Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Lidé ve Francii se zalekli případného vítězství Národní fronty, tvrdí politolog

Lidé ve Francii se zalekli případného vítězství Národní fronty, tvrdí politolog

Lidé ve Francii se zalekli případného vítězství Národní fronty, tvrdí politolog

Generace20
+
Lidé ve Francii se zalekli případného vítězství Národní fronty, tvrdí politolog

Lidé ve Francii se zalekli případného vítězství Národní fronty, tvrdí politolog

Generace20

Autor: Ondřej Jícha

25. 12. 2015

Byly sice pouze regionální, ale o to důležitější. Prosincové volby ve Francii měly naznačit vzestup Národní fronty (NF) Marine Le Penové. Krajně pravicová strana sice zvítězila v prvním kole v šesti krajích ze třinácti, o týden později však zažila šok, neboť nevyhrála v žádném regionu. Podle politologa Vladimíra Hanáčka se lidé zalekli případného vítězství NF.

Hned sedm regionů ovládli Republikáni bývalého francouzského prezidenta Nicholase Sarkozyho. Dalších pět získala Socialistická strana současné hlavy státu Francoise Hollandea, pouze Korsiku povedou tamní socialisté. „Národní fronta měla největší úspěch v prvním kole, ale nedokázala naverbovat občany poražených z prvního kola,“ vysvětluje porážku historik Jan Adamec, učitel na Vyšší odborné školy publicistiky.

Oproti prvním volbám dalo straně Marine Le Penové hlas pouze o osm set tisíc voličů více. Jedním z důvodů porážky Národní fronty je i vyšší účast lidí ve druhém kole, kdy přišlo hlasovat 58,6 % z celé populace a k urnám dorazilo o deset procent větší počet lidí. „Neaktivní občané, kteří nešli hlasovat v prvním kole, se možná zalekli případného vítězství Le Penové v regionálních volbách,“ vysvětluje důvod vyšší účasti politolog Vladimír Hanáček.

Občané neměli preferenci

Podle politologa neměla spousta občanů v prvním kole voleb jasného vybraného kandidáta. Raději tedy zůstali doma a k volebním urnám v rámci prvního kola šestého prosince přišla necelá polovina občanů. „Spousta voličů nemá první preferenci, ale má strategický tah, který uplatňuje až ve druhém kole. V něm jde o hodně, a proto jdou volit až v tomto okamžiku,“ říká Hanáček.

Další příčina prohry Národní fronty kvůli systému hlasování, který je ve Francii zaveden. Vítězná strana totiž bere všechny mandáty v regionu a druhá v pořadí nedostane žádný. Poměr sil jde v konečném výsledku následně ve prospěch vítěze. Národní fronta propadla ve druhém kole právě kvůli tomuto systému. Ačkoliv byla většinou druhá, tak nebrala nic.

Anketa: Co pro vás znamenají Rychlé šípy?

Anketa: Co pro vás znamenají Rychlé šípy?

Anketa: Co pro vás znamenají Rychlé šípy?

Generace20
+
Anketa: Co pro vás znamenají Rychlé šípy?

Anketa: Co pro vás znamenají Rychlé šípy?

Generace20

Autor: Aneta Beková

25. 12. 2015

Od vydání prvního dílu kresleného seriálu Rychlé šípy v časopise Mladý hlasatel uplynulo 17. prosince 77 let. Slavné příběhy ale byly zvěčněny i v knihách. Parta chlapců v čele s Mirkem Dušínem z pera spisovatele Jaroslava Foglara má dodnes pár fanoušků mezi studenty.
2_opt

Zdroj: Simona Samková

Daniel Peterka, 22 let
Devět let jsem byl skautem a na schůzkách, výpravách nebo táborech jsme používali hodně tematických her z Rychlých šípů. Znali jsme všechny hlášky. Ty příběhy jsme zkrátka měli rádi. Mám doma velkou knihu komiksů, a když ji jednou za čas otevřu, vždycky se pobavím. Těžko ale říct, jestli mě baví ty příběhy nebo až nereálná „sluníčkovost“ Mirka Dušína.

1_opt

Zdroj: Simona Samková

Martin Vichnar, 21 let
Dvě knížky jsem četl, ale že bych byl nějaký velký fanoušek, to se zase říct nedá. Přestože jsem na facebooku členem stránky Rychlé šípy, ale já se přidávám skoro ke všemu, o co se trochu zajímám. Obecně mám rád komiksy, rozhodně je to můj nejoblíbenější typ knížek. Takže Rychlé šípy znám, měl jsem rád hlavně psa Bublinu, ale ten pak bohužel zemřel.

12386670_10201483380044274_590002097_n_opt

Zdroj: Tereza Krecbachová

Vojtěch Novotný, 22 let
Když mi bylo asi deset let, tak jsme četli Rychlé šípy ve škole s kamarády. Pak jsme si strašně rádi hráli na scénky z knihy. Třeba když šla parta kluků v příbězích temnými uličkami Prahy, tak my jsme to samé dělali na vesnici. Teď už mi to přijde hodně úsměvné, ale Rychlé šípy jsou jedna z mála knížek, které jsem jako dítě přečetl a aspoň něco si z ní pamatuju.

11800017_1672572126310335_2373504380124007069_n_opt

Zdroj: Archiv Jakuba Wolfa

Jakub Wolf, 22 let
Už si to moc nepamatuju, ale vím, že Rychlé šípy pro mě vždycky byly symbolem upřímného kamarádství a dobrodružství. Ale možná, že kdybych si je dneska znovu přečetl, řekl bych něco jiného. Četl jsem hlavně knížky, komiksy mě moc nezaujaly. Ale je pravda, že ostatní Foglarovky mě přestaly bavit už na začátku čtení.

Do zahraničí vyvážíme zejména hlemýždí maso a kaviár, tvrdí chovatel šneků

Do zahraničí vyvážíme zejména hlemýždí maso a kaviár, tvrdí chovatel šneků

Do zahraničí vyvážíme zejména hlemýždí maso a kaviár, tvrdí chovatel šneků

Generace20
+
Do zahraničí vyvážíme zejména hlemýždí maso a kaviár, tvrdí chovatel šneků

Do zahraničí vyvážíme zejména hlemýždí maso a kaviár, tvrdí chovatel šneků

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

25. 12. 2015

Bílý kaviár, maso či jiné produkty ze šneků nabízí rodina Součkova z Brna již dvacet čtyři let. Jejich výrobky ze šneků jedlých velkých, kteří obvykle žijí jen na severu Afriky, jsou oblíbené také v zahraničí. Nejčastěji vyváží hlemýždí vajíčka a maso.

Hlemýžď pro někoho může znamenat nevhodného návštěvníka zahrad, se kterým si často neví rady. Pro majitele farem jsou však tito plži s ulitou velmi cenní a důležití. Šnečí speciality jsou totiž vyhlášené nejen ve Francii, ale dokonce i v České republice. Za posledních několik let se zájem o šnečí delikatesy zvedl. Zkušenosti s chovem šneků mají manželé Dorota a Miroslav Součkovi, kteří žijí v Brně a tato zvířátka chovají již dvacet čtyři let.

Součkovi se v devadesátých letech zaměřili na chov šneků. Dříve jsme několik let vlastnili i šnečí farmu kousek od Brna. Nyní ale spolupracujeme s našimi chovateli, od kterých vykupujeme šneky a ty dále zpracováváme,“ objasňuje Miroslav Souček. 

Maso plžů je kvalitní

Součkovi se specializují zejména na šneky tzv. jedlé velké, kteří žijí pouze v severní Africe. Tento druh je nejvhodnějším plžem, protože jeho maso je velmi kvalitní. Nejčastěji se z něj vyrábějí různé delikatesy jako jsou například tzv. bílý kaviár, pokrmy po bulgursku (maso s bylinkovou omáčkou, pozn. red.), játra nebo kosmetika.

O šneky odchované z Česka je zájem také v zahraničí, zejména ve státech Evropské unie. „Do zahraničí vyvážíme nejčastěji kaviár, maso nebo játra,“ tvrdí Souček. Podle něj se jedná o země, ve kterých není chov šneků tak velký, nebo vůbec žádný. Uvádí, že nejčastěji spolupracují například s Německem, Rakouskem nebo Slovenskem.

Do Francie je však dovoz českých šneků podle Součka minimální. „Myslím si, že je to kvůli tomu, že se Francouzi nejčastěji zaměřují na výkup zahradních hlemýžďů. Ti jsou totiž mnohem levnější, než ti afričtí, které nabízíme,” objasňuje Souček. Podle něj jsou šneci ve Francii spíš už jen byznysem a kvalitu šnečího masa tam moc neřeší. 

Češi rádi experimentují

Velkým překvapením však může být fakt, že větší poptávka po hlemýždích specialitách je i v České republice. „Lidé v Česku přichází masu na chuť, protože rádi experimentují. Ze západní Evropy jsme po Francouzech, Italech a Portugalcích pátí v pojídání šneků,” tvrdí Souček

Také studentka Nikola Fousová si oblíbila pokrmy z hlemýžďů. Poprvé je jedla před dvěma lety na dovolené ve Francii. „Nikdy před tím jsem je nezkoušela. Ochutnala jsem šneky se smetanovou omáčkou a bylo to moc dobré,“ tvrdí Fousová. Dodává, že občas si hlemýždě koupí i domů a vaří z nich různé recepty.

Součkovi se rozhodli pro pěstování afrických hlemýždů proto, že patří mezi nejvhodnější plže s ulitou, ze kterých se zpracovávají různé pokrmy. Nyní mají manželé po celé České republice několik dodavatelů, se kterými úzce spolupracují. 

Mají své chovatele, kterým hlemýždě prodávají a následně je učí, jak se o šneky mají starat. Poté od nich zvířata odkupují a zpracovávají je. „Tento způsob je pro nás mnohem jednodušší a víc se nám vyplatí, než kdybychom měli farmu,” uzavírá Souček. Za svoje výrobky dostali několik mezinárodních ocenění, zejména z Francie.

 

Marketingová ředitelka Zootu Pavlína Louženská: Ženy si neumějí jasně říct, co požadují

Marketingová ředitelka Zootu Pavlína Louženská: Ženy si neumějí jasně říct, co požadují

Marketingová ředitelka Zootu Pavlína Louženská: Ženy si neumějí jasně říct, co požadují

Generace20
+
Marketingová ředitelka Zootu Pavlína Louženská: Ženy si neumějí jasně říct, co požadují

Marketingová ředitelka Zootu Pavlína Louženská: Ženy si neumějí jasně říct, co požadují

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

23. 12. 2015

Důležité je mít vizi, vědět, čeho chceme dosáhnout a nebát se ozvat. Takové je motto Pavlíny Louženské (31), marketingové ředitelky online obchodu Zoot. Původně učitelka angličtiny je dnes jednou z mála žen, která často hovoří o své kariéře.

Co vás motivuje být lepší a posouvat se v kariéře stále dál?
Že mám jasnou vizi toho, čeho bych chtěla dosáhnout. Já vždy říkám, že jednou budu šéfovat digitální sekci pro Burberry, což je velká britská módní značka. Moje vize mi umožňuje dělat další kroky, vidím díky ní svůj cíl, a když dojdu na nějakou „křižovatku“, pomáhá mi určit, co dál.

Proč mají ženy větší problém s pracovním postupem než muži?
Protože si ženy neumějí o věci říkat a bojí se být slyšet. Podle mě, když víte, co chcete, tak je hned jednodušší se ozvat. A současně pro mě jako pro vedoucí je pak i jednodušší vám to dát, když máte jasnou představu. Pokud za mnou přijdekolegyně s konkrétním dotazem, tak jsem schopná ji dát jasnou odpověď.

Často se cíle pojí i s důvěrou v sebe sama a mnohdy tak může být důvodem neúspěchu i nízké sebevědomí. Měla jste nebo máte s tím problém?
Mám s tím problém do dneška. Trpím totiž imposter syndromem (nedokázat přijmout svůj úspěch, pozn. red.), kdy si myslím, že na té pozici, kde jsem, musím být úplným omylem. A že se po cestě stalo něco špatně. Čekám, že někdo přijde, odhalí mě a řekne: „Hele Pavlíno, možná budeš dělat uklízečku. A možná ani to ne, protože uklízet neumíš.“ Je hodně těžké s tím bojovat. Mou taktikou je makat, protože chci vědět, že jsem připravená. Nejdu do věcí úplně po hlavě.

Kromě „makání“ je ještě něco dalšího důležitého, co by se měl člověk naučit?
Druhou věcí je, že se nebojím říct, že nevím. A to je něco, co jsem si osvojilaz práce, kdy jsem učila angličtinu. Protože v hodinách se mě často někdo zeptal na nějaké slovíčko, například jak se řekne válečný zákop a já jsem to nevěděla. To přiznání, že nemusíte vědět všechno, je důležité.

Ovšem většinou není snadné si přiznat, že člověk něco neví a zvláště pro ženy. Proč?
Já si myslím, že dnešní doba sociálních sítí neskutečně nahrává domněnce, že jsou všechny ženy naprosto perfektní. A my jsme ty jediné, které se utápí v dřezu plného špinavého nádobí. Řekla bych, že jedno z řešení je začít reflektovat fakt, že sociální sítě nejsou realita a za druhé se nebát mluvit o svých slabostech. Já často přiznávám, že něco nezvládám, protože jsem přesvědčená, že to ostatním ženám může pomoci. Vzájemně bychom na sebe měly konečně přestat dělat ramena a říct si: „Hele v pohodě, já to občas také nedávám.“

Nepřijde vám, že právě tu vizi perfektní ženy přiživují i ženské módní časopisy?
Já sbírám módní časopisy, takže pro mě je toto téma srdcové. Současně ale nemám konfekční velikost a dělám v módě.Celkem zvláštní souhry. A tyto časopisy zbožňuji právě proto, že vytvářejí reality, o kterých vím, že neexistují. Říkám o sobě, že věřím na jednorožce, protože to je svět, ve kterém všechno jde. A prohlížet si vystylizované modelky, číst si o ženách, které drží všechny detoxovo-paleo-bezlepkové diety a dívat se na drahé oblečení, to je hezký únik od reality. A pokud začneme módní časopisy chápat jako něco, co nás může nasměrovat k našemu snu, tak je to podle mě v pořádku.

A jaký je tedy klíč k úspěchu?
Já se pořádptám. Podle mě jsem občas jako dítě, které neustále opakuje: „A proč?“ Ale je to něco, co mi pomáhá. A řekla bych, že naše ženská přirozenost, kdy se nebojíme toho, že naše ego by mohlo zůstat poskvrněné, je naší sílou – něčím, co nás všechny může dovést na vrchol. Mimo to pro mě moje práce představuje i můj koníček. Tohle spojení nás může současně ničit, ale tím, že nad svojí prací přemýšlím v podstatě kdykoli, mě posouvá dopředu. A právě nalezení toho, co nás posouvá dál,je ten klíč.

 

Box:
Pavlína Louženská (31) vystudovala anglickou literaturu na Masarykově univerzitě v Brně. Po dokončení studia pracovala sedm let jako učitelka angličtiny. Poté přišla změna a Pavlínu Louženskou oslovil obor IT. Prošla několika startupy a následně se propracovala až na pozici marketingové ředitelky digitální agentury H1.cz, ve které byla do letošního dubna. Dnes působí na stejné pozici v největším českém online obchodu s módou Zoot, kde zodpovídá za marketing tří zemí – Česka, Slovenska a Rumunska.

Českým fanouškům pozdní příchody na stadiony nevadí. Někteří chodí pozdě úmyslně

Českým fanouškům pozdní příchody na stadiony nevadí. Někteří chodí pozdě úmyslně

Českým fanouškům pozdní příchody na stadiony nevadí. Někteří chodí pozdě úmyslně

Generace20
+
Českým fanouškům pozdní příchody na stadiony nevadí. Někteří chodí pozdě úmyslně

Českým fanouškům pozdní příchody na stadiony nevadí. Někteří chodí pozdě úmyslně

Generace20

Autor: Radek Šamša

22. 12. 2015

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, praví přísloví. V případě návštěv sportovních akcí to platí dvojnásob, protože diváci způsobují problémy i organizátorům. Samotným fanouškům, kteří někdy chodí na utkání pozdě záměrně, zmeškaný úvod ovšem tolik nevadí.

Pozdní příchody do ochozů neudělaly v letošním roce dobrou reklamu například fotbalovému mistrovství Evropy do 21 let v Praze, Olomouci a Uherském HradištiOrganizační výbor turnaje se totiž pyšnil obrovským zájmem fanoušků, jenže hned v úvodním duelu Česko-Dánsko ve vršovickém Edenu byly velké části ochozů na začátku prázdné.

Návštěvníci tím přišli například o slavnostní ceremoniál. Diváci svými pozdními příchody meškají nejen úvody zápasů, ale také všechno, co jim předchází. Od rozcvičení hráčů až po počáteční atmosféru, která start utkání doprovází.

„Neumím si zorganizovat čas a prakticky všude chodím pozdě. Když vím, že nejde o život, tak rozhodně nijak přehnaně nepospíchám,“ tvrdí Vojtěch Jurák, který pravidelně mešká úvody střetnutí ve fotbale i v hokeji.

Sám obvykle na sportovní zápasy vychází na poslední chvíli. A i když přijde o začátek utkání, jeho prožitek z akce to údajně nijak negativně neovlivňuje. „Úvodní atmosféra je fajn a na zápas vždy naladí, ale pozdní příchody můj dojem nijak nekazí,“ vysvětluje Jurák.

Na letošní světový šampionát v hokeji ovšem chodil včas, protože na něm v Praze pracoval jako novinář. Přesto se kolikrát zdržel u vstupu.

„Chápu význam bezpečnostních prohlídek, ale na hokejovém mistrovství mi přišly zbytečně dlouhé,“ vzpomíná Jurák na průchody bezpečnostními rámy a důsledné kontroly. Například ve Zlíně prochází na hokej bez problémů a v rychlosti. „Tam se ostraha maximálně podívá do batohu,“ porovnává Jurák.

Vyhnout se frontám

Někteří lidé vyrážejí na sportovní utkání se zpožděním záměrně. Důvodem je, že nechtějí vyčkávat v dlouhých frontách, které se tvoří u vstupních bran na stadiony či do arén.

Nevadí mi, že se dostanu na tribunu třeba tři minuty po zahájení zápasu,“ říká David Kovář. Lituje jen v případě, když do té doby padne rychlá branka a on ji nevidí. „To jsem pak naštvaný po zbytek utkání,“ dodává.

Občas fanoušci přicházejí na stadiony se zpožděním nezaviněně. Třeba při zmiňovaném evropském šampionátu fotbalistů do 21 let v České republice byly v době konání turnaje ve Vršovicích uzavírky a navíc bylo obtížné najít kolem Edenu parkovací místo.

Jiří Kosejk už zmeškal úvod zápasu mosteckých fotbalistů třeba kvůli tomu, že byl mezi skupinkou hlučných příznivců, které z vlaku vyvedli policisté. „Také už se mi stalo, že jsem přijel až na druhý poločas, protože byl ve vlaku požár,“ vzpomíná Kosejk.

VIDEO: Studenti pouliční charitě nevěří. Raději přispějí jinak

VIDEO: Studenti pouliční charitě nevěří. Raději přispějí jinak

VIDEO: Studenti pouliční charitě nevěří. Raději přispějí jinak

Generace20
+
VIDEO: Studenti pouliční charitě nevěří. Raději přispějí jinak

VIDEO: Studenti pouliční charitě nevěří. Raději přispějí jinak

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

21. 12. 2015

Asistenční psi nebo zdravotnické vybavení pro nemocné děti. Na tyto a jiné věci pracovníci pouličních charit vybírají peníze od kolemjdoucích. I přes to, že se mezi studenty najdou charitě otevření jedinci, na ulici výběrčím téměř nepřispívají. Nevěří, že se peníze dostanou tam, kam mají.

V pražských ulicích a vestibulech metra jsou denně k vidění desítky lidí, kteří vystupují pod jménem některé z charitativních organizací. Vybírají od kolemjdoucích dobrovolné příspěvky nebo jim za finanční obnos nabízejí klíčenky, plyšáky a podobné druhy zboží. Mnozí studenti ovšem takové nabídky většinou odmítnou nebo výběrčího jednoduše ignorují. Nevěří totiž, že by se peníze dostaly do správných rukou. „Sama jsem chvíli prodávala srdíčka a vím,jak je to složité, protože lidé většinou odmítají. Bohužel dnes už je všude plno rádoby charit a člověk tak pomalu nevěří ani jedné z nich,“ vysvětluje studentka Nikola Forejtová.

Každý zaměstnanec charitativní organizace by měl mít možnost prokázat se certifikátem, který potvrzuje oprávnění k jeho činnosti. I přestojsou k těmto lidem studenti spíš skeptičtí. „Většinou chci vidět certifikát, ale už několikrát se stalo, že ho výběrčí ani neměl,“ líčí Karolína Kodrová. Mladým lidem také hodně záleží na tom, na co konkrétní sbírka přispívá. „Když je to na nějaký zvířecí útulek, který znám, tak přispěju, ale ostatním pouličním charitám moc nevěřím,“ dodává Kodrová.

Nedůvěru v tyto organizace posiluje také fakt, že s nimi mají mnozí studenti špatnou zkušenost jakožto brigádníci. „Jednou jsem prodávala plyšáky a finance měly jít na výcvik asistenčních psů. Pak jsem zjistila, že z vybraných peněz platí organizace brigádníky a sama sebe,“ líčí studentka Olga Čutová. Podobnou zkušenost má i studentka Hana Řičicová.„Byla mi nabídnuta brigáda, abych vybírala na ‚charitu‘, ale peníze mi pak šly do kapsy. To bylo na mě moc a nabídku jsem samozřejmě nepřijala,“ říká.Lidé jsou po těchto zkušenostech nedůvěřiví ke všem výběrčím, a na to doplácí i organizace, které využívají vybrané peníze poctivě.

Fondy jsou osvědčené

Mladí lidé dávají přednost příspěvkům na celostátně známé a pro ně ověřené organizace. Mezi ty patří například nadační fond Světluška, který pomáhá nevidomým, nebo veřejná sbírka Ligy proti rakovině, která každoročně prodává připínací žluté kytičky. „Přispívám jenom na osvědčené věci, které jsou tak nějak všeobecně známé,“ říká číšník Petr Zavřel. Mnozí se domnívají, že u takových organizací se dá lépe ověřit, že peníze skutečně slouží svému účelu.

Stranění se pouličních sbírek ovšem neznamená, že by byli studenti málo charitativně aktivní. Někteří však volí pro ně ověřenější a spolehlivější cesty příspěvků přímo v organizacích. „Svou pomoc raději směřuji jinam. Minulý rok jsem například koupila vánoční dárky, které vyráběly děti s postižením,“ uvádí studentka Josefína Šumová. Některé organizace se pak stanou cílem pravidelné pomoci. „Každý rok dávám potraviny a peníze nadaci, která je vybírá pro dětský domov. Mám jistotu, že se příspěvky k dětem skutečně dostanou,“ myslí si studentka Nikol Dobrá.

 

Obecní kina mizí kvůli nízké návštěvnosti a zájmu o větší výběr filmů

Obecní kina mizí kvůli nízké návštěvnosti a zájmu o větší výběr filmů

Obecní kina mizí kvůli nízké návštěvnosti a zájmu o větší výběr filmů

Generace20
+
Obecní kina mizí kvůli nízké návštěvnosti a zájmu o větší výběr filmů

Obecní kina mizí kvůli nízké návštěvnosti a zájmu o větší výběr filmů

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

20. 12. 2015

Lidé z maloměst už návštěvu kina nespojují pouze se zhlédnutím filmu. Cestu za promítáním do velkých měst berou jako možnost navštívit nákupní centra a spojit tak veškeré aktivity v celodenní výlet. Také kvůli touze po komfortu a většímu výběru filmů nenavštěvují menší obecní kina, která tak nemají dostatek peněz a mnoho z nich je nuceno provoz ukončit.

Zatímco ještě před dvaceti lety bylo v provozu více než 2000 obecních kin, dnes je tomu podle Českého statistického úřadu o dvě třetiny méně. Moderní multikina lákají na velký výběr filmů, komfort a větší spektrum zábavy ve svém okolí. Právě kvůli tomu a nedostatku technického vybavení mají kina v maloměstech minimální návštěvnost a musí omezit či dokonce zrušit svůj provoz, jako tomu bylo například ve středočeských Hořovicích. „Kino jsem moc nenavštěvovala. Když už si chci udělat hezký den, spojíme s rodinou film i s nákupy a jídlem,” vysvětluje Jitka Kinclová, kterou absence kina v Hořovicích nijak netrápí, protože jezdí do Prahy.

Kinclová dodává, že je špatné, když se budovy bývalých kin nijak nevyužívají a jsou v dezolátním stavu. „Jako rodačku mě to mrzí. Ještě když mám vzpomínky z dětství, kdy jsem tam chodila na pohádky,” popisuje Kinclová. Chátrání budovy je v hořovickém případě o to horší, protože se jedná o historicky cennou památku. Ačkoli před dvěma lety tehdejší starosta Hořovic Ondřej Vaculík vyjádřil pro Český rozhlas velkou podporu pro opravu kina a touhu oslovit nějaké sponzory, nic takového se zatím neuskutečnilo a budova stále chátrá.

Kvůli nízké návštěvnosti došlo před několika lety ke zrušení kina také v Přešticích na Plzeňsku. Někteří mladí lidé se shodují na tom, že kromě tanečních a sportovních událostí nemají kam vyrazit za zábavou. „Kino by tu určitě nebylo špatné. Stačilo by takové, jako je například v Dobřanech, kde ještě funguje,” vysvětluje Tomáš Aulík. V Dobřanech je malé multifunkční zrekonstruované kino, které slouží například i jako přednáškový sál nebo moderní divadlo. Nicméně Aulík dodává, že díky blízkosti Plzně nemá žádný problém s tím, dojet se podívat na film do nákupního centra Olympie, kde je autem za 15 minut.

Rekonstrukce budovy neproběhla

Ačkoli lidé v menších městech neshledávají absenci obecního kina jako velký problém, právě v Hořovicích se v roce 2013 po pěti letech od uzavření pokusili převážně mladí jednat o jeho znovuobnovení. „Vytvořili jsme na Facebooku stránku, kde se lidé vyjadřovali, zda by sami darovali nějaké peníze. Zájem byl opravdu veliký a město udělalo dokonce anketu na webových stránkách,” říká studentka Petra Vinšová, která se angažovala v organizování sbírky.

Z počátku se sbírka díky velkému ohlasu zdála jako dobrý nápad. Nicméně bez dotací města nebyla žádná šance cokoliv udělat. „Nejde jen o stavební úpravy budovy, ale o kompletní výměnu celé technologie promítání. Dnes jsou veškeré nové filmy dostupné pouze v digitální podobě,” dodává Vinšová. Pro hořovické kino už je to ale v podstatě nereálné. Nejenže je původní budova ve velice špatném stavu, rozpočet na zvukovou a obrazovou techniku, sedačky, klimatizace a další důležité věci podle předpisů by vyšly i na 50 milionů korun. Tamním zájemcům o kinematografii tak nezbývá nic jiného, než si za filmem dojet do nedalekého Berouna nebo Prahy.

Dopisování online s rodilým mluvčím mi angličtinu zlepšilo, tvrdí studentka

Dopisování online s rodilým mluvčím mi angličtinu zlepšilo, tvrdí studentka

Dopisování online s rodilým mluvčím mi angličtinu zlepšilo, tvrdí studentka

Generace20
+
Dopisování online s rodilým mluvčím mi angličtinu zlepšilo, tvrdí studentka

Dopisování online s rodilým mluvčím mi angličtinu zlepšilo, tvrdí studentka

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

19. 12. 2015

Někteří mladí lidé volí doučování, jiní zase zdokonalují cizí jazyk online. Studentům se však osvědčuje dopisování přes internet s rodilými mluvčími. Díky tomu si tak mohou řeč denně procvičovat. Učitelé však tento způsob doporučují spíš lidem, kteří mají s daným jazykem již nějaké zkušenosti.

Naučit se plynule mluvit cizím jazykem je pro některé studenty velkým oříškem. Proto si nejčastěji ke školní výuce přibírají ještě navíc různá doučování, aby si jazyk osvojili a neustále si ho procvičovali. Mimo školní výuku je hodně možností, jak si cizí řeč neustále osvojovat. Nejlepší volbou je podle pedagogů komunikace s rodilým mluvčím. Když ale lidé nemají ve svém okolí přátele ze zahraničí, doporučují pedagogové online konverzace s cizinci.

Učitelka anglického jazyka na Obchodní akademii v Klatovech Jana Vizingerová svým studentům doporučuje tento způsob učení. „Myslím si, že tak mají možnost se dobře naučit cizí řeč a mohou se zdokonalit ve psaném projevu,” tvrdí. 

Podle Vizingerové však není dopisování vhodné pro úplné začátečníky. „Studenti si často píší se svými vrstevníky, kteří se vyjadřují nespisovně a nemusí od nich dostat odpovědi na jejich otázky ohledně gramatiky,” vysvětluje. Podle ní záleží také na tom, s kým si mladí lidé píší. Pokud se nejedná o rodilého mluvčího může se i někdy stát, že studenta výuka cizího jazyka nebude bavit, nebo ho od něj dokonce odradí.  

Nejistota v jazyce

Také studentka Veronika Prančlová se rozhodla dopisovat si s cizincem. Před rokem se zaregistrovala na webové stránky interpals.net, které tuto komunikaci nabízejí. Důvod, proč se rozhodla dopisovat s rodilým mluvčím, byl podle ní prostý. Blížil se termín mé závěrečné bakalářské zkoušky z angličtiny a já tušila, že má úroveň jazyka není dostačující. Takže kromě překládání článků a intenzivního učení gramatiky jsem si založila účet na interpals,” objasňuje. 

Prančlová dodává, že si tak angličtinu učí každý den a vidí velké zlepšení. Pochytila mnoho užitečných frází a také se dozvěděla několik zajímavostí o kultuře člověka, se kterým si píše. Podle ní nouze o dopisování není, spíš naopak. Dočasný kontakt navázala s lidmi hned několika různých národností – španělské, americké, německé, čínské nebo japonské.

Online doučování

I jednadvacetiletý student Matthew Davis, který bydlí v Londýně, si před půl rokem vytvořil profil na stejných stránkách jako Prančlová. V jeho případě se ale jednalo o německý jazyk, ve kterém si nebyl stále dost jistý. „Nechtěl jsem platit za doučování, navíc jsem na častou docházku na hodiny neměl čas,” tvrdí. 

Davis tak díky online komunikaci poznal nové kamarády, se kterými si i volá přes Skype, což je podle něj velké plus, protože si tím tak zlepšuje i ústní projev. Nevýhodou, na které se společně shodují, je ta, že na interpals.net a podobných stránkách se jim může ozvat prakticky kdokoliv. „Jednou se mi stalo, že mi psal jeden muž z Německa a dost mě otravoval,” uvádí Prančlová. Plusy ale podle nich převažují.

 

Moji značku snowboardů převálcovala konkurence, říká Luděk Váša

Moji značku snowboardů převálcovala konkurence, říká Luděk Váša

Moji značku snowboardů převálcovala konkurence, říká Luděk Váša

Generace20
+
Moji značku snowboardů převálcovala konkurence, říká Luděk Váša

Moji značku snowboardů převálcovala konkurence, říká Luděk Váša

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

18. 12. 2015

Luděk Váša je jedním ze zakladatelů snowboardingu v České republice. V 80. letech si vytvořil svoje vlastní prkno a poté dokonce značku Vasa snowboards. Kvůli konkurenci už značka nefunguje, přesto Váša u prkna zůstal celý život. Nyní vede výrobu vázání ve slovenském městečku Šamorín.

Když jste začínal s výrobou snowboardu, napadlo vás, že zůstanete celý život u prken?
Nějak jsem o tom nepřemýšlel. Když je člověk mladý, tak dělá, co ho zrovna baví a neřeší, jestli u toho zůstane rok, deset let či třicet. Já jsem začal vyrábět snowboardy nejdřív jen pro sebe a kamarády. Poté byl čím dál větší zájem, a tak se postupně vyrábělo víc a víc. Když komunisté povolili podnikání, tak jsem založil vlastní značku Vasa snowboards, která už teď kvůli velké konkurenci nefunguje.

Není vám líto, že už ji nemáte?
Už nešlo vyrábět snowboardy v tak malých podmínkách. Začaly vznikat větší firmy, které vyráběly celé série, a ne jako já jen v desítkách či stovkách kusů. Tenkrát nás prostě převálcovali. Já to beru jako vývoj, s nímž se musí počítat.  U fochu jsem ale zůstal, akorát jsem to změnil ze snowboardu jen na jeho vázání. Mám teď na starosti výrobu ve fabrice na Slovensku.

Jak jste se k té práci na Slovensku dostal?
Asi před osmnácti lety mě oslovil kamarád z Rakouska. Jeho známý, který má firmu na vázání v Německu, chtěl otevřít fabriku i na Slovensku. Vzpomněli si na mě, že mám minimální jazykovou bariéru. Původně chtěl, abych to tam jen pohlídal, ale pak mi celé vedení pobočky spadlo na hlavu. Protože tehdejší zaměstnanci mu fabriku akorát rozkrádali. Takže jsem tam zakotvil.

V Česku máte rodinu, na Slovensko dojíždíte?
Ano, cestuji sem a tam. Přes týden jsem na Slovensku a na víkendy jezdím domů.

Nechybí vám přes týden rodina?
Já si říkám, že když člověk dělá normálně v blízkosti svého domova, tak je někdy v práci celé dny i třeba víkendy a nemá na rodinu stejně tolik času. Já vždy odjedu domů buď ve čtvrtek, nebo v pátek a přes víkend se věnuji jenom rodině. Pondělky zůstávám ještě v Česku a na Slovensko se vracím až v úterý.

A máte tak čas ještě jezdit sám na snowboardu či na jiné koníčky?
Ano. Vždycky si přes zimu na jezdění čas udělám. Hlavně jsem učil na prkně i svoje děti. Na jiné aktivity nemám moc času, spíš se vše točí okolo snowboardu.

Byl tedy snowboarding od mládí vaším snem?
Ani nějak ne, časem se to vyvinulo. Začínal jsem se skateboardem, pak jsem postupně přešel na snowboard. Ještě jsem koketoval s windboardingem, který si taky ještě teď občas zkusím zajezdit. Na začátku mě bavilo prostředí kolem skateboardingu. Vyráběli jsme si vlastní desky, sháněli komponenty. Poté jsme přešli na snowboardy, abychom mohli jezdit i přes zimu. A tahle prkna se dala vyrábět jednodušeji, takže jsem u toho zůstal.

V Lucerně kariéru ještě neukončím, říká boxer Luboš Šuda

V Lucerně kariéru ještě neukončím, říká boxer Luboš Šuda

V Lucerně kariéru ještě neukončím, říká boxer Luboš Šuda

Generace20
+
V Lucerně kariéru ještě neukončím, říká boxer Luboš Šuda

V Lucerně kariéru ještě neukončím, říká boxer Luboš Šuda

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

17. 12. 2015

Luboš Šuda je součástí boxerské špičky v kategorii do 91 kg v České republice. I přesto, že chtěl už několikrát skončit, zůstává v ringu dál. Rozloučení s kariérou plánoval na galavečer v pražské Lucerně na konci prosince, nakonec ale bude vše jinak. Nechal se ještě přemluvit na zápas v K-1 na jaře.

Luboše Šudu čeká nejbližší zápas tradičně na Galavečeru profesionálního boxu, který se koná 30. prosince v pražské Lucerně.  Mnozí očekávají právě tam rozloučení s jeho kariérou, jako tomu bylo v loňském ročníku s Romanem Kracíkem. Šuda přiznává, že to měl v plánu, nakonec bude ale všechno jinak. „Přemluvili mě, abych nastoupil ještě v květnu v zápase K-1. Podepsal jsem smlouvu, takže budu muset ještě rok vydržet,“ přiznává se smíchem Šuda.

Dle Šudy bude po osmi letech zase „kopat“ v K-1, což je bojové umění, které kombinuje různé techniky. Pravidla jsou nejvíc podobná těm kickboxovým, akorát zjednodušená a s povoleným používáním kolen. Šuda zápasí od svých sedmnácti let, což znamená, že se v ringu objevuje už přes 20 let. Chtěl by skončit, ale vždy ho to přitáhne zpátky. „Na jaře mi bude čtyřicet, ale ještě se mi nechce úplně odcházet, protože kdo by v Česku měl zápasit, když tu nikdo jiný moc není,“ tvrdí Šuda.

Chce zpět český titul

Luboš Šuda chtěl v prosincovém zápase získat český titul. Vyzval proto Radka Linku, který ho v současnosti drží. Ten ale výzvu nepřijal kvůli zranění, takže se soupeřit o tento titul bez jeho obhájce nebude. Nakonec byl pro Šudu vybrán jako soupeř Gruzínec Giorgi Tevdorašvili. Po tomto večeru se Šuda začne připravovat na květnový zápas K-1.

Luboš Šuda dostává také nabídky mimo Českou republiky. Dle jeho slov pro něj zahraniční zápasy ale nemají smysl, jelikož se vůči němu nejedná většinou o férové soupeře. „Málokdy mě pozvou na zápas s někým, kdo je na tom stejně jako já. Většinou mě chtějí v super těžké váze, kde jsou kluci, kteří mají třeba 115 kg. A já jsem v kategorii do 91 kg,“ tvrdí Šuda.

Martin Veselovský: Novinář musí být zvědavý

Martin Veselovský: Novinář musí být zvědavý

Martin Veselovský: Novinář musí být zvědavý

Generace20
+
Martin Veselovský: Novinář musí být zvědavý

Martin Veselovský: Novinář musí být zvědavý

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

17. 12. 2015

Alfou a omegou novinářského charakteru je pro Martina Veselovského zvědavost. Přední redaktor je známý pro své nekompromisní rozhovory s politiky. Současně je také moderátorem internetové televize DVTV, kde působí společně s Danielou Drtinovou.

Vaší novinářskou specializací jsou hlavně politické rozhovory. Jak se liší vaše příprava na rozhovor s politikem oproti stranicky neangažovanému respondentovi?
Liší se od momentu, kdy si rozmyslíte, co chcete slyšet. Ale příprava je plus minus stejná. Vy se musíte dozvědět co nejvíc o respondentovi a o té věci, na kterou se ho chcete ptát. U politiků je de facto ideální ptát se hlavně na to, co víte. Protože jedině tak můžete rozlišit, jestli říká pravdu nebo mlží. Musíte si tedy dobře zmapovat téma, na které se hodláte ptát, protože v danou chvíli už pak zjistíte, jaké máte klást další otázky. Nejkomplikovanější je však zjistit, jaké jsou ty správné otázky.

Měl by mít redaktor nějaké konkrétní vlastnosti pro takovéto rozhovory?
Hodně z těch věcí se dá naučit. Novinář musí být hlavně zvědavý, bez toho to nejde. A pak je také důležité umět překročit hranici, když rozhovor začne být nepříjemný. Tedy kdy vy úmyslně kladete otázky, které toho člověka ženou do kouta, což vlastně v normálních hovorech neděláte. Já si pamatuji na doby, když jsem se ji učil sám překračovat, a je to nepříjemné. Ale jak už tu hranici párkrát překonáte, tak už to potom jde.

Na co by si měl dát novinář pozor u rozhovoru s politikem?
Asi na třicet pět tisíc věcí. (smích) Ale dá se z toho vybrat to, že politici se budou pokoušet používat některé taktiky. Zejména pak ti, kteří prošli mediálním školením. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, kdo dělá v České republice mediální školení – vesměs jsou to neúspěšní moderátoři a novináři – tak ta školení nejsou moc dobrá. A ty výsledky, které já vidím, jsou dost průhledné, takže snadno odhalíte, když na vás někdo používá zdržovací nebo odváděcí taktiku. A dá se proti tomu tedy velice jednoduše naučit.

Mluví se s nimi tedy komplikovaněji?
Určitě, protože normální respondent, který přijde a nemá důvod něco skrývat, vám například na otázku, jestli je ta věc bílá, odpoví: Ano je bílá. Ale když se na to stejné zeptáte politika, tak řekne: No víte, když, prostě… Začne kroužit a vysvětlovat to extrémně komplikovaně, aby čirou náhodou úplně jasně neřekl, že ta věc je bílá, protože by ho za to mohl někdo popotahovat. Teď to hodně osekávám, ale v podstatě to takhle je.

A máte na to nějakou taktiku, když na vás politik začne hrát takovouto hru?
Já nechci říkat, že dělám „blbýho”, ale mně se osvědčila otázka, že tomu nerozumím. „Nerozumím tomu, co mi říkáte, nezlobte se na mě, vůbec jsem to nepochopil, ještě jednou.“ Nechám ho to říct třeba třikrát, jeho to přestane bavit opakovat, a to znamená, že to řekne o něco jasněji, což já potřebuji.

Hraje tam tedy roli i psychologie, kdy se snažíte vyvést respondenta z jeho komfortního prostředí?
Ano, ale to do značné míry závisí na daném respondentovi. Protože pokud přijde respondent, ať už politik nebo nepolitik, a odpovídá na moje otázky, které vlastně nikdy nejsou nelegitimní, tak je to príma. Je z toho smysluplný rozhovor, kdy se jeden člověk ptá a druhý mu odpovídá a k něčemu to směřuje. Pokud je na straně respondenta něco jako vykrucování, tak to vzbuzuje nějakou mojí reakci. A ta reakce může být třeba i trošku nátlaková ve smyslu: „Nerozumím tomu, když nakládáte s veřejnými penězi, proč mi to nechcete říct?“

Zmínil jste, že si novinář musí před rozhovorem vše dobře vyhledat a zjistit. Jak se však zachovat, když vás i tak respondent něčím překvapí?
Potřebujete zkrátka nějakou míru zkušeností. Méně zkušeností a méně znalostí znamená, že se s takovouto situací hůř vypořádáte, tak je to ale úplně ve všem.

Míváte ještě někdy před rozhovorem trému?
Pořád. Ale u mně to je naštěstí motivační tréma nebo spíše nervozita, jestli všechno klapne.

Z Českého Krumlova se vytrácejí tradiční obchůdky

Z Českého Krumlova se vytrácejí tradiční obchůdky

Z Českého Krumlova se vytrácejí tradiční obchůdky

Generace20
+
Z Českého Krumlova se vytrácejí tradiční obchůdky

Z Českého Krumlova se vytrácejí tradiční obchůdky

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

16. 12. 2015

Historické centrum Českého Krumlova se mění v přehlídku obchodů s klenoty. Jen v ulici přímo pod zámkem jich je přes deset. Město, které je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO, si tak ničí svoji autenticitu. Zlatnictví totiž zabírají prostory, ve kterých se dříve nacházely krámky s tradičními výrobky, například s keramikou.

Český Krumlov je turisty stále jedním z nejnavštěvovanějších míst v České republice. Jak si ovšem jeho návštěvník může všimnout, město se svojí vizitkou významné památky trochu bojuje. Historické centrum, které patří už 23 let na Seznamsvětového dědictví UNESCO, se rapidně zaplňuje obchody se šperky a suvenýry, které do celého vizuáluměsta moc nezapadají.

V centru je k nalezení pouze jediný obchod s potravinami.„Obyvateléměsta spíš doplácejí na to, že patří do UNESCA,“ říká rodačka Jana Černá. Tradiční obchůdky nahrazují zlatnictví, kterých je jenom v historickém centru přes deset.Okénko s trdelníky a obchody se suvenýry lákají turisty na každém kroku, tvářící se jako tradiční výrobky. Ovšem většinou se podle domácích jedná jen o předražená lákadla pro turisty a město ztrácí na autenticitě.

Chybí pracovní uplatnění

Podle Černé město nedělá dlouhodobě nic pro své obyvatele.„V Českém Krumlově například chybí plovárna a autobusové nádraží je už delší dobu v dezolátním stavu, s čímž radnice nic nedělá,“ dodává. Kromě turistického ruchu není v jihočeském městě mnoho dalších pracovních uplatnění. „Mladí odcházejí za zaměstnáním do větších měst, já osobně jsem se odstěhovala do Prahy,“ přiznává Michaela Karlová, která do Českého Krumlova dojíždí už jen na návštěvu za svoji rodinou.

Město je přitom známé svými rozmanitými kulturními akcemi. Pořádá mnoho uznávaných festivalů, ke kterým patří například Mezinárodní hudební festival Český Krumlov. Toho se každoročně účastní slavní umělci z české i světové scény. Dalšími často navštěvovanými událostmi bývají Slavnosti pětilisté růže, které celé město navracejí do renesanční doby či Vánoční trh, což přináší městu finanční zisky. Jak říká Karlová, jedná se ovšem o sezónní výdělky, na kterých jsou místní závislí.

Důležitý přínos turismu

Na druhou stranu není zanedbatelný fakt, že po revoluci, kdy lidé skupovali domy v centru Českého Krumlova nebyly budovy úplně v nejlepším stavu a museli si ně brát půjčky. „Je samozřejmé, že lidé z nich po opravení udělali penziony nebo přestavěli dolní patra na prostory pro obchody, aby se jim náklady vrátily zpátky,“ vysvětluje obyvatelka Dagmar Turnhöferová. A komu obchůdky majitelé pronajmou už je jen na nich, je to zkrátka podnikání, dodává obyvatelka.

Stejně tak je podle Turnhöferové pochopitelné, že jsou v centru města k nalezení hlavně obchody se suvenýry. „Většina obyvatel nebydlí přímo v centru města, takže ani nemají nutnost tam nakupovat. A díky tomu, že jsme v UNESCU, se lidé soustředí hlavně na návštěvníky,“ dodává. Veškeré obchody jsou však k nalezení v okolí, kam se dá dojet hromadnou dopravou. Navíc je podle Turnhöferové turismus pro město hlavním zdrojem příjmů.

VIDEO: Zastavená psí vyhláška mohla zabránit nehodám, myslí si její zastánci

VIDEO: Zastavená psí vyhláška mohla zabránit nehodám, myslí si její zastánci

VIDEO: Zastavená psí vyhláška mohla zabránit nehodám, myslí si její zastánci

Generace20
+
VIDEO: Zastavená psí vyhláška mohla zabránit nehodám, myslí si její zastánci

VIDEO: Zastavená psí vyhláška mohla zabránit nehodám, myslí si její zastánci

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

15. 12. 2015

Pražská vyhláška, která měla upravovat volný pohyb psů, byla magistrátem definitivně pozastavena. Navrch získaly hlasy hovořící o zbytečném omezování zvířete, avšak spousta lidí si myslí, že povinnost užít vodítko mohla zabránit nehodám, jako jsou vběhnutí psa do vozovky nebo útok na člověka.

V hlavním městě měla být zavedena povinnost mít svého psa na vodítku. Výjimkou by byla určená místa, která si měl zvolit každý obvod zvlášť. Většina městských částí si však své plochy pro volný pohyb psů nevymezila, a tak byl návrh legislativní komisí rady pozastaven a druhý prosincový čtvrtek jej primátorka Adriana Krnáčová definitivně shodila ze stolu.

I přes to si mnozí lidé myslí, že by povinnost vodítka ve městě byla opravdu zapotřebí. „Člověk musí svého psa znát a musí ho vychovávat, čehož leckteří majitelé, třeba bojových plemen, nejsou schopni. Na vodítku mohou zvíře uhlídat. Vyhláška by tak přispěla k celkové bezpečnosti ostatních,“ myslí si pejskařka Věra Gančevová.

Hlavním záměrem nařízení bylo snížit nehodovost v silničním provozu a také útoky psů například v blízkosti dětských hřišť. „Měl se vnést určitý systém, zvýšit bezpečnost jak obyvatel, tak návštěvníků Prahy, a zamezit nežádoucímu kontaktu mezi nimi a psy a mezi zvířaty navzájem,“ říká Zdeněk Vávra, předseda výboru pro životní prostředí radnice Prahy 10.

Bohužel se nedá na první pohled rozlišit, který pes je jak vychovaný, a proto měla být vyhláška i jistou prevencí. Mohla také pomoci při udržování čistoty prostředí. „Když má majitel psa u sebe na vodítku, tak může lépe dohlédnout na to, aby zvíře nemočilo na auta nebo rohy domů, nevběhlo do silnice nebo neporazilo člověka,“ vysvětluje Markéta Petrová, členka zastupitelstva Prahy 10. Otázka čistoty ve finále však stejně z velké části závisí na vůli pána.

Zodpovědnost na majiteli

Mnoho pejskařů je ovšem toho názoru, že pokud je majitel zodpovědný, není nutné psy za každou cenu uvazovat. „Sám se psem chodím často bez vodítka, pokud nejsme zrovna blízko silnice, a nemám s tím žádné špatné zkušenosti. Když je zvíře dobře vychované, není pro mě tohle opatření nutné,“ oponuje student David Hůlka. Další odpůrci vyhlášky argumentují názorem, že kvůli menšímu pohybu může dojít u psa k frustraci. Proti návrhu se také postavilo občanské sdružení Strana psa, které považuje současné zákony o pohybu psů za dostačující

Někteří majitelé si také myslí, že je zbytečné omezovat pohyb vychovaného psa, navíc předem stanovená místa pro volný pohyb mohla být vzdálená od jejich bydliště.  I přes to se většina tázaných shodla, že zavedení vyhlášky by mohlo zvýšit bezpečnost. „Opatření jsou nutná proto, že majitelé psů jsou nevychovaní a kvůli tomu je žádoucí nastavit jasná pravidla,“ myslí si pracovník ve zdravotnictví Ivan Bradáček. Po zamítavém kroku magistrátu tak pohyb psů v Praze zůstává i nadále regulován pouze vyhláškou o ochraně veřejné zeleně. Ta zakazuje vstup se psy na dětská hřiště nebo je nechat volně pobíhat po veřejné zeleni.

Komentář: Sociální sítě ničí osobní vztahy

Komentář: Sociální sítě ničí osobní vztahy

Komentář: Sociální sítě ničí osobní vztahy

Generace20
+
Komentář: Sociální sítě ničí osobní vztahy

Komentář: Sociální sítě ničí osobní vztahy

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

15. 12. 2015

Jako kdysi fyziolog I. P. Pavlov naučil své psy při krmení reagovat na zvonek, naučila moderní doba reagovat lidi na zvuk upozornění ze sociálních sítí. Zapípá zpráva z Facebooku a hned chtějí vědět, kdo se o ně právě zajímá. Kvůli závislosti na online komunikaci však mnozí přestávají umět mluvit z očí do očí, což mívá fatální následky.

Na internetovou komunikaci se klade čím dál tím větší důraz. Vše se dá vyřídit po e-mailu a svého kamaráda je možné mít online například díky mobilnímu telefonu dvacet čtyři hodin denně. Lidé už ovšem zapomínají na to, že chatování nikdy nedokáže nahradit plnohodnotnou konverzaci plnou slov, gest a tónů hlasu. Sociální sítě už se nestávají pouze doplňkovou komunikační formou, ale u mnohých jsou jediným spojením s vrstevníky.

Mladí ztrácí dovednost upřímně hovořit z očí do očí a kvůli problémům s tím spojených tak vznikají velké osobní problémy, které dost často končí například u párů zbabělými rozchody „přes písmenka”. Čím dál tím více se objevuje jako důvod ukončení vztahů slovo Facebook. Pojem, který před několika lety znalo pár lidí, teď dokáže zničit dlouholetá manželství i přátelství. A proč? Lidé ztrácí osobní kontakt a spoléhají spíše na online komunikaci.

Problémem může být i to, že každý jedinec považuje komunikaci přes sociální sítě za různě důležitou. V partnerských vztazích tak hrozí obviňování z psaní příliš krátkých zpráv nebo dlouhých prodlev mezi odpověďmi. Na jednu stranu spolu lidé komunikují přes mobilní telefon, i když jdou na toaletu, ale aby si dokázali normálně popovídat, to už bývá problém.

Znaky nenahradí výraz

Nejen, že díky neosobnímu kontaktu Facebooku lidé také jednodušeji lžou, ale mohou snadno vyvolat jakýkoliv pocit u svého online protějšku. Výběrem jednoho z mnoha „smajlíků”, který dotyčný přidá za svoji zprávu, okamžitě změní smysl věty a dokáže tak v příjemci vyvolat pocit, že je buďto šťastný, smutný nebo dokonce rozčílený. V realitě tomu často bývá úplně jinak. To se ovšem při osobním kontaktu povětšinou stát nemůže, protože ne každý člověk se umí dobře přetvařovat. Hra těla, výraz tváře a tón hlasu se jednoduchou dvojtečkou se závorkou prostě nahradit nedá.

Odborníky je také dokázáno, že nadměrné používání sociálních sítí, služeb jim podobných i technologií obecně vede ke sklonům k úzkosti, depresím a dalším poruchám. S tím souvisí i to, že lidé napíší i myšlenky, které by v realitě neměli odvahu upřímně říct. Je tedy velmi zbabělé se pak s dotyčným vidět a chovat se naprosto jinak. Takové věci se stávají například při seznamování se s budoucím partnerem. Je sice krásné, že si lidé píšou do dvou do rána a proberou celý svůj život, ale při osobním kontaktu už si nemají v podstatě co nového sdělit.

Je těžké vysvětlit těm, kteří jsou již na online komunikaci v podstatě závislí, že když půjdou ven a budou mluvit s ostatními, poznají zajímavé lidi a rozhodně se více pobaví. Ale podle mě se takové závislosti dá alespoň trochu předcházet. A to díky rodičovské výchově. Když více dospělých nedovolí svým dětem trávit většinu času před počítačem, tabletem nebo mobilem, rozhodně je větší šance, že v budoucnu mezi námi nebude tolik duchem nepřítomných lidí zírajících do elektroniky.

Drážďanské trhy navštíví desetitisíce Čechů

Drážďanské trhy navštíví desetitisíce Čechů

Drážďanské trhy navštíví desetitisíce Čechů

Generace20
+
Drážďanské trhy navštíví desetitisíce Čechů

Drážďanské trhy navštíví desetitisíce Čechů

Generace20

Autor: Ondřej Jícha

10. 12. 2015

Oblíbené vánoční trhy v Německu začínají. Na náměstí Altmarkt se akce koná již nepřetržitě od roku 1434. Nejstarší událost podobného typu se chystá navštívit i desetitisíce Čechů, kteří v Drážďanech vyhlížejí zejména nízké ceny.

Drážďany si pro letošní rok přichystaly pro své hosty celkem jedenáct stanovišť. Ty jsou rozmístěny po celém centru. Saské město se chystá nejen na návštěvu od svých občanů, ale také především lidí z České republiky, u nichž se trhy těší s přibývajícími roky, čím dál tím větší popularitě. Zatímco na začátku milénia to bylo pouze pár stovek. Nyní registruje trhy v Drážďanech řádově desetitisíce Čechů

„Poslední roky je o vánoční trhy stabilní zájem. Za necelý měsíc zprostředkujeme objednávky přesahující padesát tisíc,“ prozrazuje Filip Altman (24), jehož firma pořádá zájezdy do saské metropole. Cena za jízdenku autobusem z Prahy do Drážďan není přitom nějak závratná. Obyčejný Čech zaplatí za jednosměrnou jízdenku do Německa 330 nebo 550 Kč. Záleží, jakou si zvolí třídu.

Lákadlem nízké ceny

Vůbec poprvé se do Saska chystá i s rodinou Štěpán Hřebík (23). Ten nejede do Drážďan pouze kvůli zdejší vánoční atmosféře. „Jedu tam jednak kvůli trhům, ale také i kvůli Primarku, což je nákupní dům s oblečením rozdělený do tří pater,“ přiznává student informatiky na České zemědělské univerzitě. Zaujaly ho především nízké ceny oblečení, které našel na webových stránkách obchodního domu.

Zkušenost s trhy má i další Čech, kteří navštívili Drážďany v minulých letech. Aleše Strouhu (32) zaujala nejvíce samotná atmosféra trhů. „Na Drážďanech byla vidět pravá vánoční pohoda. Žádný stres jako v obchodních domech,“ řekl Strouha. I jeho samotného překvapily nízké ceny. Musím říct, že ceny nebyly nějak vysoce nastavené,“ dodal rodák z Českých Budějovic. Stejný názor zastává i Miroslav Sedláček (33), jenž navštívil Sasko několikrát.

Zvýšená ostraha

Rovněž drážďanské trhy musely zareagovat na nedávné události v Paříži. I z těchto důvodů tak bude zvýšena bezpečnost v jejich průběhu. „Striezelmarkt má vypracován komplexní bezpečnostní systém. Kromě policie budou nasazeny také soukromé služby, které mají na starosti ochranku,“ svěřil se Altman.

Zvýšená ostraha bude zejména při největším vrcholu trhů, kterým je Štolová slavnost. Ta se koná vždy o druhou adventní sobotu a navštíví ji okolo 150 tisíc lidí. Štola je druh vánočního pečeného moučníku, v jehož vnitřku se nachází například sušené ovoce a ořechy a z vrchu je posypána moučkovým cukrem. Má tvar bochníku připomínající malého Ježíška zabaleného v plenkách.

Arabská kuchyně není pouze kebab ze stánku

Arabská kuchyně není pouze kebab ze stánku

Arabská kuchyně není pouze kebab ze stánku

Generace20
+
Arabská kuchyně není pouze kebab ze stánku

Arabská kuchyně není pouze kebab ze stánku

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

08. 12. 2015

Na rychlá občerstvení prodávající minutky inspirované Blízkým východem se dá v České republice narazit skoro v každé rušnější ulici. Málo kdo už ale ví, že skutečná arabská gastronomie je složitý rituál plný společenských pravidel a na opravdu hodnotné jídlo si musí kuchař zajistit mnoho druhů koření a kvalitní suroviny.

Ačkoli je v českém povědomí arabská kuchyně spojená spíše s rychlým kebabem za chůze, ve skutečnosti se jedná o naprostý opak. Tato orientální gastronomie obsahuje mnoho chodů, zvláštních vůní a speciálních ingrediencí. Než se například konzument dostane k hlavnímu jídlu, ochutná ještě salát a další speciality. „V arabském světě existuje mezze, což je sedm teplých a sedm studených servírovaných předkrmů,” popisuje arabista a Syřan Charif Bahbouh, který vydal syrskou kuchařku v češtině.

Když už se ovšem někdo odhodlá a chce si připravit takto obsáhlou tabuli doma, musí se připravit, že nákup ingrediencí nebude jednoduchý. Na přípravu typických jídel je potřeba především kvalitní skopové nebo hovězí maso, velké množství čerstvé zeleniny a specifické koření, které by mělo v běžné domácnosti čítat okolo 300 druhů. „Když přijdu do skutečné arabské kuchyně, cítím vůni ze samne, což je přepuštěné máslo. Na něm se většina pokrmů připravuje, získávají naprosto jinou chuť,” říká Jaroslava Bičovská, která ve své domácnosti vaří kvůli původu manžela převážně arabská jídla.

Možností jak si vychutnat pravou arabskou kuchyni může být také návštěva autentické restaurace. I když se v Praze dají spočítat na prstech jedné ruky, nabízejí i kulturní zážitky spojené se stolováním. Například v jedné pražské libanonské restauraci si může host vybrat až z 80 druhů zmiňovaného mezze či si poslechnout arabskou hudbu a vidět orientální tance.

Dodržují se pravidla

Ačkoli si v těchto restauracích každý zkonzumuje pokrm tak jak je zvyklý, ve spojení s arabským jídlem jsou však velmi důležité i rituály a pravidla, která se během jídla dodržují. Některé speciální posunky a gesta tak mohou něco naznačovat a je dobré si zjistit informace ještě před tím, než se někdo na oběd či večeři k rodilým Arabům vydá. „Na začátku se nabízí chleba s kořením zátar a olivovým olejem. Když si kousek namočíte a jíte, nikdy se nesmí prsty dotknout úst a dvakrát ukousnout. Vždy se bere jen množství na jedno sousto,” vysvětluje Bahbouh. Dotýkání se prsty úst se tak považuje za nevhodné, i když se v této kultuře jí převážně rukama.

Dalším důležitým gestem může být také ukončení jídla a návštěvy s ním spojené. Ačkoli jako všude jinde na světě slouží stolování i v arabských zemích jako čas pro setkání a povídání, mají zde na rozdíl od jiných národností jasně dané pravidlo pro jeho zakončení. „Pokynem k tomu, aby hosté odešli, je to, že hostitel začne podávat čokoládové bonbóny. Návštěva už má automaticky vědět, že jsou hostitelé unavení a oni tak mají odejít,” ujasňuje Bičovská.

Komentář: V kulinářském experimentování není talent

Komentář: V kulinářském experimentování není talent

Komentář: V kulinářském experimentování není talent

Generace20
+
Komentář: V kulinářském experimentování není talent

Komentář: V kulinářském experimentování není talent

Generace20

Autor: Dominika Opatřilová

07. 12. 2015

Češi jsou posedlí vymýšlením nových receptů a v poslední době tuto zálibu vedou do extrémů. Experimentováním v podobě nezvyklých kombinací tradičních pokrmů se snaží ukázat nápad. Jenomže v přidání špaget na pizzu není talent. Lidé mezi sebou i přesto tento trend šíří, a to například na popud populárního Ládi Hrušky.

V Česku vládne už delší dobu trend kulinářských experimentátorů. Zkoušet nové věci v kuchyni je fajn, ale ne za cenu toho, že se z pokrmu stane nekonzumovatelný mix chutí. Lidé neustále přichází s novými, zdánlivě originálními nápady na odpudivé kombinace jídla. Z části je to ovlivněno také novým trendem Láďi Hrušky, který prezentoval již spoustu svých receptů jako například špagetovou pizzu nebo toastové sushi. Talent je ovšem v tom uvařit chutné jídlo a ne zacházet s kombinacemi do extrémů.

Lidé, kteří nazývají sami sebe gastronomickými experimentátory, akorát ve skutečnosti dávají návod k tomu, jak zkazit dobrý pokrm. Na sociálních sítích existují fotky nazvané jako „gastropeklo“, které zveřejňují tyto experimenty. Z velké části jsou přejaté z jiných stránek s recepty, kde si na ně lidé dávají vzájemné typy a ve vaření se podporují. Důvod je patrně v tom, že si potom každý připadá jako někdo, kdo přišel s novým netradičním nápadem a chce se pochlubit okolí. Otázkou je, co je pro nás netradiční? Jestli ten význam nehledat například ve vyzkoušení nových exotických chutí, než přirovnávat slovo „netradiční“ ke každé šílené kombinaci potravin.

Česká specialita

Nikde jinde v zahraničí jsem se nesetkala s tím, že by lidé vařili tak, aby vymysleli co možná nejšílenější recept. Je to taková česká specialita, která se staví hned vedle trendu levného vaření. Ostatně to, že se nejprodávanější knihou roku stala ze všech možných publikací Hruškova „experimentátorská“ kuchařka o nás něco vypovídá. Dokud bude tento trend podporovaný médii, tak u nás nikdy nevymizí.

Další možnost, proč někteří volí tento typ vaření je, že se prostě nudí. Je to nenamáhavá činnost v pohodlí domova. Lidé by se měli zamyslet nad tím, jestli některé aktivity nejsou jenom ztrátou času a místo toho, aby například své děti nutili jíst věci jako rajčatový džem, se zaměřit na důležitější činnosti. Je to samozřejmě na uvážení každého z nás, ale měli bychom si uvědomit, že na naší stravě závisí také naše zdraví a to se nevyplatí riskovat.

Německo je pro studenty dobrou hostitelskou zemí, shodují se Čech s Chorvatem

Německo je pro studenty dobrou hostitelskou zemí, shodují se Čech s Chorvatem

Německo je pro studenty dobrou hostitelskou zemí, shodují se Čech s Chorvatem

Generace20
+
Německo je pro studenty dobrou hostitelskou zemí, shodují se Čech s Chorvatem

Německo je pro studenty dobrou hostitelskou zemí, shodují se Čech s Chorvatem

Generace20

Autor: Vladimír Koča

06. 12. 2015

O studiu v zahraničí uvažuje v mládí mnoho lidí. Láká je poznávání nové kultury a zlepšení cizího jazyka právě na škole mimo svou domovinu. Jednou z oblíbených zemí evropských studentů je Německo. Mladí se shodují, že je západní soused dobrým hostitelem, rozdíly mezi zabydlením se studentů ve velkých a malých městech jsou ale viditelné.

Pro Chorvata Juricu Cveniće nebyl hlavním důvodem pro studium ve Stuttgartu zlepšení němčiny. Chtěl se zlepšit hlavně v angličtině a poznat nové prostředí. Čtyřiadvacetiletý student médií v chorvatském Osijeku si pro svůj jeden semestr na zahraniční škole vybral mediální vysokou školu Hochschule der Medien, a to na základě doporučení starších spolužáků a kamarádů.

Právě cesta výběru v oboru bývá při volbě zahraniční školy nejčastější. Pro vysokoškolský evropský studentský program Erasmus je možné se zapsat i na školu mimo obor, pak se ale získané studijní úspěchy nijak nezapočítají do studia na vlastní škole. Chorvatský student měl štěstí, že jeho škola má partnerství s mediální školou ve Stuttgartu. „Byla to výborná univerzita. Německo jsem si vybral i pro jeho dobré jméno v oblasti školství. Mým hlavním cizím jazykem je angličtina, bylo fajn mít v ní přednášky,“ chválí si Cvenić.

Přátelská atmosféra

Západočech Petr Lohr se do Bavorska vydal hlavně aby vylepšil svou němčinu, jíž mluví díky kořenům v Německu jeho babička s dědou. V rámci spolupráce mezi středními školami v Bayreuthu a Karlových Varech se tak dostal na rok do německého města. Vzdálenost mezi oběma sídly je přibližně 120 kilometrů a Bayreuth je pro Západočechy častým cílem při výletech na vánoční trhy.

Německý vzdělávací systém je v lecčem podobný tomu českému. I u našich západních sousedů existují gymnázia, na něž se studenti hlásí ve svých deseti letech. Němci ale po absolvování čtyřletého prvního stupně přecházejí na jiné školy všichni. Vedle gymnázií existují i šestiletá Realschule a pětiletá Hauptschule, která se ale často nazývá jako zbytková škola. Povinná školní docházka je 9-10 let. Lohr studoval bayreuthské Graf-Münster-Gymnasium.

„Jazyk jsem si za školní rok, co jsem tam strávil, zlepšil dost výrazně. Je tam taková přátelská až rodinná atmosféra,“ prozrazuje dvacetiletý Lohr a chválí, že je program mezistátního partnerství vymyšlený dobře. Čeští studenti mají úlevy v hodnocení, učí se ale dohromady s Němci, aby lépe zapadli do kolektivu.

Zatímco Lohr měl vše kolem svého bydlení v Bayreuthu vyřízeno díky přímému partnerství škol, Cvenić musel být při organizaci studijního pobytu soběstačnější: dostával peníze a bydlení, jídlo a městskou hromadnou dopravu platil a zařizoval sám. „Bylo skvělé mít vše hrazené a už zařízené. O nic jsem se nemusel starat,“ říká Lohr.

„Nějaké prostředky jsem dostával z evropského projektu Erasmus, to samotné by mi ale nestačilo,“ přiznává naopak Cvenić a zdůrazňuje, že bez peněz z chorvatského státního stipendia by si studium ve Stuttgartu dovolit nemohl. Lohr dostával v hotovosti pouze kapesné z programu, na dálku jej podporovali i rodiče.

Rozdílný přístup okolí

Cvenić o Stuttgartu říká, že jde o město jako stvořené pro studenty. Němci jsou podle něj přátelští, nejčastěji se ale bavil s jinými studenty ze zahraničí. „Byli jsme velká spojená skupina, s místními jsme se ale samozřejmě stýkali. Opravdové přátele mám ale hlavně mezi dalšími lidmi z Erasmu,“ poodkrývá Chorvat.

Utvrdil se v tom, že Němci přistupují profesionálně i ke studentům ze zahraničí a v oblasti vzdělávání vědí, co dělají. Většina z nich mluví anglicky, takže nemají problém ani s komunikací s cizinci.

Lohr byl v Bayreuthu jedním ze šesti českých studentů, kteří se programu v daném pololetí účastnili. Jejich začlenění do třídy a skupiny bylo díky menšímu počtu snadnější než u Cveniće. „Nedokážu si představit, že bych se bavil jen s Čechy. Přijali nás tam mezi sebe skvěle, Němci jsou hodně přátelští a chtějí si rozšiřovat obzory, takže je zajímaly i naše české názory,“ tvrdí Lohr.

Byla to pro mě přelomová sezona, pochvaluje si kanoista Martin Fuksa rok 2015

Byla to pro mě přelomová sezona, pochvaluje si kanoista Martin Fuksa rok 2015

Byla to pro mě přelomová sezona, pochvaluje si kanoista Martin Fuksa rok 2015

Generace20
+
Byla to pro mě přelomová sezona, pochvaluje si kanoista Martin Fuksa rok 2015

Byla to pro mě přelomová sezona, pochvaluje si kanoista Martin Fuksa rok 2015

Generace20

Autor: Vladimír Koča

05. 12. 2015

Do šestnácti let dřel na ledě a chtěl se stát špičkovým hokejistou. Pak se ale Martin Fuksa začal naplno věnovat rychlostní kanoistice. A udělal dobře. V roce 2015 se ve svých 22 letech stal poprvé v kariéře seniorským mistrem světa a pro olympijské hry v Riu de Janeiru patří mezi velké české medailové naděje.

Rychlostní kanoista Martin Fuksa se ke svému sportu dostal díky rodinné tradici, otec Petr sám tento sport dělal a má i světové zlato ze čtyřkanoe na sprinterské dvoustovce. Kanoistiku, v níž jde o co nejrychlejší projetí vzdálenosti bez překážek na klidné vodní ploše, v Česku nejvíc proslavil dvojnásobný olympijský vítěz z Atlanty 1996 Martin Doktor.

V rychlostní kanoistice se Martin Fuksa díky zkušenostem otce rychle prosadil. Spolupráce s ním funguje dle Martinových slov dobře, dodnes jej trénuje. Fuksa jezdil na kánoi už když hrál hokej v Nymburce, a tak pro něj byl přesun na kanál v šestnácti letech hladký. V osmnácti se stal poprvé kanoistickým mistrem ČR 2008. Stálý vzestup potvrdil v sezoně 2015, kdy získal deset medailí. Pro důležitý olympijský rok nechce ponechat nic náhodě a s přípravou začal už v říjnu.

Byla pro vás uplynulá sezona přelomovou?
Ano. Zejména díky mistrovství světa v Miláně, kde jsem se výhrou kvalifikoval na olympijské hry v Riu. Splnil jsem si tak sen. Mimo to jsem získal množství medailí a stal se mistrem světa do 23 let, mistrem Evropy v seniorech i do 23 let a cenný kov mám také z premiérových Evropských her. Rok od roku je to lepší a lepší, což bych nerad zakřikl…

Vy jste v Miláně na světovém šampionátu vyhrál závod na 500 metrů a byl druhý na kilometru. Nemrzí vás teď, že se pětistovka na OH už nejezdí?
Pořád jsem mistrem světa (úsměv). Ne, teď vážně. Trochu mě to mrzí. Skloubit dohromady trénink na 500 a 1000 metrů se dá zvládnout, mohla to být teoreticky další šance na medaili. Když v Riu pojedu 200 a 1000 metrů, už se musím v přípravě na jednu z disciplín víc soustředit, což bude jistojistě kilometr. Dvě medaile jsou tedy spíš pouze zbožným přáním, rozdíl v tréninku je markantní. Určitě ale nastoupím i do dvousetmetrového sprintu.

V Riu jste se už byl podívat, zkraje září tam proběhl předolympijský testovací závod a vám se podařilo kilometrovou trať ovládnout. Jaký tam je kanál?
Není úplně nejlepší, jelikož není uměle vytvořený. Je to laguna kanálem napojená na oceán. Pro všechny tam budou ale podmínky stejné, prostředí je tam krásné. Dokonce je odtud vidět socha Ježíše nad Riem. Prostranství je sice dost otevřené, takže je možné, že tam bude foukat. Teď navíc byly ve vodě řasy, což také není úplně výhodné. Ale nechci se nijak vymlouvat ani teď a nebudu se na nic vymlouvat ani po Hrách.

Město samotné se vám líbilo?
Je to krásné město, prošel jsem si všechny památky a místa, které se tam prostě nesmí minout. Jsem rád, že jsem si je prošel teď a za rok mě to nebude rozptylovat při olympiádě.

Viděl jste olympijskou vesnici?
Nebyl jsem tam, dal jsem přednost výletu. Byl tam taťka a říkal, že je to klasicky panelák vedle paneláku. Nic zvláštního.

Jak probíhá vaše příprava? Podle příspěvků na vašem Facebooku jste už začal…
Ano, začal jsem v půlce října, kdy jsem byl na týden v Rakousku na Dachsteinu s jedním lyžařským týmem. Byl jsem si víceméně zalyžovat, a to jak na kolečkových lyžích, tak i na běžkách. Po návratu jsem přešel na tradiční přípravu a musím říct, že mě bolí celé tělo. Do konce roku ještě pojedu do Portugalska, pak bude následovat nějaká příprava v horách na běžkách. O Vánocích budu doma, leden odtrénuji v Česku a v únoru zase Portugalsko, přibližně na měsíc. Čeká mě pak i Chorvatsko a dál ještě konkrétně nevím. Možná pojedeme někam do tepla, které v Česku na jaře není úplně zaručené.

Takže v přípravě vyrážíte na místa, která už máte vyzkoušená?
Přesně tak, nechci nic riskovat. I když bych rád vyrazil někam, kde je tepleji a mohl tam jezdit třeba v tílku. Portugalsko je blízko a návrat do zimy mi pak netrvá tak dlouho jako závodníkům, kteří se vrátí třeba z Afriky a pak se musí týden aklimatizovat. I z tohoto důvodu obětuji svůj komfort pro dlouhodobější efekt.

Jaké závody absolvujete před Riem?
Čeká mě český nominační závod, kde bych rád potvrdil své již získané místo na olympijské hry. Poté se jede i Světový pohár v Račicích, kterého bych se také rád zúčastnil, abych se ukázal doma před fanoušky. V červnu je pak mistrovství Evropy v Moskvě a pak už se vše soustředí na srpnovou olympiádu.

Mám spoustu fotbalových historek, říká útočník Petr Švancara

Mám spoustu fotbalových historek, říká útočník Petr Švancara

Mám spoustu fotbalových historek, říká útočník Petr Švancara

Generace20
+
Mám spoustu fotbalových historek, říká útočník Petr Švancara

Mám spoustu fotbalových historek, říká útočník Petr Švancara

Generace20

Autor: Karolína Křtěnová

04. 12. 2015

Petr Švancara proslul jako prvoligový fotbalista. Před pár dny pokřtil svou knihu Mercedes: projížďka životem fotbalového baviče. Biografie osmatřicetiletého hráče, který dodnes hraje za divizní Blansko, odhaluje historky z fotbalového i osobního života.

Proč jste se vůbec rozhodl vydat knihu?
Jelikož hraji fotbal od šesti let, tak nás s bývalou přítelkyní Monikou Čuhelovou, která dělá reportérku v České televizi, napadlo všechno zdokumentovat právě v knize. Fotbalových i jiných historek mám hodně, jelikož můj život byl velmi bujarý. I když jsem toho tolik nedokázal ve fotbale, tak se kniha prodává velmi dobře.

Kdo si myslíte, že ji kupuje?
Já si myslím, že od malých dětí až po důchodce. Mám zprávy z knihkupectví, že chodí opravdu úplně všichni. Jsem rád, že jsem touhle cestou mohl dát něco fanouškům.

Bylo pro vás snadné se takhle otevřít pro veřejnost?
Já jsem tak působil vždycky vůči všem médiím. Navíc jsem to dělal s Monikou, takže jsem neměl problém se otevřít a prásknout na sebe ještě další věci. Nevadí mi být osobní. Mluvil jsem, jak to cítím a jak to je. Někdo tomu věří, někdo nemusí.

Takže vám spolupráce s bývalou partnerkou vyhovovala?
Určitě, protože jsem pracoval s někým koho znám. Mohl jsem se s ní bavit o věcech, které bych jinak nikomu jinému neřekl.

V knize jste hodně upřímný, neměl jste s tím problém?
Zatím ne. Pokud nějaký problém přijde, tak se mu postavím a nebude mi vadit tomu čelit. Nemám co tajit a stojím si za tím, co jsem tam řekl. Ta kniha není o tom se někomu pomstít či něco řešit, spíš říct popravdě všechny příběhy.

Myslíte, že jste dobrý vypravěč?
Já jsem výborný vypravěč.  Myslím si, že i proto jsem u novinářů vyhledávaný, jelikož vše okomentuji svými slovy a nemluvím jen frázovitě.

Nepřijde vám, že je na českém trhu „překnihováno“ na toto téma?
Ano to je, ale hlavně že jsem tam taky. Nevadí mi, že jsem jeden z mnoha, kdo takovou knihu vydal.

Jak vám dlouho trvalo vytvořit tuto knihu?
Rok a půl jsme na tom pracovali. Hlavně z důvodu, že já jsem v Brně a Monika v Praze. Také se do toho shromažďovaly různé fotografie a podobně a to nebylo úplně lehké.

A neměl jste tedy chuť se na to vykašlat?
To zase ne. Já jsem se toho chytil a šel za tím. Takže jsem i teď rád, že se kniha prodává.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“