 2015

Extrémní překážkové závody se staly novým fenoménem pro muže i ženy. Jde o běžecké závody plné úkolů, jako plazení se v bahně pod ostnatým drátem, ručkování či zdolávání vysokých stěn. Závodníci se tak dobrovolně pouští do nepohodlných situací, především kvůli pocitu z dokončení závodu, pokoření sebe sama nebo pro motivaci k dalšímu trénování.

Závody jako Predator Race, Spartan Race či Bahňák, kdy amatéři i profesionální sportovci zkoušejí překonávat extrémní překážky, lákají v posledních letech tisíce účastníků. Čekají je kopce, bahno i voda. Nadšenci se mohou přihlásit hned na několik závodů v roce a zkusit si různé vzdálenosti, počty překážek i nevyzpytatelnost počasí. Díky možnosti absolvovat různé stupně náročnosti trasy se soutěžící mohou zdokonalovat a pozorovat svůj pokrok. „Na jaře jsem zkusil tu nejkratší trasu a nic dalšího jsem neplánoval. Nakonec jsem zvládl všechny tři úrovně Spartan Race, a když jsem dobíhal tu nejtěžší verzi, měl jsem dokonce slzy v očích,“ přiznává závodník Michal Poloczek (24).

Každá zábrana má své vlastní pojmenovaní a nikdo předem netuší, o co vlastně půjde. Například v závodech Predator Race se úkol Zmije nakonec promění v ručkování na železné konstrukci, takzvané Vlny zase obnáší vyběhnutí a přelezení až čtyř metrové dřevěné překážky a Voda je jasné znamení pro zaplavání si v rybníku.

Všichni potřebují motivaci

Tyto závody rozhodně nejsou lehké, přesto se počet zájemců o ně stále zvyšuje. Většina závodníků se shoduje, že hlavní motivací je něco si dokázat. Láká je najít své dno a zjistit, čeho jsou schopní. Také to berou jako motor k trénování. „Chtěla jsem pokořit nějaké svoje limity a zjistit, jestli něco takového zvládnu,“ říká účastnice pěti těchto závodů Michaela Vaňurová (26).

Spousta lidí se po vyzkoušení jednoho ze závodů hlásí na další. I přes všechny nesnáze na trase a osobní krize, stojí ten pocit dokončení za to. „Pocit v cíli je prostě úžasný. Když jsem doběhl, uvědomil jsem si, že jsem udělal něco, o čem jsem pochyboval, že mohu zvládnout,“ dodává Poloczek (24).

Rivalita jde stranou

Účastníci také oceňují atmosféru závodů a zapálenost soupeřů. Cítí se jako součást něčeho velkého, potkávají nové lidi, kteří mají stejný cíl. Nevidí žádnou velkou rivalitu, jde především o jeho dokončení. Proto si i úplně cizí lidé mezi sebou na překážkách pomáhají. A také týmy, které se společně už přihlásily, se ještě více stmelí. „Líbí se mi, že se člověk spojí s lidmi, s kterými má společné záliby jako jsou tyto závody a trénování na ně,“ přiznává vítězka jednoho ze závodů Lucie Vyhnalová (28).

Většinu závodníků neodradí od startu ani startovné v rozmezí 800 až 1000 Kč, které si za účast v závodě platí. Vidí v tom zážitek a motivaci zvládnout běh co nejlépe. „Není to sice kolikrát málo, ale mám pak pocit, že jsem za ty peníze alespoň udělal něco pro sebe a něco zažil,“ tvrdí Jiří Louček (32).

Závodníci si díky těmto speciálním běhům posouvají svoje hranice. I když organizátoři překážky stále inovují, běžci už po prvních závodech vědí, co na dalších mohou očekávat. Proto tomu také mohou přizpůsobit svůj trénink a snažit se zlepšit věci, u kterých minule propadli. „Snažím se běhat, chodím na kruhové tréninky, crossfitová cvičení. Pokouším se i dodržovat jídelníček,“ dodává Louček.

Skauti, kteří jeli „broukem” do Asie: U Aralského jezera se nám málem stala osudnou duna

Skauti, kteří jeli „broukem” do Asie: U Aralského jezera se nám málem stala osudnou duna

Skauti, kteří jeli „broukem” do Asie: U Aralského jezera se nám málem stala osudnou duna

Generace20
+
Skauti, kteří jeli „broukem” do Asie: U Aralského jezera se nám málem stala osudnou duna

Skauti, kteří jeli „broukem” do Asie: U Aralského jezera se nám málem stala osudnou duna

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

27. 11. 2015

Dvojice kamarádů ze Slezska v létě podnikla výlet do východní Evropy a Asie, aby dostali do povědomí český skauting. Cestovali téměř v čtyřicet let starém Volkswagenu Broukovi, kterému dali jméno Naďa. Po celou cestu je však provázely různé technické problémy. U Aralského jezera je musel například zachraňovat řidič kamionu.

Dva kamarádi ze skautu Vladimír Škrobánek (23) a Luděk Brhel (24), kteří bydlí kousek od Opavy, se na počátku července tohoto roku vydali na expediční cestu. Ta podle plánů vedla přes Turecko, Gruzii, pohoří Kavkaz, Rusko, Kazachstán a Mongolsko. Účelem této cesty bylo nejen poznávat nové země, ale také dostat do povědomíčeský skauting. Oba během cesty navazovali kontakty s tamními skauty, rozmlouvali s nimi o jejich zkušenostech a zážitcích ve skupině a rozdávali jim šátky jako upomínku.

Svou cestu odstartovali na Slezské Hartě. Po projetí Evropy zamířili přes Turecko do Gruzie a pak dál na východ. Dvojice skautů si však na cestě prožila nejen velké dobrodružství, ale také velmi často řešila technické problémy, které je provázely celou cestu. Nejčastěji je trápil rozdělovač a pumpa. Dalším problémem, se kterým se potýkali, byly spadlé pedály v mongolské pustině. „Výhoda starého auta byla v tom, že jednoduchý problém se dá lehce opravit, když jsou k dispozici náhradní díly, které jsme naštěstí měli,“ objasňuje Brhel.

Tím však nepříjemné situace nekončily. U Aralského jezera ve střední Asii zapadli v písku. „Nadě se málem stala osudnou jedna písková duna, ze které špatně sjeli a dnem uvízli. Nepomohly nám ani podhrabavačky,“ vypráví skauti. Nakonec jim pomohl ochotný řidič kamionu, který je z písku vytáhl. V Rusku pak ještě museli spravovat stěrače a plynové lanko, které se při cestě utrhlo.

Vůz dostal jméno Naďa

Za osmdesát dní ujeli skauti dvaadvacet tisíc kilometrů. Pro svou cestu zvolili poněkud netradiční vozidlo  – Volkswagen Brouk z roku 1979. Vůz pojmenovali Naďa, protože si tím tak kompenzovali nepřítomnost ženy na cestách. Volby automobilu podle Škrobánka rozhodně nelitují.

Dlouho totiž podle Brhela hledali nějaký originální kus a přemýšleli, který typ auta na takovou cestu dlouho nevyjel. „Pak jsme narazili na jednoho pána z Hodonínska, který právě takový vůz, který jsme sháněli, vlastnil a prodal nám ho,” doplnil Škrobánek. Podle něj se obchodník chvilku zdráhal, ale když mu skauti vysvětlili, k čemu vůz využijí, nakonec souhlasil a prodal jim auto za padesát tisíc korun.

Naďu po návratu z cesty zaparkovali do garáže a nyní jí čeká zimování. „Musíme jí opravit a dát po cestě dohromady ale rozhodně nemáme v plánu se Nadi zbavovat,“ uzavírá Brhel. Za cestu dohromady podle Škrobánka zaplatili přibližně sto tisíc korun. Z velké části čerpali ze svých finančních rezerv, zbytek dostali jako sponzorský dar od servisu Volkswagen Brouk a také od stejnojmenné automobilky.

Pro mladé lidi už není Emil Zátopek vzorem

Pro mladé lidi už není Emil Zátopek vzorem

Pro mladé lidi už není Emil Zátopek vzorem

Generace20
+
Pro mladé lidi už není Emil Zátopek vzorem

Pro mladé lidi už není Emil Zátopek vzorem

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

27. 11. 2015

Už patnáct let se 21. listopadu připomíná výročí smrti mimořádného českého atleta Emila Zátopka. Za svoji kariéru získal například čtyři medaile na mistrovství Evropy, ale hlavním odkazem jeho výjimečnosti jsou tři zlata z olympijských her 1952 v Helsinkách. Přesto spousta mladých lidí v této době vůbec netuší o jeho unikátnosti.

Už je to patnáct let, co zemřel jeden z nejvýznamnějších českých sportovců Emil Zátopek. Nejen že vytvořil osmnáct světových rekordů, ale hlavně se mu podařila sportovní unikátnost. Jako jediný v historii dokázal během olympijských her 1952 v Helsinkách vyhrát běh na 5 km, 10 km i maraton, který tehdy běžel na závodech úplně poprvé.

Nabízí se otázka, jestli vůbec mladým lidem jméno Zátopek ještě něco říká. Většina z nich má toto jméno spojené se sportem. Někteří i tuší, že to byl běžec, ale o jeho neobyčejném výkonu už ví jen málokdo.  „Považuji ho za sportovní legendu, ale je pravda, a trochu se za to stydím, že úplně nevím, čím proslul,“ říká student FTVS Marek Šula (20).

Zátopkova sportovní kariéra by měla být známá alespoň pro lidi, kteří se v oblasti atletiky pohybují. Přesto se i u mladých atletů jen stěží najde někdo, kdo má Emila Zátopka jako svůj vzor. I když se o něm trenéři svým svěřencům zmíní, není už pro ně tolik zajímavý, jako pro starší generaci. „Občas nám o něm něco řeknou, ale jelikož neběhám dlouhé tratě, tak zrovna nejsem ve skupině, kde by se Zátopek nějak víc řešil,“ přiznává člen ASK Slavia Praha Martin Dvořák (16).

Šel příkladem

Mladí lidé mají v této době větší zájem spíš o jiné sporty, než je atletika. I přesto se ale mezi nimi najdou sportovci, pro které neexistuje pouze hokejový král Jaromír Jágr či fotbalový Petr Čech, ale znají a obdivují i legendu, jako je Emil Zátopek. „Nejvíc mě zaujal jeho maratónský triumf v Helsinkách. Jako lídr při závodě přidával stále na tempu, protože se bál, že ho soupeři dohání, a oni přitom pomalu kolabovali,“ tvrdí pardubický hokejista Jan Mroviec (22).

Pamětníci, kteří zažili běžeckou kariéru Zátopka, o něm ví samozřejmě daleko víc. Tvrdí, že svými výkony „zbláznil“ lidi. Byl příkladem v běhání, především díky své vůli trénovat a dřít. Nikdo nechápal, jak dokáže takto vydržet. „Bylo mi sedm let, když vyhrál všechny tři závody v Helsinkách. Pamatuji si, že nám o něm ve škole říkali a dávali ho za příklad, jak přistupovat ke sportu a k životu,“ říká Jan Šimáček (71).

Návštěvníkům chybí ve vodním parku Tropical Islands očekávané dobrodružství

Návštěvníkům chybí ve vodním parku Tropical Islands očekávané dobrodružství

Návštěvníkům chybí ve vodním parku Tropical Islands očekávané dobrodružství

Generace20
+
Návštěvníkům chybí ve vodním parku Tropical Islands očekávané dobrodružství

Návštěvníkům chybí ve vodním parku Tropical Islands očekávané dobrodružství

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

26. 11. 2015

Zažít jeden den ráje v tropech je daleko snazší, než se zdá. Stačí navštívit německý vodní park Tropical Islands a ocitnout se uprostřed deštných lesů, na horké pláži nebo v magické laguně. Návštěvníci se ale shodují, že jeden den stačil, a už by se tam nevrátili. Mladým lidem chybělo očekávané dobrodružství v pralese a zábava.

Největší evropský tropický areál Tropical Islands funguje již od roku 2004, kdy ho vybudovala malajská společnost z bývalé haly pro výrobu vzducholodí. Pro spoustu lidí, kteří absolvovali den v tomto komplexu, to byl zážitek, ale už by se tam nevrátili. Především z důvodu malého vyžití. Pokud návštěvníci nejsou zrovna fanoušky celodenního ležení na pláži nebo saunování, tak se pro ně tento komplex může stát nezajímavým.

Když už návštěvníci zaplatí za studentský vstup čtyřiatřicet euro, očekávají den plný tropického dobrodružství. Ale tři tobogány a několik fontán a vodopádů některé návštěvníky úplně nenadchnou. „Několikrát jsem si zaplavala, prošla všechny stánky se suvenýry, navštívila oblast s tobogány a pak už jsem neměla moc co dělat,“ říká návštěvnice Hana Hrabalová.

Návštěvníci se shodují, že ani připlacený komplex saun a vířivek není zábavou na celý den. Navíc se tam dostanou jen odvážnější jedinci, jelikož plavky jsou v této části zakázány. Ale najít další aktivity, které mohou návštěvníci zbytek dne vyzkoušet, je složitější. Za většinu ostatních možností jako například let balónem, který vynese zájemce až ke střeše a ti se tak mohou pokochat celým areálem z výšky či nakupování suvenýrů, lidé utratí další peníze. „Část areálu zaberou obchody se suvenýry, kde mají všude to samé a za nemalé peníze,“ tvrdí Hrabalová.

Zábava začíná po setmění

Mladí návštěvníci se shodují, že pro ně byl větší zážitek noční zábava než koupání přes den. „Odjížděli jsme večer a teprve v tu chvíli se nám tam začalo líbit. Osvítili zajímavě prales a začala hrát živá hudba,“ říká studentka Tereza Hodovská.Naopak pro starší návštěvníky či rodiny s dětmi to může být ideální den. Senioři si mohou užít trochu klidu za zvuků pralesa a pro děti je připravené hřiště s atrakcemi a různé animační programy.

Architektům Tropical Islands dle návštěvníků však rozhodně nelze vytknout jejich snahu a nápad. Lidé hodnotí kladně vizuální zpracování komplexu i další detaily. „Areál je moc pěkný, vevnitř je to impozantní, ale jednou to vidět stačilo,“ říká Michal Strnad. Většina českých návštěvníků se shodne, že v českých vodních parcích se jim líbí daleko více. „Já byla opravdu zklamaná a s kamarády jsme se shodli, že Aquapalace v Praze je lepší,“ přiznává Tereza Hodovská.

VIDEO: Oslavy 17. listopadu využili Pražané k zábavě i demonstracím

VIDEO: Oslavy 17. listopadu využili Pražané k zábavě i demonstracím

VIDEO: Oslavy 17. listopadu využili Pražané k zábavě i demonstracím

Generace20
+
VIDEO: Oslavy 17. listopadu využili Pražané k zábavě i demonstracím

VIDEO: Oslavy 17. listopadu využili Pražané k zábavě i demonstracím

Generace20

Autor: Aneta Beková

25. 11. 2015

Státní svátek 17. listopadu opět přinesl demonstrace v ulicích. Někteří studenti uspořádali hudební a festival, Prahou také prošly masky, které měly upozornit na uprchlickou krizi. Došlo i na demonstraci u Hradu.

Někteří pražští studenti se letos rozhodli pojmout oslavy výročí sametové revoluce po svém. Zorganizovali Festival Svobody s bohatým hudebním i divadelním programem. Ulice hlavního města pak zase v odpoledních hodinách oživil například průvod masek, který měla na svědomí iniciativa Fórum.

K večeru přišla na řadu také demonstrace s názvem Jdeme Hradu připomenout ústavu. Cílem bylo připomenout demokracii a představy části obyvatel republiky po roce 1989 o prozápadním směrování země.

 

Stavba domu svépomocí? Sebere vám roky života, tvrdí amatéři

Stavba domu svépomocí? Sebere vám roky života, tvrdí amatéři

Stavba domu svépomocí? Sebere vám roky života, tvrdí amatéři

Generace20
+
Stavba domu svépomocí? Sebere vám roky života, tvrdí amatéři

Stavba domu svépomocí? Sebere vám roky života, tvrdí amatéři

Generace20

Autor: Aneta Beková

25. 11. 2015

Když člověk definitivně opouští rodičovské hnízdo, má před sebou důležité rozhodnutí. Koupit byt nebo postavit dům? Druhá možnost někoho láká víc, k naplnění představy o velkém rodinném domku ale vede náročná cesta, která může stát hodně peněz, času i zdraví.

Kdo vyrostl v rodinném domě, těžko si jednou bude zvykat na bytovku. Proto má hodně mladých lidí představu, že si jednou také postaví svůj dům, pokud nechtějí bydlet pod jednou střechou s rodiči. Stavba ale bývá náročný proces, který se může podepsat i na fyzickém zdraví. Tedy pokud si člověk nenechá dům zhotovit firmou.

V případě stavby domu svépomocí se většinou lidé obracejí s žádostí o pomoc na kamarády. Nejlepší je ale podle některých spolehnout se sám na sebe. „Většinu věcí na baráku jsem si uměl udělat sám, ale určitě mě to stálo pět let života,“ říká skladník Milan Kováč (27). Pracuje fyzicky, přesto každý den po příchodu ze zaměstnání chodil na parcelu a „makal“ tam. Myslí si, že mladí kluci, kteří práci moc nedají, by se do stavby domu vůbec pouštět neměli.

S jeho názorem souhlasí úředník Petr Máček (28), který se dočkal domku po třech letech. „Plánoval jsem si, jak během pár měsíců postavím. Tvrdě jsem narazil, manuálně zručný moc nejsem a na kamarády nebylo spolehnutí,“ vypráví. Nakonec investoval do různých řemeslníků a firem mnohem větší peníze, než měl původně v rozpočtu. Přiznává, že znovu by nestavěl.

Omezený prostor v bytě

Koupě bytu se zdá jako pohodlnější možnost, ale má také své nevýhody. Kováč v něm dříve bydlel a těšil se, až si jednou navrhne vlastní dům přesně podle svých představ. V bytě se musel přizpůsobit prostoru. „Navíc jsem při stěhování běhal pořád nahoru a dolů do šestého patra. Pěkně jsem si oddělal záda,“ dodává.

V obou případech pořizování bydlení je podstatné mít také někoho, kdo rozumí smlouvám. Kdo si například nebere hypotéku a nemusí bance předkládat potřebné dokumenty, příliš pozdě pak může zjistit, že mu dům nezkolaudují kvůli něčemu, co přehlédli.

To se stalo manželům Ludvíkovým, kteří neměli vyřešenou příjezdovou cestu. Bez ní nelze stavbu zkolaudovat. „Vlastně jsme se vrátili na úplný začátek a vyřizovali spoustu papírů. Stálo nás to hodně běhání po úřadech, telefonování, a taky nervů,“ tvrdí Marcela Ludvíková (30).

Vše nejde podle plánu

Stavba domu je zkrátka jedna velká životní etapa, které je potřeba věnovat maximum. I když si člověk všechno dokonale naplánuje a zorganizuje, překážky se najdou vždycky. Hodně věcí je totiž na sobě závislých „Měl jsem třeba objednaný bagr, bez něho jsem nemohl začít dělat základovou desku. Jenže bagrista mi to odřekl a já se pak dostal do začarovaného kruhu, protožedalší krok nebylo možné posunout,“ vzpomíná Máček.

Přestože lidé na stavbu nevzpomínají s nadšením, většinou by neměnili. Vlastní dům je něco, na co jsou pyšní. Znají každý centimetr budovy a vědí, jak vznikal. Pro takový pocit mnozí oželí i peníze navíc, které si celý proces vyžaduje.

VIDEO: Jeden měsíc vydělám desítky tisíc a jindy jen tisíce, říká youtuber

VIDEO: Jeden měsíc vydělám desítky tisíc a jindy jen tisíce, říká youtuber

VIDEO: Jeden měsíc vydělám desítky tisíc a jindy jen tisíce, říká youtuber

Generace20
+
VIDEO: Jeden měsíc vydělám desítky tisíc a jindy jen tisíce, říká youtuber

VIDEO: Jeden měsíc vydělám desítky tisíc a jindy jen tisíce, říká youtuber

Generace20

Autor: Tomáš Drtikol

24. 11. 2015

Uživit se díky YouTube není nic jednoduchého. Největší internetový server pro sdílení videosouborů se ovšem dá využít jako prostředek k tomu, jak se stát populárním v širokém okruhu lidí. Samotní youtubeři přiznávají, že jen sledovaností se moc peněz získat nedá. O konečném přijmu nakonec rozhodují různé typy reklamy.

Existuje mýtus, který tvrdí, že čím více zhlédnutí bude člověk u videí mít, tím více peněz vydělá. Ve skutečnosti samotný příjem závisí na velkém množství faktorů – jaký typ reklamy je umístěn před videem, z jakých států pochází diváci a podobně.

Na YouTube existuje také něco jako tak zvaný proměnný kurz. V praxi to znamená, že každý měsíc youtuber obdrží jinou částku navzdory tomu, že v jednotlivých měsících měl podobný počet zhlédnutí. Nejčastěji za to může odlišný typ reklamy a také to, kolik lidí danou reklamu „rozklikne“. „Jeden měsíc si přijdu na několik desítek tisíc korun, jindy je to jen pár tisíc,“ říká Daniel Sonnleitner, známý jako Danny z kanálu TVTwixx.

Důležité je využít popularity

K tomu, aby se člověk mohl pomocí YouTube živit, je potřeba mít dobře propracovanou obchodní taktiku. Díky své dovednosti upoutat a strategii, jak videa šířit, může youtuber využít videoportál k zajištění popularity. Sonnleitner uvádí, že předpokladem k živení se natáčením nejsou počty zhlédnutí ani počet lidí, kteří váš kanál odebírají. „Je to o šikovnosti a snažení se, co se týče domlouvání product placementu a podobných druhů reklamy. Tímto způsobem se dá vydělat několikanásobně více než samotnými YouTube penězi, čili tím, co člověk dostane pouze za zhlédnutí,“ říká.

Tento fakt potvrzuje i marketingová poradkyně Andrea Hurychová. „Je to logické. Pakliže má youtuberka 300 tisíc odběratelů a řekne, že řasenka od nějaké firmy je k ničemu, nikdo z jejich fanoušků si ji nekoupí. Velké společnosti o tom vědí a nebojí se do youtuberů investovat nemalé peníze,“ vysvětluje Hurychová. Na druhou stranu youtubeři často takovou spolupráci odmítají a tvrdí, že nemohou zradit své fanoušky a uvádět ve svých videích reklamu na něco, s čím nejsou sami spokojeni. O konkrétním produktu poté nemluví vůbec.

S natáčením může začít každý

K začátku natáčení stačí splnit několik podmínek. V první řadě musí uživatel publikovat pouze vlastní obsah. Další nutností je mít na svém kanále video, které má několik tisíc zhlédnutí. K natáčení je také potřeba živnostenský list, neboť podle obchodního zákoníku youtuber provozuje činnost za účelem zisku. Poté se stačí už jen přihlásit do Google AdSense, což je partnerský program YouTube, který do videí umisťuje reklamu.

Pakliže osoba splní všechny podmínky, může se pustit do natáčení. „Každý, kdo začíná s natáčením na YouTube by měl dopředu znát svou obsahovou strategii, se kterou chce svoji značku prezentovat,“ zmiňuje Hurychová, která má na starosti poradenství, jak kreativně využít YouTube jako platformu. Uživatelé videoportálu se dají rozdělit do tří skupin.

První skupina lidí jen brouzdá po internetu a hledá inspiraci, emoce a příběh dané značky – youtubera. Druhá vyhledává aktuální videa, která ke značce patří a vytváří ji. Poslední skupina se zaměřuje na pravidelný obsah. Tito lidé youtubera sledují dlouhodobě a jsou zvyklí na pravidelnost, ve které videa vyházejí. „Pokud někdo chce být na YouTube úspěšný, musí zasáhnout všechny tyto tři skupiny. To znamená, že musí lidi bavit, edukovat a inspirovat,“ říká Hurychová.

Mladé páry: Pokud je ve vztahu jistota, není důvod svatbu odkládat

Mladé páry: Pokud je ve vztahu jistota, není důvod svatbu odkládat

Mladé páry: Pokud je ve vztahu jistota, není důvod svatbu odkládat

Generace20
+
Mladé páry: Pokud je ve vztahu jistota, není důvod svatbu odkládat

Mladé páry: Pokud je ve vztahu jistota, není důvod svatbu odkládat

Generace20

Autor: Aneta Beková

23. 11. 2015

Rodiče současné generace 20 se většinou brali, když bylo nevěstě kolem devatenácti let, někteří i dřív. Dneska se na mladé manžele pohlíží jako na něco neobvyklého. Podle dotázaných párů však nemá smysl na nic čekat.

Kariéra, svoboda, cestování. Důvodů, proč se lidé začínají usazovat až kolem třicátého roku života, je hodně. Přesto se ale ještě dnes některé dívky vdávají před dvacítkou. Po pár letech chození klidně vstoupí do manželství s přesvědčením, že našli toho pravého člověka pro život.

Tento krok s sebou může nést ale některá úskalí. „Rodiče mého snoubence měli obavy, protože se dneska hodně lidí rozvádí,“ vypráví studentka Vyšší odborné školy publicistiky Anna Zemanová (20). Když se vdávala, bylo jí 19 let, jejímu partnerovi 27. Přiznává také, že týden před svatbou se jí honily hlavou různé myšlenky a cítila se napjatě. Z toho jí ale pomohly neodeslané dopisy, které napsala svému příteli dlouho předtím, a ve kterých se vyznává ze svých citů.

Nevýhodou brzkého manželství je nezkušenost. V dalších letech můžou nastat komplikace, ať už půjde o problémy s početím dítěte nebo třeba nevěru. „Vlastně nevím, jak bychom takové krizovky jednou řešili,“ přiznává Zemanová. V nejhorším by se obrátila na rodiče nebo kněze, který je pro manžele nejlepším přítelem. Podobný názor má i studentka Univerzity Karlovy Kamila Beranová (21), která se vdávala ve dvaceti letech. „Nemusím se bát říct o radu rodičům. Zkušenost navíc podle mě nehraje roli, i dlouholeté páry mívají problém některé situace vyřešit,“ myslí si.

Postaveno na důvěře

Často se lidé berou kvůli hypotéce nebo dětem, oslovené páry ale v manželském svazku vidí jiný smysl. „Manželství je samozřejmě také praktická záležitost, ale pro mě to znamená vyjádření maximální důvěry ke druhému člověku,“ vysvětluje Beranová.

Ta na rozdíl od Zemanové dodává, že ani na chvíli neměla pochyby o důležitém životním kroku, kterým svatba bezpochyby je. Se svým přítelem chodila přes tři roky a o manželství často zcela vážně mluvili. Přesto přiznává, že se její partner vyslovil v nečekaném okamžiku a mile ji překvapil.

Na žádosti o ruku si dal záležet i přítel Zemanové. „V noci jsem změřil prst, vybral prstýnek, kytku, promyslel místo a čas a šel do toho,“ usmívá se Miroslav Zeman. Po třech letech chtěl vztah posunout někam dál, ale především věděl, že chce s Annou strávit celý život.

Tchánovo poslední přání bylo rozptýlit jeho popel v moři, říká pozůstalá

Tchánovo poslední přání bylo rozptýlit jeho popel v moři, říká pozůstalá

Tchánovo poslední přání bylo rozptýlit jeho popel v moři, říká pozůstalá

Generace20
+
Tchánovo poslední přání bylo rozptýlit jeho popel v moři, říká pozůstalá

Tchánovo poslední přání bylo rozptýlit jeho popel v moři, říká pozůstalá

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

19. 11. 2015

Rozsypat popel po kremaci na oblíbené místo bývá u některých lidí jejich posledním přáním. Jedná se například o rybáře nebo námořníky, kteří chtějí „odpočívat” v moři. O tomto způsobu uctění památky uvažuje i rodina z Prahy. Jejich blízký nedávno zemřel a přál si, aby jeho popel rozprášili v moři.

V současné době se podle odborníků objevuje více lidí, kteří si přejí, aby byly jejich ostatky po kremaci rozptýleny. Nejčastěji se rituál dělá na místě, které bylo pro danou osobu něčím výjimečné a člověk má s tímto prostředím spojené hezké vzpomínky. „Velmi často se jedná o rybáře, vodáky nebo námořníky. Ti si přejí, aby se jejich popel dostal zpět do vod, které měli za života rádi,” objasnil Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy. 

Podle něj je tento způsob legální jak v České republice, tak i v zahraničí. Tam jsou zřízeny i pohřební organizace, které umožňují pozůstalým splnit poslední přání zemřelého. „Jedná se například o Německo, Norsko nebo Francii,” doplňuje Mlčoch. O tomto způsobu uctění památky svého bližního uvažuje i rodina Hlaváčkova z Prahy. Před pár týdny ztratili člena rodiny, který byl námořníkem. 

Rodina plánuje svého blízkého pochovat v jedné ze zahraničních zemí. Posledním přáním zemřelého bylo rozptýlení jeho popela v moři. „Momentálně se snažíme dohodnout, kde ho uctíme. Tchán si sice přál moře, ale do své závěti nenapsal jaké,” tvrdí Lucie Hlaváčková. Dodává, že výběr místa bude velice těžký, protože otec jejího manžela procestoval téměř celý svět, tudíž pro něj nebylo důležité pouze jedno místo.

Pomníček nebude

Podle Hlaváčkové je ztráta rodinného příslušníka ještě čerstvá, a tak jsou v plánování teprve na začátku. Jedno je ale jisté – místem posledního odpočinku musí být moře. Ani žádný pomníček, ke kterému by rodina mohla zapalovat svíčky, si jejich blízký nepřál. Vše musí pečlivě promyslet a dohodnout se, jakým způsobem rituál provedou. „Uvažujeme nad tím, že vybereme místo tak, abychom se tam mohli dostat autem,” přibližuje. 

Dodává, že i kdyby nastaly nějaké problémy, udělají vše pro to, aby vyplnili poslední přání otce jejího muže. Momentálně hledají různé organizace v zahraničí, které rozptýlení popela umožňují. „Napadlo nás třeba Německo, ale zatím jsme ještě detailněji nepátrali po tom, co by to obnášelo,” tvrdí. 

Rozptyl popela v posledních letech se stal podle Mlčocha oblíbenější formou posledního odpočinku než tomu bylo dříve. Někteří lidé přiznávají, že tahle varianta se jim zdá mnohem přirozenější, než být obležen mramorem a betonem. Stejný názor má i Hlaváčková. „Rozumím tchánově volbě. I mně se představa hřbitovů příliš nezamlouvá.”

Rozptyl popela je v České republice legální. Případně, pokud by pozůstalí chtěli popel rozprášit na nějakém soukromém pozemku, musí mít povolení od majitele. Rozptyl může být výhodný také tím, že pro pozůstalé odpadá potřeba starat se o hrob a hlídat například i platnost nájemní smlouvy k místu na hřbitově. Na druhou stranu se však lidé zřídkakdy dostanou na místo, kde je jejich blízký pochován. 

AUDIO: Výsledek na olympiádě si netroufám odhadnout, říká kanoista Kašpar

AUDIO: Výsledek na olympiádě si netroufám odhadnout, říká kanoista Kašpar

AUDIO: Výsledek na olympiádě si netroufám odhadnout, říká kanoista Kašpar

Generace20
+
AUDIO: Výsledek na olympiádě si netroufám odhadnout, říká kanoista Kašpar

AUDIO: Výsledek na olympiádě si netroufám odhadnout, říká kanoista Kašpar

Generace20

Autor: Aneta Beková

18. 11. 2015

Český deblkanoista Jonáš Kašpar vyhlíží účast na Letních olympijských hrách v Riu de Janeiru 2016. I když má za sebou zlatou medaili z mistrovství světa v roce 2013 ze slalomu, musí si účast na olympiádě vybojovat. Pokud by se svým parťákem Markem Šindlerem uspěli, tak se podle Kašpara nedá výsledek odhadnout.

Studentka Vyšší odborné školy publicistiky Pavlína Zástěrová pořídila rozhovor s českým deblkanoistou Jonášem Kašparem. Bavili se zejména o blížících se Letních olympijských hrách v Riu de Janeiru a šancích deblkanoe Kašpar – Šindler.

Každý člověk má svůj vonný příběh, tvrdí výrobkyně parfémů

Každý člověk má svůj vonný příběh, tvrdí výrobkyně parfémů

Každý člověk má svůj vonný příběh, tvrdí výrobkyně parfémů

Generace20
+
Každý člověk má svůj vonný příběh, tvrdí výrobkyně parfémů

Každý člověk má svůj vonný příběh, tvrdí výrobkyně parfémů

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

18. 11. 2015

Mnozí lidé vnímají čich pouze jako jeden z pěti biologických smyslů. Výjimkou je ovšem Petra Hlavatá, pro kterou je právě tento smysl zdrojem obživy a velkou vášní. Věří svému nosu jako ničemu jinému na světě. Vyrábí individuální parfémy dle zájmu každého člověka a šíří svoje nasbírané zkušenosti dál.

Z míchání mastiček a léčiv v lékárně až k vytváření stovek vlastních parfémů. Takovou cestu absolvovala Petra Hlavatá, než uskutečnila svůj sen a otevřela si svoji vlastní parfumerii. „Protože jsem jako farmaceut věděla hodně o míchání léků a bylin, tak jsem začala přirozeně míchat i vůně,” vysvětluje své začátky Hlavatá.

Najít tak tu individuální a správnou vůni pro klienta je pro Hlavatou velké dobrodružství a tvořivý proces. „Často trvá delší dobu, než se člověk uvolní a nechá svůj nos pracovat. Čekám a dávám přičichnout vonné směsi. Pak se namíchají tři typy a spolupracujeme do té doby, než vznikne optimální parfém,” vysvětluje. Léty zkušeností tak přišla na to, že některé vonné látky jsou obecně více příjemné a některé zase naopak. „Je zajímavé, že když se smíchají přísady, které nejsou až tak samy o sobě voňavé, vznikne něco úžasného,” říká Michaela Červenková, která si nechává parfémy míchat v různých domácích podnicích.

Podle Hlavaté je tak na její práci nejkrásnější pozorovat odlišnosti lidí a jejich vnímání vůní. „Každý člověk má svůj vonný příběh. Nepřestává mě udivovat to, jak jsme jiní a jak jsou naše nosy individuální,” říká. Zajímavý je podle ní především čich dětí, který je v době vývoje ještě velmi citlivý a dokáže tak přesněji rozeznávat a vnímat různé ingredience.

Sada pojmenovaná po dceři

Hlavatá ve své kombinuje ve své parfumérii stovky přísad a nechává tak vznikat novým parfémům, které doposud nikdo neznal. Vyvinula například celý aromatický systém nazývaný Rafaella, který obsahuje šestnáct sad s dohromady 265 originálními vůněmi. „K výrobě první vonné linie mě v roce 2006 inspirovalo narození mé dcery Gaji,” vzpomíná. Právě po ní také Hlavatá svoji první originální sadu vůní ze systému Rafaella pojmenovala.

Někteří ze zákazníků Hlavaté dokonce projevili zájem svůj nos lépe trénovat a to ji přivedlo k pořádání různých setkání. „Lidé chodili do mé parfumerie a často se ptali, z čeho se vůně míchají. Tak jsem začala pořádat semináře, až z toho vznikla škola čichu,” říká. Během těchto lekcí učí zájemce rozeznávat rozsáhlou škálu látek z celého světa, které si dováží například až z daleké Indie nebo Pákistánu. Žáci tak mají možnost očuchat jak jednu z nejvzácnějších přísad vůní oudy, které jsou nejdražší dřevinou na světě, tak také různá afrodiziakální aroma či obyčejné vůně všech rostlin a stromů.

Z montérek do Afriky. Chtěl jsem do Keni za každou cenu, říká český běžec

Z montérek do Afriky. Chtěl jsem do Keni za každou cenu, říká český běžec

Z montérek do Afriky. Chtěl jsem do Keni za každou cenu, říká český běžec

Generace20
+
Z montérek do Afriky. Chtěl jsem do Keni za každou cenu, říká český běžec

Z montérek do Afriky. Chtěl jsem do Keni za každou cenu, říká český běžec

Generace20

Autor: Radek Šamša

18. 11. 2015

Před třemi lety si přečetl knihu Běhání s Keňany. Dnes sám denně zažívá stejnojmenný příběh. Pětadvacetiletý český běžec David Vaš v září skončil s prací automechanika a na tři měsíce odletěl trénovat po boku Afričanů.

Vítejte v Itenu, v domově šampionů. Nápis, který se vyjímá na bráně při příjezdu do čtyřtisícového keňského městečka, pyšně odkazuje na místo, kde se připravují nejlepší maratonci světa. Všech šest vytrvalců, kteří reprezentovali Keňu na posledních olympijských hrách v Londýně v roce 2012, trénovalo v Itenu nebo jeho blízkém okolí.

V září se na západ Keni vypravil i Čech David Vaš, jenž se účastní vytrvalostních závodů od roku 2010. Pětadvacetiletý běžec z oddílu TJ Sokol České Budějovice do Afriky odcestoval na vlastní pěst, když skončil s prací automechanika, aby se mohl tři měsíce připravovat s Keňany a dozvědět se více o jejich tréninku. Na profesionální kariéru ale podle svých slov nepomýšlí. „Být profesionálem by bylo hezké, ale v Česku se více dotují fotbal a hokej. Běhám pro radost a také proto, že mě to naplňuje,“ tvrdí Vaš.

Jak napadne automechanika z Česka odcestovat za běžeckou přípravou do Keni?
Začalo to tím, že jsem si přečetl knihu Běhání s Keňany, kterou napsal jeden anglický novinář, co tady strávil půl roku. Kniha mě neskutečně uchvátila a chtěl jsem sem za každou cenu.

Proč zrovna Keňa?
V knize byla popisována jako nejlepší místo pro trénování. Iten je výborně prezentovaný ve světě, jezdí sem trénovat největší hvězdy. A i Keňa jako taková mi má sama co nabídnout. Je tu spousta parků a krásné hory.

Jak dlouhá doba uplynula od momentu, kdy jste se rozhodl odcestovat, až do chvíle, kdy jste seděl v letadle?
Loni na Silvestra jsem běžel závod, kde jsem vyhrál větší obnos peněz. Řekl jsem si, že si je dám stranou a začnu na Keňu šetřit. Rozhodl jsem se, že v září nebo říjnu – až skončím s prací automechanika – odletím.

V Keni jste od 20. září. Co vás zatím nejvíc překvapilo?
Asi to, jak se místní stravují. Oni vypadají, že nejedí, jsou hubení a neváží nic, ale jí opravdu hodně. Dávají si porce, že i já s tím mám co dělat. Doma se takhle nepřejídám. Energetický výdej je tady opravdu velký a člověk musí hodně jíst, navíc když kromě neděle každý den absolvuje dvoufázový trénink ve velké nadmořské výšce.

Jak náročná příprava vedle Keňanů je?
Velmi. Alespoň obden jsem v kontaktu se svým trenérem, protože mi sestavuje tréninkový plán přesně podle mých potřeb. Ono to láká přepínat se, když vidím jak Keňané vedle mě běhají rychle, že se jim nedá stačit. Trenéry nemají, připravují se podle sebe.

Nakolik se liší váš tréninkový program od jejich přípravy?
Můj tréninkový den je podobný tomu, jaký absolvují oni. Ráno vstáváme před šestou, pak se společně protáhneme a běžíme ve velké skupině až 90 běžců šestnáct až osmnáct kilometrů.

Říkal jste, že se Keňanům nedá stačit.
Ano, zhruba po patnácti kilometrech se odpojím a běžím volným tempem zpět. Odpoledne kolem šestnácté hodiny jdeme běhat znovu, tentokrát volněji. Takhle je to čtyřikrát týdně, dvakrát týdně chodíme běhat na stadion. V neděli odpočíváme.

Kolik toho za týden naběháte?
Za šest dní, kdy mám dvoufázové tréninky, dohromady asi 140 kilometrů. Denně tedy zhruba přes dvacet kilometrů. Někdy víc, někdy méně, abych se neutavil.

Vnímají vás Keňané coby běžce z Evropy jinak?
Absolutně nechápou, jak můžu mít trenéra (smích). Teď vážně. Místní mi říkali, že neznají žádného bělocha, který by mezi ně takhle zapadl. Jím s nimi všechna jídla, nestraním se, jsem s nimi prakticky pořád. Jiní běloši, kteří sem přicestují třeba na dva tři týdny, trénují sami a s Keňany neběhají. Já toho chci ovšem využít, když už jsem tady.

Jaké jsou vaše cíle, až se po třech měsících vrátíte z Keni?
Pokud se chci někam posunout, musím si najít zaměstnání, které budu lépe kombinovat se sportem. Dělat automechanika je fyzicky náročné a člověk je po práci unavený.

A co se týče běhání, jsem realista. Vím, že olympijské hry a mistrovství světa jsou při takové konkurenci ve vytrvalostních sportech nereálné. Mým hlavním cílem je získat medaili na mistrovství republiky. Jakoukoli, klidně i bronzovou. Jsem trpělivý a tvrdě si za tím půjdu.

Čech v Singapuru: Na místní angličtinu jsem si zvykal, je to téměř jiný jazyk

Čech v Singapuru: Na místní angličtinu jsem si zvykal, je to téměř jiný jazyk

Čech v Singapuru: Na místní angličtinu jsem si zvykal, je to téměř jiný jazyk

Generace20
+
Čech v Singapuru: Na místní angličtinu jsem si zvykal, je to téměř jiný jazyk

Čech v Singapuru: Na místní angličtinu jsem si zvykal, je to téměř jiný jazyk

Generace20

Autor: Vladimír Koča

17. 11. 2015

Chtěl studovat v zahraničí, tradiční destinace mu ale přišly fádní. Student Českého vysokého učení technického v Praze Daniel Josefík (21) se tak rozhodl pro neobvyklé řešení a přihlásil se na univerzitu v Singapuru. A volby rozhodně nelituje.

Proč jste si vybral právě Singapur?
Už před podáním přihlášky na ČVUT jsem koukal na možnosti částečného studia v zahraničí a Singapur mě zaujal již pohledem do seznamu partnerských škol. V prvním ročníku jsem pak v Praze chodil na angličtinu a učila ji právě výměnná studentka odtamtud. Když jsem ji slyšel o Singapuru mluvit, bylo jasné, že bych tu zemi chtěl vidět a studovat tam. A při pohledu na pokračující růst v žebříčku univerzit, který National University of Singapore má, bylo jasno. Amerika nebo Kanada mě nelákaly, chtěl jsem větší exotiku.

Jak tedy konkrétně probíhá přijímací řízení na univerzitu v jihovýchodní Asii?
Jako student si můžete dát přihlášky na tři neevropské partnerské univerzity ČVUT s preferencemi, kam byste nejraději. Porovnávají se tam studijní výsledky a angličtina. Na základě toho se pak sestaví pořadník a já byl naštěstí mezi těmi, kteří jeli.

Byl o Singapur velký zájem?
Abych byl upřímný, tak o mimoevropské univerzity velký zájem není. Mnoho českých studentů ani neví, že takovou možnost naše univerzita nabízí. Celkově se na školy mimo náš kontinent hlásí asi jen 250 studentů, což je na ČVUT s 25 tisíci studenty dost málo. Nakonec nás vyjíždí kolem 150, takže šance je veliká. Vedle Singapuru je zájem hlavně o Kanadu a Austrálii, kde je šance na přijetí menší. Například o země Latinské Ameriky ale takový zájem naopak není.

A pro vás byl Singapur volbou číslo jedna?
Byl doslova jedinou volbou. V rámci mimoevropských projektů jsem dal přihlášku jen tam, Erasmus jsem zkusil do Skotska. Tam mne vzali hned, v Singapuru jsem byl první pod čarou. Čekal jsem, a když pak někdo Singapur odřekl, tak jsem se odhlásil z Edinburghu a jel do Asie.

Budou vám po návratu do Česka vystudované předměty na ČVUT uznávat?
Naštěstí ano. Mám tady čtyři předměty, všechny v rámci svého oboru stavebního inženýrství, což je super. Je to i díky té spolupráci mezi školami. National University of Singapore je navíc podle žebříčků dvanáctá nejlepší univerzita na světě, takže vystudovaný předmět tady by měl být kvalitativně lepší než doma.

Angličtina je v Singapuru úředním jazykem, čím se liší od té mezinárodní?
Mají takový zvláštní přízvuk, lidé ze zahraničí mu říkají Singlish. Ze začátku je to šok, jen těžko bych to k něčemu přirovnal. Postupně si ale člověk zvykne. Ve škole mají profesoři asi nakázáno používat mezinárodní angličtinu, tam problém není. Když si ale v restauraci povídáte s obsluhou anglicky, tak to vypadá, jako byste oba mluvili úplně jinými jazyky. V prvních dvou týdnech jsem si hlavně doplňoval slovní zásobu, ve které samozřejmě byly nějaké díry. Slovíčka z přednášek jsem si psal na papír a dohledával zpětně.

Bavíme se o angličtině, mluvil jste ale s někým v Singapuru i česky?
Přijel kamarád ze střední školy, který studuje v Bangkoku. Pak tady máme ve velké partě složené ze studentů téměř z celého světa ještě jednoho Čecha, takže asi jen tihle dva. A pak tedy, když tu bylo finále tenisového Poháru Mistryň, kam Petru Kvitovou, Lucii Šafářovou a dvojici Lucie Hradecká a Andrea Hlaváčková přijelo podpořit několik krajanů.

Mluvíte o partě kamarádů, jsou mezi nimi i Singapurci?
Místní jsou dost uzavření. Přijel jsem sem v rámci svého třetího roku studia a v tu chvíli už i oni jsou v různých partách. Bavíme se tedy hlavně mezi studenty z různých výměn z ostatních koutů světa. Je dost jednoduché tu mezi Asiaty poznat lidi odjinud. Mezi Singapurce jsem se ale dostal v plaveckém týmu, kam jsem se přihlásil, jelikož jsem dříve závodně plaval i v Česku. Na začátku jsem si to ani neuvědomil, ale vlastně to byla cesta, jak se mezi místní studenty dostat.

Odkud do Singapuru nejčastěji jezdí studenti?
Asi nejvíce ze Švédska. Na výměně je nás tu přibližně devět set, funguje to na základě oboustranné spolupráce, kterou Singapur jako stát chce, protože chtějí dostat své studenty do světa. Z těch devíti set je tady asi sto padesát Švédů, nás Čechů je tu deset. Ten nepoměr je veliký. Je tu také hodně Angličanů, Američanů, Kanaďanů nebo Australanů, Švédové ale vedou. Navíc mají seveřané veliká stipendia, za něž se sem dopraví, žijí zde a ještě jim zbyde.

A u vás to bylo s penězi ze stipendia jak?
Já si za to své zaplatil letenku a kolej, tedy dva největší výdaje. Zbytek pokrývám z našetřených peněz a prostředků od rodiny. Výhodou je, že zde málokdo vaří doma. Díky tomu je levnější jít se najíst někam do restaurace, kde se dá dobré jídlo pořídit za v přepočtu padesát korun, než si kupovat suroviny a trávit čas vařením.

Hned po rozhovoru odjíždíte do Indonésie. Byl jste už v rámci svého pobytu v Singapuru někde jinde na výletě?
Byli jsme s přáteli v Malajsii, takže v Kuala Lumpur, kde nám to vyšlo dobře zrovna na prodloužený víkend. Uprostřed semestru pak bylo devítidenní volno, které jsme strávili na Filipínách, kde to bylo fakt skvělé. Ta země je sice rozvojová, takže životní úroveň tam není moc vysoká, krajina je tam ale strašně krásná. Byl to asi nejlepší zážitek z Asie, výhodou byly i levné ceny. Vše tam stálo přibližně polovinu toho, co doma v Česku.

Úbytek očkovaných dětí ovlivnila média, myslí si zdravotní sestra

Úbytek očkovaných dětí ovlivnila média, myslí si zdravotní sestra

Úbytek očkovaných dětí ovlivnila média, myslí si zdravotní sestra

Generace20
+
Úbytek očkovaných dětí ovlivnila média, myslí si zdravotní sestra

Úbytek očkovaných dětí ovlivnila média, myslí si zdravotní sestra

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

16. 11. 2015

Rodičů, kteří nechtějí nechat očkovat své děti, podle lidí pohybujících se ve zdravotnictví stále přibývá. Někteří lidé se domnívají, že jde o novou módní vlnu, která vznikla hlavně na základě médií a internetových diskuzí, které lidi v rozhodování o vakcinaci silně ovlivňují. Objevují se zde názory jako, že očkování způsobuje autismus nebo poruchy v chování.

Očkování způsobuje silné změny v chování a autismus. I takové názory se objevují mezi lidmi v Česku. Podle pediatrů a zdravotních sester stále přibývá více rodičů, kteří odmítají dát své děti očkovat, a to i ze zákona povinnou hexavakcínou. Ta představuje prevenci například proti záškrtu, tetanu, žloutence typu B nebo dětské obrně. „Je to módní vlna způsobená internetem. Lidé absolutně nemají přehled o očkování, přečtou si něco na nějakém serveru a to je vše,“ myslí si sestra na pediatrii Iveta Marková a dodává, že jí takové jednání připadá jako přizpůsobení se davu, což označuje jako běžný úkaz dnešní doby.

Tvrzení, že očkování způsobuje autistické poruchy, ovšem není nijak podložené. „Autismus se projevuje ve věku mezi druhým a třetím rokem. Je to taková věc, která se dá pod očkování zastrčit, ale nikdy to nikdo neprokázal,“ míní Marková. Lidé jsou v případě očkování svých dětí hodně ovlivňovaní nejenom internetovými diskuzemi, ale někdo to považuje za součást životního stylu. „Dělají to z určitého přesvědčení o přírodním stylu života. Jejich rozhodnutí respektuji,“ říká Marková.

Ochrana proti epidemii

Očkování může po nějaké době pominout, jelikož některé viry a bakterie časem mutují. Velmi se jím ale snižuje nebezpečí nákazy a následné epidemie. „Když někdo nasadí neočkované dítě do očkovaného kolektivu, tak chráněný kolektiv má zhruba dvacetiprocentní šanci, že jeho očkování může selhat,“ říká matka osmileté dcery Soňa Tesařová. V takovém případě může jedinec, který se nakazí od neočkovaného dítěte, přenést ohrožení i na další členy rodiny. Takové riziko je pak největší například u těhotných matek.

Aby se snížilo riziko nákazy, tak se ze zákona nesmí nenaočkované dítě přijímat do mateřských školek. Styku s nevakcinovanými dětmi se ale zabránit nedá, tím spíš třeba v dětském koutku nebo na hřišti. „Pro mě je prostě nepřípustné, když neočkuji své dítě těmito povinnými látkami. Ve škole jedné mé známé řádily spalničky a přineslo je dítě, které nebylo očkované,“ líčí Tesařová. Jsou také výjimky, kdy je dítě nemocné a očkování se tím pádem oddálí na později.

Náhlé změny v chování

Čerstvá maminka Monika Lesniaková se domnívá, že hexavakcína je pro malé děti veliký nápor. Očkování u svého syna odložila, až bude starší a jeho organismus silnější. „Po první dávce byl ale i přesto velmi plačtivý, podrážděný a úplně jiný, než jak jsem ho doposud znala,“ tvrdí Lesniaková. Setra na pediatrii má jiný názor. „Samozřejmě, že to očkování musí na dítě nějak zapůsobit, bylo by divné, kdyby nemělo očkování žádnou reakci,“ myslí si Marková.

Někteří odmítají očkovat své děti proti nemocem, které nepokryjí všechny možnosti nákazy. Takovým příkladem je Rotavix, což je očkování proti rotavirům. „Tyto viry způsobují silné průjmy a jsou obzvlášť u novorozenců nebezpečné. Jenže jich je strašná spousta a očkovací látka je jenom proti několika z nich. Proto jsem vakcinaci odmítla,“ vysvětluje Lesniaková. Všechny tázané matky se shodly, že povinné očkování by se zcela vynechat nemělo a nepovinné by měli rodiče zvážit podle genetických a jiných předpokladů.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“