Kategorie galerie

Publikujeme

Na internetovém studentském magazínu Generace20.cz publikujeme do veřejného prostoru. V rámci jednotlivých rubrik pracujeme v týmech s přesně rozdělenými rolemi jako vedoucí či redaktoři. Píšeme zpravodajské a publicistické texty na témata, která jsou nám blízká, jsou výpovědí dvacetileté generace. 

Správný novinář nepracuje od stolu, a proto redakce Generace20 vyráží do terénu, kde sbírá informace a kontaktuje zdroje pro své články.

Veřejný prostor

Naše texty se prostřednictvím internetu dostávají do veřejného prostoru a mohou mít širší společenský dopad. Učíme se proto ctít společenskou odpovědnost a pravidla etického jednání, které se musí promítat i do novinářské praxe.

Jako redaktoři můžeme poznat, že budovat vzájemnou profesní důvěru není jednoduché. Bez ní však žádný publicista nemůže pracovat.

23

Přebytečné knihy lze schovat v kavárně nebo na zastávce

Přebytečné knihy lze schovat v kavárně nebo na zastávce

Přebytečné knihy lze schovat v kavárně nebo na zastávce

Generace20
+
Přebytečné knihy lze schovat v kavárně nebo na zastávce

Přebytečné knihy lze schovat v kavárně nebo na zastávce

Generace20

Autor: Jana Vepřeková

05. 02. 2015

Projekt Knihoběžník pomáhá vyřešit problém s přebytečnou a již přečtenou literaturou. Lidé mohou knihy najít, anebo také odložit v různých kavárnách, čekárnách u lékaře nebo na autobusových zastávkách. Spojí tak lásku ke knížkám, zábavu a chuť poznávat nová místa.

Cestovat za odloženými knihami – to je hlavní myšlenka projektu Knihoběžník. Ten funguje tak, že lidé nechají své přečtené knihy na určitém místě, například v kavárně, v čekárně u lékaře, na autobusové zastávce nebo v obchodním centru. Tam si knížky, polepené nálepkami s názvem projektu, mohou vyzvednout lidé, co se za nimi vydají. Zapojit se může každý. Stačí se zaregistrovat na internetu a vyhledat, jaké jsou v jeho blízkosti.

Lidé pak zadají kód, který najdou na první stránce a vyplní, že mají Knihoběžníka u sebe. Pokud někdo chce nějaké vlastní knihy do projektu také přidat, vytiskne si z internetových stránek nálepku a letáček s informacemi o nápadu, zaregistruje ji na webu, a tak vznikne nový Knihoběžník. „V létě jsem si udělala výlet a asi pět knih rozmístila a dvě si přivezla,“ říká studentka Diana Baumerrová.

Projekt založili v roce 2010 pracovníci z internetového knihkupectví Martinus na Slovensku a poté ho rozšířili také do České republiky, kde s jeho realizací pomohla například Michelle Losekoot. „Každý má doma nějaké knihy, které mu překážejí, ale nemá srdce je jen tak vyhodit. Může z nich tedy udělat Knihoběžníka a seznámit je tak s více lidmi,“ říká Losekoot, která pracuje právě pro zmíněné knihkupectví. Vysvětluje, že knížky nemusí být od Martinusu, ale může to být jakákoliv starší literatura, kterou má člověk doma.

Inspirovali se v geocachingu

Anna Porubcová, zakladatelka Knihoběžníka na Slovensku, přiznává, že se inspirovali ve známém geocachingu, při němž lidé cestují a hledají různé schované předměty. Rozdíl je ovšem v tom, že člověk při nalezení Knihoběžníka nevyměňuje knihu za knihu. Při nalezení pokladu při geocachingu se poklady občas vyměňují, ale nutnost to také není.

Porubcová tvrdí, že je samozřejmě možné, že se ke Knihoběžníkovi dostane někdo, kdo se rozhodne si ji nechat. Je to přece jenom cennější předmět, než malé drobnosti z „kešek“ při geocachingu. Často se stává, že lidé umístí knihu například do obchodního centra a tam ji vyhodí úklidová služba. „Nejlépe se prověřil systém partnerských míst, kdy se Knihoběžník dá do kavárny, seznámí se s tím personál a ten ho vydá a poté, co něj člověk řekne,“ vysvětluje Porubcová.

Když se projekt rozjížděl, knihkupectví Martinus vybralo desítky knih, jenž rozdali blogerům, kteří pro ně píší recenze, aby z nich tvořili Knihoběžníky. „Když mě oslovili s tím, abych jim pomohla s projektem, byla jsem nadšená. Dali mi knížky a ty jsem musela přečíst, napsat o nich na blog a poschovávat je po republice,“ říká blogerka Jana Benešová. Ta jednu knihu například uložila v kavárně Madam Čokoláda v Sušici, kam hned druhý den přijel další čtenář, aby si příběh vyzvedl.

KOMENTÁŘ: Pohled na krásu je přece individuální

KOMENTÁŘ: Pohled na krásu je přece individuální

KOMENTÁŘ: Pohled na krásu je přece individuální

Generace20
+
KOMENTÁŘ: Pohled na krásu je přece individuální

KOMENTÁŘ: Pohled na krásu je přece individuální

Generace20

Autor: Kristýna Škodová

03. 02. 2015

Globální internetová seznamka Beautiful People (krásní lidé) se chlubí tím, že se do ní mohou dostat jen opravdu atraktivní lidé. Otázkou ovšem je, zda se zakladatelům této celosvětové sociální sítě daří mít mezi svými uživateli pouze tyto vybrané typy. Takový úkol je totiž v podstatě nemožný.

Při žádání o vstup na tyto stránky si představujete, že si tedy budete moci vybírat pouze mezi lidmi podobnými například bývalému fotbalistovi a módní ikoně Davidu Beckhamovi či topmodelce Taťáně Kuchařové. Alespoň takto se Beautiful People svými požadavky o přijetí a celosvětovou reklamou tváří. Po vlastní zkušenosti jsem však přesvědčená o tom, že seznamka až tak nenaplňuje to, co hlásá. Ještě aby splňovala. Bylo by dost zvláštní, kdyby všichni byly atraktivní pro všechny. To přeci není ani fyzicky možné.

Pro mě osobně bylo totiž po desetiminutové prohlídce náhodných mužů z České republiky na Beautiful People, tak polovina neatraktivních. Což znamená, že heslo „Online randění pouze pro krásné lidi”, které seznamka hlásá už na úvodní stránce, neshledávám až tak pravdivým, a spolu s tím i celou tuto estrádu okolo seznamování za zbytečnou. Je totiž jasné, že každý člověk má naprosto jinou představu o zevnější kráse, a proto není možné určit jakýsi ideál a zavděčit se všem členům.

Systém hodnocení vzhledu žadatelů o vstup na tuto seznamku je totiž naprosto absurdní, jako je tomu například v soutěžích typu Česká Miss. Jak může několik lidí rozhodovat o tom, kdo je krásnější než někdo druhý, ba dokonce, že hezký není? Dala bych ruku do ohně za to, že každý člověk, který žádal o přijetí do této komunity, by byl pro někoho atraktivní. Co když se nějakému hezounovi líbí dívky s větším nosem, ale právě kvůli němu se na tuto seznamku nedostanou? Nemluvě o tom, že kdekdo má svůj osobitý šarm, který na fotografiích vůbec vidět není. Je tak dost pravděpodobné, že jsou na této sociální síti rušeny žádost lidí, kteří by později byli pro ostatní uživatele půvabní.

Pro lidi v indické oblasti Ladakh je typické, že nic neřeší, říká česká učitelka

Pro lidi v indické oblasti Ladakh je typické, že nic neřeší, říká česká učitelka

Pro lidi v indické oblasti Ladakh je typické, že nic neřeší, říká česká učitelka

Generace20
+
Pro lidi v indické oblasti Ladakh je typické, že nic neřeší, říká česká učitelka

Pro lidi v indické oblasti Ladakh je typické, že nic neřeší, říká česká učitelka

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

01. 02. 2015

Před rokem vyrazila Jana Tichá (27) s dobrovolnickou organizací Brontosauři v Himálajích do Indie, kde učila tři měsíce děti výtvarnou výchovu. Designová grafička si ve vesničce Mulbekh vyzkoušela roli učitelky i drsný život místních obyvatel, kteří se podle jejích slov ničím nestresují.

Jaké zvyklosti vás u tamních lidí nejvíce zarazily?
Zajímavá pro mě byla zjištění, že se například nemá sedět se zkříženýma nohama, myšleno mít nohu přes nohu. Dále, že se nesmí překračovat sedící člověk a jídlo, pokud je obojí na zemi a mnoho dalších.Tyto zvyklosti vycházejí z tradic a náboženství tamních obyvatel a jejich nedodržování by brali jako neslušnost.

Je nějaká vlastnost, která je pro místní obyvatele charakterizující?
Asi to, že nikdy neplánují a žijí tak ze dne na den. Na stavbě části školy, na které se podíleli i naši dobrovolníci a kterou vedl český architekt, se běžně stávalo, že třeba nepřišli dělníci, protože měli rodinnou oslavu. Oni zkrátka nic neplánují a moc neřeší. Jak sami říkají, dělají vše takzvaně „Ladakhi way“, což znamená, že vše dělají po svém a beze stresu.

Připravovala jste si pro své žáky nějakou práci dopředu?
Měla jsem přichystané tři projekty. Ovšem ty se v průběhu mého pobytu dost změnily. Mnoho lidí mě předtím varovalo, že v Indii nebývá vše tak, jak si to člověk dopředu připraví, což se mi potvrdilo.

Jana Tichá (uprostřed) učila děti ze školy v Mulbekhu výtvarnou výchovu. Foto: Kate Kittredge

Jana Tichá (uprostřed) učila děti ze školy v Mulbekhu výtvarnou výchovu. Foto: Kate Kittredge

A jak se situace změnila?
Některé z projektů nebylo možno aplikovat na místní děti. Já jsem s nimi například chtěla probírat dějiny evropského umění, ovšem když jsem tam přijela, tak jsem viděla, že i vzhledem k jejich buddhistickému náboženství to moc nepůjde a že by to pro ně bylo spíše nepřínosné.

Z jakého důvodu?
My jsme zvyklí například z antiky pracovat s mužskými a ženskými akty, to je ale v jejich společnosti naprosté tabu. Sexualita, kterou ukazuje evropské umění, by pro ně byla asi těžce vstřebatelná. Říkala jsem si, že ta kultura je od naší tak odlišná, že by mohlo dojít k nepochopení a že bych třeba mohla překročit nějaké hranice, které mi nejsou úplně známé. A připravit si výuku například na indickou kulturu mi připadalo hloupé, protože bych mluvila o něčem, o čem toho sama moc nevím.

Jak jste si poradila s dalšími překážkami, kvůli kterým jste musela zaimprovizovat ve výuce?
Měla jsem štěstí, že ve stejnou dobu tam byl i jeden Čech, který uměl střihat. Takže jeden z projektů, který jsem s dětmi dělala, byly animované filmy s draky, které mi pomohl sestříhat. Děti rozkreslily draky, které jsem potom oskenovala a zpracovala.

Měla škola nastavený pravidelný režim?
Ano, začínala vždy v deset hodin, protože některé děti musejí docházet třeba i šest kilometrů pěšky, tak aby stihly přijít včas. A končilo se většinou ve čtyři hodiny odpoledne. Bylo tam deset tříd plus jedna nultá třída, do které chodí předškolní děti. Každé ráno zahajovala celá škola společně. Vždy se konal nástup, na kterém děti na uvítanou zazpívaly indickou hymnu, a potom i další písničky nebo recitovaly básničky. A učilo se i v sobotu.

Vyučovala jste první až devátou třídu, bylo to náročné?
Bylo to spíše nečekané. Počítala jsem s tím, že budu učit hlavně nižší třídy. Někdy jsem čelila odlišným jazykovým schopnostem -výuka probíhala v angličtině, ale vždy jsme se s žáky nějak domluvili.

Jaká byla vybavenost školy?
Škola neměla mnoho učeben. Vybavení tříd bylo poměrně chudé, například tabule se nenalézaly v každé třídě. Ale i přesto to představovalo docela luxus na poměry, které tam panují. Lidé žijí v takových hliněných chatrčích, spí na střechách… Nicméně ve škole měli i pár počítačů, i když všechny nefungovaly. Velkým štěstím také byl přístup k vodě, což znamenalo, že škola měla studnu, a to není běžnou součástí. Nicméně některý materiál, který jsem potřebovala k výuce, jsem si musela dokoupit sama.

A jaké zázemí jste měla vy?
Já jsem bydlela ve škole, ve které byly vyhrazené dvě místnosti pro dobrovolníky. Měly betonovou zem, okna trochu vymlácená, nedovíraly se dveře, občas šla elektřina a občas ne. Pokoje jsem obývala spolu s dalšími dobrovolníky. Později jsem se přesunula do místnosti, kterou jsem měla pouze pro sebe.

Dorazily do vesnice i jiné technologické vymoženosti kromě počítačů?
Často jsem viděla neuvěřitelné kontrasty. Lidé měli například dotykové mobily, Coca-Colu nebo i iPady, ale zároveň žili v nuzných podmínkách. To často vytvářelo zvláštní situace. Například tam lidé topili jačím (jak – mohutné zvíře žijící vysoko v horách, pozn. red.) trusem a chodili ho sbírat do hor, takže jste mohli potkat člověka, který má na zádech nůši s jačím trusem a zároveň se kouká na iPadu na Facebook.

Box:
Vesnice Mulbekh leží ve výšce zhruba 3300 metrů nad mořem na severu Indie. Nachází se vysoko v Himálajích v oblasti Ladakh, které se říká Malý Tibet. Je jednou z posledních buddhistických vesnic, v jejímž okolí je mnoho mnišských klášterů. Česká organizace Brontosauři v Himálajích pomáhá v rozvoji místní škole Spring Dales Public School. Jsou jedinou českou organizací, jejíž projekt spolufinancuje 14. Dalajláma. Organizace zajišťuje pomoc od českých dobrovolníků, kteří mohou přispět jakýmkoli svým vzděláním. Sponzoruje rozvoj školy a poskytuje školení místním učitelům v oblasti pedagogiky a vedení školy.

V pražském Muzeu medoviny mohou návštěvníci i ochutnávat

V pražském Muzeu medoviny mohou návštěvníci i ochutnávat

V pražském Muzeu medoviny mohou návštěvníci i ochutnávat

Generace20
+
V pražském Muzeu medoviny mohou návštěvníci i ochutnávat

V pražském Muzeu medoviny mohou návštěvníci i ochutnávat

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

31. 01. 2015

Nápoj s vůní medu láká návštěvníky do pražského Muzea medoviny. Autor projektu Jiří Pouček dříve skupoval lahve tohoto nápoje na trzích pro svou potřebu. Již rok provozuje v centru Prahy expozici s možností ochutnávek, které se konají každý týden.

Voňavý zlatavý mok – řeč není o pivě, ale o medovém alkoholickém nápoji zvaný medovina. Ta má dlouholetou tradici. Lidé dnes mohou na medovinu narazit téměř kdekoli na trzích nebo také v supermarketech. Před rokem vzniklo však v pražské čajovně Buddha Muzeum medoviny, kde mohou zákazníci také degustovat.

„Dříve jsem skupoval lahve medoviny a dělal ochutnávky pro své přátele, ale medovina se mi začínala doma kupit. Tak jsem se rozhodl, že se o své zásoby podělím. Napadlo mě zřídit muzeum, které by bylo celé o medovině,“ tvrdí autor projektu Jíří Pouček. Dodává, že se nejedná o klasické muzeum – nekoná se pouze výstava a přednáška o historii medoviny, ale lze také vybrané nápoje ochutnávat.

Nevýhodou expozice je malý prostor, kde se nachází. Muzeum je vtěsnané do čajovny, která není příliš velká a početnější skupina návštěvníků by měla problém naleznout volná místa k sezení. „V poslední době jsem rozšiřoval místo o degustační salónek, kam se vejde maximálně patnáct lidí,“ dodává Pouček. Ten do budoucna uvažuje o přemístění do jiných prostorů.

Expozice je v Evropě jediná

Muzeum medoviny je zatím v Evropě ojedinělé. „Párkrát jsem hledal na internetu, zdali nenarazím na někoho se stejným nápadem, ale marně,“ říká Pouček. Podle něj byla jediná zmínka o podobném projektu před pěti lety, když se v Brně objevila tzv. medovinárna, ale tam měli pouze pět druhů tohoto nápoje.

Pouček má nyní ve své expozici čtyřicet druhů od českých, slovenských nebo také německých a polských výrobců. „Medovinu mám rád, ale většinou narážím jen na samé přeslazené, které mě odrazují. Muzeum je dobrý nápad, líbí se mi. Nejvíce mi zachutnala ta ovocná,“ říká student Jakub Vrána (23).

„Návštěvníci mají nejraději jedno druhovou medovinu, jako je třeba akátová nebo slunečnicová. Ta je kvašená pouze z jednoho druhu medu a vody. Je to taková zvláštnost, protože se nevyrábí moc často,“ říká s úsměvem Pouček. Ten nabízí v muzeu mimo jiné také kořeněné, ovocné a nebo speciální barikové medoviny, které zrají v dubových sudech po několik let.

AUDIO: Muž s kabelkou je v Česku vnímán stále jako homosexuál, říká stylistka

AUDIO: Muž s kabelkou je v Česku vnímán stále jako homosexuál, říká stylistka

AUDIO: Muž s kabelkou je v Česku vnímán stále jako homosexuál, říká stylistka

Generace20
+
AUDIO: Muž s kabelkou je v Česku vnímán stále jako homosexuál, říká stylistka

AUDIO: Muž s kabelkou je v Česku vnímán stále jako homosexuál, říká stylistka

Generace20

Autor: Vojtěch Novotný

29. 01. 2015

V dnešní době je kabelka v Česku jasně ženskou záležitostí. Ovšem nejznámější zahraniční pánské módní ikony nedají na takový doplněk dopustit. Kabelka totiž nedělá z muže gaye nebo metrosexuála, jak si stále někdo myslí. Naopak ho dovede k pomyslné módní dokonalosti – do tašky schová předměty z kapes, které jinak dělají nevkusné boule.

Ve světě je pánská taška běžná věc. Do okruhu široké veřejnosti v Česku se tento trend prokousává pomaleji. Stále zde totiž panuje dogma, že chlap s kabelkou je prostě jiný. „U nás je to kuriozita. Takový doplněk je spojován nejčastěji s homosexualitou,“ udivuje se tomuto domnění osobní módní stylistka a návrhářka Renata Dobiášová . Dodává, že je důležité mluvit o pánské tašce nebo jen kabelce. „Spojení pánská kabelka se nepoužívá, zní to zženštěle,“ říká.

V Česku by se dalo hovořit trnedu, který je stále v pozadí, ale kabelky ke svému oblečení volí téměř vždy například světové celebrity jako Brad Pitt, Will Smith nebo Kanye West. Je nutné si ale uvědomit, že takový doplněk pro muže vypadá odlišněji od těch pro ženy. V kurzu jsou tmavší barvy, hlavně hnědá a šedá. Také by měla převládat jednoduchost a účelnost nad kreativitou. Kabela by měla ladit především s páskem, nikoliv s botami nebo jinou částí oděvu.

Kapesní zavazadlo tohoto typu by mělo zbavit muže nevkusných boulích v kapsách, které nejčastěji vytváří mobil, klíče a podobné věci. „Ty patří do kabelky, nikoliv do kapes, kde kazí celkový dojem z třeba dobře zvoleného outfitu, který pak nebude dokonalý,“ vysvětluje stylistka.„Malou taštičku – kabelku nosím, protože v ní mám diář, mobily a klíče. Tyhle drobnosti mi tak nepřekáží v kapsách nebo v ruce,“ sděluje obchodní zástupce jedné ze sléváren David Bušo.

Muži se inspirují od žen

Některá módní a sportovní světová esa ale dokonce nosí kabelku inspirovanou vzorem svých protějšků. „David Backham a Roger Federer mají tašky podobné jako jejich manželky,“ líčí Dobiášová. Někteří muži v Česku si ale naopak doplněk po vzoru žen neumějí představit. „Nosím větší kabelku do školy. Mám v učení a vypadá to lépe, než batoh na zádech,“ myslí si student Adam Rezek. Sám si ale nedovede představit, že by jeho malé zavazadlo bylo inspirováno kabelkou jeho přítelkyně. Podle Dobiášové také hlavně záleží na tom, co chlap takzvaně skousne. „Je důležité mužské ego a jak daleko je schopný dotyčný zajít, aby si připadal pořád jako muž,“ podotýká.

Dobiášová také upozorňuje na málo známý fakt.„První kabelky byly vyráběny v polovině devatenáctého století pro muže,“ zdůrazňuje.  Až o století později si je vzaly jako módní prohlášení ženy. Dnes se trend pomalu vrací ke kořenům svého vzniku, ale vidět v Česku muže s kabelkou, která by vypadala opravdu dobře a kopírovala zahraniční trend, je podle stylistky raritou. Češi jsou dle ní stále ještě příliš konzervativní.„Kabelka je jasně ženská záležitost a u mužů mi to přijde zženštilé téměř v jakékoliv podobě.“ říká studentka Veronika Legorská.

Anketa: Co si myslíte o pánských taškách přes rameno?

Autor ankety: Ondřej Neufus

Čeština mě baví, zní jako tajná řeč agentů, říká Ital

Čeština mě baví, zní jako tajná řeč agentů, říká Ital

Čeština mě baví, zní jako tajná řeč agentů, říká Ital

Generace20
+
Čeština mě baví, zní jako tajná řeč agentů, říká Ital

Čeština mě baví, zní jako tajná řeč agentů, říká Ital

Generace20

Autor: Aneta Beková

27. 01. 2015

Někteří cizinci označují češtinu za jednu z nejtěžších řečí na učení. Ital Riccardo Crespi má s cizím jazykem jinou zkušenost. Do češtiny se pustil a říká, že se mu nezdá těžké přijít jí na kloub.

Student Riccardo Crespi (23) žije v Itálii, ale rád cestuje a potkává nové přátele z ostatních států. Od prvních školních let se u něj projevoval talent na jazyky, proto dnes mluví plynně francouzsky, arabsky a německy. A pokud má zrovna dostatek volného času, učí se další jazyky, aby měl co nejširší možnosti komunikace s cizinci.

Před dvěma lety strávil Crespi měsíc na školním výměnném pobytu ve Velké Británii, před cestou tedy začal studovat alespoň základy angličtiny. „Byla to pro mě muka. Přestože moji přátelé vnímají angličtinu jako jeden z nejjednodušších jazyků, já se s ní trápil. Ani pobyt a komunikace přímo v zemi mi nepřilepšily,“ vypráví.

Na místě se ale potkal také s Čechy. „K nám do Itálie Češi jezdí, proto jsem předtím jejich jazyk několikrát slyšel. Vždycky mě bavilo ho poslouchat, zněl mi jako řeč nějakých tajných agentů,“ směje se Crespi. Po návratu domů se začal novému jazyku věnovat více a udržoval kontakt s českými přáteli. Dodává, že se učil rychle a čeština je pro něj dnes snadnější než angličtina. V Itálii se také seznámil s Češkou, se kterou se nyní navzájem doučují.

V Praze nakoupil knihy

Po nějakém čase dokázal Crespi sám napsat jednoduchý e-mail bez použití slovníku. „Nemůžu si pomoci, ale čeština je podle mě hodně volná. Sice má skloňování a složitý pravopis, ale v porovnání s angličtinou se snadněji časuje,“ říká Crespi. Letos v létě navštívil Prahu, kde si koupil čtyři české díly své oblíbené ságy o Harrym Potterovi a momentálně se snaží přelouskat už třetí v řadě.

Ital by jednou rád strávil v České republice delší čas, aby do jazyka doopravdy pronikl. Učení dalších řečí v nejbližší době neplánuje, protože jak sám přiznává, občas už se mu slovíčka pletou. Soustředí se tedy na utužování znalostí dosavadních jazyků. Na jaře například chystá cestu do Švýcarska, kde si zopakuje němčinu a francouzštinu.

Hlasivky potřebují kvalitní stravu a spánek, říká operní pěvec Jakub Pustina

Hlasivky potřebují kvalitní stravu a spánek, říká operní pěvec Jakub Pustina

Hlasivky potřebují kvalitní stravu a spánek, říká operní pěvec Jakub Pustina

Generace20
+
Hlasivky potřebují kvalitní stravu a spánek, říká operní pěvec Jakub Pustina

Hlasivky potřebují kvalitní stravu a spánek, říká operní pěvec Jakub Pustina

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

25. 01. 2015

Na kvalitní operu lidé nemusejí jezdit pouze do zahraničí. I v české republice je mnoho uznávaných operních pěvců. Jedním z nich je i barytonista Jakub Pustina (32). Původně vystudoval chemii, opera mu však učarovala a proto absolvoval pěvecké kurzy slovenského operního tenoristy Petera Dvorského. Od roku 2011 pravidelně vystupuje v českém i slovenském Národním divadle.

Jak jste se od studia chemie dostal k opernímu zpěvu?
Asi ve dvaceti jsem šel na představení do Státní opery v Praze, kde hráli Pucciniho operu Tosca. Z představení jsem byl nadšen a proto jsem nechtěl, aby skončilo. Byl to nádherný zážitek a tak jsem se na konci představení rozhodl, že tu chci jednou zpívat. Jsem velice impulzivní člověk, který je zvyklý jít si za svým snem. Absolvoval jsem pěvecké kurzy tenoristy Petera Dvorského a teď opravdu i na této scéně zpívám.

Inspiroval vás ve vaší začínající kariéře jiný umělec?
Nejvíce v celé pěvecké kariéře mě ovlivnil právě Peter Dvorský.Byl to on, kdo mě onoho dne ve Státní opeře svým fenomenálním výkonem uhranul a díky kterému jsem začal zpívat. Později jsem od něj dostal svoji úplně první nabídku na hostování v divadle.

Je Peter Dvorský součástí i vašeho osobního života?
Ano, díky jeho kurzům jsem se seznámil se svou manželkou. Byl mi také za svědka na svatbě. Je to skvělý člověk, kterého si nesmírně vážím a jsem šťastný, že můžeme být přáteli.

Co je na operním zpěvu nejatraktivnějšího pro nové talenty?
Jsou to emoce, prožitek a radost z kontaktu s publikem. Profese operního pěvce není jako volba, jestli budu zubař nebo pekař. Podle mého názoru to prostě musíte milovat a absolutně se tomu oddat. Jedině pak můžete mít úspěch.

Je u nás hodně mladých talentů?
Bohužel situace u nás není nakloněna k obnově pěveckých souborů v divadle mladými tvářemi. Je to škoda, protože hlas je jen sval, který se postupem času opotřebuje a unaví, proto někteří pěvci již nemohou podávat výkony jako kdysi.V roce 2009 jsem založil občanské sdružení Opera mladých, které pomáhá vynikajícím pěvcům se prosadit. V České republice i ve světě je mnoho talentů, kteří nemají příležitosti k vystoupení. Věřím, že pokud budeme podporovat nadané pěvce, bude růst i zájem o operu.

Jak se staráte o své hlasivky?
Jediná možnost péče o hlasivky je kvalitně jíst, spát a být v dobré fyzické kondici. Proto navzdory doporučení mých kolegů neužívám žádné prášky, injekce či cucací bonbóny. Ráno se probudím a zkusím si něco zazpívat. Jsou jen dvě možnosti, buďto to tam je, nebo ne. Pokud ne, mohl bych vypít třeba 200 syrových vajec  a tunu různých tabletek, ale neudělal bych s tím vůbec nic. Maximálně by mi ještě k tomu všemu bylo zle.

Jaké je největší úskalí operního zpěvu?
Pěvecká profese je těžká v tom, že každé vystoupení musíte opět stoprocentně dokázat, že na to máte. Nic nejde ošidit. Úplně každý zpěvák má před vystoupením obavu, jak ten večer dopadne, ale nesmí mít trému. Je to pocit velké zodpovědnosti.

Měl jste někdy ze svého výkonu špatný pocit?
Už se mi mnohokrát stalo, že jsem se při zpěvu cítil hrozně.Když jsem však poté shlédnul video, znělo to dobře. Peter Dvorský mi jednou řekl: To, že se ti zrovna dnes zle zpívá, diváky nezajímá. Oni přišli na vystoupení a chtějí se bavit. A je to pravda. V tom je profesionalita našeho povolání.

Černí panteři překvapují Evropu. I tak se ale tým amerického fotbalu potýká s nedostatkem financí

Černí panteři překvapují Evropu. I tak se ale tým amerického fotbalu potýká s nedostatkem financí

Černí panteři překvapují Evropu. I tak se ale tým amerického fotbalu potýká s nedostatkem financí

Generace20
+
Černí panteři překvapují Evropu. I tak se ale tým amerického fotbalu potýká s nedostatkem financí

Černí panteři překvapují Evropu. I tak se ale tým amerického fotbalu potýká s nedostatkem financí

Generace20

Autor: Vladimír Koča

23. 01. 2015

Vládnou Česku a daří se jim útok na Rakousko. Nejúspěšnější český tým amerického fotbalu Prague Black Panthers je řazen mezi nejlepší evropské celky díky výkonům v rakouské lize z posledního roku. Pražský tým ale bojuje se slabou návštěvností a nedostatečným zájmem sponzorů. Z důvodu hubeného rozpočtu musejí hráči jezdit na zápasy brzy ráno a nikoli den předem, což pro ně bývá náročné jak fyzicky, tak i psychicky.

Pražský tým amerického fotbalu Black Panthers působí vedle české ligy také v rakouské soutěži s názvem Austrian Football League (AFL). Do té se nejlepší český celek přihlásil, aby poměřil své kvality se špičkovými týmy. V sezoně 2014 se černým panterům podařilo v AFL postoupit poprvé ve své historii do semifinále, kde vypadli s vídeňskými Vikings.

Účast v zahraniční lize je ale pro poloprofesionální celek obtížná. „Když jedeme na zápas do Innsbrucku(555 km, pozn. red.), trvá cesta třeba sedm hodin. Po těch sedmi hodinách pak musíme nastoupit k zápasu. Hráči jsou vystaveni velkému tlaku,“ tvrdí manažer Black Panthers David Krejbich. Zároveň poznamenává, že právě tým z Innsbrucku jezdí do Prahy o den dříve a spí v hotelu, což si český celek nemůže dovolit.

Sami hráči berou cestování jako nutné zlo. „Cesta do Innsbrucku je maximum, nevím, jak bychom zvládli ještě delší štreky,“ říká Marek Hruboň. Ten působí na pozici kickera jak v týmu českého velkoklubu, tak i v národním týmu. Hruboň má na starosti všechny týmové kopy v zápase. Zároveň drží rekord pro nejdelší kop v české lize, který činí 57 yardů (cca 52 metrů). „Snažíme si lehat v autobuse do uličky, kam se ale nevejdeme všichni. Před venkovním zápasem pak máme dvě rozcvičky, abychom se dostali do správného tempa,“ doplňuje svého spoluhráče Jan Kabát, který hraje na obranné pozici.

Spojením za úspěchem

Black Panthers vznikli v roce 2012 spojením dvou pražských týmů – Prague Panthers a Prague Black Hawks. Spojení dvou fanouškovských základen ale žádné velké návštěvy nepřineslo. Na zápasy se diváci scházejí v řádech několika stovek. „Spojení jsme chtěli vytvořit velkoklub, který by byl atraktivním produktem na sponzorském trhu. Tím ale zatím nejsme. Zjistili jsme, jak cenění jsou diváci na stadionu, na které chtějí potenciální partneři cílit,“ popisuje Krejbich. Nízkou návštěvnost kolem pěti set diváků na zápas si Black Panthers vysvětlují přesycenou sportovní nabídkou v hlavním městě Česka.

Za klíč k udržitelnosti týmu na nejvyšší úrovni Krejbich považuje zvýšení návštěvnosti a na něj navázaný příchod sponzorů. „V týmu skončilo po uplynulé sezoně několik hráčů, jedním z nich jsem i já. Řekli jsme si, že problém začneme řešit od základu, tedy nedostatku diváků. Rádi bychom vytvořili ze zápasového odpoledne zábavnou čtyřhodinovou akci, která bude lákat lidi, aby se k nám přišli podívat,“ komentuje plány na sezonu 2015 Krejbich, který na pozici v útočné formaci odehrál dvacet sezon.

Děti, které potřebují zvláštní dietu, si musejí školní obědy nosit z domova

Děti, které potřebují zvláštní dietu, si musejí školní obědy nosit z domova

Děti, které potřebují zvláštní dietu, si musejí školní obědy nosit z domova

Generace20
+
Děti, které potřebují zvláštní dietu, si musejí školní obědy nosit z domova

Děti, které potřebují zvláštní dietu, si musejí školní obědy nosit z domova

Generace20

Autor: Alžběta Šimková

21. 01. 2015

Stravování dětí s dietami představuje pro jejich rodiče neustálé kontrolování jídelníčků. Ohlídat se musí, aby potomci nesnědli potravinu, na kterou jsou alergičtí, ale i zda mají optimální příjem živin. Další starosti přicházejí s nástupem do škol. Jídelny totiž ve velké většině speciální dietní pokrmy nevaří, ovšem některé se snaží rodičům vyjít vstříc. Dítěti tak jídlo často upraví anebo mu ohřejí to, které si samo přinese z domova.

Bezlepková dieta, alergie na bílkovinu kravského mléka, cukrovka typu I. Taková jsou nejčastější omezení, u kterých je nutno dodržovat zdravotní diety. U dětí musejí speciální stravovací režimy hlídat rodiče. Z přípravy pokrmů se tak pro rodiny stává nelehký úkol. „Není pro mě vždy jednoduché vymyslet, co budu daný den vařit,“ stěžuje si Inez Jiráňová, jejíž dcera má bezlepkovou dietu.

Otázky výživy se rodiče nezbaví ani při nástupu jejich potomka do školy. Jídelny speciální stravu většinou vůbec nevaří, jsou však ochotné se domluvit. „Snažíme se rodičům vyjít co nejvíce vstříc. Děti s alergiemi a dietami si mohou nosit obědy v krabičkách z domova a my jim je ohříváme,“ líčí ředitelka Mateřské školy sv. Voršily v Praze Anna Luňáčková. Vařit další jídlo, které by bylo speciálně připravené, by pro školní zařízení bylo nákladné.

Jídelny vychází vstříc

Školní jídelny, které mají větší pracovní kapacitu, nabízejí rodičům osobní domluvu, na základě které dětem jídlo upravují. „V naší jídelně to chodí tak, že pokud je dítě alergické například na oříšky, odebereme mu porci ještě předtím, než je do pokrmu přidáme. Na ceně oběda se to samozřejmě neodrazí,“ objasňuje kuchařka Základní školy Šestajovice Anna Takáčová.

Chutnost upravených pokrmů ovšem není zaručena. „Svíčková bez smetany není ve škole mých dětí zrovna nejoblíbenější jídlo, ale pro mě to znamená, že se nají a že mám o starost méně s přípravou oběda,“ říká Daniela Šístková, matka dvou dětí alergických na mléčnou bílkovinu.

Dražší náhražkové potraviny

Náročnou přípravu, kterou dietní jídla představují, potvrzují i rodiny. Omezení kterému musí čelit, je kupříkladu menší výběr ingrediencí, které k vaření mohou použít.„Důležité je také kontrolovat dostatečný přísun vitamínů a minerálů, které alergeny obsahují, a nahrazovat je v jiných, na ně bohatých alternativách. U mých dětí kontroluji přísun vápníku, který hojně obsahují například ořechy,“ popisuje Šístková.

Pokud rodiče chtějí svým dětem dopřát náhražkové produkty, může se jim to dost prodražit. „Rýžové mléko, které svým dětem kupuji jako náhradu za to kravské, stojí od čtyřiceti korun za litr,“ konstatuje Šístková. Nákup alternativních surovin tak obnáší vyšší cenu a někdy i omezenou dostupnost. „Některé potraviny již lze koupit i v běžných obchodech, ale pro většinu si stejně musím zajít do prodejen se zdravou výživou. A nebo si je objednám přes internet,“ říká Inez Jiráňová.

VIDEO: Vysedávání u počítače ho nebavilo. Vzal kolo, dojel až do Istanbulu a o cestě natočil film

VIDEO: Vysedávání u počítače ho nebavilo. Vzal kolo, dojel až do Istanbulu a o cestě natočil film

VIDEO: Vysedávání u počítače ho nebavilo. Vzal kolo, dojel až do Istanbulu a o cestě natočil film

Generace20
+
VIDEO: Vysedávání u počítače ho nebavilo. Vzal kolo, dojel až do Istanbulu a o cestě natočil film

VIDEO: Vysedávání u počítače ho nebavilo. Vzal kolo, dojel až do Istanbulu a o cestě natočil film

Generace20

Autor: Jakub Šedivý

19. 01. 2015

Student Martin Matěj se rozhodl vydat na kole do ciziny, dostal se až do Istanbulu. Na cestě strávil 73 dní a navštívil osm zemí. Vzal s sebou kameru a po návratu vytvořil dokument s názvem „Kam až dojedu na kole?"

Chtěl překonat sám sebe a dokázat si, že když si něco usmyslí, tak to zvládne. Student Martin Matěj vyjel na kole do ciziny, dostal se k moři v Chorvatsku a poté až do Istanbulu. Jelikož ho baví natáčení, rozhodl se, že celou svou cestu bude dokumentovat a poté vytvoří film. „Je to úžasný prostředek jak oslovit ostatní. Chci hlavně inspirovat mladé lidi k tomu, aby něco začali dělat a nenudili se u počítače,“ vysvětluje Matěj svou motivaci k natočení dokumentu.

Sám kdysi trávil všechen čas před obrazovkou, hrál hry a žil ve stereotypu. Cestováním a hlavně tímto výletem si změnil život. Kvůli chuti cestovat také přerušil studium. Protože chtěl jet co nejlevněji, vybral si kolo. Další možnost byla vyrazit stopem, Matěj ale nechtěl být závislý na ostatních a díky kolu si mohl jet vlastním tempem. I přes to, že na kole předtím najel nejvíce zhruba deset kilometrů v kuse, cestu zvládl. Přípravu neměl žádnou, ale jeho tělo si po lehčích počátečních potížích na zátěž zvyklo.

Výrobu dokumentu odkládal

Film s názvem „Kam až dojedu na kole?“ dokončil Matěj koncem října, i když se z cest vrátil už v květnu. „Do editoru jsem vybral pět hodin materiálu, který by se mi tam líbil. A to mě trošku odradilo,“ přiznává Matěj, protože nevěděl, jak dále. K dokončení a vydání finální 45 minutové verze ho motivovala kamarádka s tím, že by byla škoda nechat takovýto materiál jen tak nechat ležet na hard disku. „Střih mi trval půl roku, ale mohl jsem to mít za měsíc hotové. Lenost je hrozná věc,“ pokračuje Matěj.

Kameru měl zapnutou v ruce téměř pořád, dokument tak zachycuje celou cestu tam i zpět. Natáčel se i v nepříjemných situacích, například v Černé Hoře, když se v noci pokoušel postavit stan. Jelikož silně foukalo a pršelo, dlouho se nedařilo Matějovi stan postavit, což náležitě ocenil několika nadávkami. Dokument doprovází komentář buď přímo z místa anebo namluvený později doma. Film pojmenoval „Kam až dojedu na kole?“ a nahrál jej na svůj YouTube kanál.

Zpět i s otcem

Během zpáteční cesty čekalo Matěje překvapení. Jeho otec se totiž rozhodl, že syna napodobí. Dojel na kole do Budapešti, kde se setkali a společně šlapali zpět domů na sever Moravy. „Mám k němu obrovský respekt, přeorganizoval si kalendář a prostě vyjel,“ říká Matěj.

Využíval také internetové komunity Couchsurfing, kde lidé nabízejí přespání zadarmo, Poznal tak spoustu místních. „Nahradili mi trošku parťáka, protože jsem si s nimi mohl popovídat. Jinak by mi z té totální samoty hráblo,“ říká Matěj. Díky lidem měl možnost i více poznat tamější prostředí a návyky, což by se mu bez nich nepodařilo. Třikrát byl dokonce ubytován lidmi, které potkal na ulici.

Další film vydá Matěj možná již brzy. Plánuje totiž cestu po Maroku na handbiku, tedy kole, na kterém se šlape pomocí rukou. „Pojedu s jedním kamarádem a vozíčkářem, který na handbiku projel Izrael a Island,“ říká Matěj. Protože je s kamarádem spojuje vášeň pro natáčení, pravděpodobně další dokument vytvoří. „Mohlo by vzniknout opět něco inspirujícího,“ doufá Matěj.

Na sochy umělce Michala Olšiaka lze i vyšplhat

Na sochy umělce Michala Olšiaka lze i vyšplhat

Na sochy umělce Michala Olšiaka lze i vyšplhat

Generace20
+
Na sochy umělce Michala Olšiaka lze i vyšplhat

Na sochy umělce Michala Olšiaka lze i vyšplhat

Generace20

Autor: Nikol Dobrá

17. 01. 2015

Umělecká díla nemusí být vždy v galeriích. Mnoho lidí na svých výpravách vyhledává nejrůznější zajímavosti i v přírodě. Jednou z nich jsou i betonové sochy od Michala Olšiaka, které se nachází na mnoha místech České republiky. Podobizny zvířat a nejrůznějších strašidel jsou specifické tím, že si na ně mohou lidé i vylézt.

Vyfotografovat se na hlavě až pětimetrové sochy, takový zážitek většina galerií lidem neumožňuje. Sochař a malíř Michal Olšiak to však návštěvníkům svých děl nezakazuje. Některé jeho betonové výtvory mají dokonce i schůdky, díky kterým na ně lze snadno vylézt. Že by tím lidé mohli poškodit nejrůznější příšery a zvířata, jako například koně, želvu či lva, si však umělec nemyslí.

„Lidé moje sochy nezničí, když po nich budou lézt. Aby se jim povedlo některý z mých výtvorů poškodit, museli by s sebou mít sbíječku,“ říká s úsměvem Olšiak. Dodává, že tvorbu spíše ničí silné mrazy. Právě z toho důvodu musí svá díla pravidelně kontrolovat a případné nedostatky odstranit. Kostru sochy dělá Olšiak většinou v průmyslové hale. Detaily konkrétní příšery či zvířete pak doladí přímo na místě, kde má dané dílo stát. Práce na jednom výtvoru trvá podle umělce většinou dva měsíce.

Největší je krkavec

Sochař pro svá díla hledá vhodná místa v přírodě. „ Nechtěl jsem, aby má tvorba zapadla v galerii nebo mezi paneláky. Proto se snažím, aby byla na krásných místech v České republice,“ vysvětluje jejich umístění Olšiak. Většina jeho výtvorů se však nachází v jeho rodném kraji na Vysočině. Největším sochařovým dílem je však krkavec u hradu Bítov, který dosahuje výšky pěti a šířky dvanácti metrů.

„Jednou jsme si s kamarády udělali „tour de Olšiak“ a navštívili jsme všechny jeho sochy v okolí Žďáru nad Sázavou. Bylo opravdu zábavné po nich lézt a pořizovat s nimi bláznivé fotografie,“ říká turistka Markéta Šrámková z Nového Veselí. Dodává také, že ji překvapilo, jak velká některá díla jsou. Právě ve žďárském informačním centru lze také pořídit mapu, ve které jsou jednotlivé skulptury zakresleny.

Na díla Olšiaka mohou turisté narazit i v cizině, například u Bodamského jezera. Do zahraničí, dříve jezdil velmi často, kvůli své rodině teď však zůstává v České republice a skulptury z betonu dělá většinou na zakázku. Sochař se věnuje také malířství a sochání z písku. „Z betonu dělám nejraději. Vznikne věc, která vydrží i padesát let, zatímco díla na plážích mají životnost mnohem kratší,“ uzavírá Olšiak.

Pro některé cizince představují české studentské koleje luxus

Pro některé cizince představují české studentské koleje luxus

Pro některé cizince představují české studentské koleje luxus

Generace20
+
Pro některé cizince představují české studentské koleje luxus

Pro některé cizince představují české studentské koleje luxus

Generace20

Autor: Aneta Beková

16. 01. 2015

Úroveň studentských kolejí v Praze se díky rekonstrukcím za poslední roky pomalu zlepšuje. Přesto si Češi často najdou důvod k nespokojenosti, ale oslovení cizinci jim vzkazují: U nás je to ještě horší.

Pražské koleje Strahov patří mezi českými studenty k nejméně oblíbeným kvůli nepřívětivému prostředí. I na nich ovšem lze najít opravené pokoje, které vypadají k světu. Ani to tamějším obyvatelům nestačí. „I když bydlím na celkem hezkém pokoji, stále mi vadí okolí kolejí a pohled na ošklivé budovy zvenku,“ stěžuje si Lenka Šimánová.

Zahraniční studenti, kteří přijeli za vzděláním do Prahy, se ovšem na Strahově cítí jako v ráji. V některých státech je totiž situace mnohem horší než v České republice. „Na polských kolejích jsem měl postel jako z vězeňské cely a po stropě věčně lezl nějaký hmyz,“ vzpomíná Slovák Štefan Halda. Dodává, že večer nemohl usnout a ráno byl šťastný, když z pokoje odcházel.

Nyní Halda bydlí právě na Strahově a je spokojený. Fakt, že mu ze zdi občas padá omítka, mu náladu zkazit nemůže. „Pokoj jsem si zařídil tak, aby byl co nejvíce útulný a podle mých představ. Hlavně tady nejsou žádné můry a švábi, takže teď se konečně cítím dobře,“ pochvaluje si. Podobnou zkušenost popisuje i Rakušan Patrick Seipel, který bydlí na kolejích na Jižním Městě. „Oproti některým rakouským kolejím je tohle luxus,“ potvrzuje.

Váží si nábytku

Seipel si myslí, že Češi si příliš neváží nábytku a zařízení, které de facto není jejich, a podle toho se k němu tak i chovají. „Stěžují si na zničené věci, ale sami je také ničí. Myslím, že většina cizinců si více váží sdílených věcí na kolejích, možná proto se nám žije lépe,“ míní. Seipel po sobě pečlivě uklízí v kuchyňce i ve sprše, jinak by se podle jeho slov styděl z místnosti odejít.

Halda i Seipel bydlí na kolejích, které nepatří v Praze mezi nejhezčí, přesto si nestěžují. „Občas navštěvují kamaráda, který bydlí v Podolí. Tam jsou pokoje opravdu moc pěkné, všude nový nábytek. Ale mně Strahov stačí, nepotřebuji velký přepych,“ říká Halda. Dodává, že Češi by si měli více vážit toho, že mají kde bydlet a nehledat zbytečně nedostatky.

Při domácím servisu lyží nezapomeňte na skluznici, radí odborníci

Při domácím servisu lyží nezapomeňte na skluznici, radí odborníci

Při domácím servisu lyží nezapomeňte na skluznici, radí odborníci

Generace20
+
Při domácím servisu lyží nezapomeňte na skluznici, radí odborníci

Při domácím servisu lyží nezapomeňte na skluznici, radí odborníci

Generace20

Autor: Ondřej Vinař

15. 01. 2015

Zajet si na týden zalyžovat do některého z horských středisek patří mezi oblíbené zimní aktivity. Ačkoli jsou sjezdovky každoročně zaplněné, mnoho lidí nevěnuje udržbě svých lyží dostatečnou péči. Některým stačí seřídit si vázání a případně zahladit výrazná poškození. Odborníci ale tvrdí, že příprava lyží na zimní sezónu by měla být pečlivější.

Někteří lidé v České republice připravují své lyže před odjezdem na zimní dovolenou tak, že zajdou do skiservisu a nechají si tam za pár korun upravit vázání. K tomu zpravidla stačí zjistit aktuální váhu a šířku kolenou, pro správné fungování bezpečnostního systému. Existuje ale několik dalších věcí, které jsou pro životnost výbavy, lepší požitek z jízdy i lyžařovo zdraví nezbytné.

Důležité je zajímat se především o spodní stranu, skluznici, která při sjezdovém lyžování obzvlášť trpí. „Když lyžař jede po svahu, tak se skluznice nedotýká přímo samotného sněhu, ale klouže po mikroskopické vrstvě vody, která vzniká kvůli vysoké teplotě při tření lyže o povrch,“ vysvětluje Petr Votava, servisman českých reprezentantů v boardercrossu.

Na voskování jen s profi žehličkou

Hrozí tak, že se spodní část lyží poničí nebo na ni začně přimrzat sníh, což samozřejmě brání kvalitní jízdě. Obrana je přitom celkem známá a snadná. Většina lyžařů ví, že se skluznice musí voskovat. Nestačí však pouze připevnit lyži svěrači, pokapat ji rozehřátým parafínem a zažehlit pomocí běžných domácích pomůcek. „Voskování nejde provádět obyčejnou žehličkou, protože ta není schopná tak přesné regulace teploty jako přístroje, které se už dnes dají sehnat ve specializovaných obchodech a může skluznici i spálit“ říká Votava. Dodává, že tomu, kdo si chce lyže připravit kvalitně doma, nezbývá než si profi žehličku se čtvercovým tvarem za zhruba 1500 Kč koupit. Stejně tak i mazací vosky by měly být co nejkvalitnější.

Po ztuhnutí parafínu je třeba ho ze skluznice seškrabat, na což postačí jakýkoli předmět s ostřejší hranou, například plastová škrabka. Než se člověk vydá na hory, je dobré tuto proceduru zopakovat třeba i čtyřikrát. Votava navíc doporučuje pravidelné voskování po přibližně dvou nebo třech dnech na sjezdovce. Například umělý sníh, který se v českých ski areálech objevuje čím dál častěji je o hodně agresivnější než přírodní materiál a ochranná vrstva skluznice se velmi rychle ničí.

Správná údržba se tak může v domácích podmínkách celkem prodražit, protože samozřejmě platí, že čím dražší a kvalitnější materiály se pro správu lyží používají, tím lépe se jezdí. Navíc při nedostatečném ošetřování hrozí i nevratné poškození skluznice. „Při vysokých teplotách panujících mezi skluznicí a sněhovým povrchem hrozí, že se skluznice spálí a může se vydrolit, což je pro lyži likvidační,“ popisuje Votava. Pakliže si majitel lyží není stoprocentně jistý, že jejich údržbu opravdu zvládne, měl by je raději svěřit servisu.

Hrany se musí ostřit

Dalším bodem zájmu, při přípravě by měly být kovové hrany skluznice. Před první a po poslední návštěvě sjezdovky je nutné je přebrousit, aby byla kvalita jízdy co nejlepší a pohyb po sněhu přesnější. Správně nabroušené hrany by měly být velmi ostré. Po týdenním lyžování se ale většinou ztupí tak, že často nepoškrábou ani nehet, kterým přes ně lyžař přejede. Na údržbu hran stačí plochý pilník, brusný papír, hadr a svěrače. Výbava pro údržbu hran tedy není příliš drahá. Málo běžných svátečních lyžařů je však schopno lyže nabrousit vyváženě. Problémem je často nechtěné poškození skluznice důsledkem nepřesného broušení. Podle Víta Cholasty z chlumeckého skiservisu často hrany spíše poničí než zrenovují, pokud se o ně vůbec zajímají.

„Po příjezdu ze svahu domů, by se také vždy měly hrany utřít do sucha, protože sníh, voda a chemikálie na sjezdovce mohou způsobit jejich zkorodování a poškozování,“  popisuje Cholasta. Do péče odborníků dává lyže jen málokdo, protože jim servis neřijde nutný. Tím se ovšem velmi zkracuje životnost lyží. Navíc po několika letech, kdy se zejména skluznice a hrany neudržují, je jejich renovace často neřešitelným problémem.

Do specializované dílny tak často přicházejí carvingy, které jsou již ve špatném stavu. „Do servisu dám lyže jen tehdy, když je na skluznici nějaký výrazný škrábanec, jinak se o ně prakticky nestarám. Myslím, že je zbytečné do nich investovat, když jedu na hory jednou ročně,“ přiznává Václav Chára z Prahy. Po seřízení vázání z bezpečnostních důvodů tak odjíždí na dovolenou. Tím pádem ale zkracuje životnost své výbavy. Koupě nových lyží je však jistě ekonomicky náročnější než pravidelná prevence.

Slovensko začne uznávat i internetové petice, v Česku se nic podobného neplánuje

Slovensko začne uznávat i internetové petice, v Česku se nic podobného neplánuje

Slovensko začne uznávat i internetové petice, v Česku se nic podobného neplánuje

Generace20
+
Slovensko začne uznávat i internetové petice, v Česku se nic podobného neplánuje

Slovensko začne uznávat i internetové petice, v Česku se nic podobného neplánuje

Generace20

Autor: Jakub Šedivý

13. 01. 2015

Mezi online a papírovými peticemi nebude na Slovensku rozdíl, tamní Úřad vlády v prosinci novelizoval zákon, který to tak určuje. Podle členky Petičního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za TOP 09 Markéty Adamové se v Česku podobná novela zákona neplánuje, protože elektronická petice má svoji sílu jinde - problémy medializuje.

Online petice na Slovensku budou mít stejnou váhu důležitosti jako ty na papíře. V České republice se něco podobného zavést neplánuje. Členka Petičního výboru Poslanecké sněmovny za TOP 09 Markéta Adamová neregistruje žádnou iniciativu, která by navrhovala změnu aktuálního znění zákona. „Online petice mají sílu v ukázání a medializaci problému,“ říká Adamová a proto si myslí, že není novelizace současného zákona třeba. „Elektronická petice může efektivně splňovat účel i bez toho, aniž by ji státní orgán musel ze zákona posoudit,“ pokračuje Adamová.

O změnu zákona a podání návrhu politikům se snaží Michal Sedláček, zakladatel portálu e-petice.cz, který tvorbu online petic umožňuje. „Připravujeme se pro zahájení jednání.Mezi politiky je ale zatím více odpůrců,“ říká Sedláček. Jeho portál umožňuje vytisknutí papírové verze doplněné o podpisy digitální. Tedy přesně to, co budou praktikovat na Slovensku. Stejný zákon funguje například už ve Velké Británii, kde 100 tisíc sesbíraných podpisů musí vést k zahájení debaty v dolní komoře parlamentu. Na Slovensku jich bude stačit 10 tisíc. K internetovému podpisu postačí pouze jméno, příjmení, bydliště a e-mailová adresa.

Rychlé šíření online

Největší výhodou online petic je jejich rychlé šíření mezi lidmi. Během chvíle se i díky sociálním sítím mohou připojit lidé po celé zemi a vyjádřit s něčím nesouhlas. Na tom se shodují Adamová i Sedláček. Poslankyně ale vidí riziko online petic ve snadnějším falšování podpisů. „Jedna osoba s více e-maily se může podepsat opakovaně,“ tvrdí Adamová. Sedláček oponuje v tom, že stejně tak může jeden člověk podepsat několik lidí na papíře, a neměl by se tak v elektronické nebo klasické petici dělat rozdíl.

Sedláček navrhuje řešení ve využití občanských průkazů. Každý online podpis by byl doložený oskenovanou občankou anebo alespoň jejím číslem. Chtěl by díky průkazům také více ověřovat profily lidí,které se vytvoří na petičních serverech. Tím by se alespoň částečně daly internetové podpisy kontrolovat.

Rozdávat rozhovory na hřišti je snažší, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Rozdávat rozhovory na hřišti je snažší, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Rozdávat rozhovory na hřišti je snažší, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Generace20
+
Rozdávat rozhovory na hřišti je snažší, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Rozdávat rozhovory na hřišti je snažší, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Generace20

Autor: Radek Šamša

11. 01. 2015

Počet někdejších profesionálních fotbalistů v televizních studiích u přenosů z duelů české ligy i evropských soutěží stále roste. S Českou televizí a Primou, které mají vysílací práva například na Ligu mistrů, spolupracuje hned několik bývalých hráčů. Rozdávat rozhovory na hřišti je podle nich snazší, jelikož ve studiu je svazuje nervozita. 

Dříve se s mikrofonem před kamerou televizních stanic objevovali zadýchaní a v propocených dresech. Dnes usedají v oblecích přímo ve studiích, aby prezentovali neobvyklý pohled na věc na základě nasbíraných zkušeností během hráčské kariéry.

Fotbalovým expertem na plný úvazek se v prosinci stal také známý fotbalista Thierry Henry, který bude spolupracovat s britskou stanicí Sky Sports. I v Česku počet odborníků z řad někdejších ligových hráčů roste.

Ne vždy je však pro bývalé profesionální fotbalisty komentování zápasů snadné. „Poskytovat rozhovory bylo úplně o něčem jiném,“ porovnává dvojnásobný mistr české ligy s pražskou Spartou Josef Němec, jenž podle svých slov bojuje s nervozitou. „Uklidní mě, když dopředu znám alespoň jednu dvě otázky a konkrétní téma, o kterém budeme mluvit. Kolikrát už mě nějaký dotaz zaskočil,“ popisuje Němec, který spolupracuje s Českou televizí (ČT).

Veřejnosti na očích

Ve studiu ČT se potkává s dalším někdejším fotbalistou Luďkem Zelenkou. Bývalý útočník, jenž kromě pražské Slavie působil například v Teplicích a v Brně, začínal v televizi ještě během aktivní kariéry. „Poprvé jsem spolupracoval s televizí v roce 2000. Tehdy jsem kvůli karetnímu trestu nemohl nastoupit za Slavii ve čtvrtfinále Poháru UEFA v anglickém Leedsu, a tak jsem zápas spolukomentoval s Petrem Svěceným,“ vzpomíná Zelenka.

Zelenka si pozici fotbalového experta v České televizi pochvaluje. Na rozdíl od bývalých hráčů, kteří se vydali jinou cestou, je veřejnosti na očích i šest let po ukončení aktivní kariéry. Nebýt však pozitivní zpětné vazby ze strany diváků, u spolukomentování by prý možná nezůstal.

„Já jsem měl štěstí, že mě lidé hodnotili kladně. Mé komentáře je bavily, což mi posílilo sebevědomí. I díky tomu s televizí spolupracuji dodnes,“ tvrdí Zelenka, jemuž podle svých slov občas dělá problém zachovat naprostou objektivitu. „Nesmím nikomu stranit, někdy to ale nejde, protože mám mezi hráči spoustu kamarádů. Okomentovat u nich totožnou situaci stejně jako u člověka, jehož osobně neznám, se ne vždy podaří,“ přiznává Zelenka.

Důvodů, proč se bývalí fotbalisté vydávají do médií, existuje několik. Ať už se jedná o setrvání ve svém oboru, nebo vytváření vlastního mediálního obrazu. „Myslím, že máme divákům co říci, protože jsme ve fotbale něco zažili. Navíc mě baví, že se kolem něj díky televizi můžu nadále pohybovat,“ vysvětluje Němec.

Rozdávat rozhovory na hřišti je snadnější, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Rozdávat rozhovory na hřišti je snadnější, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Rozdávat rozhovory na hřišti je snadnější, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Generace20
+
Rozdávat rozhovory na hřišti je snadnější, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Rozdávat rozhovory na hřišti je snadnější, shodují se televizní fotbaloví experti z řad bývalých hráčů

Generace20

Autor: Radek Šamša

11. 01. 2015

Počet někdejších profesionálních fotbalistů v televizních studiích u přenosů z duelů české ligy i evropských soutěží stále roste. S Českou televizí a Primou, které mají vysílací práva například na Ligu mistrů, spolupracuje hned několik bývalých hráčů. Rozdávat rozhovory na hřišti je podle nich snazší, jelikož ve studiu je svazuje nervozita. 

Dříve se s mikrofonem před kamerou televizních stanic objevovali zadýchaní a v propocených dresech. Dnes usedají v oblecích přímo ve studiích, aby prezentovali neobvyklý pohled na věc na základě nasbíraných zkušeností během hráčské kariéry.

Fotbalovým expertem na plný úvazek se v prosinci stal také známý fotbalista Thierry Henry, který bude spolupracovat s britskou stanicí Sky Sports. I v Česku počet odborníků z řad někdejších ligových hráčů roste.

Ne vždy je však pro bývalé profesionální fotbalisty komentování zápasů snadné. „Poskytovat rozhovory bylo úplně o něčem jiném,“ porovnává dvojnásobný mistr české ligy s pražskou Spartou Josef Němec, jenž podle svých slov bojuje s nervozitou. „Uklidní mě, když dopředu znám alespoň jednu dvě otázky a konkrétní téma, o kterém budeme mluvit. Kolikrát už mě nějaký dotaz zaskočil,“ popisuje Němec, který spolupracuje s Českou televizí (ČT).

Veřejnosti na očích

Ve studiu ČT se potkává s dalším někdejším fotbalistou Luďkem Zelenkou. Bývalý útočník, jenž kromě pražské Slavie působil například v Teplicích a v Brně, začínal v televizi ještě během aktivní kariéry. „Poprvé jsem spolupracoval s televizí v roce 2000. Tehdy jsem kvůli karetnímu trestu nemohl nastoupit za Slavii ve čtvrtfinále Poháru UEFA v anglickém Leedsu, a tak jsem zápas spolukomentoval s Petrem Svěceným,“ vzpomíná Zelenka.

Zelenka si pozici fotbalového experta v České televizi pochvaluje. Na rozdíl od bývalých hráčů, kteří se vydali jinou cestou, je veřejnosti na očích i šest let po ukončení aktivní kariéry. Nebýt však pozitivní zpětné vazby ze strany diváků, u spolukomentování by prý možná nezůstal.

„Já jsem měl štěstí, že mě lidé hodnotili kladně. Mé komentáře je bavily, což mi posílilo sebevědomí. I díky tomu s televizí spolupracuji dodnes,“ tvrdí Zelenka, jemuž podle svých slov občas dělá problém zachovat naprostou objektivitu. „Nesmím nikomu stranit, někdy to ale nejde, protože mám mezi hráči spoustu kamarádů. Okomentovat u nich totožnou situaci stejně jako u člověka, jehož osobně neznám, se ne vždy podaří,“ přiznává Zelenka.

Důvodů, proč se bývalí fotbalisté vydávají do médií, existuje několik. Ať už se jedná o setrvání ve svém oboru, nebo vytváření vlastního mediálního obrazu. „Myslím, že máme divákům co říci, protože jsme ve fotbale něco zažili. Navíc mě baví, že se kolem něj díky televizi můžu nadále pohybovat,“ vysvětluje Němec.

Zákaz kouření by pro čajovnu s vodními dýmkami znamenal konec

Zákaz kouření by pro čajovnu s vodními dýmkami znamenal konec

Zákaz kouření by pro čajovnu s vodními dýmkami znamenal konec

Generace20
+
Zákaz kouření by pro čajovnu s vodními dýmkami znamenal konec

Zákaz kouření by pro čajovnu s vodními dýmkami znamenal konec

Generace20

Autor: Nikola Šrámková

09. 01. 2015

Jakub Čajan si splnil sen, když si v Karlových Varech otevřel vlastní čajovnu, kde se kouří i vodní dýmky, takzvané šíši. A právě ty tvoří asi 60% z tržeb. Vše by ale mohl změnit zákaz kouření v podnicích. Pokles výnosů by zapříčinil nejen propouštění zaměstnanců, ale například i změny v konceptu.

Po třech letech bude možná muset Jakub Čajan změnit uspořádání své čajovny. Důvodem je návrh zákona o zákazu kouření v podnicích, kde se podávají nápoje a jídlo. Zákaz by se totiž týkal i vodních dýmek, které činí více než 50% podíl výnosů. V úvahu přichází například přeměna na vegetariánskou restauraci, kde si lidé budou stále moci vypít i kvalitní čaj.

Setkal jste se někdy s negativními ohlasy ohledně zakouřeného prostředí ve vašem podniku?
Za tři roky provozu ne. Myslím, že je to i z toho důvodu, že kouř z vodní dýmky voní, na rozdíl od toho z cigaret, které se tady kouřit nesmí. My navíc nabízíme i oddělený nekuřácký prostor. Ten je však využíván minimálně.

Vaše čajovna je známá právě šíšami, činí tedy většinu vašeho příjmu?
Ano. Dnes si nedovedu představit provoz bez nich, protože výnos z nich činí asi 60% z tržeb. Kdyby zákaz začal platit, musel bych propustit jednoho zaměstnance a dva brigádníky. A to je v karlovarském regionu, známém velkou nezaměstnaností, problém. Každý je tady šťastný za pracovní příležitost.

Kouř z vodní dýmky je stejně škodlivý jako ten z cigaret?
Samozřejmě je škodlivý, ale dle mého názoru záleží na tom, za jakým účelem byla zpracována studie. V některých vyšlo, že kouř z dýmky je škodlivější než ten z cigaret, a v jiných tomu bylo naopak. Myslím ale, že každý zákazník si podle vlastní vůle vybere, kam zajde, takže plošný zákaz kouření mi přijde nedemokratický.

Jak moc by se vás zákaz dotkl?
Hodně, kdybychom chtěli zachovat provoz dýmek, museli bychom jít do varianty soukromého klubu, což by znamenalo vstup pouze pro jeho členy a tedy uzavřenou společnost, nikoli širší veřejnost. Další možností by bylo úplně přepracovat koncept služeb.

Jak?
V rámci čajovny bez dýmek bych musel například zkusit provozovat vegetariánskou restauraci. To by však znamenalo zajistit novou kuchyň, kuchaře a další potřebné věci. Upřímně nevím, jestli bych do toho vůbec šel.

Z jakého důvodu?
Ta myšlenka mi spíše zapadá do velkého města jako je třeba Praha, ale ne sem do Karlových Varů, kde by o vegetariánskou restauraci podle mě nebyl zájem. Hlavně jsem zastánce toho, že člověk dělá nejlépe věci, které ho baví a má je rád.

To je ve vašem případě co?
Já miluji čaj, vodní dýmky a lidi kolem mě, kteří mají rádi ty stejné věci. Vegetariánské jídlo mi nic neříká, proto se mi ta myšlenka trochu příčí.

Myslíte si, že čajovny jsou dnes tedy především o dýmkách?
Jsou místem, kde je určitá duchovnost a klid, což beru jako přímou konkurenci pro hospody. Myslím, že ve většině případů jde o nalezení rovnováhy mezi čajem a dýmkou. Spousta mladých lidí si díky šíše najde cestu k čaji a naopak. Každý se může rozhodnout, jestli jít na místo, kde se vodní dýmky kouří nebo ne.

 

Nová výstava bortí hranice mezi hrou a realitou

Nová výstava bortí hranice mezi hrou a realitou

Nová výstava bortí hranice mezi hrou a realitou

Generace20
+
Nová výstava bortí hranice mezi hrou a realitou

Nová výstava bortí hranice mezi hrou a realitou

Generace20

Autor: Tereza Yasmina Abazid

07. 01. 2015

Po chybě následuje fyzický trest. Na tomto postupu je založena jedna z instalací výstavy s názvem No pain, no game – nejbolestivější výstava na světe. Hlavní myšlenkou projektu je zrušit hranice mezi realitou a hrou. Děti tak pocítí průběh zábavy sami na sobě.

Hry opouští svůj kybernetický prostor a promítají se do reality. Výstava No pain, no game v překladu žádná hra, žádná bolest vznikla ve spolupráci Goethe Institutu a Národního technického muzea, kde je i umístěna. „Tvůrci se zaměřili na zrušení hranic mezi realitou a zábavou. Hra, která působí bolest, ale nemůže zabít,“ uklidňuje návštěvníky tiskový mluvčí Goethe Institutu Tomáš Moravec.

Návštěvníci si mohou vyzkoušet 10 instalací například zmenšenou sociální síť Facebook. Jde o krabici, do které dají dva lidi hlavu a komunikují spolu, jako kdyby používali normální chat. Při boxování se návštěvník vcítí do role filmového hrdiny Rockyho Balboy a návštěvník se musí snažit udržovat daný rytmus. Hrají doslova na vlastní pěst, musí se trefovat do barevných čidel na boxovacím pytli.

Pro ty nejodvážnější je připravená hra, kdy je návštěvník potrestán ve chvíli kdy neuhlídá kuličku a neodrazí ji od své části pole. Prvním stupněm trestu je rozžhavení podložky pod rukou, dále elektrošok nebo plácnutí gumovým opaskem. „Nejprve jsme se hodně bál a první elektrický šok byl velmi nepříjemný. Pak jsem se otrkal a přišlo mi to zábavné,“ hodnotí hru návštěvník Tomáš Klička.

Had je nejvyhledávanější

Největším lákadlem je had. Z mobilních telefonů se had přenesl do většího formátu . Jde o interaktivní desku, na které se hadi promítají, soutěží proti sobě dva lidé, jeden má červenou a druhý žlutou barvu. Pomocí šlapacích tlačítek na zemi, se určuje směr pohybu. Cílem je nasměrovat hada na potravu a nenarazit do zdi ani do protihráče. Většina návštěvníků se nemohla od hraní odtrhnout a soutěživost je vracela do dětství.

U hada známého z mobilu jsem se naprosto uvolnila. Pro získání zeleného čtverečku bych byla ochotná přeběhnout přes hrací pole,“ popisuje svůj zážitek Veronika Krabatschová. Interaktivní výstava, kterou vytvořilo duo Fur (Volker Morawe a Tilman Reiff) je umístěna v expozičním sále Technika hrou. „Umístění jsme vybrali kvůli tomu, že jsme technická výstava a do NTM se to hodí,“ vysvětluje Moravec. Výstavu se zájemci mohou shlédnout do 8. února 2015.

Po osmnácti letech opět v dresu Poldi Kladno. Mladí si na ně ani nevzpomínají, líčil Tomáš Kaberle

Po osmnácti letech opět v dresu Poldi Kladno. Mladí si na ně ani nevzpomínají, líčil Tomáš Kaberle

Po osmnácti letech opět v dresu Poldi Kladno. Mladí si na ně ani nevzpomínají, líčil Tomáš Kaberle

Generace20
+
Po osmnácti letech opět v dresu Poldi Kladno. Mladí si na ně ani nevzpomínají, líčil Tomáš Kaberle

Po osmnácti letech opět v dresu Poldi Kladno. Mladí si na ně ani nevzpomínají, líčil Tomáš Kaberle

Generace20

Autor: Michal Sobotka

07. 01. 2015

V roce 1996 dresy Poldi Kladna odložil, po osmnácti letech jej znovu oblékl. Hokejový obránce Tomáš Kaberle (36) si na rozdíl od většiny spoluhráčů historický dres už vyzkoušel. „Někteří kluci jsou tak mladí, že si na Poldinky ani nevzpomínají,“ líčil s úsměvem zkušený obránce po retro utkání, které se v polovině prosince hrálo s prvoligovou Duklou Jihlava.

Tomáš Kaberle, mistr světa z roku 2005, se ke kladenským spoluhráčům připojil teprve na konci listopadu, téměř v polovině prvoligové soutěže, jejíž základní část vrcholí koncem února. I tak ale stihl nastoupit ke dvěma prosincovým retro zápasům v Českých Budějovicích a doma s Jihlavou. Duely se odehrály v rámci 90. výročí od založení kladenského klubu. V obou zápasech se Kladno, ale také jeho soupeři, představili v dresech, které hráči nosili v nejúspěšnějším období klubů.

Rytíři, kteří v těchto zápasech neoficiálně nesli název Poldi, oba duely vyhráli. Na jihu Čech vyzráli na domácí v modré kombinaci dresů 4:1. Jihlavskou Duklu pak porazili v bílé kombinaci 4:0 před vlastními fanoušky. „Kabelka“, jak se zkušenému obránci přezdívá, v těchto zápasech zaznamenal celkem tři body.

Máte za sebou dva zápasy v retro dresech. Cítili jste určitou nostalgii?
Bylo hezké nastoupit znovu v dresech Poldinky. Někteří kluci v kabině jsou hodně mladí, takže si na ně nepamatují, ale já ještě vzpomínám na dobu, kdy jsme s tímto dresem hráli. Bylo mi osmnáct a dostal jsem příležitost v áčku. Navíc diváci na retro zápas vyprodali stadion, takže o atmosféru nebyla nouze.

Číslo patnáct jste musel vyměnit za dvanáctku, se kterou nastupoval také váš otec František st. a bratr František. Jak se vám v ní hrálo?
Já jsem ji ze začátku také nosil, když jsem tady začínal, takže mi to nijak zvlášť nevadilo. Čísla dresů byla daná. Vím, že Jarda Jágr jako mladší hrával s patnáctkou, proto jsem jí nemohl mít já.

Oba historické zápasy jste vyhráli při skóre 8:1. Nebylo by lepší nastupovat ve starých dresech pravidelněji?
Možná, že ano. Později by to byla hezká sbírka, třeba pro syna. Takové věci jsou samozřejmě cenné. Škoda, že se dresů neudělalo víc.

Jaký je rozdíl mezi dresem ze starého materiálu a tím, který používáte běžně?
Byly menší. Co se týče nošení dresu, tak v kabině jsme se shodli, že nám tolik nesedí. Člověk si rychle zvykne, ale ty, ve kterých hráváme normálně, jsou na nošení rozhodně příjemnější, protože nejsou tolik těsné.

Po vašem utkání se hrál zápas legend, do kterého naskočil také bratr František. Špičkovali jste se navzájem?
Ani ne. Je na něm vidět, že chodí hrát pravidelně za veterány. Je rád, že si může zahrát, sejít se s ostatními a potom skočit na nějaké to pivko.

Hrané dresy šly po utkání do aukce. Nepřihazoval jste také, abyste měl další dres do sbírky?
To zase ne! (směje se) Ani nevím, kde ta aukce probíhala, vůbec jsem to nezaregistroval. Škoda, třeba bude možnost nechat si dodatečně nějaký dres do sbírky vyrobit.

VIDEO:Líbí se mi, když se zákazníci marionet bojí, tvrdí řezbářka loutek

VIDEO:Líbí se mi, když se zákazníci marionet bojí, tvrdí řezbářka loutek

VIDEO:Líbí se mi, když se zákazníci marionet bojí, tvrdí řezbářka loutek

Generace20
+
VIDEO:Líbí se mi, když se zákazníci marionet bojí, tvrdí řezbářka loutek

VIDEO:Líbí se mi, když se zákazníci marionet bojí, tvrdí řezbářka loutek

Generace20

Autor: Melánie Krýslová

07. 01. 2015

Jemná kůže, samet nebo hedvábí - výhradně přírodní materiály využívá Lenka Pavlíčková k tvorbě svých loutek. O výrobu marionet je velký zájem hlavně v zahraničí. Pavlíčková nejraději vyřezává strašidelné dřevěné postavy, které nakupují zejména sběratelé.

Snad každý člověk někdy shlédl loutkové představení. Dřevěné postavičky mají v České republice dlouholetou tradici a jeví o ně zájem nejen děti. Figury ovládané shora tenkými provázky, neboli marionety, jsou vyhledávané také u sběratelů, nadšenců do loutkových divadel nebo u lidí, kteří berou dřevěné postavičky jako dekoraci do svých domovů.

Největší zájem o marionety je zejména v zahraničí. „Přes měsíc jsem pracovala na velké loutce, která měřila 80 centimetrů. Objednala si jí jedna Kanaďanka a chtěla, abych vytvořila dřevěnou kopii jejího prapradědečka,“ vypráví řezbářka marionet Lenka Pavlíčková (40). Dodává, že tato zakázka patřila mezi nejnáročnější v jejím profesním životě.

V České republice zásobuje Pavlíčková obchody a divadla loutkami, které tvoří na zakázku. V zahraničí si její práci mohou zájemci objednávat na internetových stránkách. Nejčastěji vytváří strašidelné loutky, o které je velký zájem. „Líbí se mi, když vidím výrazy svých zákazníků, i to, že se loutek i třeba bojí. Je pak vidět, že v těch postavách něco je,“ vysvětluje Pavlíčková.

K výrobě marionet využívá zejména přírodních materiálů. „Kůže, bavlna nebo hedvábí jsou ideální na tvorbu kostýmů pro postavičky. Dřevo k vyřezávání používám lipové, je lehké a nemá žádnou kresbu, takže ho můžu používat i na obličej,“ říká Pavlíčková. Dodává, že umělé materiály nevyužívá ke své práci zejména proto, že se k loutkám vůbec nehodí a nepůsobí tak věrohodně.

Inspiraci čerpá na ulici

„Inspiruji se lidmi kolem sebe. Sleduji dění na ulici, a když mě nějaký člověk zaujme svými rysy, stává se tak podkladem pro mou práci,“ prozrazuje Pavlíčková. Po technických nákresech přichází hrubé předřezávání dřeva na pásové pile. Přiznává, že tuto část má na starosti její otec.

Po zpracování dřeva pak pokračuje ve výrobě sama. Obvykle se tělo postavičky skládá z 15 částí, které jsou pak spojovány šrouby a kůží. Následně se celá konzervuje včelím voskem. Ten napomáhá k tomu, aby charakter dřeva byl zachován po dlouhou dobu. Po této proceduře zbývá malba olejovými barvami a tvoření kostýmu. „Výroba je nepravidelná. Někdy se věnuji více velkým loutkám. Když se však blíží doba zásobování obchodů v Praze, tak vyřezávám pouze malé marionety ,“ tvrdí Pavlíčková.

Cena marionet je různá. Závisí zejména na velikosti figurky a pracnosti detailů a oblečku. Pokud se jedná o malou loutku, která měří čtyřicet až padesát centimetrů, stojí od pěti tisíc výše a jejich vzhled se opakuje. „Velké marionety nazýváme unikáty. Jejich design není nikdy stejný, každá dřevěná postava je jiná. Cena začíná na dvaceti pěti tisících,“ upřesňuje Pavlíčková.

Partneři

Kontaktujte nás

Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
Telefon: +420 224 930 851
Telefon: +420 224 930 037
E-mail: vosp@vosp.cz

Aby Vám neunikly pozvánky na akce VOŠP

Copyright © 2011—2021 Vyšší odborná škola publicistiky.
Všechna práva vyhrazena. „Nejsme žurnalistika, jsme publicistika!“